You are currently viewing the whole syllabus; go back to default view.
The speed of loading and viewing the syllabus may be slower when showing a large amount of content.
Chapter contains:
1
Study text
Chapter contains:
1
Study text
Study now
Chapter contains:
1
Study text
Teacher recommends to study now - from 19/9/2007.
Přednášky 17.9. 07
Stát a společnost. Státověda a státoprávní problematika. Stát jako instituce. Státní moc a veřejná moc. Pojem státu. Státní území a obyvatelstvo. Funkce státu.
Stát - definiční znaky: obyvatelstvo, území, organizace státní moci, mezinárodní uznání
„ lidské společenství, které si na určitém území nárokuje pro sebe a to s úspěchem monopol legitimního fyzického násilí“
Moc - veřejná moc, státní moc
Autorita
Suverenita
Legalita
Legitimita
Proč vzniká stát ?
Funkce státu - hlavní činnost je uplatňování státní moci
materiální funkce – funkce veřejné moci, funkce zabezpečení mocenských struktur
formální funkce - vydávání zákonů, uskutečňování správy a soudnictví, ochrana subjektivních práv, reprodukce individua i společnosti, institucionalizace, systém řízení
Doporučená literatura:
Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J., Základy státovědy, MU, Brno, 3. vydání, 2002, případně jiné přecházející vydání (vybrané kapitoly).
Klíma, K., Státověda, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň 2006
Holländer, P., Základy všeobecné státovědy, Všehrd, Praha 1995
Hattenhauer, H.: Evropské dějiny práva, C.H. Beck, Praha 1998
Přednášky 18.9.07
Organizace moderního státu. Státní orgán, pravomoc a působnost, zřízení a ustavení.
Charakteristika činnosti moderního státu (zákonodárství, správa, soudnictví a další právní ochrana).
Moderní stát je státem demokratickým a materiálním právním státem.
Znaky demokracie z pohledu státovědy
- suverenita lidu (svobodné volby, parlament jako jediný zákonodárce)
- pluralita
- dělba mocí
- vláda většiny + ochrana menšin + vláda na čas
- postavení jedince (svoboda + rovnost + lidská práva)
- vyloučení násilné vlády
Organizace státu (státní mechanismus) – sestává ze státních orgánů, zvláštních složek a státních organizací.
Státní orgán – vystupuje jménem státu, jeho rozhodnutí jsou vynucována státním donucením, je zřízen zákonem nebo ústavou a má určitou pravomoc a působnost.
Pravomoc – právní prostředky, jimiž orgán může zasahovat do právních vztahů (vydávání aktů normativních, individuálních, aktů řízení, organizační pravomoci)
Z hlediska státních činností : ústavodárná, zákonodárná, výkonná, soudní, kontrolní a dozorová
Působnost – oblast, kde vykonává pravomoc
Věcná, časová, osobní, funkční
Zřízení státního orgánu
Ustavení státního orgánu a osobní složení
Právní status státního orgánu
Moc zákonodárná
parlament, poslanec, mandát
normativní právní akt nejvyšší právní síly (den schválení, den platnosti, den účinnosti zákona)
V ČR představuje moc zákonodárnou Parlament ČR, který sestává z Poslanecké sněmovny a Senátu.
Moc výkonná
vláda a hlava státu
státní správa – ústřední a územní orgány státní správy
veřejná a státní moc – samospráva – vlastní a přenesená působnost
Vydává individuální právní akty (rozsudky) – akty aplikace práva
Civilní (řeší spory mezi občany, chrání jejich práva, řeší statusové otázky), trestní (rozhoduje o vině a trestu), správní (rozhoduje o zákonnosti rozhodnutí a postupu orgánů státní správy), ústavní (kontroluje ústavnost zákonů a tím chrání i lidská práva)
Nezávislost soudnictví
Nestrannost soudců
V ČR fungují obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem ČR, správní soudnictví v čele s Nejvyšším správním soudem. Orgánem ochrany ústavnosti a dodržování lidských práv v ČR je Ústavní soud ČR.
Další doporučená literatura: Ústava ČR
Pro zajímavost: Jak vybírat soudce ? , Spravedlivý proces
Před příštím (posledním !) našim setkáním si prosím prostudujte zkušební otázky a část poslední přednášky můžeme věnovat konzultaci k prostudovanému s doporučením odpovědí na sporné zkušební otázky a vysvětlením nejasností odpřednášeného.
Přednáška 12.10.07 a kolektivní konzultace
Forma státu. Formy vlády moderního státu. Formy státního zřízení.Vztahy státu a jednotlivce.
Forma státu
Státní režim - zabývá se vztahy mezi jednotlivcem a státem
demokratický, totalitární, autoritativní
Forma vlády - zabývá se vztahy mezi nejvyššími státními orgány
monarchie (absolutistická, konstituční, dualistická) ,
republika (parlamentní, prezidentská, neoprezidentská, vláda shromáždění
Státní zřízení - zabývá se vztahy mezi státem a jeho částmi
federace, unitární stát, míra centralizace a samosprávy
|
|
Unitární stát |
Federace |
Konfederace |
|
Zakládající právní
dokument |
Ústava |
Ústava |
Mezinárodní
Smlouva |
|
Státní orgány |
Jednotná soustav |
Dvojí |
Mají je jen členské
státy |
|
Státní občanství |
Jednotné |
Dvojí |
Mají je jen členské
státy |
|
Kompetenční spory |
Princip nadřízenosti |
Ústavní či Nejvyšší
soud |
Řešení konsenzem,
poslední slovo má
členský stát |
|
Charakteristika částí |
Územně správní |
Územně politické |
Suverénní státy |
|
Subjektem mezinárodního
práva je |
Unitární stát jako
celek |
Federace jako
celek |
Členský stát +
Konfederace jako
mezinár. organizace |
|
|
|
|
|
Vztah státu a jednotlivce
Stát slouží jako integrační a reprodukční nástroj pro společnost, pro celek, celý lidský kolektiv.
rozpor mezi státem a jednotlivcem, mezi svobodným bytím individua a nutností podřídit se celku
Řešení:
a) stanovení pravidel vztahu mezi jednotlivcem a státem, vymezení sféry osobní autonomie jednotlivce – tedy oblast lidských práv
b) zajištění participace jednotlivce na státní moci (volby, referenda, samospráva apod.).
Přirozenoprávní koncepce
Rozlišení práv a svobod vychází z toho, že svobody představují okruh osobní autonomie člověka, do které stát nemůže zasahovat (svoboda projevu), v této oblasti je stát povinen zdržet se zásahů. Právy jsou pak jednotlivé druhy možného aktivního chování jednotlivců vůči státu, stát je povinen aktivně tato práva poskytovat (např. sociální pomoc v nouzi). Pojem základní práva a svobody (Grundrechte) zdůrazňuje, že jsou obsaženy v určitých katalozích (seznamech) v textech ústav či mezinárodních smluv a jsou považována za nejdůležitější.
Z nejdůležitějších historických právních dokumentů je třeba v souvislosti s ochranou základních práv zmínit anglickou Magnu Chartu Libertatum (1215), zakotvující nedotknutelnost svobody jednotlivce, Petition of Rights (1628), kterou Karel I. potvrzuje dosavadní práva parlamentu a zaručuje určitá občanská práva, potrestání je možno jen rozhodnutím soudu dle práva. Důležitým pramenem je i anglický Habeas Corpus Act (1679), který zakotvuje řádný proces a zásadu, že nikdo nesmí být zbaven svobody, ledaže na základě zákona a soudního rozhodnutí. Dále nelze opomenout ani Bill of Rights (1689) s petičním a volebním právem i zákazem krutých trestů či Act of Settlement (1701), zaručující nezávislost soudců. Ve Spojených státech amerických je třeba zmínit katalogy základních práv v ústavách Virginie, Marylandu a Massachusetts (1776, 1789) či Vyhlášení nezávislosti USA (1776), ve Francii Deklaraci práv člověka a občana (1789), která je dodnes součástí francouzské ústavy. Ve střední Evropě se poprvé k systematické ústavní úpravě základních práv a svobod přistoupilo až v rakouské ústavě z roku 1867. Důležitým krokem k vývoji ochrany lidských práv na našem území je pak přijetí Ústavy ČSR z roku 1920, obsahující rovněž katalog základních práv a svobod.
mezinárodněprávních garancí
K prvním pokusům dochází už v druhé polovině 19. století (zákaz s obchodování s otroky, ženami a dětmi, konvence o zajatcích a zraněných za války, pravidla vedení války). Novým obdobím v této oblasti je doba po skončení druhé světové války a Charta OSN a Všeobecná deklarace lidských práv, následně pak Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tyto Mezinárodní pakty ratifikovala i Československá socialistická republika a byly publikovány ve Sbírce zákonů pod. č. 120/1976). Pro ochranu lidských práv v zemích bývalého komunistického bloku měly důležitý dopad i výsledky helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975). Tyto ústupky ze strany komunistických vlád v zemích reálného socialismu vedly i v ČSSR k určitým protivládním iniciativám upozorňujícím na porušování lidských práv v těchto režimech (Charta 77, Helsinský výbor, Výbor pro ochranu neoprávněně stíhaných).
V demokratickém právním státě jsou lidská práva pod ochranou nezávislých vnitrostátních soudů. Pro členy Rady Evropy (tedy i náš stát) je závazná Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb.), která zřizuje Evropský soud pro lidská práva, před nímž v případě porušení svých práv a svobod může občan žalovat svého suveréna.
Základní práva a svobody lze členit dle jejich obsahové příbuznosti na
- základní práva a svobody vyplývající z rovností lidí
(zákaz diskriminace, rovnost podle měřítek spravedlnosti, požadavek egality a sociálního vyrovnání)
- svobody a práva vyplývající z lidské důstojnosti
(právo na soukromí, rodinný život, ochranu lidské důstojnosti, cti, jména, obydlí, listovní tajemství)
- práva a svobody spjaté s nedotknutelností osobní integrity
(právo na život, osobní svoboda, nedotknutelnost tělesné integrity, svoboda pohybu a pobytu)
- právo na řádný a spravedlivý proces
(Due process law, fair trial, garance ochrany práv ochranou procedury)
- duchovní svobody
(svoboda náboženského vyznání a světonázorového přesvědčení, svoboda myšlení, svoboda projevu, svoboda spolčování a navazující volební právo či právo na informace)
- hospodářské svobody
(svoboda vlastnictví, svoboda povolání, svoboda podnikání)
- sociální práva
(právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací a na spravedlivou odměnu za práci, právo na humánní pracovní podmínky, na stávku, ochrana rodiny, žen, matek, dětí a mládeže, ochrana slabších, právo na vzdělání, zdravotní péči, životní prostředí atd.)
- práva menšin
(nejen vyloučení diskriminace, ale i pozitivní ochranná práva).
Již s ohledem na výše uvedené napětí mezi zájmem společnosti a zájmem jedince, ale i s ohledem na kolizi mezi zájmy různých jedinců musíme připustit i určité meze základních práv a svobod. Základní liberální zásadou v tomto smyslu je pravidlo: moje práva končí tam, kde začínají práva druhého. Dále musíme připustit, že práva individua lze omezit i z důvodů důležitého veřejného zájmu (např. jestliže je to v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých). Musíme-li však určité omezování práv a svobod připustit, je třeba se dobře bránit proti tomu, aby toto omezování nebylo zneužíváno. Proto čl. 4 odst. 4 naší Listiny základních práv a svobod stanoví: Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich postaty a smyslu, taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro která byla stanovena. Dále platí pravidlo, že omezení práv a svobod je možné jen, pokud to Listina základních práv a svobod dovoluje a pokud takové omezení směřuje vůči všem stejně a je stanoveno zákonem.
Doporučená literatura:
Holländer, P.: Základy všeobecné státovědy, Nákladem Spolku právníků Všehrd, Praha 1995
Pro zajímavost: