Francouzská výslovnost

 

    Francouzská výslovnost je pro Čechy opravdu obtížná. Proto se musíte snažit naučit vyslovovat co nejpečlivěji. Hlavním rozdílem je napjatost mluvidel. Čech prakticky nepohybuje ústy, jeho výslovnost je značně monotónní a v některých regionech se dokonce stírají rozdíly mezi jednotlivými samohláskami. Francouz vyslovuje vždy velmi pečlivě. Mějte to vždy na paměti a vyslovujte opravdu pečlivě, napínejte a zaokrouhlujte ústa jakobyste mluvili s někým špatně slyšícím. (Všimněte si kolik francouzských hereček má kolem úst vrásky !)
Co nejvíce využívejte čtečky a ostatních adres, na kterých najdete ukázky výslovnosti. Dokonalí nebudete nikdy, snažte se být srozumitelní, už to bude obtížné. 

Základními rozdíly ve výslovnosti jsou tedy:

- Velká napjatost mluvidel (viz výše)

- Výrazné stoupání hlasem na začátku rytmické skupiny (tam, kde se
 nadechujete, abyste řekli další souvislý a logický celek, např. na začátku věty, vedlejší věty, atd.)

- Vázání, tj. spojování různých slov do větších výslovnostních celků (Češi tak například vyslovují společně přeložky a jména: v Praze, na večeři, atd.).   

- Kladení přízvuku na poslední slabiku slova (Češi ji kladou na první).


    Francouzský pravopis je historický, to znamená, že nezaznamenává aktuální podobu mluvené francouzštiny a vy se budete muset naučit, že různé znaky se vyslovují stejně nebo naopak různě. Ale pokud chcete tvrdit, že v češtině se všechno píše jako se vyslovuje, podívejte se prosím do sešitů svých žáků a studentů.  Narozdíl od anglického pravopisu je ale francouzský pravidelný a tak máte velkou naději, že ho s určitým úsilím zvládnete.

 A než přistoupíme k praktickému vysvětlování, autorka kurzu by Vás ráda ubezpečila, že nejhorší už máte za sebou. Obstojně ovládáte jeden z nejtěžších evropských jazyků, češtinu. Proti češtině je francouzština hračka!  

Na tomto místě Vás musíme upozornit, že fonetický přepis, který budeme v našem kurzu používat opravdu neodpovídá žádnému z platných systémů a mnohá vysvětlení jsou silně zjednodušená. Protože ale víme, jakými úskalími budete muset při samostatném studiu zvukové podoby francouzštiny projít, pokusili jsme se vše zjednodušit na největší možnou míru a co nejvíce přizpůsobit českému grafickému úzu.

Samohlásky

    Jestliže v češtině rozlišujeme samohlásek pět (a jejich dlouhé protějšky), francouzština jich má hned dvanáct ústních a k tomu ještě čtyři samohlásky nosové.

Samohlásky ústní

    Rozlišujeme samohlásky zavřené a otevřené. Ty otevřené vyslovujeme jako v češtině (všechny české samohlásky jsou oproti francouzským otevřené). Dále některé samohlásky vyslovujeme napjatě a jiné zaokrouhleně (právě zde musíme dbát na pečlivou výslovnost).  
I když zpočátku nebudete rozdíl ve výslovnosti slyšet, snažte se stále rozdílně vyslovovat. To, že vy neslyšíte rozdíl neznamená, že ho neslyší ani Francouz.  
 

samohlásky zavřené	samohlásky otevřené
[é] été, vous parlez	[e] tête, français, poète
[Ö] deux, peu, bleu	[ö] soeur, coeur, moteur
[O] haut, tableau, métro	[o] école, robe, toc

     
Samohlásky ústní
    Pozor! I zdloužené francouzské samohlásky se vždy snažíme vyslovit co nejkratší.
 

fonetický přepis výslovnosti	charakteristika hlásky	příklady	grafika	Vysvětlení výslovnosti
[i]	dlouhé a krátké	ici, merci, stylo	i, î, y, ï	Koutky úst se co nejvíce roztáhnou a napnou.
[ü]	dlouhé a krátké	une, sucre, il a eu	u, eu	Rty silně zaokrouhlíme jako pro u a vyslovíme i.
[u]	dlouhé a krátké	pour, où, août, goût	ou, où, oû, aoû	Vyslovíme jako u ale zaokrouhleněji.
[é]	zavřené	zéro, premier, vous parlez, regarder	e, é, -ez, -er,-ier	Nastavíme ústa na velmi sevřené i a vyslovíme e.
[e]	otevřené	tu es, règle, faire, treize	e, è, ê, ë, ei, ai, aî, ais	Vyslovujeme jako české e.
[Ö]	zavřené	pneu, jeûne,  noeud,	eu, eû, oeu	Ústa silně zaokrouhlíme a vyslovíme e.
[ö]	otevřené	moteur, coeur, bonheur	eu, oeu, oe	Vyslovíme stejně s méně zaokrouhlenými ústy.
[ə]	němé	me, samedi, petite	e, -e	Pouze zvýrazníme předcházející souhlásku.
[O]	zavřené	haut, allô, radio, l ’eau	o, ô, au, eau	Více zaokrouhlíme při výslovnosti.
[o]	otevřené	note, robe, Paul	o, au	Vyslovíme  jako české o
[a]	otevřené přední a zadní	madame, gâteau, moi, douceâtre	a , â, oi, eâ,	V obou případechvyslovíme jako české a.

                                                 
                      
Samohlásky nosové
    Tyto samohlásky vyslovujeme přes dutinu ústní a nos zároveň. Jazykem částečně přehradíme měkké patro, asi tak jako v češtině slova Hanka a banka. 
Největším problémem pro Čechy je rozeznat rozdíl mezi výslovností [ã] a [ĩ]. Proto je nutno pečlivě nastavit ústa a [ĩ] vyslovit s ústy napjatými jakobychom se snažili vyslovit i ale vyslovíme přes nos e. [ã] potom vyslovujeme s ústy otevřenými na a. Srovnejte rozdíl ve výslovnosti mezi vin x vent.
 

fonetický přepis	charakteristika hlásky	příklady	grafika
[ã]	nosová	plan, temps, embrasser, champ	am, an, em, en, ean, aon
[õ]	nosová	non, le nom, menton	om, on, um
[ĩ]	nosová otevřená	instinct, main,bien, saint, dessein, lymphe, vin	im, in, en, aim, ain, yin, yn
[ũ]	nosová	parfum, aucun,  à jeun, un	un, um, eun

                             

Polosamohlásky

[j]	radio, média, crier	io, ie, ia,
[ua]	toillette, boîte	oi, oî
[üi]	nuit, oui	ui

       
Souhlásky

    V počtu souhlásek je naopak čeština bohatší a také jejich výslovnost nedělá Čechům potíže. Je nutno si ovšem zapamatovat rozdíly v grafické podobě a výslovnosti. Stejně jako u samohlásek zde nacházíme různé grafické podoby stejné hlásky. 
    Největším problémem je koncová výslovnost souhlásek, které se v češtině stávají neznělými (zub se vysloví [zup], garáž [garáš]). Toto ve francouzštině neplatí a je nutno se této výslovnosti důsledně vyvarovat (le garage [lə garaž]).
 

zvuková podoba	grafická podoba	zvuková podoba	grafická podoba
[b]	b	[m]	m
[c]	ts	[ň]	gn
[č]	tch	[m]	n
[s],[k]	c	[p]	p
[d]	d	[r]	můžeme vyslovit jako při ráčkování    r
[f]	f, ph	[š]	ch
[ž], [g]	g	[s]	ss
nevyslovuje se	h	[s],[z]	s
[j]	-il, -ille	[t]	t
[ž]	j	[v]	v
[k]	k	[v]	w
[l]	l	[kz]	x

           

[z] z

             
     Zvuk [š] sice ve francouzštině existuje, ale jeho grafická podoba ch není považována za samostatný znak a ve slovníku se vyskytuje mezi ce a ci.
     České [ň] je zase zpodobněno spojením znaků gn.  
    Hláska h se ve francouzštině nikdy nevyslovuje, přesto rozlišujeme dva druhy h. Němé h, které je skutečně jen grafickým znakem a výslovnost neovlivňuje a dyšné h, které se sice nevyslovuje, ale zabraňuje vázání: les *haricots [lé ariko] x les hôtels [lézotel]. Toto h bývá ve slovnících označeno *. Uprostřed slova nečteme h nikdy: théâtre [téatr].   
    Jinak se francouzská abeceda od české neliší a ostatní písmena najdete ve slovníku na svých obvyklých místech:  
 

a

b

c

d

e

f

g

h

i

j

k

l

m

[a]

[be]

[se]

[de]

[ə]

[ef]

[že]

[aš]

[i]

[ži]

[ka]

[el]

[em]

n

o

p

q

r

s

t

u

v

w

x

y

z

[en]

[O]

[pe]

[kü]

[er]

[es]

[te]

[ü]

[ve]

[dubləve]

[iks]

[igrek]

[zed]

                                                                                     

    Jak jste si mohli všimnout, různé znaky či dokonce několik znaků najednou mohou zaznamenávat buď jednu, zpravidla samohlásku, jindy se jeden znak v různých pozicích může vyslovovat různě. V následujících cvičeních tedy budeme procvičovat upevnění grafické a zvukové podoby slov.

Francouzské přízvuky

    Ke grafické podobě patří také francouzské akcenty neboli přízvuky. Ty neznačí délku samohlásek ale jejich otevřenost či zavřenost. Jen někdy graficky odlišují význam slov.    

a) accent aigu (ostrý přízvuk) se vyskytuje jen nad písmenem e a vždy označuje, že jde o e zavřené (to, které se vyslovuje s ústy nastavenými na i).

b) accent grave (přízvuk tupý) bývá nejčastěji nad e, kde znamená výslovnost e otevřeného (českého). Dále se vyskytuje nad u, kde ovšem ke změně výslovnosti nedochází où [u].

c) accent circonflexe (přízvuk složený) nad e rovněž označuje jeho otevřenost, vyskytuje se i nad ostatními samohláskami (â, î), kde ke změně nedochází. Znak ô ale znamená o zavřené pôle [pOle]!   

Čtení hlásek na konci slova

Zde jsou pravidla jasná. 

a) koncové e bez přízvuku se nikdy nečte, ale (!) souhláska před ním se přečte v nezměněné podobě: garage [garaž] ne [garaš], grande [grãd].       

b) ostatní koncové samohlásky se vyslovují. 

c) koncové souhlásky se v naprosté většině případů nevyslovují petit [pəti].

d) v některých případech vyslovujeme koncové l, f, c, r : le col [lcol], chef [šef], bloc [blok], mer [mer].

e) v případě 2. os. mn.č. sloves (vous parlez) a infinitivu (parler) koncové z a r ovlivňují výslovnost předchozího e. V této pozici vždy vyslovujem zavřené e: vous parlez [vuparlé], parler [parlé].

f) v případě 3. os. mn.č. se nikdy nevyslovuje celá gramatická koncovka -ent: ils parlent [ilparl], ils finissent [ilfinis], ils répondent [ilrépond].

g) končí-li slovo na m či n a předchází-li jim samohláska, označují její nosovost: balon [balõ].  
 
Přízvuk, intonace a vázání

    Tyto tři aspekty v grafické podobě řeči zachyceny nejsou, a je proto nutné se jim naučit poslechem.

    Přízvuk je v češtině na první slabice, ve francouzštině na poslední. Pozor, neznamená to, že ji zdloužíme. Délka samohlásek nehraje ve francouzštině žádnou roli a musíme se naučit vyslovovat co nekratšeji. Přízvuk se také nachází na konci rytmické skupiny, to jsou slova, která spolu významově souvisejí a jsou vyslovována společně: Bonjour.  Bonjour madame. 
   
    Intonace je stoupání a klesání hlasem právě v rámci rytmických skupin. Ve francouzštině na jejich konci vždy výrazně stoupá (jako kdybyste někomu něco vyčítali) a klesá až na konci projevu (věty):  
Je ne parle pas français, tu parles seulement anglais, vous ne parlez pas tchèque.  

    Vázání rovněž probíhá v rámci rytmických skupin a znamená, že se koncové hlásky slov spojují s počátečními hláskami slov následujících a v důsledku toho se mohou vyslovovat rozdílně. Ve většině případů to znamená, že hláska, která by se normálně nevyslovila « oživne »: Les amis sont à l’école.   [lezami sontalékol].

Lekce 1 / Leçon une

Vítejte v 1. lekci ! Seznámíte se v ní s časováním sloves 1. třídy typu parler. Zjistíte, že francouzské sloveso vždy vyžaduje podmět buď ve formě jména či osobního zájmena. Naučíme se tedy osobní zájmena nesamostatná. Naučíme se časovat nepravidelné sloveso être a také výraz c'est (to je). Nakonec se naučíme říkat ne a klást otázky pomocí částice est-ce que a intonace.
 

 Slovíčka lekce 1

Gramatika lekce 1

1 Časování sloves 1. třídy typu parler
Přítomný čas
Největší skupina francouzských sloves je v infinitivu zakončena na koncovku - er.
Tvary přítomného času tvoříme odtržením infinitivní koncovky –er a připojením koncovek přítomného času (-e, -es, -e, -ons, -ez, -ent) ke kmeni (parl-).
 

je parl-e	nous parl-ons
tu parl-es	vous parl-ez
il parl-e	ils parl-ent
elle parl-e	elles parl-ent

2 Vyjadřování podmětu
Ve výslovnosti francouzských sloves neexistuje rozdíl mezi 1., 2., 3. osobou j.č. a 3. os. mn. č. (koncové -e a -es vyslovujeme jako němé e). Proto všechny tvary francouzských sloves musí vždy doprovázet osobní zájmeno nesamostatné (je, tu, il, elle, nous, vous, ils, elles).  
Rovněž neexistuje rozdíl ve výslovnosti infinitivu a 2. osoby pl. (koncové -er a -ez vyslovujeme jako zavřené e).

3 Slovesný zápor

Ve francouzštině se slovesný zápor skládá ze dvou částí. Před slovesem se používá předklonka: ne a za ním příklonka: pas.

Exemple :
Je parle bien français.
Je ne parle pas bien français.
Il travaille beaucoup.
Il ne travaille pas beaucoup.
C’est mon fils. Ce n’est pas mon fils.

Ve francouzštině je otázka tvořena trojím způsobem. V této lekci si probereme první dva způsoby.

Tato částice je umístěna na začátku věty, nebo následuje po tázacích příslovcích např. où (kde), pourquoi (proč), atd.
Otázka pomocí částice est-ce que je nejčastějším typem otázky.

Ex. : Est-ce que Paul parle bien français ?
         Pourquoi est-ce que Paul ne parle pas bien russe ?

Slovosled věty zůstává stejný jako ve větě oznamovací, mění se pouze větná intonace.  Tento způsob je nejméně používaný, proto je dobré se mu již od začátku vyvarovat.
Ex. : Paul parle bien français ?

5 Nepravidelné sloveso être (být)
Sloveso être plní ve francouzštině řadu  podobných gramatických funkcí jako v češtině. Jeho funkce jakožto slovesa samostatného je ale méně častá a je po většinu případů nahrazováno jinými slovesy (např. exister).
 

je suis  [žsüi]	nous sommes  [nusom]
tu es  [tüe]	vous êtes  [vuzet]
il est  [ile]	ils sont  [ilsõ]
elle est  [ele]	elles sont  [elsõ]

        

Je suis Madame Poučová.	Jsem paní Poučová.
Elle est lectrice.(v tomto případě je povolání bez členu.)	Je lektorka.
Il est encore petit.	Je ještě malý.

Výraz c’est (to je) může být použit jak v jednotném, tak v množném čísle.
Ex.:
C’est Marie.
C’est Marie et Jean.

Leçon 1 : Pavel rencontre Stéphanie

S : Bonjour, je suis Stéphanie et je suis Française.
P : Bonjour, moi je suis Tchèque et je m’appelle Pavel. Est-ce que vous parlez tchèque?
S : Non, je ne parle pas tchèque, mais je parle anglais, et vous?
P : Oui, je parle un peu anglais, mais je préfère parler français.
S : Vous parlez bien français.
P : Merci!

Mécanismes :
Stéphanie est Française, elle parle anglais, mais elle ne parle pas tchèque.
Pavel est Tchèque, il parle anglais et français.

Lekce 1 – Výslovnost

Lekce 1 – Výslovnost
Poslouchejte a opakujte

Přízvuk na poslední slabice
Bonjour, tchèque, français, merci, Stéphane, Hélène, Marc, Prague, Paris, Bruxelles    

Přízvuk u rytmické skupiny

Je parle.	Je parle français.
Vous parlez.	Vous parlez bien.
Je ne parle pas.	Je ne parle pas bien français.

     
Výslovnost e, -ez, er na konci slov
-e: je [ž], ne [n], ce [s], que [k], 
-ez: vous parlez [vuparlé]
-er: parler [parlé]
Est-ce que vous parlez tchèque ? Vous ne parlez pas anglais ? Je parle. Je ne parle pas. Elle préfère parler français.

 Procvičování 1

Lekce 2 / Leçon deux

Dobrý den, dnes se seznámíme s rodem podstatných jmen a předložkou de ve funkci přivlastnění jménu. Upřesníme si použití výrazu c'est a naučíme se používat předložky à a dans.   Slovíčka lekce 2

1 Rod podstatných jmen
Podstatná jména (substantiva) jsou ve francouzštině rodu mužského a ženského. Pozor, ne vždy se rod podstatných jmen ve francouzštině a češtině shodují (např. ta opera x un opéra). 

Substantiva ve francouzštině předchází člen. Rozeznáváme:
člen neurčitý : un, une  
člen určitý : le, la, l’ (v případě substantiv začínajících na samohlásku – vokál) 

Je vhodné učit se podstatné jméno v kombinaci s neurčitým členem, protože v případě členu určitého stojícího před podst. jménem začínajícím na samohlásku (členu elidovaného) není poznat  o jaký rod se jedná (l’usine x une usine ; l’hôtel x un hôtel).
 
Vlastní jména  (apelativa) (Charles, Eloise, Paris) člen nemají, stejně jako slova monsieur, madame a mademoiselle v případě oslovení a ve významu určitém (Pan Dupont je doma / Monsieur Dupont est à la maison. x  Hledá nějakého pána. / Il cherche un monsieur.)    

Člen určitý se klade před substantiva, o kterých již byla řeč. (Voici un livre. C’est le livre de Simone.) 

Člen neurčitý se klade všude tam, kde hovoříme o věcech či osobách zatím blíže neurčených, neznámých či nově jmenovaných (přirovnání s použitím neurčitého zájmena nějaký v češtině je vhodné, ale nefunguje univerzálně, protože použití francouzského neurčitého členu je mnohem širší. (Voici un livre. C’est le livre de Simone.)