Obsah kapitoly

---

2.1.3 Pedagogika volného času a její různá pojetí

Zatímco do roku 1989 se v české literatuře objevoval pojem pedagogika volného času sporadicky, začal po roce 1989 postupně vytlačovat výraz „výchova mimo vyučování“, který do té doby běžně užíval jako označení pro pedagogickou činnost, která probíhala buď ve škole – ve školních družinách a školních klubech – anebo mimo školu, a to převážně v rámci domů pionýrů a mládeže, které se v roce 1990 přejmenovaly na domy dětí a mládeže.

Z těchto historických souvislostí vyplývá, že činnost pedagogů volného času byla chápána u nás zcela jinak než v západních zemích. Zájmové vzdělání, které bylo v době socialismu hojně finančně dotováno, se realizovalo na Západě spíše v rámci spolků, oddílů a jiných sdružení. Pokud tedy mluvíme na Západě o výchově související s volným časem, kterou se zabývá pedagogika volného času (Freizeitpädagogik) anebo o mimoškolních aktivitách (after-school activities), vždy se jedná o činnost sociálně zaměřenou, tedy o nabídky obce, státu, církve nebo neziskových organizací, jejichž cílem je doplnit nabídku prožívání volného času také těm, kdo si nemohou dovolit (anebo „neumí“) využívat komerčních nabídek anebo se sdružovat ve spolcích a oddílech. Zvláštní kategorii tvoří v této souvislosti odpolední aktivity škol, podobné našim družinám anebo školním klubům.

Po roce 1989 se v ČR začal používat pojem pedagogika volného času jako označení teorie výchovy mimo vyučování. Vznikla profese pedagoga volného času, který nabízí a realizuje volnočasové aktivity pro děti, mládež i dospělé, a to s edukačním záměrem. Většina odborníků se snaží dodržet vědecký jazykový úzus a užívat pojem pedagogika volného času pouze pro vědeckou disciplínu; praxi pedagogů volného času naproti tomu nazývají výchova ve volném čase. Tím se ovšem zastírá skutečnost, že edukační působení související s volným časem nelze zúžit pouze na „výchovu ve volném čase“, tedy jen na využívání volného času jako času, v němž se realizuje pedagogické působení.

Pedagogika volného času se totiž – podle slov Břetislava Hofbauera – zabývá také výchovou k volnému času (education for leisure) a výchovou skrze volný čas, přesněji řečeno skrze volnočasové aktivity (education through leisure).

Pokud chceme mluvit o výchově „skrze volný čas“ (education trough leisure), máme tím na mysli výchovný dopad volnočasových činností, který je způsoben přímo těmito aktivitami, tedy jejich náročností, případně okolnostmi, v nichž probíhají, a to alespoň v určité fázi bez působení pedagogů.

Zdá se, že dosud opomíjíme výchovu k volnému času (education for leisure), jejímž cílem je dosažení volnočasové kompetence. Tento pojem ovšem není definovaný jednoznačně. Setkáváme se s ním především v souvislosti s reedukací lidí, kteří z nějakého důvodu (zranění, nemoc, hendikep) nemohou mít takový požitek z volnočasových aktivit, jako lidé zdraví, bez postižení. Pro reedukaci těchto osob jsou vyvinuty specializované programy, rozšířené zejména v USA. Jiní odborníci tímto pojmem (leisure literacy) označují spíše naučené dovednosti týkající se hry a jiných volnočasových aktivit, které si musí člověk osvojit, aby mu zvolené aktivity přinášely uspokojení. Vedle těchto – poněkud technických – pojetí volnočasové kompetence existuje ještě další pojetí, které ji chápe jako rozvinutou schopnost prožívat život ve vnitřní svobodě, nezávisle na vlivu médií, reklamy a konzumu. Toto pojetí prosazovali Opaschowski a Nahrstedt. Zdá se, že je stále aktuální.

V soudobých českých pedagogických diskusích se však začíná čím dál více zabydlovat také termín neformální vzdělávání. Narážíme tak na diferenci výchova – vzdělávání, která bývá v zahraničních zdrojích setřena svázáním jejich obsahů do jediného termínu, education. Proto se také v češtině objevuje výraz edukace jako pedagogické označení jak výchovných, tak vzdělávacích cílů i aktivit. Dnes se neformální vzdělávání stává žhavým tématem usilujícím o možnou proměnu z pojetí náplně volného času do uznané podoby doplňující školní edukaci o nová témata, formy i prostředky, jimiž lze rozvíjet nejenom klíčové kompetence. Pedagogika volného času tak musí i nadále zápasit o přesnost výrazu a významu popisované reality. Ukažme si to na příkladu určitého výseku výchovy – ale také vzdělávání – ve volném čase, který se nazývá pedagogikou zážitku, resp. v zavedeném a ne zcela přesném pojmenování zážitková pedagogika. Tato disciplína se pokouší o teoretickou deskripci či analýzu jak výchovné dimenze, holistické výchovy, tak její vzdělávací dimenze, učení prožitkem.

Holistická (celostní) výchova = záměrné ovlivňování prostřednictvím praktického působení na jedince i skupiny s cílem jejich proměny pomocí dramaturgicky navržených a inscenovaných prožitkových situací, zejména v přírodě, obvykle s jejich reflektivním převedením ve zkušenost. (Jirásek, 2019, s. 19)

Učení prožitkem = specifický způsob získávání a předávání zkušeností, návyků, dovedností, znalostí a hodnot skrze vlastní prožitek účastníků v hrách, modelových situacích či reálných výzvách. Využití celé škály metod a technik při zprostředkování nejrůznějších obsahů a cílů účastníkům prostřednictvím jejich vlastního prožitku na akcích s výchovně vzdělávacími ambicemi. (Drahanská, 2020, s. 235)

Přestože se jedná o termíny, které teprve v tomto tisíciletí usilují o zavedení do odborné terminologie, jejich obsah je pevně svázán se specifickou částí výchovy ve volném čase, totiž s tradicí výchovy v přírodě. Česká společnost je na tento styl prožívání mimořádně bohatá – zakořenily u nás všechny podstatné světové organizace (jako skauting či woodcraft), ale vznikly také specificky české podoby (turistika, tramping, foglaring). Na tyto ideje i formy osobnostního rozvoje z přelomu 19. a 20. století navázaly po druhé světové válce projekty tábornických škol, experimentálních akcí (zejména proslulý Gymnasion), ústící v činnosti Prázdninové školy, která právě možnosti využívání prožitkových situací pro pedagogické cíle dlouhodobě rozvíjí a metodicky zachycuje.

Mezi základní výchovné prostředky patří přírodní prostředí, které není pouhou kulisou, ale je uznáno za zřetelný zdroj působení, vedoucích od digitální virtuality k přirozené realitě. Ale také nejrozmanitější fyzicky a psychicky náročné činnosti (pohybové, tvořivostní, herní, diskusní aj.), jimiž se rozšiřuje zóna komfortu, neboť při vykročení ze známého a odzkoušeného do nového, pocitově nebezpečného a nejistého, se teprve můžeme něčemu novému přiučit. Jednotlivé programy jsou uspořádány do vzájemně provázaného kontextu dle principů dramaturgie. Silný prožitek je cíleně nejenom vyvoláván, ale také metodicky zpracováván prostřednictvím procesů reflexe a tím je převáděn ve zkušenost uplatnitelnou i v jiných osobních i sociálních situacích. Ona celost z názvu holistické výchovy poukazuje mj. na to, že takové projekty zasahují celou osobnost, totiž tělesné, duševní, sociální i spirituální dimenze lidského způsobu bytí. Dnes velmi rozšířené hnutí adaptačních kurzů, umožňujících bližší vzájemné seznámení a týmové stmelení např. skupiny nastupující do prvního ročníku středních škol, využívá právě těchto poznatků a stalo se tak zřetelným prostředníkem mezi výchovou ve volném čase a školním vzděláváním.

Rostoucí význam volného času vyžaduje, aby pedagogové přehodnotili svoje edukační cíle. Pokud pro člověka industriální doby bylo nutné zapojit se do „pracovního procesu“, v rámci něhož se vytvářely nové hodnoty, v dnešní době, kdy se nejvýznamnější události v životě člověka odehrávají mimo pracovní dobu, je nutné naučit se svobodně zacházet nejen s „volným časem“, ale i s celkovým „životním časem“.

Žijeme ve světě, který se již nevyznačuje dichotomií pracovního času a volného času, jako tomu bylo v dobách industrializace. Pedagogové volného času jsou jak nadšení amatéři pracující na bázi dobrovolnictví, tak profesionálové, nalézající v této atraktivní oblasti pedagogiky prostředky ke své obživě. Přesun pracovní síly od zemědělství přes průmysl k současnému rozvoji služeb umožňují proměnu vnímání práce ze zaměstnání k naslouchání vnitřnímu hlasu, k naplnění životního poslání. V takovém nastavení nejsou pracovní a volný čas protivami, ale příležitostí osobnostního rozvoje, využitím disponibilního času. Ne každý okamžik našeho života je zcela volný a libovolně k dispozici, byť se realizuje v době prázdnin či dovolené. Ne každá činnost realizující individuální povolání je namáhavou prací, ale může být i zábavou, flow, pokračováním v tradici scholé.