• 0. Poznámka
• 1. Úvod
• 2. Míléťané
• 3. Pýthagorejci
• 4. Hérakleitos
• 5. Eleaté
• 6. Po eleatech
• 7. Sofisté
• 8. Sókratés
• 9. Platón
• 10. Aristotelés

Dějiny filosofie I

Klademe-li otázku typu „co je X?“, chceme v odpovědi nejlépe definici, v tomto případě tedy definici sofisty. Protože však naše definiendum (tedy to, co máme definovat) je cizím slovem, navíc jsme si je kvůli procvičení alfabety uvedli v originální podobě, začneme objasňování stručnou etymologií.

Etymologie

Hned na první pohled je zřejmé, že slovo σοφιστής bude mít úzký vztah ke slovům σοφός = „moudrý“ a σοφία = „moudrost“. Původně i slovo σοφιστής označovalo moudrého člověka nebo odborníka, znalce v libovolné odborné oblasti. V tomto významu bývalo používáno o básnících, ale také jím byli označováni mužové ze skupiny „sedmi mudrců“, a dokonce filosofové (Pýthagorás, Anaxagorás, Empedoklés, Parmenidés atd.).¹

Tolik etymologie. Nás ovšem zajímá výraz σοφιστής ve specifickém užití pro určitou poměrně máločetnou skupinu mužů (historická fakta zde opravdu neumožňují genderovou korektnost), považovaných za znalce či odborníky v jedné konkrétní oblasti — v oblasti výchovy ke ctnosti či občanské zdatnosti. Pro jejich bližší vymezení musíme přikročit k samotné definici.

Definice

„... sofista je člověk, kterému plyne peněžitý zisk ze zdánlivé moudrosti, nikoli z moudrosti opravdové.“
Aristotelés, O sofistických důkazech 1, 165a22-23

„Je tu tedy napodobovací činnost projevující se v umění zaplétati do rozporů, které náleží k záludné části umění pracujícího se zdáním, rodu přeludového, kejklířství v řečech, ne božská, nýbrž lidská část tvoření, oddělená od umění obrazotvorného. Kdo řekne, že skutečný sofista pochází z takého původu a krve, vysloví, jak se podobá, čistou pravdu.“
Platón, Sofistés 268c-d

Poznámka:
Platónova definice zřejmě potřebuje vysvětlení — je totiž výsledkem dlouhého specifického postupu zkoumání a bez znalosti celého tohoto postupu je stěží srozumitelná. Tedy, Platón chce především říci, že sofista napodobuje moudrého člověka (filosofa) tím, že na základě zdánlivého vědění vyvrací pomocí různých argumentačních triků názory ostatních.
Ještě si všimněme, že sofistovi je podle názvu věnován celý dialog — jeho rámcovým tématem je skutečně najít definici sofisty.

Co to? Sáhli jsme po definicích, jež pocházejí od autorů sofistům časově blízkým, tedy od lidí, jež by měli sofisty dobře znát, ale v jejich vymezeních čteme něco podstatně odlišného od předchozí etymologické charakteristiky! Jak je to možné?

Odkrývá se nám zde jeden velký problém nutně spojený s každým studiem sofistiky. Protože se nám až na výjimky nedochovala díla samotných sofistů (navíc jejich díla nepředstavovala podstatu jejich činnosti), musíme se obrátit k dochovaným pramenným zdrojům. Těmi jsou na prvních místech spisy Platónovy a Aristotelovy, ovšem oba tito myslitelé se sofisty polemizovali a byli vůči nim naladěni nepřátelsky. Tudíž v jejich dílech nacházíme především kritiku (u Platóna navíc kritiku tendenční), nikoli nestranné historické zprávy o sofistech. Dokladem jsou obě uvedené definice, jež nepřiznávají sofistům žádnou zásluhu či přednost.

Abychom se přiblížili přece jen více k historické realitě, musíme se obrátit ještě k dalším textům.

„... když je člověk cizinec a přichází do velikých měst a v těch přemlouvá nejlepší z mladých lidí, aby opouštěli styky s ostatními, s domácími i cizími, se staršími i mladšími, a učili se u něho, aby se tak stali učením u něho co nejlepšími, — musí se mít na pozoru, kdo se zabývá těmito věcmi, neboť při nich vznikají nemalé závisti a i jiné nepřízně a úklady.
...
... přiznávám se, že jsem sofista a že vzdělávám lidi.“
Platón, Prótagorás 316c-317b

Zase ten tendenční Platón? To sice ano, ovšem uvedená slova pronáší sám Prótagorás. Platón jistě mohl i Prótagoru líčit tendenčně, ale nemohl mu do úst vložit slova, jež by výrazně odporovala Prótagorovu smýšlení — čtenáři, kteří mohli Prótagoru osobně znát, by takovou postavu nepřijali.

Shrňme informace ze všech uvedených popisů: Sofisté byli učiteli zdatnosti, ἀρετή (myšleno zdatnosti požadované ve veřejném občanském životě), kteří cestovali po Řecku a za mzdu nabízeli určité nadstandardní vzdělání. Zřejmě kvůli sebepropagaci se přitom snažili budit dojem, že všemu rozumějí, i když to nebyla a v zásadě nemohla být pravda. (Dnešní reklama funguje vlastně stejně.)

Na závěr této části uvedeme ještě jednu moderní odpověď na otázku tohoto oddílu, která doplní další informace a jež nám bude sloužit jako dostačující vymezení sofistů:

Sofisté byli putující profesionální učitelé a myslitelé druhé poloviny 5. st. př. n. l., kteří pravidelně navštěvovali Athény a další řecká města. Za mzdu nabízeli mladým majetným mužům výchovu ve zdatnosti nebo ctnosti, což jim přineslo majetek a proslulost, ale také významné antipatie.²

¹ Guthrie, W. K. CH. The Sophists. 4. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1983. s. 28-31.

² G. Duke, „The Sophists (Ancient Greek)“, The Internet Encyclopedia of Philosophy.