1 Definice agrese a agresivního chování

Hewston: „Agresivní chování znamená, že je způsobena újma nebo zranění osobě či zvířeti a také v rámci vyloučení možnosti náhodného poškození či ublížení nebo averzivní stimulace pro navození pozitivních důsledků je nutno do definice zahrnou i záměr agresora způsobit oběti újmu.“

Barono a Richerdson: „Agrese je druh chování realizovaného s cílem ublížit či uškodit živé bytosti, která se naopak snaží tomuto chování vyhnout.“

Slaměník a Výrosta: „Agrese je záměrné chování, které má za následek ublížení, poškození nebo k němu vede, směřuje.“

2 Teorie agrese

Agrese jako instinkt

Touto problematikou se zabýval převážně K. Lorenz. Jeho model předpokládá, že energie instinktu se naplňuje zevnitř a uchovává se, pokud jistý podnět z prostředí neumožní její uvolnění (samotnou existenci agresivního instinktu podle něj vysvětlují biologické důvody, podobně jako u S. Freuda pudy, týkající se teritoria, zachování rodu, potravy).

S tímto názorem souvisí tzv. hydraulický model, který byl původně zpracovaný S. Freudem a jinými autory. Říkají, že energie, která žene lidské chování, se postupně hromadí, dokud není uvolněna určitým způsobem. Její uvolnění může směřovat k plánovaným cílům, pokud se tak nestane, vyústí do jiné formy náhradního chování.

Teorie frustrace – agrese

Podle modelu agrese tzv. yaleské skupiny (Dollard, Doob, Miller, Mowrer a Sears, 1939) je jedinec k agresivnímu jednání motivován pudem aktivovaným frustrací. Frustrací míní situaci, v níž vznikne překážka na cestě k dosahování cíle. Agresi vnímají jako jednání, jehož záměrem je ublížit druhé osobě.

Agrese a frustrace jsou propojeny následujícími dvěma tvrzeními:

1. frustrace vždy spěje k určité formě agrese,
2. agrese je vždy důsledkem frustrace.

Podle této teorie však agrese nemusí pokaždé být namířena proti příčině frustrace. Např. je-li jedinec coby zdroj frustrace fyzicky silný nebo sociálně vysoce postavený, pak frustrovaný jedinec spíše obrátí pozornost na jinou, méně nebezpečnou osobu, nebo frustraci projeví nepřímým způsobem, skrytě.

Po kritice této teorie, autoři tohoto modelu pojali frustraci jako podnět k agresi, umístěný v individuální hierarchii tendencí k potencionálním reakcím. Agresi tudíž předefinovali na dominantní tendenci v reakci na frustraci. Její projev závisí na dalších okolnostech.
Dle Bandury někteří lidé reagují na frustraci tím, že se uklidňují alkoholem nebo drogami, zatímco jiní se snaží racionalizovat svoji frustraci a zbavit se jí tak, že si ji nějak vysvětlí. Další se mohou snažit ze situace uniknout nebo ještě úporněji usilovat o její vyřešení. Každou z těchto reakcí je možné se naučit namísto agresivního jednání.

Hypotézu frustrace kritizují Rose, Kamin a Lewontin (1984). Ti upozorňují na to, že hypotézy vrozené agrese a teorie frustrace se zabývají zcela jinými jevy. Myslí si, že chování boxera v ringu nemusí být vůbec agresí. Teorie frustrace může vysvětlit některé jevy, jako například nižší výskyt domácího násilí v rodinách s vyššími příjmy. Na druhou stranu se v těchto rodinách domácí násilí vyskytuje a v části rodin s nízkými příjmy se nevyskytuje. Teorie frustrace tento jev nevysvětluje dostatečně.

Kognitivní neoasocianismus

S odlišnou teorií vystoupil Berkowitz (1989, 1990, 1993) a nazval ji kognitivní neoasocianismus. Kognitivní neoasociační teorie vychází z předpokladu, že nespecifické ani neutrální nabuzení neexistuje. Averzivní události podle něj mají přímý negativní účinek a bezprostředně vyvolávají agresi nebo únikové chování, přičemž subjektivní prožitky emocí (vzteku či strachu) tyto formy chování mohou, ale nemusí doprovázet. Vyvolaný negativní afekt podněcuje různé myšlenky, vzpomínky, motorické a fyziologické procesy, které se spojují s tendencemi bojovat a uniknout.

Teorie instrumentálního podmiňování

Lidé se ve většině případů chovajítak, aby dosáhli svých cílů. Když si chce dítě vzít hračku od druhého, je třeba dovést druhé dítě k tomu, aby se hračky vzdalo. Jednou z možností prvního dítěte je  hračku popadnout a utéci s ní. Takové chování může mít hned několik důsledků. Je-li agresivní jednání dítěte úspěšné, pak dítě v podobné situaci použije tentýž postup, jelikož se mu osvědčil. Projev agrese v takovém případě spadá pod kontrolu okolí, např. rodiče či učitelé by měli zasáhnout. Dítě naučeným způsobem může získávat nejenom hračky, ale i peníze, uznání druhých, upevnění pozice ve skupině.

Teorie sociálního učení

Nápodobou se rozumí tendence osvojovat si nové a složitější druhy chování pozorováním daného chování a jeho důsledků u ostatních lidí a vzorů. Děti čerpají vzor agresivního chování ze dvou hlavních sociálních skupin, jež v jejich každodenním životě mají zásadní význam, konkrétně v rodině a od vrstevníků a to pozorováním a imitací. Dle Bandury (1973) je agresivní chování motivované různými averzivními zkušenostmi. Patří k nim frustrace, bolest, útok. Skutečný výskyt agresivní reakce závisí jednak na tom, zda tyto zkušenosti vyvolávají aktivaci, avšak také na očekávaných důsledcích.
Agresi jako naučené chování pojmenoval A. Bandura (1976). Lidé se v průběhu života naučili být agresivní, protože se jim to vyplatí. Je lhostejno jestli se agresi naučí vlastní zkušeností nebo díky zástupnému podmiňování. Bandura má teorii, že na frustraci reagují lidé různě. Agrese je pouze jednou z forem reakcí, může jít také o racionalizaci, únik ze situace nebo do alkoholu či drog. Proto je velmi důležité jaké formy chování nám ukazuje naše okolí. Pokud se okolí vyplatí agrese, naučíme se být agresivní. Proto se velmi staví do popředí otázka agrese v televizi.

3 Typologie agrese

Z hlediska formy:

• fyzická × verbální
• přímá × nepřímá
• aktivní × pasivní

Z hlediska povahy:

• afektivní agrese (také horká) – není plánována a je reakcí na averzivní podnět (reakce na podnět, který v jedinci vyvolává odpor)
• instrumentální agrese (také chladná) – objevuje se ve sportu, zde není podnětem averze, není agresivní
• šikana – typickým znakem je nerovnost v síle mezi obětí a útočníkem, cílem je ubližování jiné osobě.

4 Faktory ovlivňující vznik agrese

Faktory prostředí

Donnerstein a Wilson (1979) prokázali, že lidé se častěji stávají agresivní v hlučném prostředí. Pokud zkoumané osoby mohly hluk kontrolovat, byly méně agresivní. Baron a Bell v roce 1975 provedli výzkum, kdy lidé v horkém prostředí se chovali agresivněji než v chladném. Nebo Aiello, Nicosia a Thompson (1979) potvrdili, že adolescenti se chovají více agresivně, pokud byli těsně před zkoumáním v přeplněné místnosti. Na základě několika dalších výzkumů se prokázalo, že dav působí negativně i na dospělé.

Biologické faktory

Agresi jako komplexní chování řídí určitá oblast mozku. Do kontextu biologické determinace agrese se dává dědičnost jako jeden ze zdrojů individuálních rozdílů. V současnosti část psychologů předpokládá, že agresivita je přinejmenším částečně založená na vrozených faktorech.

Významnou roli biologického faktoru agrese hraje také dědičnost.

Dalším faktorem je také biochemické složení krve. Agresivitu může vyvolat vysoká hladina testosteronu v krvi, alkohol, některé drogy, serotonin a také nízký obsah cukru.

Situační faktory

Podněty přivozující agresi se nazývají averzivní podněty. Tyto vyvolávají stav nepohody, diskomfort. Anderson a Hausemann rozčlenili tyto faktory do tří skupin: averzivní podmínky, agresivní naladění a afekt a podněty, které aktivizují. K podmínkám, které vyvolávají nepříjemné naladění patří nepohoda, špatná nálada a stres. Aktivizující podněty jsou takové, které zvyšují úroveň aktivace.

Nejspolehlivěji vyvolá agresi přímý fyzický nebo verbální útok. Napadená osoba reaguje protiútokem, takže agresí stejně, jak byla napadena. Odplata však není společností chápána negativně.

Faktory ovlivňující inhibici agresivního chování

K faktorům, které ovlivňují schopnost jedince kontrolovat chování a s ní související schopnost utlumit nežádoucí agresivní chování, patří alkohol a jiné drogy.

Asi nejvíce pozornosti v souvislosti se snížením schopnosti tlumit nevhodné chování se dosud věnovalo jevu označenému jako deindividuace. Deindividuace se dává do přímého vztahu s prožíváním relativní anonymity, tj, se stavem, kdy je člověk přesvědčený, že jako člen nějakého seskupení není identifikovatelný jako jedinec. Důležitou součástí deindividuace je osvobození se od sociální kontroly. Důsledkem je odtlumení sociálně nežádoucího chování.

5 Agrese v různých sociálních kontextech

Rodina pro mnohé z nás představuje domov a bezpečí, dále oporu, teplo, vzájemnou náklonnost a úzké vztahy mezi generacemi, důvěrné prostředí. Naopak Gelles (1997) podotýká, že lidé jsou v rodině, nejbližšími osobami zabíjeni, tělesně napadáni, biti, mláceni a týráni v mnohem větší míře než kdekoli jinde. Domácí násilí lze definovat jako systematicky se opakující vzorec násilného chování, který se v průběhu času vyskytuje stále častěji a nabývá na intenzitě. Patří sem tělesné a psychické týrání a sexuální zneužívání, jehož se dopouští jedinec na osobě blízké s cílem získat kontrolu, dominantní postavení či druhého člověka přimět k tomu, aby se choval podle jeho příkazů.

S agresí ve škole a v zaměstnání  spojujeme pojem viktimizace=šikanování. Pro šikanování je typická nerovnováha tělesné síly sociálního statusu a moci: oběť je podřízena útočníkovi, tudíž se nemůže účinně bránit. Oběti bývají zpravidla úzkostné, zaujímají obranný postoj, mají nízkou sebeúctu, bývají slabé nebo vypadají jinak než druzí. Útočníci bývají silní, v mnoha situacích reagují agresí, mají tendence k dominanci, bývají impulzivní a mívají vysoké sebehodnocení.

Aktéry šikany jsou agresor (bývá fyzicky zdatný, silný, necítí vinu) a oběť šikany (obětí může být kdokoli). Šikanování mezi dětmi (může se vyskytnout i u dospělých) se skládá z 5 vývojových stupňů šikanování:

1. Zrod ostrakismu = mírné, převážně psychické formy násilí.
2. Fyzická agrese a přitvrzování manipulace.
3. Vytvoření jádra (kolegové mohou s agresorem spolupracovat).
4. Většina přijímá normy agresorů.
5. Dokonalá šikana – prorůstání šikany do oficiální struktury.

6 Agrese a média

Významnou studií je studie Badury a Walterse (1973), kdy dětem v předškolním věku pustili film. Části pustili agresivní film, děti pak byly k hračkám agresivnější, když ve filmu byla postava za agresi odměněna, byly více agresivní. Pokud byla postava ve filmu mírumilovná, děti byly také méně agresivní. Dalším významným výzkumem byla studie Eron a kol. (1972) kdy byla zjištěna korelace mezi sledováním televize u dětí a agresí v dospělosti. Naproti tomu ve výzkumu Leifera, Gordona a Gravese (1974) bylo zjištěno, že pokud se děti dívaly na programy, kde byly věci řešeny konstruktivně, jejich agresivita byla nižší.

Thomas a kol. (1977) provedli studii, ve které zjistili, že televizní násilí má silně znecitlivující účinek, člověk dívající se často na realistické násilí v televizi je lhostejný k násilí v reálném životě. Také další badatelé jako například R. D. Parke a kol. (1977) nebo Gerber a Gross (1976) se zabývají škodlivostí násilí v televizi, protože televize dává lidem obraz společnosti. Proto při častém sledování násilí v televizi mají pokřivený obraz společnosti. Na jedné straně se mohou dopouštět činů společensky nepřípustných nebo mít pocit neustálého ohrožení a nedůvěry k jiným lidem.

S velkou pravděpodobností agrese zvyšuje agresivní tendence diváka, vyskytnout-li se  následující podmínky:

• Efektivita: Agrese je v médiích prezentována jako účinný prostředek dosahování vlastních cílů nebo obrana před újmou.
• Normativnost: Fyzická agrese či záměrné ubližování druhým jsou uváděny bez současného zohlednění negativních dopadů na straně oběti, jinými slovy není do důsledku zprostředkována její bolest, utrpení ani lítost. Agrese je dále spojována s tím, že je oprávněná, tj. aktéry agrese bývají “hodní policisté”.
• Přiléhavost: Strůjce agrese je zobrazován tak, aby byl divákům blízký, aby se dokázali vžít do jeho role. Agrese je navíc prezentována jako reálná, nikoli jako fikce nebo fantazie.
• Chytlavost: Agrese probíhá ve stavu zvýšeného emocionálního nabuzení (při rozkoši, vzteku, frustraci), tudíž divákovi neumožňuje kritiku z nadhledu , s odtažitostí.

Za asi nejvýznamnější se považují níže vypsané důsledky sledování programů prezentujících násilí:

• Je zdrojem rozšíření repertoáru chování, mediální násilí slouží jako návod, je předmětem nápodoby.
• Vyvolává nepřátelské vnitřní naladění, které ovlivňuje vnímání reálně probíhajících sociálních dějů a následně se může projevit i v chování.
• Snižuje senzitivitu vůči násilí v běžném životě.