Komunikace se sluchově postiženým pacientem (Dostálová, V., Neničková, T.)

Sluchové postižení:

• celkový, výsledný stav jedince se všemi následky a důsledky, které vyplývají ze sluchové vady
• poškození orgánu, nebo jeho funkce tak, že je nějakým způsobem snížena kvalita či kvantita slyšení

Na webové stránce České unie neslyšících jsou uvedeny přibližné počty osob se sluchovou poruchou https://www.cun.cz/cs/blog/2017/05/17/statistiky-poctu-osob-se-sluchovym-postizenim/ , další informace jsou uvedeny na webové stránce Střediska pro pomoc studentům se specifickými nároky Teiresiás na MU dostupné https://www.teiresias.muni.cz/comin/kurz-komunikace-se-sluchove-postizenymi/sluchova-postizeni-a-jejich-statistika#2_3 

Klasifikace sluchových vad dle Světové zdravotnické oraganizace (Horáková, 2012):

Velikost ztráty sluchu	Název kategorie ztráty sluchu
0 – 25 dB	Normální sluch
26 – 40 dB	Lehké poškození sluchu
41 – 60 dB	Střední poškození sluchu
61 – 80 dB	Těžké poškození sluchu
81 dB a více	Velmi těžké poškození sluchu až hluchota

Výsledky audiometrie podle ztráty v decibelech pro vzdušné vedení v oblasti řečových frekvencí (Lejska, M. 2003 In Horáková, R. 2012):

normální stav sluchu	0 dB – 20 dB
lehká nedoslýchavost	20 dB – 40 dB
středně těžká nedoslýchavost	40 dB – 60 dB
těžká nedoslýchavost	60 dB – 80 dB
velmi těžká nedoslýchavost	80 dB – 90 dB
hluchota komunikační (praktická)	90 dB a více
hluchota úplná (totální)	bez audiometrické odpovědi

10 obvyklých omylů o ohluchlých osobách

Doporučení pro praxi

Navázání kontaktu se sluchově postiženými pacienty

Pro osoby se sluchovým postižením, které pro komunikaci primárně používají sluch, jsou důležité akustické vlastnosti prostředí. Jedná se většinou o uživatele různých technických kompenzačních pomůcek, jejichž funkčnost bývá akustikou okolního prostředí poměrně značně ovlivňována. Negativním faktorem bývá často nežádoucí šum prostředí, který nepřiměřeně přehlušuje lidský hlas, a výrazně tak ztěžuje porozumění. Obecně platí, že intenzita hlasu, který osoba se sluchovým postižením poslouchá, by měla být alespoň o 20 dB vyšší než okolní hluk. Překážkou správnému porozumění lidské řeči může být rovněž tzv. dozvuk, který vzniká v uzavřených místnostech jako opakovaný odraz zvuku od zdí, podlahy, stropu, oken apod. Vzhledem k tomu, že tyto dozvuky mohou do sluchových analyzátorů příjemce (resp. do mikrofonů jeho technických pomůcek) dorazit s různým časovým odstupem, může dojít k „pomíchání“ zachycených fonémů,  a tím ke snížení srozumitelnosti. (Tarcsiová, 2005)

Naprostá většina osob se sluchovým postižením (kromě osob s lehčími stupni nedoslýchavosti) je při vzájemné komunikaci zcela odkázaná na zrakový kontakt se zdravotnickým personálem. Pro zahájení komunikace je tak třeba zrakový kontakt navázat. K získání zrakové pozornosti sluchově postiženého je možné využít několik různých technik, jejichž vhodnost závisí na konkrétní situaci a prostředí. Patří mezi ně především:

• zvuk – většina osob se sluchovým postižením má zachovány alespoň malé zbytky sluchu, které mohou být  využity při oslovení, zavolání jména osoby, tlesknutí apod.)
• dotyk – jemné poklepání nataženou dlaní na rameno nebo horní část paže (od ramene po loket)
• prostřednictvím jiné osoby – nacházející se poblíž, která s námi zrakový kontakt již navázaný má;
• • vibrace – zadupání na podlahu nebo zaťukání na desku stolu, které se osoba se sluchovým postižením dotýká
• pohyb – mírné vertikální mávání roztaženou dlaní ruky
• světlo – zablikání světlem v místnosti

Neverbální projevy neslyšících lidí

Nepoučenému slyšícímu člověku může připadat neverbální projev hluchého člověka nepochopitelný, divný, "nenormální". Ve skutečnosti jde o projevy zcela normální, protože jsou vynuceny jinými životními podmínkami. 

Místo sluchu zrak

U neslyšících lidí přebírá některé funkce zrak, 

• mají vypěstovaný postřeh, sledují optické jevy ve svém okolí. Vyruší je i sebemenší pohyb v jejich zorném poli
• častěji se rozhlíží. Nedostávají automatické informace o dění v prostředí, jak slyšící - neustále sledují okolí zrakem, aby se ujistili, zda někdo do místnosti přišel nebo z ní vyšel, zda se v okolí něco změnilo. Zatímco slyšící lidé se na sebe navzájem při rozhovoru dívají přibližně polovinu doby, kdy spolu mluví, u neslyšících lidí je objem vzájemných pohledů daleko vyšší, neboť vizuální kontakt je u nich základní podmínkou pro navázání a udržování rozhovoru. Při sledování mluvy zrakem (při odezírání) nejde o relaxovaný pohled, jaký je obvyklý u slyšících lidí. Odezírání je náročná činnost, vyžadující absolutní koncentraci pozornosti, proto je pohled při sledování mluvy upřený, což některým slyšícím lidem nebývá příjemné.

Slyšící lidé se domnívají, že se na neslyšícího člověka nemusí dívat, když ten mluví, protože oni jej slyší. Ve skutečnosti neslyšící člověk potřebuje, aby se na něj slyšící také díval a odvrácení pohledu druhé osoby vnímá jako nezájem o pokračování hovoru. Záměrné odvrácení pohledu je považováno za urážlivé odmítnutí kontaktu.

Neslyšící člověk se na druhého člověka dívá častěji i tehdy, když s ním nemluví. Musí "hlídat" jeho projevy. Slyšící lidé nejsou zvyklí člověka předem upozornit, že se chystají promluvit. Neslyšící lidé dávají před mluvením různé kontaktní signály, aby se na ně druhý člověk podíval. Mezi kontaktní signály patří i mávání rukou.

Doteky

Ve společenském styku bývá slyšícím lidem obvykle nepříjemné, když se jej neznámý člověk nečekaně dotkne. Neslyšící lidé to vnímají jinak. Dotek ruky u nich patří k obvyklým kontaktním signálům, které znamenají upozornění, že se chystají něco říci. Tyto kontaktní dotykové signály mají určitá vžitá pravidla, která určují, kdy, kde a jakým způsobem je vhodné se druhého člověka dotýkat.

Chování v prostoru

Chování neslyšícího člověka v prostoru je jiné než u slyšícího člověka. Řídí se podle toho, kde jsou okna, dveře a osvětlení. Neslyšící člověk intuitivně zaujímá takové postavení, aby mohl zrakem obsáhnout co největší prostor, kde se obvykle něco děje, aniž by mu ve výhledu překážely nějaké optické překážky. Preferuje pozici zády ke stěnám a čelem (nebo alespoň bokem ke dveřím). Musí se přitom vyhýbat situacím, kdy by mohl zdroj osvětlení oslňovat jeho zrak. Vyhýbá se tmavým místům, kde nemůže odezírat či sledovat znaky.

Neslyšící člověk zaujímá vzhledem k ostatním lidem takové postavení, aby byli pokud možno stále v jeho zorném poli. Musí-li odezírat, zachovává takovou vzdálenost od druhého člověka, aby mohl dobře zaostřit zrak na jeho ústa. V těchto případech mu nevyhovuje těsná blízkost ani příliš velká vzdálenost. Také jsou-li ústa mluvící osoby níže než oči neslyšícího člověka, ztěžuje mu to odezírání.

Gesta versus znaky

Pro slyšícího laika jsou pohyby rukou u neslyšících lidí matoucí. Když nezasvěcený člověk pozoruje znakující osobu, často nerozlišuje gesta a znaky. Splývají mu v nesrozumitelnou směs pohybů.

Mnoho slyšících lidí se domnívá, že znakový jazyk je neverbálním způsobem sdělování. U neslyšících lidí jsou některé pohyby rukou opravdu neverbální. Slyšící lidé mluví a dělají rukama gesta. Neslyšící lidé znakují a vedle toho také dělají gesta. Rozdíl je v tom, že u slyšících lidí se během řeči verbální složka odehrává v rovině zvukové, zatímco pohyby jejich rukou jsou součástí neverbálního sdělování, takže je lze snadno rozlišit. U neslyšících lidí se ruce účastní jak verbálního, tak i neverbálního projevu a rozezná je jen zkušený uživatel znakového jazyka. Některé pohyby rukou, které u slyšících lidí patří k neverbálním projevům, mohou být při použití znakové řeči nedílnou součástí verbálního sdělování. To, co je u slyšícího člověka diektickým gestem (ukázání prstem na něco), může být při použití znakového jazyka gramatickým prvkem (ukáže se takto například i nepřítomná osoba, o které hovoříme, jako kdybychom použili zájmeno nebo určitý člen). Některé znaky, které označují konkrétní jevy, mohou nápadně připomínat znázorňující gesta, kterými lidé často doprovázejí mluvenou řeč.

Mimika může být součástí verbálního projevu

Mimika může význam znaku určovat (či modifikovat) jak v lexikální, tak i v gramatické rovině. Použití mluveného jazyka s doprovodnými znaky - znakované češtiny) - naopak omezuje použití výraznějších mimických prvků, neboť podstatné je zde vyslovování českých slov. Mimika zde je tedy neverbálním prvkem.

Není-li mimika součástí znaku, bývá její použití podobné jako u slyšících lidí, avšak je použita častěji a je mnohem živější. Výraznou mimiku má např. "naslouchající" osoba. Jde o takzvané "zrcadlení", kterým dává neslyšící člověk najevo, že pozorně a s účastí sleduje to, co je mu sdělováno. Při odezírání je situace jiná. Odezírající člověk mívá soustředěný až úzkostlivý výraz, střídá se v něm výraz nepochopení a porozumění (uhodnutí smyslu sdělení přichází až po chvíli, náhle, na základě některého klíčového momentu). Není to tedy relaxovaný výraz, který v každém okamžiku obráží postoj posluchače ke sdělované věci a jeho vztahu k hovořící osobě.

Konvenční neverbální projevy

Konvenční neverbální projevy jsou ovlivněny kulturou, mohou být rozdílné na různých lokalitách, např. vyjádření souhlasu bývá v mnoha skupinách vyjádřeno rukou místo hlavou, avšak tentýž symbol může mít různý význam. Když vyjádří souhlas například neslyšící Fin, náš člověk to může pochopit jako gesto, které děláme, když chceme naznačit: "Kecáš". Američan vyjadřuje souhlas rukou podobně jako naši lidé "Neber ho vážně". Aby byl souhlas vyjádřený rukou srozumitelný i pro české neslyšící, musela by ruka mít jinou orientaci, jiné postavení prstů a jiný pohyb.

Mezi neverbální projevy patří i tleskání. Neslyšící diváci vědí, že neslyšící herci nebudou potlesk slyšet. A tak zvedají ruce s roztaženými prsty nad hlavu a rychle jimi třepají ze strany na stranu. Je to výrazně viditelné a herci obvykle odpovídají stejným způsobem.

I rukama lze křičet a šeptat

K neverbálním projevům se počítají i doprovodné (paralingvální) prvky řeči. I při sdělování pomocí znakového jazyka je možno doprovodnými prvky vyjádřit všechny emoční stavy. Intenzita a "rozmach" pohybů může kolísat od "křiku" až po "šeptání". Pohyby rukou mohou i "koktat". Malé neslyšící děti, které se teprve učí znakovat, "patlají" podobně jako slyšící děti, které se učí mluvit. Při znakování můžeme zařídit, aby sdělení zůstalo před nezúčastněnými osobami skryto. Můžeme například změnit intenzitu, způsob i umístění znaků. (Tak lze například pod stolem ukázat "To je ale nepříjemná osoba", i když se tento znak za normálních okolností ukazuje v neutrálním prostoru blízko hlavy.)

Umění číst řeč těla

Asi 95 % neslyšících lidí je ze slyšících rodin, od malička měli příležitost sledovat neverbální projevy lidí kolem sebe, a to i v případech, že nevěděli, o čem je řeč. Naučili se přikládat větší význam neverbálním projevům, proto neverbální řeč těla umí lépe rozklíčovat než slyšící osoby. Slyšící lidé obvykle nejsou obeznámeni se zvláštnostmi neverbálních projevů neslyšících lidí. Nejenže nedokážou odlišit, kdy je který projev součástí znaku a kdy ne, ale také jsou někdy zmateni "jiným" chováním, přizpůsobeným životnímu stylu "ve světě bez zvuků". Neukvapujme se při posuzování projevů neslyšících lidí.

Desatero komunikace s osobami se sluchovým postižením (VZP)

1. Před rozhovorem s člověkem se sluchovým postižením navážeme zrakový kontakt. Pokud se na nás nedívá, můžeme jej upozornit lehkým dotykem na rameno, paži nebo předloktí, že s ním chceme hovořit. Vzájemný zrakový kontakt udržujeme po celou dobu rozhovoru.
2. Každého člověka se sluchovým postižením se zeptáme, zda chce mluvit, odezírat, psát, nebo používat znakový jazyk. Otázku můžeme i napsat.
3. Odezírání bez pomoci sluchu není spolehlivá metoda vnímání mluvené řeči, dochází při ní často k omylům. Úspěšnost odezírání je velmi snížena při fyzické či psychické nepohodě. Odezírající osobě předem sdělíme téma hovoru. Mluvíme obráceni čelem k ní, naše tvář musí být osvětlena, nesmíme pohybovat hlavou nebo si zakrývat ústa. Dbáme na zřetelnou výslovnost a mluvíme volnějším tempem při zachování přirozeného rytmu řeči. Zdůrazňujeme klíčová slova. V případě potřeby opakujeme sdělení jinými slovy.
4. Při hovoru s nedoslýchavým člověkem nezvyšujeme hlas a nekřičíme. Zajistíme vhodné poslechové podmínky bez okolního hluku.
5. Doprovází-li člověka se sluchovým postižením tlumočník či jiná osoba, vždy oslovujme přímo člověka, se kterým jednáme, nikoliv jeho doprovod.
6. Člověku se sluchovým postižením předem naznačíme, o čem budeme hovořit, případně jakou spolupráci od něj budeme potřebovat.
7. Důležité dotazy raději opakujeme a neváháme ani použít písemnou formu. U neslyšících uživatelů znakového jazyka je bezpečnější počkat na tlumočníka.
8. Občas požádáme, aby nám člověk se sluchovým postižením svými slovy sdělil, co nám rozuměl. Nikdy se neptáme, ZDA nám rozuměl, ale CO nám rozuměl. Ptáme se zásadně vždy po každém důležitém sdělení.
9. Při neúspěšné komunikaci máme na paměti, že jde o důsledek sluchového postižení. Proto k takovému člověku přistupujeme se stejným respektem a ohledem na důstojnost jako k člověku bez postižení, neprojevujeme netrpělivost, neomezujeme komunikaci, ale snažíme se najít cesty, jak se vzájemně lépe dorozumívat.
10. Komunikační preference každé osoby se sluchovým postižením jsou individuální. Proto je nutno projevit vstřícnost a ochotu přizpůsobit se dorozumívacím možnostem každého člověka se sluchovým postižením.

https://www.vzp.cz/poskytovatele/informace-pro-praxi/ostatni/komunikace-s-pacienty-se-zdravotnim-postizenim/desatero-komunikace-s-pacienty-se-sluchovym-postizenim 

Komunikace u stárnoucích osob s poruchou osob (Neubauer, 2007)

 

• Odstraňte rušivé vlivy okolí, rádio, televizi, další zvuky 
• Tvář mluvícího (zdravotnického personálu) má být ve stejné výši jako tvář pacienta, osvětlená přímým světlem z okna nebo lampy, ne ve stínu nebo na pozadí zdroje světla.
• Mluvte pomaleji a více otevírejte ústa (nepřehánějte artikulaci).
• Je třeba, aby s pacientem vždy hovořila jedna osoba „z očí do očí“.
• Víte-li, na kterém uchu má pacient menší sluchovou ztrátu, mluvte více na této straně.
• Dejte předem znamení, že budete mluvit, ukažte na Vaše ústa.
• Zopakujte začátek Vašeho sdělení, pokud se pacient nedíval na Vaše ústa a obličej, mluvte po zaměření pozornosti pacienta na Váš obličej.
• Mluvte v krátkých větách, při neporozumění zkuste změnit některá slova, ale opakujte stejný obsah sdělení.
• Hovořte o zvoleném tématu, neměňte náhle, bez upozornění téma.
• Nedejte na přikývnutí pacientem, přesvědčte se vždy otázkou, zda-li Vám pacient rozuměl.
• U pacientů používající sluchadlo nezvyšujte nadměrně hlas a dodržujte výše uvedená doporučení.
• Podporujte užívání sluchadla u pacienta, nefunkční sluchadlo je třeba dát neprodleně opravit – doporučit jeho opravu. 

Zajímavé linky a tipy

www.vademecumproneslysici.cz

Aby neslyšící správně porozuměli odborným pojmům v úředních jednáních nebo zdravotnických zařízeních, nestačí mnohdy jen informovaný tlumočník. Důležitá je i názorná ukázka, překlad výrazů do znakového jazyka, se kterými by se mohli sluchově postižení lidé seznámit dopředu, mít k těmto informacím přístup kdykoli. K tomu slouží webová publikace s názvem Vademecum pro neslyšící, tedy jakýsi průvodce, a to z oblasti zdravotnictví. Do projektu se zapojili odborníci i řada neslyšících, kteří nejen vystupují v ukázkách, ale garantovali také správnost a srozumitelnost překladu.

www.zachrankapp.cz

Aplikace Záchranka, kterou mohou využívat také neslyšící osoby v případě, kdy potřebují naléhavě přivolat pomoc.

www.tichalinka.cz

Služba založena na online tlumočení do znakového jazyka nebo online přepisu mluvené řeči. Tlumočník nebo přepisovatel nemusí být na stejném místě jako osoba se sluchovým postižením, spojí se prostřednictvím internetu, takže je možné využít těchto služeb z jakéhokoliv místa v republice. Služba je zdarma a v urgentních případech k dispozici 24 hodin denně. Tímto způsobem je možné tlumočit nejen osobní rozhovor neslyšícího například s lékařem či zaměstnavatelem, ale lze tlumočit i telefonický hovor. 

Hands Dance

Skupina experimentující s tlumočením hudby a divadla do znakového jazyka a snahou pobavit jak slyšící, tak Neslyšící publikum. Umělecké tlumočení písní.

http://akademickestudiedifa.jamu.cz/studie/studie/archiv-clanku/radka-kulichova-veronika-slamova-umelecke-tlumoceni-vybranych-pisni-do-ceskeho-znakoveho-jazyka.html 

 Asociace a zajímavé webové stránky o osobách se sluchovým postižením:

• Centrum zprostředkování tlumočení neslyšícím, https://cztn.cz/ 
• Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel, http://www.asnep.cz/
• České centrum znakového jazyka, z.ú. http://pevnost.com/
• Brněnské centrum znakového jazyka, Trojrozměr  http://www.trojrozmer.cz/
• Česká komora tlumočníků znakového jazyka http://www.cktzj.com/
• Česká unie neslyšících, z.ú. https://www.cun.cz/cs/
• Českomoravská jednota neslyšících, http://cmjn.cz
• Český klub nedoslýchavých HELP http://www.audiohelp.cz/ 
• Tichý svět, https://www.tichysvet.cz
• Tichá linka, www.tichalinka.cz
• Ústav jazyků a komunikace neslyšících Filozofické fakulty Univerzity Karlovy https://ujkn.ff.cuni.cz
• Informační portál o světě neslyšících, http://ruce.cz/
• web se sluchovým postižením, www.kochlear.cz
• https://www.tamtam.cz

Hluchoslepé osoby 

Zajímavé informace a doporučení pro komunikaci s hluchoslepými osobami naleznete na webové stránce LORM Společnost pro hluchoslepé https://www.lorm.cz/pro-hluchoslepe/komunikace-hluchoslepych/ a https://www.lorm.cz/pro-hluchoslepe/pohyb-a-orientace-hluchoslepych/ brožura Hluchoslepí mezi námi https://www.lorm.cz/legacy/HMN2/obsahCD/brozura/index.html