V této části kurzu se dozvíte: 

• Jak se ve vztahu k jednotlivcům liší závaznost mezinárodního a unijního  práva
• Co to znamená přímý účinek unijního práva a jaké jsou jeho důsledky
• Co to znamená přednost unijního práva, jaké je povahy a jaké jsou její důsledky

Doporučený studijní text: 

Velice důkladně si v učebnici Úvod do mezinárodního a evropského práva nastudujte strany 86 - 87.

Důležité pojmy : 

Závaznost mezinárodního práva vůči jednotlivcům: mezinárodní právo je svojí podstatou závazné pouze pro smluvní státy. 

Pokud je účelem mezinárodní smlouvy právně upravit poměry jednotlivců, je takové opatření zavázán učinit stát (tj. provést mezinárodní smlouvu ve vnitrostátním právu). Jak to stát udělá (jakou metodu realizace stát zvolí), mezinárádoní právo neřeší, ponechává to na uvážení jednotlivých států. Zajímá ho pouze výsledek - tj. že poměry jednotlivců budou ve vnitrostátním právu upraveny.

Výjimkou jsou self-executing smlouvy, které jsou způsobilé zavazovat přímo jednotlivce. Záleží však na způsobu přenosu mezinárodního práva do práva vnitrostátního (lekce č. 6).

Závaznost a aplikace unijního práva v členských státech: oproti mezinárodnímu právu je situace odlišná. Právo EU je totiž závazné v jednotlivých členských státech nejen pro tyto státy, ale i pro jednotlivce, neboť samo stanoví, že je pro jednotlivce závazné, a to bez ohledu na opatření členského státu.

Přímý účinek unijního práva: znamená, že jsou předpisy unijního práva pro jednotlivce bezprostředně závazné. 

Týká se předpisů, které jsou přímo aplikovatelné (tj. které nevyžadují ve vnitrostátním právu vydání prováděcího předpisu, typicky nařízení. Určité provedení naopak vyžadují např. směrnice) a znamená, že jednotlivec se jich může vůči členskému státu dovolávat (např. žalobou před soudem) a státní orgán je povinen takový unijní předpis bez dalšího aplikovat.

Jednotlivci vyplývají z unijního práva oprávnění (např. volně se pohybovat, usazovat se a podnikat na území jiného členského státu), ale i povinnosti (např. nezneužívat dominantní postavení na trhu).

Je typický pro nařízení, která jsou určena právě jednotlivcům. Naproti tomu směrnice za normálních okolností přímý účinek nemají, protože nejsou přímo aplikovatelné (jsou určeny členským státům, které mají jejich obsah zapracovat do svého vnitrostántího práva), přímý účinek má vnitrostátní úprava, ve které je obsahově směrnice zapracována. Ustanovení zřizovacích smluv (primární právo) mají přímý účinek, jsou-li přímo aplikovatelná (nevyžadují vydání prováděcího předpisu). V případech pochybností rozhoduje Soudní dvůr EU.

Zásada přímého účinku (ačkoli není výslovně zmíněna) je jednou ze základních zásad unijního práva (formulována Soudním dvorem v jeho judikatuře již v prvních letech jeho existence - rozsudek ze dne 5. 2. 1963, ve věci van Gend & Loos, 26/62).

Přednost unijního práva: uplatnění zásady přímého účinku může vést k tomu, že se do obsahového rozporu dostane pravidlo obsažené v unijním právu s pravidlem obsaženým v právu vnitrostátním (neboť upravuje stejný právní vztah jiným způsobem). Tento rozpor řeší unijní právo tím, že stanovuje svoji přednost před právem vnitrostátním. 

Přednost unijního práva je aplikační = to znanená, že v případe rozporu se tak v konkrétním případě přednostně aplikuje předpis unijního práva, přičemž ale nepoužitý předpis vnitrostátního práva se neruší (přetrvává). Nejde tedy o rozdílný stupeň právní síly, pouze o přednostní použití.

Rovněž zásada přednosti unijního práva není v unijním právu explicitně zmíněna. Představuje však jednu ze základních zásad práva EU, jež byla Soudním dvorem formulována již v první polovině 60. let minulého století (rozsudek ze dne 15. 7. 1964, ve věci Costa proti E.N.E.L., 6/64).

Jaký je důsledek?

• Unijní právo se v České republice (a každém dalším členském státě) uplatňuje vedle práva vnitrostátního. 
• Orgány každého členského státu včetně vnitrostátních soudů při své činnosti unijní právo běžně používají (postupují na jeho základě, vykládají a aplikují jej).
• Jednotlivci mají povinnost se přímo aplikovatelnými předpisy unijního práva (typicky nařízeními) řídit, jakož se mohou i dovolávat jim z nich plynoucích oprávnění.
• Používání vnitrostátního a unijního práva však ovládají jiné zásady, např. v případě, že vyvstává pochybnost o správném výkladu unijního práva, může mít vnitrostátní soud povinnost obrátit se na Soudní dvůr s žádostí o zodpovězení dotazu k předběžné otázce (v podstatě se zeptat, jaký výklad unijního práva je správný).
• V případě, že dojde k obsahovému rozporu mezi unijním a vnitrostátním právem, aplikují soudy právo unijní, aniž by rozporné vnitrostátní ustanovení rušily.

Další zajímavé odkazy:

• Pro fanoušky tohoto předmětu: rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 2. 1963, ve věci van Gend & Loos, 26/62 a rozsudek ze dne 15. 7. 1964, ve věci Costa proti E.N.E.L., 6/64.

Zopakujte si:

1. Co znamená přímý účinek unijního práva?
2. Jaké akty sekundárního práva typicky mají přímý účinek?
3. Co znamená přednost unijního práva?
4. Je přednost unijního práva hierarchická nebo aplikační?