Jelikož v sobě zahrnuje valná většina kybernetických útoků přeshraniční prvek, lze stíhání kyberkriminality považovat za velkou výzvu při řešení jurisdikčních otázek. Každý stát upravuje samostatně delokalizaci působnosti svého práva a pravomoci svých orgánů činných v tresntím řízení pro jednotlivé typy trestných činů s mezinárodním prvkem. Tato situace často způsobuje problémy v tom, že dochází k pozitivním, nebo negativním kolizím. Často se tak stane, že je jedna trestná činnost stíhána ve více státech, které k tomu mají pravomoc. Výsledkem snah o řešení tohoto problému jsou jednak dvoustrané mezinárodní smlouvy, ve kterých si jednotlivé státy pravomoci a působnosti vymezují, a jednak vícestranné mezinárodní smlouvy, které mají za cíl harmonizaci právní úpravy v signatářských státech. Takovou je například Úmluva o kybernetické kriminalitě. Na evropské úrovni navíc do této situace vstupují harmonizační směrnice se stejným cílem. Takovou je například vloni přijatá Směrnice 2013/40/EU o útocích na informační systémy.