Prastarou indoevropštinou se pravděpodobně mluvilo již v období pravěku a postupným stěhováním, začleňováním do jiných i neindoevropských kmenů a vzdalováním se od původního centra se jazyky jednotlivých kmenů více a více diferenciovaly. Tento proces následně umožnil vznik jednotlivých jazykových skupin. Je potřeba dodat, že se jednalo o proces velmi se postupně vytvářely v průběhu několika tisíc let.

Diferenciace nadále pokračovala a vývojem vznikaly i menší jazykové skupiny a mnoho dialektů. Tento vývoj se odrážel v řadě jazykových jevů, které jednotlivé jazykové skupiny buď sbližovaly, anebo ještě více odlišovaly. Tímto způsobem vznikly jazykové větve, ve kterých se jazyky vyvíjely odlišně.  

I přes dlouhé období odlišného vývoje jsou si dnešní slovanské jazyky velice podobné, jelikož se vyvinuly z jednoho společného jazyka, konkrétně z předpokládané praslovanštiny.

Praslovanština 

Předpokládá se, že praslovanština je jazyk, který prošel velmi dlouhým vývojem. Byla používána pravděpodobně již dva tisíce let před naším letopočtem a její využívání přetrvávalo až do doby vzniku slovanských kmenů, tedy zhruba ještě do roku tisíc našeho letopočtu. Území tehdy nebylo přesně pripjetských bažin, ve východní části dnešního Polska a na Bílé Rusi, v povodí řeky Bugu a podél horních a středních toků řek Dněstru a Dněpru a otevírala se na východ do jihoruské stepi a v povodí řek Odry a Visly na západ po německé nížiny“

Podoba tohoto jazyka není nijak podložena, protože ještě neexistovala jeho psaná varianta, a vychází se tak z jeho zrekonstruované podoby. Ta vzniká na základě srovnávání nejstarších období slovanských jazyků s jinými jazyky indoevropskými. Pro případnou rekonstrukci mladší podoby staroslověnštiny z období, kdy se ze společného praslovanského jazyka vyvíjely jednotlivé slovanské jazyky, srovnáváme pouze slovanské jazyky navzájem.

Staroslověnština 

Podkladem pro rekonstrukci praslovanštiny je staroslověnština, která byla uměle vytvořeným a zároveň prvním spisovným a liturgickým jazykem Slovanů. Byla na základě jihoslovanského dialektu praslovanštiny vytvořena Konstantinem Filozofem pro potřeby křesťanského náboženství. Konstantin pro ni rovněž vytvořil první písmo – hlaholici, a to již v druhé polovině devátého století. Díky tomu je staroslověnština nejstarším doloženým jazykem v písemné podobě a její památky jsou dochovány již z desátého až jedenáctého století, tedy z mnohem dřívější doby než písemné památky jiných slovanských jazyků.

Staroslověnština byla původně jazykem určeným především pro šíření křesťanství, avšak později překročila tuto úlohu a stala se i úředním a literárním jazykem většiny Slovanů. V devátém a desátém století totiž do své gramatické struktury a slovníku zahrnula nejenom prvky jižní praslovanštiny (na jejichž základě vznikla), ale i ty západní a tím se stala srozumitelnou pro všechny Slovany.

Tento jazyk Slovanům umožnil růst i rychlý rozkvět vlastní kultury a také bezproblémový styk a komunikaci mezi jednotlivými jazykovými kmeny nebo větvemi. Důsledkem toho se staroslověnština stala důležitou součástí slovanských kulturních výměn.

Vývoj staroslověnštiny na našem území 

Dnešní český jazyk spadá spolu se slovenštinou a polštinou do skupiny západoslovanských jazyků. Pračeština vznikla jako jeden z jazyků při nářečním štěpení praslovanštiny a dále se vyvíjela samostatně. Ve svém vývoji byla ovlivněná i staroslověnštinou. K ještě dřívějším fázím staroslověnštiny patří protoslovanština, protobaltština azápadoindoevropština. Velký vliv na podobu češtiny měli bratři Konstantin a Metoděj. 

Ti na Velkou Moravu přišli v druhé polovině devátého století na základě prosby velkomoravského knížete Rostislava k byzantskému císaři Michaelu III. (tato žádost byla z části motivována i politicky). Kníže žádal po císaři učitele víry, kteří by znali slovanský jazyk a zároveň by byli schopni organizovat církevní záležitosti. Pro tento úkol se bratři ze Soluně hodili výborně i přesto, že byli národnosti řecké. Soluň totiž měla velmi silné slovanské zázemí (zhruba od šestého století se Slované usazují v Makedonii a v celém Řecku) a Konstantin a Metoděj se slovanskou řečí se setkávali již od útlého věku. Bratři pocházeli z rodiny vysokého vojenského hodnostáře, takže se oběma dostalo pečlivého vzdělání. 

Konstantin měl být velmi vzdělaným učencem jak v oblasti filozofické, tak i v oblasti teologické, a podle dokumentů Život Konstantinův a Život Metodějův se ihned začal věnovat zadané práci. Sestavil první slovanské písmo, hlaholici, a ještě v Cařihradě měl přeložit Evangeliář (pravděpodobně se již dříve pokoušel o překlady do staroslověnštiny a vytvoření písma, a tak na tyto pokusy následně navázal). Metoděj pak byl nadaný především v oblasti organizace a správní administrace, což dokázal, když měl ve správě jednu z provincií Byzantské říše. Oba bratři se spolu s dalšími pomocníky odebrali na Velkou Moravu, kam dorazili podle všeho roku 863.

Ihned po příchodu na Velkou Moravu měli bratři začít s výukou Rostislavem vybraných žáků a také pokračovali v překládání důležitých liturgických textů. Zajímavé je, že již od počátku měl Konstantin nejspíše v plánu učinit ze staroslověnského jazyka jazyk liturgický, jelikož doposud bylo možné při liturgii využívat pouze jazyk řecký a latinský. Po čtyřiceti měsících svého působení se bratři i s žáky odebrali do Benátek, kde obhájili staroslověnštinu jako liturgický jazyk, a dále do Říma, kde papež Hadrián II. schválil slovanské církevní knihy a také vysvětil učence bratrů za kněze. Tuto neobvyklou výjimku udělil za podmínky, že při mši budou prvně čteny texty latinsky a poté staroslověnsky a zároveň se i latina musí pěstovat jako liturgický jazyk.

Konstantin ze zdravotních důvodů zůstal v římském klášteře a roku 869 zemřel. Metoděj se na zpáteční cestu na Velkou Moravu vydal, avšak brzy se vrátil do Říma, kde přijal funkci biskupa a později arcibiskupa moravského a panonského. Svého úřadu se však pro dvaapůlleté vězení nemohl ujmout a po propuštění se odebral na Moravu. Věnoval se i práci literární, přeložil pravděpodobně až na malé výjimky celou Bibli, Církevní zákoník a takzvané Knihy otců. Zemřel 6. dubna roku 885.

Po jeho smrti se paralelní existence latiny a staroslověnštiny v církevních vrstvách rozpadla, protože Metodějovým nástupcem nebyl jmenován jeho učedník , kterého sám ustanovil, ale německý kněz . Zároveň nový kníže Štěpán IV. zapovídá slovanskou bohoslužbu a zbavuje se staroslověnských kněží (ti byli vyhnáni, zatčeni nebo prodáni do otroctví).

Další vývoj staroslověnštiny 

Staroslověnština již za Metodějova života pronikla i do okolních oblastí Velké Moravy. Jazyk následně šířili i knížetem vyhnaní žáci, kteří s sebou nesli knihy i učení. Díky těmto krokům byl staroslověnský jazyk dále pěstován, přičemž hlavní proud vyhnanců našel útočiště v Bulharsku. Zároveň lze předpokládat, že staroslověnština z Velké Moravy ze dne na den nevymizela a podle dodnes shromážděných nálezů se usuzuje, že byla latině rovnocenným partnerem ještě po další dvě století. V 11. století byl dokonce na území Velké Moravy zřízen Sázavský klášter, který fungoval jako ústav pro vzdělávání učenců v oblasti literatury psané tímto jazykem. Až na konci tohoto století, přesněji roku 1097, byla staroslověnština zakázána a knihy ve staroslověnském jazyce byly zničeny. 

Ještě před tím se však jazyk rozšířil i k ostatním slovanským národům a během dvou až tří století se stal prostředníkem živých jazykových styků v měřítku takřka obecně slovanském. Staroslověnština se tak vedle latiny a řečtiny stala jedním ze tří velkých mezinárodních jazyků.

Písmo

Pochybnosti, které z písem bylo první (cyrilice, či hlaholice) jsou dnes již v celku uspokojivě vysvětleny. Ve starých zprávách se píše, že Konstantin vytvořil nové písmo. To však neodpovídá cyrilici, jelikož ta ve své podstatě přebírá velká písmena řecké abecedy a pouze přidává několik liter pro čistě slovanské hlásky. Hlaholice oproti tomu nemá jasný inspirační zdroj, ale objevují se předpoklady, že je stylizována na základě řecké minuskule a inspirována orientálními písmy, se kterými byl Konstantin v té době dobře obeznámen. Má se dokonce za to, že některé hlaholské litery byly inspirací při tvorbě cyrilských liter pro slovanské hlásky. Na základě těchto faktů se lze oprávněně domnívat, že písmo, které bylo sestrojeno Konstantinem a vzniklo jako první, je hlaholice.