Úvodní poznámky

Soud státu, u kterého je dnes podáván návrh na zahájení insolvenčního řízení, je povinen  ověřit  svou příslušnost (tj. zjistit, zda se  středisko hlavních zájmů či provozovna dlužníka nachází v tomto státě). Při tomto přezkumu musí dbát zásady ochrany podstatných procesních záruk, které spravedlivý proces vyžaduje. V duchu zásady vzájemné důvěry musí soudy ostatních členských států  rozhodnutí o zahájení řízení uznat bez dalšího přezkumu.[1] Rozhodnutí lze napadnout pouze před soudy členského státu, ve kterém bylo toto řízení zahájeno, za použití procesních prostředků, které upravuje vnitrostátní právo tohoto členského státu. [2]

Článek 26 nařízení stanoví, že členský stát může odmítnout uznat úpadkové řízení zahájené v jiném členském státě, pokud by byly účinky tohoto uznání ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu, zejména s jeho základními zásadami nebo s ústavními právy a svobodami jednotlivce.[3] Právo věřitelů nebo jejich zástupců účastnit se řízení při zachování zásady „rovnosti zbraní“ má v souvislosti s insolvenčním řízením zvláštní význam.[4] Omezení výkonu tohoto práva musí být řádně odůvodněno a doprovázeno procesními zárukami.[5] Soudy členských států však nemohou stavět vlastní pojetí procesních záruk nad záruky poskytované jiným právním řádem. Všechny národní úpravy jsou si rovnocenné a procesní odlišnosti nejsou důvodem pro výhradu veřejného pořádku za předpokladu, že je respektováno právo účastníků na spravedlivé soudní řízení.[6]