V odborné (klinicko-logopedické literatuře) se zmiňují nejčastěji tyto typy mutismu s následujícími typickými projevy v řeči:

Elektivní mutismus – částečně se projevující v některých sociálních situacích

Totální mutismus – kdy je nemluvnost rozšířena na všechny situace a osoby pacienta (často bývá spojena s projevy disociativní poruchy – hysterické reaktivity na vnitřní konflikt – pacient má obtíže jej vyřešit a nebo takto reaguje na proběhnuté trauma)

Psychogenní hluchota (surdomutismus) – jedná se o psychogenní ztrátu nejen řeči, ale také sluchového vnímání mluvené řeči (velmi nápadné bývá u pacienta odezírání, jež poukazuje na možnost domnívat se, že pacient podvědomě naslouchá)

V psychiatrické literatuře je uváděno vícero termínů pro formy elektivního mutismu (viz Škodová, 2003). 

Základní vodítka dle MNK 10 a DSM V. jsou:

• běžné nebo téměř běžné porozumění řeči
• schopnost verbální komunikace je zachována a pro sociální kontakty je dostačující
• výrazný rozdíl v použití verbální komunikace v různých sociálních situacích
• přetrvávání nemluvnosti v náročných situacích déle než měsíc (Preissová, 2018).

Přidružené znaky mutismu zahrnují: nadměrnou stydlivost, strach jedince, že se sociálně i společensky znemožní, citovou závist, negativismus, výbuchy vzteku, nutkavé chování - schizoidní rysy a opoziční chování.

• řečový projev pacienta je vázán na komunikační situace, neverbální komunikace může být zachována
• jednoslovné odpovědi i šepot může být také u klienta v závislosti na míře mutismu zachované