Podobně jako u pacientů s poruchou sluchu je nutné zaznamenat, zdali se jedná o nově vzniklý symptom, nebo se jedná o permanentní poruchu, na kterou je pacient již adaptován. 

Mezi typicky nově vzniklé poruchy zraku budou patřit úrazy očí nebo kosterních struktur obličejové části, či otoky různé etiologie. Mezi interní onemocnění spojené s poruchou zraku může patřit glaukom případně diabetická retinopatie. Dále se s poruchou zraku setkáváme u pacientů s vrozenými a degenerativními onemocněními.

Většina lidí s permanentní poruchou zraku je na svůj stav adaptována a žijí zcela nezávisle na svém okolí. Schopnost sebepéče a pomoc, kterou by pacient eventuálně potřeboval má zdravotník dobře posoudit. 

Doporučení:

• Při prvním kontaktu je naprosto nezbytné, aby se sám zdravotník identifikoval, jakmile jednou naváže kontakt měl by vždy vše slovně popisovat tak, aby se pacient s poruchou zraku nevylekal nečekanou intervencí (typicky transportní polohy, imobilizační techniky, nasazení tlakové manžety, apod..). 
• Nezapomeňte, slovní komunikace je pro nevidomého hlavním nástrojem pro spojení s okolním světem a měli byste verbálně popisovat nejen samotné intervence (což je vhodné dělat u každého bez ohledu na senzorickou poruchu), ale také je třeba popisovat ostatní skutečnosti a činnosti, které by za normálních okolností byly vidět. Například pokud se potřebujete na nějakou chvíli vzdálit, potřebujete otevřít velký batoh, zapnout monitor apod., vše doslovně popisujte.
• Nevidomý člověk u sebe někdy může mít asistenčního psa. Vždy si v úvodu držte odstup a zeptejte se na svolení nevidomého. Bez svolení psa nikdy nehlaďte, neberte do ruky vodítko či vodící popruh, mohli byste ohrozit sebe, psa, či samotného pacienta.

Další informace k problematice komunikace u pacientů s poruchou zraku jsou uvedeny viz kap. 2.