Poznatky pro toto téma byly převzaty zejména z publikace MULAČOVÁ, V., MULAČ, P. Obchodní podnikání ve 21. století. Grada, 2013. ISBN 9788024747804. kap. 1.5 a 2.5

Vlastnictví v obchodě souvisí s právní formou podnikání, nejedná se ale o tytéž koncepty. Zatímco právní stránka řeší zejména vlastnické uspořádání, práva a povinnosti vlastníků a dělení zisku společnosti, různé druhy vlastnictví více ovlivňují charakter obchodního formátu, vztah mezi jednotlivými pobočkami (existují-li) a zejména flexibilitu podnikání. Dále blíže specifikovaná flexibilita se týká především volnosti ve stanovení produktového portfolia a nabídky služeb, stanovení cen, náplně jednotlivých částí marketingového mixu, ale také správní oblasti či oblasti lidských zdrojů.

Dále jsou uvedeny nejčastější formy vlastnictví v obchodě, seřazeny jsou dle vzájemné podobnosti.

Soukromé nezávislé

Lze ho chápat jako jeden konkrétní nezávislý obchod vlastněný a spravovaný jednou fyzickou či právnickou osobou.

Z právního hlediska se jedná zpravidla o podnikání jednotlivce nebo obchodní společnost. U jednotlivců je zřízen zpravidla formou živnosti. Výhodou živnosti je zejména jednoduché založení a flexibilita ve všech myslitelných formách, nevýhodou živnostenského podnikání je hlavně vyšší riziko a omezený rozsah podnikání, který je limitován kompetencemi daného živnostníka. U obchodních společností (v úvahu připadá akciová společnost, společnost s ručením omezením, komanditní společnost i veřejná obchodní společnost) se projevují různé nároky na založení a řízení, existuje zpravidla možnost nižšího rizika z důvodu omezeného ručení a potenciál pro větší rozsah podnikání. S rostoucí velikostí společnosti ovšem klesá přizpůsobivost okolí.

Z výše uvedených forem převládá v retailingu obchod jednotlivce či menších skupin. Vlastník zpravidla zastává všechny klíčové manažerské funkce, tj. plánování, organizování, řízení lidských zdrojů, vedení lidí, kontrolu a rozhodování. Kvalita zvládání těchto funkcí se potom přímo odráží v úspěšnosti obchodní jednotky.

Mezi výhody soukromého nezávislého podnikání patří:

• Nezávislost a flexibilita
• Zrychlené a zjednodušené rozhodování
• Lepší zacílení na tržní segment a zákazníky
• Možnost lokálního přizpůsobení se

Hlavními nevýhodami potom jsou:

• Silná konkurence obchodních řetězců
• Menší produktivita práce, horší zapojení technologií
• Nízká vyjednávací síla
• Nízké výnosy z rozsahu
• Omezené možnosti růstu

Obchodní řetězce

Zjednodušeně lze říci, že se jedná v zásadě o jeden podnik s více pobočkami na bázi většinou geografické či produktové odlišnosti. Všechny pobočky řetězce mají jedno centralizované vlastnictví a řízení na strategické a administrativní úrovni. Centrála zpravidla obstarává strategické řízení, finanční řízení, marketing, řízení lidských zdrojů a další oblasti. Z tohoto důvodu nemají jednotlivé pobočky plnou samostatnost a jejich existence je takto na centrále přímo závislá. U poboček nelze očekávat, že by v případě vystoupení z řetězce byly okamžitě či v krátké době schopné fungovat samostatně. Pobočky mají zároveň malý stupeň autonomie, řada obchodních oblastí je řízená centrálou a vedoucí jednotlivých poboček mají jen dílčí pravomoci. Vedoucí rovněž nejsou vlastníky jednotlivých poboček, ale pouze smluvně najatými manažery.

Z právního hlediska se většinou jedná o některou z forem obchodních společností, živnostenská podoba je vzhledem k rozsahu méně pravděpodobná, je totiž spojená s nepřijatelnými podnikatelským rizikem.

K výhodám obchodních řetězců patří:

• Vyšší vyjednávací síla k dodavatelům i odběratelům
• Nižší náklady díky centralizaci správy
• Vyšší efekt implementovaných technologií

Jako nevýhody lze potom uvést:

• Vysoké náklady na založení a chod
• Složitější řízení z důvodu geografické vzdálenosti
• Hledání kompromisů mezi pobočkami
• Náročnější a delší rozhodovací proces

Franchising

Tato forma obchodních společností byla představena v kapitole 2. Na první pohled se jedná o formu blízkou obchodnímu řetězci, neboť se také jedná o pomyslnou podnikovou centrálu s jednotlivými pobočkami. Rozdílů a specifik je zde ovšem nemalé množství.

Franchising stojí na principu smluvní koupě práv, know-how, povinností a obchodní značky mezi dvěma subjekty. Předmětem franchisingu je zpravidla ucelený podnikatelský záměr s garantovanou funkčností, alespoň do míry v současnosti funkčních franšíz či mateřských poboček (některé společnosti provozují kombinovanou formu – zřizují jak vlastní pobočky obchodního řetězce, tak franšízy). Poskytovatelem know-how je tzv. franchisor, příjemcem potom franchisant. Franchisant podniká na vlastní náklady a riziko, ovšem pod jménem franšízy.

Nejčastěji se tento typ využívá v odvětví obchodu s potravinami, gastronomii, oděvnictví a příbuzných oborech.

Mezi nejčastější formy franchisingu v naší oblasti patří:

• Dceřiná společnost – častý koncept při založení pobočky v zahraničí.
• Joint Venture – společný podnik dvou subjektů založený za konkrétním účelem.
• Master licence – vybudování celé sítě franchisingových poboček franchisantem na daném území.
• Regionální zastoupení – zprostředkování smluvního poměru mezi zahraničním franchisorem a místními franchisanty.
• Bezprostřední franchising – přímá smlouva mezi franchisorem a franchisantem.

Franchising má pro zúčastněné tyto běžné výhody:

• Osvědčený koncept a know-how
• Podpora a poradenství
• Rychlý vstup na trh
• Známá značka

K nevýhodám tohoto typu podnikání potom patří:

• Finanční závazek vůči franchiserovi
• Zodpovědnost a externí kontrola
• Nízká flexibilita
• Závislost na chování ostatních jednotek

Pramen: https://en.wikipedia.org/wiki/Franchising

Družstvo

I maloobchodní organizace zřízené formou družstva mají zpravidla povahu dílčích poboček podnikajících pod stejným jménem. Specifika družstevního podnikání jsou následující.

Družstvo je vlastněno a provozováno společenstvím osob, kterých může být relativně malé i velmi vysoké množství. Družstevníci mají z hlediska zákona relativní rovnoprávnost, což je speciální rovina oproti klasickým zaměstnaneckým vztahům v rámci podniku. Primárním cílem družstva není dosahování zisku, ale přinášení užitku členům – dochází tak ke spojení ekonomické a sociální funkce podnikání. I díky tomu družstva, v maloobchodu se jedná nejčastěji o tzv. spotřební družstva, působí zejména na venkově a malých městech, zaměřují se na lokální zákazníky a poskytují produkty a služby, které by jinak byly místně nedostupné.

V ČR tvoří největší českou obchodní skupinu na vnitřním trhu Svaz českých a moravských spotřebních družstev (COOP), jehož součástí jsou například známé značky Jednota nebo Konzum. Podnikání společenství COOP je zaměřeno právě zejména na vsi a malá města. Mezi klíčové podnikatelské strategie potom patří:

• Získání stálého zákazníka
• Důraz na prodejnu jako základní článek
• Uspořádání prodejen do maloobchodních řetězců
• Integrace centrálního nákupu a zefektivnění celé logistiky zásobování
• Jednotná informační databáze

Z výhod spotřebních družstev zle uvést:

• Zohlednění sociální funkce a roviny
• Právně snadné přijímání a odstupování členů
• Zjednodušená administrativa, nízká byrokratická zátěž

Hlavní nevýhody jsou potom následující:

• Velké množství členů komplikuje řešení problémů
• Omezený kapitál na centralizované inovace
• Omezené marketingové nástroje

Méně časté typy vlastnictví

Státní podniky jsou podniky v plném či částečném vlastnictví státu. Nejsou na trhu běžné, zpravidla zajišťují specifickou službu (ČEZ, Česká pošta, České dráhy, Budějovický Budvar, PRISKO). Tyto podniky se zaměřují na poskytování konkrétního produktu či služby, mezi které zejména nepatří obchodní zaměření. Ovšem některé podniky provozují obchodní činnost jako svou vedlejší aktivitu.

Výjimečným specifikem obchodních společností jsou neziskové organizace. Jejich účelem není zisk, ale plnění konkrétního účelu, kvůli kterému byly založeny. Veřejné neziskové organizace mohou mít povahu organizačních složek (plně financovány státem, zejména úřady) nebo příspěvkových organizací (část příjmů si zajišťují samy, např. kulturní organizace).

Obchodní zastoupení představuje maloobchodní typ podobný podniku jednotlivce, ale jedná se o zastoupení vybraného konkrétního subjektu. Obchodní zástupce zprostředkovává obchod mezi smluvním dodavatelem a odběrateli, nemá plnou autonomii a flexibilitu v rozhodování, které produkty a služby bude nabízet a za jaké ceny. Odměňován bývá standardně formou provize ze zisku. Zastoupení je realizováno ve dvou různých formách: Výhradní zastoupení je případem, kdy obchodní zástupce zastupuje jen jednoho zastoupeného a zastoupeného zastupuje jen jeden zástupce. V případě nevýhradního zastoupení je smluvně připuštěno více možných osob a subjektů jak na straně zastoupeného, tak na straně obchodního zástupce. Určitou formou je také přímý prodej a tzv. víceúrovňový marketing (MLM), kterému je blíže věnováno 12. téma.