Krajina kolem nás vznikla nejprve přírodními pochody, které vytvořily pohoří, nížiny, roviny nebo údolí. Tato původní přírodní krajina byla postupně přeměněna činností člověka. Vznikla v ní města, cesty, lomy, koupaliště, továrny, doly… Některá místa na planetě Zemi si dodnes zachovala přírodní ráz, většina míst je však činností člověka přeměnná v kulturní krajinu.

V rámci tohoto studijního textu se podíváme na to, co je krajina, jak ji můžeme definovat a jaké typy krajiny máme. Zaměříme se na využití krajiny a budeme se věnovat také dostupným zdrojům, které nám umožní zjistit, jak naši krajinu využíváme. K pozorování místní krajiny využijeme vyhlídkových míst v Brně.

Autoři textu: doc. PaedDr. Eduard Hofmann, CSc., Mgr. Kateřina Mrázková, Ph.D., RNDr. Hana Svobodová, Ph.D.

Co je to krajina?

Krajina je svérázná část zemského povrchu, kde se stýkají a vzájemně na sebe působí horniny, reliéf, ovzduší, voda, půda, rostliny a živočichové a také člověk se svými výtvory a aktivitami. Každá krajina má určitou polohu na povrchu Země, svérázný vzhled a vyznačuje se osobitým vývojem.

Krajinu můžeme definovat také jako část zemského povrchu s určitým reliéfem, kterou tvoří soubor ekosystému i místa vytvořená člověkem.

V Evropské úmluvě o krajině je krajina popsána jako důležitý prvek blahobytu jedince i společnosti.

Nebo – jednoduše můžeme říct, že krajina je všechno to, co vidíme kolem sebe, to co vidíme z rozhledny.  Prostředí bezprostředně kolem nás můžeme nazývat také místní krajinou.

V geografickém pojetí je to územní celek zemské souše s určitou geografickou polohou, svými vlastnostmi a vzhledem odlišný od celků okolních. Působí v něm přírodní i člověkem podmíněné krajinné procesy. Každá krajina je trojrozměrná – není to totiž jen to, co vidíme na zemském povrchu, ale součástí krajiny je i něco nad povrchem a něco pod povrchem.

Vzhled krajiny určují krajinné složky. Ty vytvořila buď příroda (přírodní složky) nebo člověk (umělé, kulturní složky).

Přírodní složky krajiny: horniny, půda, vodstvo, ovzduší a organismy v krajině – konkrétně se tedy jedná o skály, bažiny, řeky, rostliny, živočichy, kyslík.

Kulturní složky krajiny: všechny výtvory, vytvořené člověkem.

---

Každá krajina má svou historii, kulturu a hospodářské znaky – proto rádi cestujeme a poznáváme nové krajiny. Jednotlivé krajiny však spojují i společné znaky a především přírodní zákonitosti. 

V každé krajině existují navzájem souvislé, prolínající se vrstvy – viz obrázek.

Zdroj obrázku: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c4/Landscape-sphere.jpg

Soubor všech krajin na zemském povrchu vytváří krajinnou sféru, která se skládá ze dvou částí: fyzicko-geografické sféry (příroda) a socioekonomické sféry (lidská společnost a její výtvory). Obě tyto sféry se navzájem ovlivňují a jsou spolu spjaty.

 

Neodmyslitelnou součástí dnešní krajiny je člověk a především jeho výtvory, které krajinu významně ovlivňují a přeměňují. V průběhu historie se požadavky člověka na krajinu výrazně měnily – a s touto změnou šla ruku v ruce i změna funkce a tváře krajiny. Prvotním využitím krajiny pro člověka byla krajina jako zdroj potravy, postupně krajina jako zdroj materiálu, krajina jako místo bezpečného života, krajina jako zdroj surovin, prostor pro rekreaci, možnost dopravy a v dnešní době se k těmto pohledům přidává i pohled na krajinu jako na předmět ochrany přírody.

 

Typy krajiny:

Krajinu můžeme rozdělit na:

1. Přirozenou krajinu – oblasti bez přímého zásahu člověka
2. Kulturní krajinu – krajiny ovlivněné člověkem a jeho činností

Podle síly lidského vlivu rozdělujeme kulturní krajinu:

• Přírodní krajina – místa, kde se zásah a vliv člověka projevuje minimálně, prakticky není znatelný.
• Obhospodařovaná krajina – krajina lesů a pastvin, mírně využívaná člověkem
• Obdělávaná krajina – pole, louky, rybníky – krajina ovlivněná a ovlivňovaná činností člověka.
• Příměstská krajina – přechod mezi městy a volnou krajinou.
• Městská krajina – typická hustou sídelní zástavbou, přírodním prvkem této krajiny bývají většinou pouze městské parky.
• Devastovaná (zničená) krajina – oblasti, zcela přeměněné činností člověka, jedná se například o bývalé doly a plochy poškozené těžbou, které se však již k těžbě nevyužívají.
• Rekultivovaná krajina – oblasti zcela přeměněné člověkem, místa, které byla zničená, a člověk je znovu obnovil.

Využití krajiny, změny ve využití krajiny v okolí Brna

Současné využití krajiny je integrálním projevem či odrazem přírodních, ekonomických a humánních faktorů působících v daném území. Výběr a rozmístění konkrétních forem využití krajiny je kompromisem mezi přírodními vlastnostmi území a technickými možnostmi, poznatky a schopnostmi člověka dané doby.

Formami využití krajiny se rozumí konkrétní projev lidské aktivity v prostoru a v čase, zahrnující v sobě určitý historický, hospodářský, sociální a kulturní potenciál. Jsou kompromisem mezi možnostmi krajiny, potřebami člověka a jeho schopnostmi.

Způsoby využití krajiny udávají charakter využívání přírodních podmínek a zdrojů. Lze je klasifikovat podle intenzity jevu (extenzivní, intenzivní,…), geometrie (velikost ploch, tvar, uspořádání,…), používané technologie (manuální, strojní, využití abiotické energie, síly zvířat,…) a míry škodlivosti pro prostředí.

Procesy formující využití krajiny ovlivňují výběr a rozmístění ekonomických a mimoekonomických aktivit člověka v krajině. Tyto procesy působí na formování funkční prostorové diferenciace krajiny z ekonomického, sociologického a psychologického hlediska.

• Inovace - uvedení nové aktivity (např. zatím zde nepůsobící formy zemědělského nebo rekreačního využívání území), nebo koncepční přetvoření stávající aktivity (např. maloplošné manuální zemědělství na velkoplošné mechanizované).
• Adaptace – znamená ustálení nové funkce ve výše uvedeném smyslu v daném území jak z hlediska přírodních podmínek, tak s ohledem na ostatní hospodářské funkce, které území plní (např. velkoplošné hospodaření se "ujme" jen v některých lokalitách, jinde je třeba od něj zase ustoupit).
• Strukturalizace - napojení dané funkce na místní a vyšší účelový hospodářský mechanismus

Změny, ke kterým v krajině dochází, mají také určité dopady. Tyto dopady můžeme rozdělit podle tří hledisek:

• ekonomické – jedná se o jiný způsob produkce materiálních a jiných hodnot
• sociologické – sem může patřit například změna finanční situace rodiny, jednotlivce, podniku a celé obce
• psychologické – dopady na vlastního uživatele i ostatní přímo i nepřímo dotčené osoby, a také na pocitovou stránku osob – jak tyto změny v krajině vnímají

   Struktura využití krajiny je představována prostorovým uspořádáním forem využití ploch. Jde o antropogenní nadstavbu nad přírodní (primární) teritoriální (geoekologickou) strukturou krajiny, pod kterou se rozumí prostorová diferenciace krajiny do přirozených homogenních územních jednotek s charakteristickými vlastnostmi, které mohou a obvykle jsou předmětem selektivního využívání člověkem.

Brněnské vyhlídky - studijní text k 2. a 3. cvičení

Zpracovali: Eduard Hofmann, Hana Svobodová

Základní teorie: Město Brno je známé a atraktivní svým okolím. Tato atraktivnost má základ v pestré geologické stavbě, členitém reliéfu a poloze města na styku dvou hlavních geologických horopisných soustav našeho státu – Českého masivu a Západních Karpat. Jejich dílčí jednotky v okolí Brna – Brněnská vrchovina a Dyjsko-Svratecký úval – představují v důsledku rozdílných přírodních podmínek velmi kontrastní typy krajiny. Základní protiklad, zdůrazněný osídlením a hospodářskou činností člověka, můžeme pozorovat ze všech vyhlídkových bodů v Brně. Je to v podstatě kontrast mezi krajinou tvořenou členitým, převážně vrchovinným reliéfem na skalních horninách, s chudými půdami, velkými lesními komplexy a pouze omezenými zásahy člověka, proti které stojí ploché, jednotvárné území poříčních rovin a pahorkatin na málo odolných sedimentech, avšak s úrodnými půdami, které bylo v průběhu několika tisíc let trvajícího osídlení téměř zcela odlesněno a přeměněno v zemědělskou a sídelní krajinu. Členitost reliéfu a poloha Brna na hranici dvou geologicky odlišných soustav je umocněna z hlediska přírodního prostředí i klimaticky a v důsledku toho i biogeograficky. 

Všechny tyto skutečnosti využívá Brno nejen k propagaci města a jeho návštěvám, ale brněnské okolí je i pro brněnské obyvatele vhodným rekreačním a turistickým zázemím. Naproti tomu je v povědomí veřejnosti málo zakotvena a využívána skutečnost, že tento ráz okolí a členitost reliéfu umožňuje krajinářsky působivé výhledy na Brno samé a na jeho vztah k okolí, a to prakticky ze všech světových stran. V těchto pohledech se zobrazuje především samotná silueta města, s dominantami Špilberku a Petrova, za vhodného počasí a denní doby téměř ve formě malebných vedut. Neméně však zajímavý je z týchž míst pohled do širšího zázemí města. Za dobré viditelnosti jsou možné pohledy na sever až po Sýkoř a Babí lom s Vranovskými lesy, na východ přes Litenčické vrchy až po Buchlov v Chřibech, na jih přes výběžky Ždánského lesa a Výhon na Pavlovské vrchy a Falkenstein v Rakousku. Všechny tyto pohledy ukazují tedy nejen malebnost města a jeho dominant. Na pohledech do okolí je možné přímo vidět i přírodní podmínky a krajinu v okolí, jež určila a stále ovlivňuje vzhled a význam Brna.

Základní pojmy

krajina

kulturní krajina

přírodní krajina

krajinná sféra

struktury krajiny

rekultivace

využití krajiny

brněnské vyhlídky

panoramatický náčrt

Otázky k zamyšlení

Jaké jsou hlavní významné historické mezníky, které se významně podepsaly na změně krajiny?

Jaké pozitivní a negativní zásahy člověka do krajiny můžete najít v místě vašeho bydliště?

Jaké využití krajiny najdete v místě vašeho bydliště?

Jaké změny ve využití krajiny můžete najít v okolí vašeho bydliště?

Doporučená studijní literatura

Lokoč, R., Lokočová, M. Vývoj krajiny v České republice. Brno 2010

Projekt Krajina za školou: http://www.krajinazaskolou.cz/

Projekt Putování prostorem a časem: http://www.putovaniprostoremacasem.cz/

Kolektiv autorů Lipky: Krajina v obrazech. Brno 2012.

Kolektiv autorů Lipky: Uzdravme krajinu. Brno 2012

Češková, A., Kvasničková, L. Za příběhem krajiny. Brno, 2012

Hudec, K. Vyhlídky na Brno. 2008 - dostupné zde: http://www.veronica.cz/?id=354

Autoři textu: Mgr. Iva Frýzová

Člověk se vyvinul jako součást přírody. Vznik a původ člověka, se nazývá antropogeneze (anthropos, řeč.: člověk; genesis, lat.: vznik, původ). Antropogeneze je stále procesem nejasným. Nemáme odpovědi na to, co se dělo, chybí řada důkazů a současně zde existuje řada otázek a záhad:

Proč se člověk vyvinul v tak mimořádně rozumově vyspělého tvora?

Proč se tak rychle vyvinul jen on sám?

Proč se tak převratně nevyvíjely jiné druhy zvířat/živočichů?

Proč nemá v živočišné říši žádné blízké příbuzné?

Na tyto otázky odpovědět neumíme, ale vědci již mají na základě studia fosilních nálezů alespoň základní představu, jak tento vývoj probíhal.

1.1 Důkazy o vývoji člověka jako druhu

Někteří zastánci teorie stvoření světa (včetně člověka) by jistě nesouhlasili, že se lidé postupně vyvíjeli a v dávné minulosti oddělili od společných předků s lidoopy. Dnes však máme k dispozici nezvratné důkazy, že tomu tak bylo, přestože ucelená vývojová linie rodu Homo není a pravděpodobně nikdy nebude zcela úplná. Představu o tom, jak naši předvěcí předchůdci vypadali a jakým způsobem žili, získáváme na základě:

• fosilních nálezů (které jsou často neúplné či zlomkovité)
• dalších nálezů ležících v související vrstvě jako jsou např. nástroje, kosti zvířat, pyl rostlin apod.
• relativního datování vycházejícího z geologického vývoje dané lokality, podle druhů organismů specifických pro dané období vývoje Země
• absolutního datování na základě rozpadu radioaktivních prvků

 

1.2 Řád primáti

Nálezy prvních primátů se objevují již v třetihorních vrstvách z období před 60 až 70 milióny let. Z taxonomického hlediska patří do třídy savců, kmene strunatců. Pro všechny zástupce tohoto řádu jsou společné následující znaky:

• sociální způsob života založený na hierarchii mezi samci i samicemi
• schopnost komunikace
• místo drápů jsou na končetinách nehty, prsty jsou tak mnohem citlivější
• schopnost uchopování a manipulace s předměty
• koordinace ruky a oka
• prostorové vidění (umožňující odhad hloubky a vzdálenosti a tím rychlý pohyb ve větvích), převaha využívání zraku, případně sluchu, čich je jen doplňkových smyslem
• malý počet mláďat (1 – 2)
• relativně dlouhá závislost mláděte na matce

 

 

Zařazení rodu člověk z pohledu taxonomického třídění řád: PRIMÁTI podřád: POLOOPICE (např. lemur) podřád: VYŠŠÍ PRIMÁTI infrařád: PLOSKONOSÍ PRIMÁTI (např. kosman, chápan, malpa, vřešťan) infrařád: ÚZKONOSÍ PRIMÁTI nadčeleď: ÚZKONOSÉ OPICE (např. kočkodan, pavián, makak) nadčeleď: HOMINOIDEA (např. lidoopi a člověk) čeleď: gibonovití (např. gibon) čeleď: hominidé (Hominidea) rod: orangutan rody: šimpanz a gorila rod: člověk

 

1.3 Proces hominizace

Jako hominizaci (česky polidštění) chápeme proces, během kterého dochází k postupným specifickým změnám, díky kterým se odlišujeme od našich společných živočišných předků. Ke změnám docházelo jednak ve stavbě a fungování těla, ale také v chování a myšlení. Tento proces trval miliony let a jednotlivé faktory hormonizačního procesu se vzájemně ovlivňovaly a usměrňovaly.

 

Bipední lokomoce (pohyb po dvou končetinách)

Z počátku nebyl pohyb po dvou končetinách stejný, jak jej známe dnes. Způsob pohybu se postupně vyvíjel a proměňoval. Vzpřímení postavy umožnilo větší přehled v krajině (převážně travnaté, jak mírně zalesněné) a získávání dříve nedostupné potravy. Pohyb po dvou končetinách tedy nebyl příčinou, ale pravděpodobně zvýhodňoval jedince schopných pohybu po dvou končetinách oproti ostatním.

Se změnou ve způsobu pohybu souvisí i změny na kostře – na lebce se přesunuje týlní otvor (napojení lebky na krk) směrem dolů, páteř se esovitě prohýbá, pánev se rozšiřuje, zkracují se horní končetiny a jsou pohyblivější, naopak dolní končetiny se prodlužují.

Na vzpřímení postavy reaguje tělo změnou v cévním zásobení. Mozek, který je závislý na dostatečném prokrvení, se ocitá podstatně výše než srdce, proto musí být zajištěn přívod krve do hlavy, současně pak odvod krve z dolních končetin, aby nedocházelo k jejímu městnání. Dochází ke změnám v hormonálním řízení a termoregulaci. Postupná ztráta osrstění umožňuje déle zůstávat na slunci a ochlazovat se pomocí pocení.

Se změnou složení a případným zpracováním potravy (vždy se však jednalo o všežravce) souvisí také přestavba chrupu – špičáky se zmenšují, třenové zuby a stoličky jsou výraznější, čelisti se zkracují a obličej se stává plošším.

 

Komplex ruka- mozek

Mozek se postupně zvětšuje a přestavuje v závislosti na jeho využívání. Uchopovací a manipulační schopnosti ruky umožňují výrobu a práci s nástroji, které se na základě zkušenosti a učení zdokonalují a více specializují. Rozvíjí se tak nejen motorika, ale také poznávací schopnosti, učení a komunikace.

 

Vznik a vývoj materiální kultury a sociální organizace

Výroba a vlastnictví nástrojů, dělba práce v rámci sociální skupiny přispívaly k formování chování a sociálních vztahů, které měly vliv na organizaci skupiny, rozmnožování a péči o potomky či nemocné. Období dětství a puberty spojené s obdobím učení se oproti ostatním živočichům výrazně prodlužuje. Děti a dospívající se učí vyrábět a používat nástroje po vzoru dospělých, postupně se zapojují do života skupiny, pronikají do její sociální struktury, která mohla být poměrně komplikovaná.

1.4 Předchůdci člověka

Rod: Australopithecus

 

První fosilní nálezy zařazené do rodu Australopithecus byly nalezeny ve východní, střední a jižní Africe a datovány do období 4,2 až 3 mil. let zpět. Zástupci tohoto rodu již mají všechny znaky Hominidů, avšak stále ještě ne znaky rodu Homo. (Jsou schopni chůze po dvou, ale mají dlouhé čelisti jako šimpanz, přečnívající špičáky, nízkou a širokou pánev, kratší dolní končetinu). Žili pravděpodobně v menších skupinách, jejich komunikace byla značně primitivní. Mezi samcem a samicí byl výrazný rozdíl ve výšce a hmotnosti (samec 150 cm, 50 kg, samice 110 cm, 30 kg).

Do rodu Australopithecus patří několik nalezených druhů, u kterých je patrný postupný vývoj směrem ke znakům typickým pro rod Homo. Z tohoto důvodu se předpokládá, že se jedná o předchůdce raných zástupců rodu Homo. Na základě objevených nálezů a jejich datování žili zástupci rodů Homo a Australopithecus v období zhruba před 2 až 1,7 mil. let současně.

 

 

obr.č.1 Australophitecus

 

Rod: Homo (člověk)

Nejstarší fosilní nálezy přisuzované rodu Homo nalezené v Africe byly datovány do období před 2,4 mil. let.

Za nejstaršího zástupce tohoto rodu je tradičně považován druh Homo habilis (člověk zručný). Tento název získal díky doložené schopnosti vyrábět a používat nástroje. Zařazení fosilních nálezů do tohoto rodu je velmi problematické, protože dříve stanovená kriteria byla odborníky vyvrácena a momentálně probíhá diskuse, zda je Homo habilis samostatným druhem či nikoliv.

Dalším tradičně zařazovaným druhem je Homo erectus (člověk vzpřímený). Opět na základě porovnávání a nových objevů není zařazení tohoto druhu jednoznačné. Většina nálezů dříve přisuzovaných druhu Homo erectus je dnes klasifikována jako Homo ergaster (člověk dělný/člověk dělník). U tohoto druhu jsou již přítomny všechny znaky typické pro rod Homo a hovoříme tedy o prvním skutečném člověku.

 

Homo ergaster

Fosilní nálezy přisuzované tomuto druhu byly datovány do období 1,9 až 1,5 mil. let zpět. Převážná většina nálezů, z počátku mylně přisuzovaných Homo erectus, byla objevena v Africe a Gruzii. Nálezy fosilií jednoznačně zařazených do rodu Homo erectus jsou datovány kolem 1 mil let a byly nalezeny v Africe a především v Asii. V Evropě jsou nálezy Homo erectus (případně velmi blízkého druhu) staré kolem 750 000 let.

Homo ergaster měl poměrně vysokou postavu bez nebo s minimem srsti, udává se 160 cm u samic a až 180 cm u samců. Štíhlá postava s dlouhýma nohama byla pravděpodobně adaptací na vytrvalý běh v teplém prostředí, ve kterém žil. Velikost mozku v poměru k tělu byla o něco větší než u předpokládaného Homo habilis, ale menší než u Homo erectus. Měl 6 bederních obratlů, hruškovitý tvar hrudníku a výrazný nadočnicový val.

Současně s fosíliemi Homo ergaster se nachází mnoho rozmanitých nástrojů, které byly určeny k lovu a porcování zvířat, zpracování takto získaných surovin, ale také k opracovávání dřeva. S největší pravděpodobností znal oheň a příležitostně jej využíval k úpravě potravy a získávání tepla, ale rozdělávání ohně není doloženo.

S největší pravděpodobností se v rámci své skupiny starali o raněné a nemocné, své mrtvé však nepohřbívali.

obr.č.2 Lebka Homo ergaster obr.č.3 Pravděpodobný vzhled Homo ergaster

 

 

Homo sapiens

Nová lidská forma (označovaná jako Homo heidelbergensis patří mezi archaické formy rodu Homo sapiens) se objevuje v Africe v období před 700 000 lety a postupně také v Evropě a Asii.

 

Archaické formy Homo sapiens

Zástupci archaických forem Homo sapiens (Homo heidelbergensis) byli poměrně robustní postavy díky silným kostem. Oproti předchozím druhům mají větší mozek blížící se svou velikostí současnému. Na lebce jsou výrazné dva nadočnicové oblouky. Pravděpodobně to byli vynikající lovci schopni lovu velkých savců.

obr.č.4 Lebka Homo heidelbergensis

obr. č. 5 a 6 Pravděpodobný vzhled Homo heidelbergensis

Moderní formy Homo sapiens

Před 200 000 až 150 000 lety se nejprve v Africe a poté také na Blízkém východě a v Evropě objevují zástupci rodu Homo sapiens odlišní od svých archaických předchůdců. Současně se objevují dva lidské typy odlišné jednak stavbou těla, ale také prostředím, ve kterém žijí a z toho plynoucím jiným způsobem života – neandrtálci a anatomicky moderní lidé. Přestože oba typy lidí žili v podstatě současně, pravděpodobně se nesetkávaly a nemísily se mezi sebou.

 

Neandrtálci (dříve také Homo sapiens neanderthalensis)

Neandrtálci byli spíše nižší postavy, robustní, s dlouhým trupem a kratšími, silnými končetinami. Muži dorůstali maximálně 170 cm a vážili kolem 80 kg, ženy byly o něco menší. Pro jejich lebku byl charakteristický nadočnicový val a chybějící bradový výběžek.

Živi ve složitém kopcovitém terénu a často obydlovali příhodné jeskyně a skalní převisy. Pravděpodobně byli fyzicky velmi silní a lovili středně velkou až velkou zvěř. Vyráběli si poměrně dokonalé nástroje a aktivně využívali oheň. Také na rozdíl od svých předchůdců pohřbívali své mrtvé.

Vymřeli pravděpodobně v období před 30 000 – 25 000 lety. Příčina není zcela jasná, ale jedním z vlivů mohly být změny podnebí.

Na území ČR byla nalezena kostra neandrtálce v jeskyni Kůlna v Moravském krasu, čelist neandrtálce v jeskyni Švédský stůl rovněž v Moravském krasu a čelist neandertálského chlapce v jeskyni Šipka v katastru obce Štramberk.

obr.č.7 lebka neandrtálce obr.č.8 Pravděpodobný vzhled neandrtálců

Anatomicky moderní člověk (dříve také Homo sapiens sapiens)

Nejstarší doklady o anatomicky moderním člověku pochází z Afriky a jsou datovány do období 150 000 až 60 000 let zpět. Rozšířil se postupně do Asie a odtud do Austrálie a Oceánie. Nejstarší nálezy anatomicky moderního člověka v Evropě jsou staré 35 000 let.

Oproti neandrtálcům byl výrazně štíhlejší a vyšší (muži 190 cm), ženy byly výrazně menší a někdy i robustnější. Oproti neandrtálcům měli v poměru kratší trup, delší končetiny a méně výrazné úpony svalů. Na lebce nejsou tak výrazné nadočnicové oblouky, u mladších nálezů již zcela chybí. U většiny je dobře patrný bradový výběžek.

Žili především v dočasných táborech, jeskyně a skalní převisy využívali jen minimálně. Pro výrobu nástrojů využívali nejen kámen, ale také kosti a dřevo, jejich nástroje se vyznačují „dokonalým“ zpracováním. Kromě zbraní jako jsou oštěpy a možná také luk a šípy, využívali vrhače oštěpů. Vyráběli tkaniny, keramiku (užitkovou i ozdobnou či rituální) a zdobili svá těla ozdobami z kostí a mušlí.

Významné osoby pohřbívali a do hrobů jim dávali také zbraně a ozdoby.

Významnými lokalitami souvisejícími s nálezy pozůstatků anatomicky moderního člověka jsou Předmostí u Přerova a Dolní Věstonice.

   

obr. č. 9 Lebka Anatomicky moderního člověka obr.č.10 Pravděpodný vzhled anatomicky moderního člověka.

Autorky textu: Mgr. Veronika Rodriguezová, Mgr. Kateřina Mrázková, Ph.D.

Doba kamenná patří k nejstarším datovaným obdobím spojeným se vznikem a vývojem člověka. Jako taková je také prvním obdobím, ve kterém se začínají projeovat zásahy člověka do krajiny. Nejprve člověk pouze zvyužíval krajinu, bral si z ní suroviny a potravu. Postupně začal stavět, budovat své osady a využívat půdu pro svoji obživu.

Název doba kamenná je odvozen od hlavního nástroje, který člověk použível - kamene, pazourku.

Základní periodizace včetně datace:

• Starší doba kamenná - Paleolit (2 milióny let - 10 000 př. n. l.)
• Střední doba kamenná - Mezolit (10 000 př. n. l. - 6 000 př. n. l.)
• Mladší doba kamenná - Neolit (6 000 př. n. l. - 3 000 př. n. l)
• Pozdní doba kamenná - Eneolit (3 000 př. n. l - 2 000 př. n. l.)

Na dobu kamennou navazuje doba bronzová. Hlavní surovinu kámen střídá bronz - slitina mědi a cínu.

Ve studijním textu jsou představeny jednotlivá datovaná podobdobí doby kamenné, text je vztažen především k údalostem, které se odehrávaly na našem území.

Paleolit - název pochází z řečtiny: palaios –  starý; lithos – kámen  (2 miliony – 10 000 let př. n. l.) -> starší doba kamenná

Během tohoto velmi dlouhého období se předvěcí lidé postupně proměňovali. Pro své přežití v měnící se krajině a životních podmínkách se museli přizpůsobit – učit se, komunikovat, spolupracovat. Nedocházelo u nich pouze ke změnám fyzickým, ale vyvíjelo se také chování, řeč a myšlení. Potrava byla získávána kořistnicky, tedy přisvojováním, sběrem a lovem. Z přírody si brali rostlinné a živočišné produkty, které zpracovávali, chybí zde aktivní produkce.

Období paleolitu je zároveň obdobím poslední doby ledové. Průměrná teplota na Zemi byla o 10–12 °C nižší než dnes, krajina byla tvořena především tundrou a převládaly zde lesy.

Jelikož sběr zajišťovaly ženy a lov muži, došlo k první přirozené dělbě práce mezi pohlavími. Při lovu i při sběru dávní lidé používali jednoduchých nástrojů, zejména přiostřených kamenů, pazourků. Ke zhotovování dokonalých nástrojů používal pravěký člověk tzv. úštěpovou techniku (lavelloiská technika) - jádra kamene jsou pomocí úštěpů předem záměrně upravována do specifického stavu.

Nežili trvale na jednom místě, ale stěhovali se (označení nomádi). Hlavním důvodem stěhování byla nutnost obživy - tedy shánění potravy. Vše co potřebovali k životu si museli nosit s sebou.

Tabulka  č. 1 Chronologie paleolitu a vývoj člověka

Starší paleolit	Střední paleolit	Mladší paleolit
2 miliony – 250 000 let	250 000 – 40 000	40 000 – 10 000
Australopitecus Homo habilis	Homo sapiens Archaické a neandertálské formy	Homo sapiens sapiens Anatomicky moderní člověk
hrubé sekáče úštěpky kamene pěstní klíny	oštěp /zdokonalení lovu) technika rozdělávání a udržování ohně specializované nástroje (drásadla, škrabadla, vrtáky, rydla, nože) zárodky rodové společnosti a kultovních představ (pohřby skrčenců), objevují se první hřbitovy	plně rozvinuté rozumové schopnosti a řeč kolektivní lov velikých zvířat (luk a šípy) oděvy z kůže přirozená dělba práce mezi muže a ženy. rodová společnost matriarchát (kult matky) kromě jeskyní osidlují i území bez jeskyň; objevují se zahloubené chaty a stanovitá obydlí s ohništi rituální předměty
Homo ergaster Homo erectus
žil v tlupě (význam při lovu velké zvěře) obydlí v jeskyních, ale staví si i příležitostné přístřešky užíval oheň

Paleolitičtí lidé žili i u nás. Mezi nejvýznamnější naleziště z tohoto období patří Stránská skála u Brna, jeskyně Kůlna ve Sloupu v Moravském krasu, Pavlov a Dolní Věstonice.

Paleolitické nálezy

 

Obr.č. 1 Věstonická venuše       Obr.č. 2 a 3 Symbolické znázornění ženy nebo muže    Obr.č. 4 Pravděpodobně mapa okolí

Obr. č. 5 až 7 Jeskynní malby lovených živočichů

Paleolitičí lidé žili v tlupách, měli tak větší šanci na přežití. Pomáhali si navzájem při opatřování potravy i při obraně před nebezpečím. V tlupě je odpovědnost rozdělená, každý je závislý na ostatních. Spolupráce dává větší šanci na využití dostupných zdrojů potravy. Schopnost spolupracovat musí být tedy jedním z nejstarších rysů lidské povahy. Ve skupině, kde jsou na sobě lidé závislí si jedinci poskytují pomoc; hovoříme o recipročním altruismu (vzájemném nesobeckém způsobu jednání a myšlení). Řídí-li se jedinec pravidly vzájemného altruismu, je druh vývojově na vzestupu, je schopen odolávat evolučním tlakům. Současně je život ve skupině náročný, klade velké nároky na inteligenci jedince, proto měl tento způsob života vliv na další vývoj člověka. Nutnost žít ve společnosti je důležitou podmínkou vývoje inteligence.  

Obr.č. 8 Trojhrob z Dolních Věstoni - krajní jedinci jsou muži, pohlaví prostředního není možné díky deformacím na kostře přesně určit. Hlavy všech a klín prostředního jedince byly posypány barvivem a všichni tři měli na sobě ozdoby ze zubů a mušlí.

J. Wankel: Obrazy z dějin Moravského Švýcarska (zkráceno)

Třikrát plenily povodně tuto krajinu a třikrát musela příroda vytvářet nový život. V celých stádech křižoval sob rozsáhlá ledovcová pole výše položených krajin a los se pásl s koněm, mamutem, nosorožcem a buvolem na nivách a na tučných pastvinách v nížině. To byla doba jež nazýváme ledovcovou, na niž bezprostředně navazuje diluviální. Tehdy jednoho dne stoupal kouř z jeskyně Kůlna i z roklí Josefovského údolí a před námi se odvíjí obraz, kreslený ve zřetelných rysech fantazií při zkoumání pravěku. Divoké polonahé postavy oděné do kůží táboří okolo plápolajícího ohně a pohlcují kořist, kterou skolily. Pazourkovými zbraněmi skolil pračlověk soba, koně, buvola, mamuta a nosorožce, kamennou sekerkou zabil medvěda jeskynního, hyenu jeskynní a vlka jeskynního, kořist rozkrájel noži, upevněnými ve dřevěa rohu a roztloukl hnátové kosti, aby z nich dostal chutnou pečenou nebo syrovou kostní dřeň. Přitáhl zpočátku jednoltivě, poté ve větším počtu a zabral jeskyně, které mu poskytovaly teplý příbytek v zimě a ochranu proti vichru a nepohodě.

... Zde si opracovával přinesené tvrdé kameny jako pazourek, jaspis, achát, karneol, chalcedon a chryzopas na zbraně, nářadí a sekyry; a byl-li přinesený materiál spotřebován, vyhledával ze suti tvrdý rohovec, křemenec a valouny, které ač méně ostré, přece jen vyhovovaly svému účelu. Svou kořist zavlekl před jeskyni, stáhl z kůže a rozčtvrtil ji. Po kusech zatáhl kořist do jeskyně, aby ji tam pozřel. Tam na oněch kamenech seděl, před sebou planoucí oheň, na němž pekl koňsko nebo sobí kýtu na dřevěném rožni, zde rozbíjel dlouhé kosti a kostěnými lžícemi k tomu pořízenými z nich vybíral morek a pojídal jej, zde šil kostěnými jehlami kožešiny pro své ošacení a navyklou technikou štípání si vyráběl nástroje a zbraně.

Tak žil dlouhou dobu let v této jeskyni, až jej záplavy přinášející do ní velké množství písku a pokrývající jeho tábořiště mocnými vrstvami přinutily ho ji opustit.

Obr.č. 11 Lovec s vrhačem oštěpů (autor obrazu: Libor Balák)

Další obrazy Libora Baláka a více informací o životě ve paleolitu se dočtete pod níže uvedeným odkazem.

Více o paleolitických nálezech na Jižní Moravě a v okolí Brna najdete na tomto krátkém videu:
https://www.youtube.com/watch?v=0O2pzbF7T_0

Mezolit - název pochází z řečtiny: mesos – střední (10 000 – 6 000 let př. n. l.) -> střední doba kamenná

Začátkem mezolitu je významná změna na planetě Zemi. V této době totiž končí poslední doba ledová a nastává prozatím také poslední doba meziledová a období čtvrtohor - mluvíme tedy o geologické současnosti, holocénu. Výrazně se mění ráz krajiny, klima se postupně otepluje, v Evropě dochází k ústupu pevninského ledovce a to vedlo k možnosti dalšího osídlení směrem na sever. Mizí velká stáda a velká zvěř. Objevují se spíše menší kusy po jednotlivcích - to vedlo k rozpadu loveckých skupin na menší celky (skupiny 20 - 30 jedinců), které hledaly potravu na omezených prostorách. Člověk si začíná budovat dočasná sídla u řek a jezer, rozšiřuje se množství rostlinné potravy (plody a divoké ovoce) a člověk si brzy osvojuje rybolov (nový nástroj harpuna, udice). Halvním stavebním materiálem mezolitických sídel byly větve a dřevo. Člověk v krajině vyhledával místa umožňující mu rozhled po okolí a také vodu pro zvířata. V mezolitu dochází k domestikaci psa.

Mezolit je posledním obdobím kořistnického hospodářství. Z nových nástrojů, které se objevují: saně, lyže, čluny dlabané z jednoho kmene, luky, šípy.

Ze života mezolitického člověka

Podle J. Wankel: Obrazy z dějin moravského švýcarska (upraveno, zkráceno)

Uplynula dlouhá doba. Podnebí se zmírnili, ledovce roztály a velká vnitrozemská jezera zčásti odtekla. K jedlím a smrkům přibyla bříza, buk, dub a lípa, jasany rostly při vodách a louky a lesy se pokryly pestrou květenou přistěhovavších se porostů; dosud tu žil bizon, kůň, sob, los a divoký vepř. Opět tu byl člověk, který přitáhl zdaleka do tohoto kraje, i on byl divoký a surový a pomalovával si těločervenou a černou barvou a odíval se kožešinami, lovil soba, koně a býka přitesanými kamennými zbraněmi, které si přinášel zdaleka nebo dostával při výměnném obchodu. Ale kulturně pokročil vpřed, neboť si zhotovoval nádoby, které vytvářel ručně a vypaloval na otevřeném ohni, v kraj bohatém na vodu chytal ryby kostěnými harpunami a zdobil svoje tělo vyřezávanými kostmy, provrtanými zuby, jantarem a škeblemi. Miloval pěkné zbraně a nářadí, nestačil mu jen rohovec a křemenec, své sekery a nože a šípové hroty vytloukal ze světlého a tmavého pazourku z karneolu, achátu, jaspisu a z horského křišťálu. V jedné jeskyni tzv. Pekárně nám zanechal četné produkty, z nichž seznáváme způsob jeho života. Zde ležely kamenné nože, kostěnné jehly, jantarové perly, vyřezávané paroží a provrtané perly spolu se střepy nádob a mezi tím vším železný nůž, který se sem mohl dostat jedině z daleké Asie.

V Přední Asii došlo před 9 000 lety k hluboké proměně celosvětového významu, která se stala předělem ve vývoji lidstva. tuto přeměnu nazýváme neolitickou revolucí. Šlo o přechod od kořistnického hospodářství (sběru a lovu) k primitivní obilnářské výrobě. První pokusy s obilím, které vyústili až k vědomému a záměrnému vysévání semen začaly v oblasti tzv. úrodného půlměsíce (oblast mezi Středozemním, Rudým a Kaspickým mořem a Perským zálivem). Prvním pěstovaným obilím byla pšenice a ječmen.

obr.21 Oblast úrodného půlměsíce

Ve střední Evropě hovoříme o neolitu jako o období 6 000 až 3 000 let př. n. l. Na našem území bylo v té době teplejší a vlhčí klima než je dnes, což byly podmínky příznivé pro růst rostlin. Zároveň s pěstováním rostlin se začínají chovat zvířata (ovce a kozy, později prasata, skot a koně; u nás až v době bronzové). Objev zemědělství vyvolal potřebu hledat úrodnou půdu, pravěcí lidé se vydávají na pochod za půdou (tak se objev zemědělství dostal z Asie do Evropy).

Obilí bylo potřeba někde uchovávat, lidé se již nestěhovali, žili poměrně dlouhou dobu na jednom místě (dokud se půda nevyčerpala), mohli se obklopit větším množstvím předmětů. Došlo k rozvoji řemesel, především hrnčířství a tkalcovství. Lidé se začali sami iniciativně starat o svoji obživu, začali pěstovat obilí, chovat dobytek, rozvíjet řemeslnou výrobu, nastalo období výrobního hospodářství.

Lidé si stavěli příbytky, tzv. dlouhé domy, ve kterých žila jedna veliká rodina (rodiče, jejich děti i vnuci). Několik domů tvořilo vesnici, lidé v ní byli příbuzní, tvořili rodovou občinu. Lidé si uvědomovali svou závislost na plodivé síle přírody, proto uctívali ženu - matku jako symbol této síly (matriarchát).

Podrobné studium nám umožňuje zjistit, jak vlastně lidé k setí obilí přistupovali: mluvíme o tzv. zvláštním cyklickém zemědělství. Osadníci po vyžďáření lesa zaseli zrna do úrodného popela, úrodu sklízeli srpy z pazourkových čepelek, zrní drtili na jednoduchých ručních mlýncích. Když se pole zaplevelila a vyčerpala, byla vždy opuštěna a v nevelké vzdálenosti byla vybudována osada nová. Součástí osady byly domy s pevnou základní dřevěnou konstrukcí z kůlů. Pěstovala se převážně pšenice, luštěniny, len na tkaniny, chovány byl ovce, kozy, hovězí dobytek a prasata.

Podrobnosti o neolitu na území Jižní Moravy a v okolí Brna najdete na tomto krátkém videu: PRVNÍ VIDEO ROZHODNĚ DOPORUČUJI STUDENTŮM KS FORMY STUDIA.
https://www.youtube.com/watch?v=u42qV38T6S4

https://www.youtube.com/watch?v=tq2uT_k4iE8

Neolitická revoluce byla, vzhledem ke své délce revolucí spíše ve své perspektivě, zúročovat se začíná až v eneolitu. Neolitická společnost je sice soběstačná, ale s maximálním vypětím sil. Právě soběstačnost je překážkou vývoje – dokud okolnosti nepřinutí člověka vydobývat z půdy více, trvá bludný kruh. Krok ven přinesl další objev - orba. Ta usnadnila obdělávání půdy a způsobila větší výnosy. V důsledku toho se někteří členové občiny již nemusí zabývat zemědělstvím, mohou se specializovat na řemeslnou výrobu, případně na směnný obchod. Říkáme tomu společenská dělba práce. Lidé také objevili první kov – měď (někdy se toto období nazývá doba měděná, chalkolit).

Obdělávat pole bylo velmi těžké, orba je práce fyzicky náročná, nevhodná pro ženy. O zajištění potravy se tedy začíná starat muž, ženě zůstává starost o rodinu, zároveň vznikají pevnější formy manželství. Tak roste význam muže v tehdejší společnosti, nastává období patriarchátu. Kult matky je vystřídán mužskými bohy, kněz (správce chrámu) má stále větší moc. Rodové občiny jsou narušovány příchodem řemeslníků – cizinců, tak se rodové občiny mění v občiny sousedské. Začínají se také projevovat majetkové rozdíly, společnost se začíná diferencovat podle majetku (vrstva zemědělců, vrstva řemeslníků, vrstva kněží).

Tyto změny lze doložit archeologickými nálezy menších domů (menší rodina) a nálezy výpravných a bohatých hrobů, které svědčí o začínající diferenciaci společnosti. Objevuje se nový způsob pohřbívání, žárové hroby (kultura vypíchané keramiky). Objev mědi je mostem k dalším pokusům, k objevu bronzu s lepšími užitkovými vlastnostmi. Na našem území chybí patřičné suroviny, většina nástrojů z mědi je tedy importovaná. To odpovídá i skutečnosti, že do oblasti střední Evropy neustále, v nestejných intervalech proudí z Podunají nové kmeny, které rozlišujeme zejména podle techniky zpracování keramiky.

Více informací o eneolitu na Jižní Moravě naleznete na tomto videu:
https://www.youtube.com/watch?v=IV9xN3w5yQk
 

Došlo k převratnému objevu bronzu, slitiny mědi a cínu. Rozvíjí se nové řemeslo - kovolitectví. Lidé začínají žít ve větších pospolitostech - rody se sdružují do kmenů. Kmenové společenství umožnilo, aby se jeho členové začali věnovat jedné specializované činnosti - zemědělství, řemeslu či obchodu, stávají se specialisty ve svém oboru, zdokonalují své výrobky. Tehdejší lidé neznali písmo, proto jejich kulturu poznáváme jen podle archeologických nálezů. Na našem území žily tři významné skupiny, lišící se výrobky i zvyklostmi. Nejstarší byla kultura únětická, kultura vynikajících řemeslníků. Své mrtvé pohřbívali do dutých kobek ve skrčené poloze hlavou k východu. To svědčí o nějakém slunečním kultu, který uctívali.

Pak přišli bojovní pastevci, kteří své mrtvé pohřbívali do mohyl, proto je nazýváme lid mohylový.

Poslední civilizací, žijící v této době ve střední Evropě byl lid popelnicových polí; zemědělci, kteří své mrtvé spalovali a jejich popel ukládali do nádob - popelnic.

Více informací o době bronzové na území Jižní Moravy najdete na tomto videu:
https://www.youtube.com/watch?v=gkhYckPZnCE

Použitá literatura:

HARENBERG, B. (ed.) Kronika lidstva. Bratislava: Fortuna Print, 1992. 1247 s. ISBN 80-7153-039-5.

HORA, P. Toulky českou minulostí 1. Od nejstarší doby kamenné po práh vrcholného středověku. 3. upravené vydání. Praha: Baronet, 1995. 277 s. ISBN 808589047X.

HORKÝ, P.; NÁPLAVA, M. Dvě cesty za archeologií. Brno: Barrister a Principal, 1996. 56 s. ISBN 808594717X.

LEAKEY, R.; LEWIN, R. Lidé od jezera. Praha: Mladá fronta, 1984. 248 s.

MALINA,J.: Panoráma biologické a sociální antropologie. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003. ISBN 80-210-3049-6

SHOSTAKOVÁ, M. Nisa, dcera Kungů. Intimní život ženy mizejícího světa. 1. vydání. Praha: Mladá Fronta, 1993. 303 s. ISBN 8020403450.

VOLNÝ, Z. a kol. Toulky minulostí světa 1. Praha: Baronet Via Facti, 1999. 221 s. ISBN 8072142372.

PEČÍRKA, J. Dějiny pravěku a starověku I. Brno: závod 3, 1982. ISBN 14-305-82.

WANKEL, J. Obrazy z moravského Švýcarska a jeho minulosti. Brno: Muzejní a vlastivědnán společnost, 1984.

 

Zdroje obrázků:

Obr.č.1–8 https://pf.ujep.cz/~velimskyt/pravek/02paleolit/021ml_paleolit.htm

Autor textu: Mgr. Iva Frýzová

Člověk, čímž jsou myšleni i předchůdci dnešního Homo sapiens, byl vždy závislý na přírodě a využívání jejich zdrojů jako potravy, ale také pro výrobu nástrojů, příbytků a ozdob či rituálních předmětů.

Využívání přírodnin, neboli všeho, co se v přírodě vyskytuje, se proměňovalo v závislosti na čase i na místě – myšleno v různých částech naší planety.  Z praktického hlediska bylo potřeba používané přírodniny kategorizovat, aby bylo možné jediným označením vymezit skupinu přírodnin využívaných jedním konkrétním způsobem. Při tomto UŽIVATELSKÉM TŘÍDĚNÍ nijak nezávisí na taxonomickém třídění (které se objevilo až o stovky let později). Na prvním místě stojí vždy účel a definice jednotlivých uživatelských pojmů se mohou proměňovat v závislosti na kultuře, která toto třídění používá.

V pravěku byly využívány takové kameny, které se dobře opracovávaly štípáním a používaly se na výrobu nástrojů (např. pazourek, rohovec), případně kameny, kterými se pravěcí lidé zdobili (např. různé odrůdy křemene).

1.1 Rudní suroviny

Velmi významnou skupinou používaných neživých přírodnin jsou RUDY, neboli RUDNÍ SUROVINY. Minerály obsahující kovové prvky jako je např. železo, cín, měď, olovo, stříbro a zlato. Z počátku se rudní suroviny získávaly především na druhotných lokalitách, kam se tyto minerály dostaly díky zvětrávání. Takto lze najít např. zlato v některých řekách. Později se rudní suroviny záměrně těžily, což bylo s primitivními nástroji velmi namáhavé a navíc také nebezpečné. Na našem území se mnoho rudních surovin nenachází, naleziště jsou malá a ve světovém měřítku bezvýznamná. Ve středověku se v českých zemích těžilo např. stříbro v okolí Kutné Hory, po druhé světové válce jsme byli významnými dodavateli uranu.

Pro zájemce o problematiku rudních surovin doporučuji navštívit webové stránky Vysoké školy báňské v Ostravě - http://geologie.vsb.cz/loziska/suroviny/rudni_suroviny.html

 

1.2 Nerudní suroviny

Mnohem větší skupinou jsou NERUDNÍ SUROVINY, krátce NERUDY. Jedná se o suroviny, které neobsahují minerály kovů. Patří sem materiály využívané ve stavebnictví jako vápenec, pískovec, písek, štěrk, jíly, stavební kámen, pokrývačská břidlice. Dále pak dekorační kameny, mezi které patří především žula, mramor a pískovec. Kromě stavebnictví sem patří také materiály využívané různými průmyslovými odvětvími, jako jsou křemenné písky pro sklářství, kaolin pro výrobu porcelánu apod.

Speciální skupinou jsou drahé kameny. Na našem území se jich mnoho nenachází, pro naši republiku jsou specifická naleziště českého granátu (pyropu) a vltavínů.

Více opět na webu VSB - http://geologie.vsb.cz/loziska/suroviny/nerudni_stavebni_suroviny.html

1.3 Energetické suroviny

Z hlediska využívání člověkem nejmladší, ale strategicky významné jsou ENERGETICKÉ SUROVINY.

Nejdéle je využíváno uhlí. To dělíme podle stáří a stupně zuhelnatění na hnědé, černé a antracit. Uhlí se používá nejčastěji k výrobě elektrické energie spalováním. Dříve se z hnědého uhlí vyráběl svítiplyn, který byl postupně nahrazen nejedovatým zemním plynem. Z černého uhlí se vyrábí koks pro použití v hutnictví. Také odpadní látky vznikající při zpracování uhlí jsou dále využívány v chemickém průmyslu, jsou to např. toulen, benzen, dehet, naftalen.

Více na http://geologie.vsb.cz/loziska/suroviny/vyuziti_uhli.html

Ropa, přesněji produkty jejího zpracování, se používá především pro spalovací motory v dopravě, dále také pro výrobu některých hnojiv, plastů, mazacích olejů a asfaltu.

Zemní plyn se nejčastěji využívá jako zdroj tepla. Snadno se dopravuje do jednotlivých domácností a při jeho spalování vzniká nejméně škodlivých látek a oxidu uhličité. Lze jej využít k ohřevu vody, do spalovacích motorů i na výrobu elektrické energie.

Více na http://geologie.vsb.cz/loziska/suroviny/vyuziti_ropy.html

 1.4 Druhotné suroviny a recyklace

Při většině lidských činností vznikají odpady. Netříděný odpad je většinou odvezen na skládku kde je uložen bez dalšího využití, případně odvezen do spalovny, kde je jeho spalováním ve speciálních pecích získáno teplo, které je dále využito pro vytápění domácností. Pro efektivní využití odpadů je důležité jeho třídění a jeho další využití - recyklace. Jedná se tedy o dva samostatné kroky, tříděný odpad bohužel nemusí být vždy zrecyklován.

Ke třídění odpadu by mělo docházet ideálně v místě jejich vzniku, tedy v domácnosti. Pro sběr tříděného domovního odpadu jsou určeny barevné kontejnery, které jsou opatřeny informacemi, co je, případně není možné do nich vhazovat. O počtu a rozmístění těchto kontejnerů rozhoduje obecní úřad, konkrétně odbor životního prostředí.

Třídění skla – sklo se nejčastěji třídí na čiré (bílý kontejner) a barevné (zelený kontejner). Vzhledem ke svým vlastnostem lze sklo recyklovat stále dokola.

Jakým způsobem se dále zpracovává roztříděné sklo a které výrobky se z něj vyrábí se dozvíte na následujícím odkazu

http://www.jaktridit.cz/cz/co-se-deje-s-odpadem/recyklace-a-vyuziti-skla

Třídění plastů – pojmem plasty označuje poměrně širokou škálu materiálů. V některých případech se do žlutých kontejnerů mohou vhazovat rozmanité obaly počínaje igelitovými fóliemi, sáčky, PET-láhve, obaly od CD disků a další. V některých obcích je se třídí pouze PET-láhve.

Co se děje s plastem a které výrobky vznikají při jeho recyklaci se dozvíte na následujícím odkazu -

http://www.jaktridit.cz/cz/co-se-deje-s-odpadem/recyklace-a-vyuziti-plastu

Třídění papíru – třídit lze veškerý běžný papír, který není znečištěný potravinami nebo barvami. Do kontejnerů modré barvy je možné vhazovat také lepenku, nikoliv však kartony, voskovaný papír, tetrapakové krabice a dětské pleny.

Co se děje dále s papírem a jaké výrobky získáváme jeho recyklací se dozvíte na následujícím odkazu

http://www.jaktridit.cz/cz/co-se-deje-s-odpadem/recyklace-a-vyuziti-papiru

Třídění nápojových kartonů – nejméně často se dosud třídí tetrapakové obaly od trvanlivého mléka a nápojů.  O dalším využití nápojových kartonů se dozvíte na následujícím odkazu http://www.jaktridit.cz/cz/co-se-deje-s-odpadem/recyklace-a-vyuziti-napojovych-kartonu

 

Nyní si můžete sami vyzkoušet, zda umíte správně třídit odpad -

http://www.jaktridit.cz/cz/trideni/virtualni-trideni

Stejně jako složky neživé přírody lidé již od pravěku využívají přírodniny živé, tedy rostliny, houby a živočichy. K využívání živých organismů docházelo mnohem dříve, než je lidé začali podrobně studovat, popisovat a systematicky třídit. 

2.1 Uživatelské třídění živočichů

Od paleolitu byl lov VOLNĚ ŽIJÍCÍCH ZVÍŘAT nedílnou součástí života lidí. Lovila se jak velká, stádní zvířata – mamuti, později koně, ale také drobní savci a ptáci. Od neolitu jsou také důkazy o rybolovu. Pravděpodobně již v paleolitu došlo k domestikaci psa. Ten se pravděpodobně zdržoval v okolí sídlišť, kde se živil zbytky ze zpracování zvířat. Později se stává společníkem při lovu a ochráncem stád.

HOSPODÁŘSKÁ ZVÍŘATA, chovaná zpočátku především pro maso, se k nám dostala především z oblastí přední Asie spolu s polními plodinami v neolitu. 

Největší význam měl pravděpodobně hovězí dobytek. Využíval se především jako zdroj masa, méně často pro mléko a především pro tah. V eneolitu již byl hovězí dobytek záměrně kastrován. Význam hovězího dobytka je patrný také z jeho zobrazování ať už ve formě sošek nebo na keramice.

Dalším hojně chovaným hospodářským zvířetem je prase, které se chovalo pro maso. Kozy a ovce se na našem území nevyskytovaly tak často a hojně jako v oblasti Asie,  jejich rozšíření je spíše lokální.

Od eneolitu se začíná záměrně chovat také kůň pro jízdu a transport nákladů, jeho maso se konzumuje jen výjimečně. To je významný obrat oproti předchozím obdobím, protože především v paleolitu byl kůň často loven pro maso.

Chov dobytka nebyl nijak náročný a vyžadoval jen málo zásahů. Na území střední Evropy se díky příznivým klimatickým podmínkám dobytek neustájoval, celoročně se pohyboval venku, kde se volně pásl, v případě nepřízně vyhledával přirozené úkryty. Jako pastviny sloužily volné travnaté plochy, neobdělávané části pole – úhory, strniště na polích po sklizni, ale také řídké listnaté lesy. Dobytek se přikrmoval jen výjimečně, potravu si hledal jako jeho divocí předchůdci. Protože se však na poměrně malém území chovalo relativně velké množství dobytka, jeho velikost se postupně zmenšovala. Také v zimním období hrozil nedostatek potravy, proto byla část dobytka na podzim a v průběhu zimy zabíjena a konzumována. Většinou se ponechávalo takové množství, které bylo schopno na jaře doplnit populaci na původní počet – např. redukce hovězího byla na polovinu, prasat až na jednu čtvrtinu původního počtu.

Drůbež, především chov slepic byl na našem území na přelomu tisíciletí velmi sporadický. V 10. století našeho letopočtu již chov a konzumace slepic dosahuje velké obliby a je často na jídelníčku tehdejších obyvatel. Chov kachen, hus a holubů byl vždy spíše okrajovou záležitostí a nikdy nedosáhl úrovně kuru domácího.

Současně s chovem hospodářských zvířat je součástí jídelníčku maso ptáků, drobných savců a LOVNÝCH ZVÍŘAT, jako jsou jeleni, srnci, zajíci apod. Lov je však oproti chovu časově náročný a ne vždy efektivní. Proto se postupně stává doménou šlechty, která své honitby doplňuje o další, u nás nepůvodní zástupce jako sou daňci, muflovi, siky a bažanti.

Na zvířata bylo nahlíženo především jako na zdroj potravy, jako DOMÁCÍ MAZLÍČCI byli z počátku chováni volně žijící živočichové, které si lidé ochočili a chovali v zajetí. Takto se např. chovala v domácnostech lasička nebo někteří pěvci. Chov EXOTICKÝCH ŽIVOČICHŮ, ať již v domácnostech nebo panských zahradách se rozšiřuje až v novověku. Dnes jsou v našich domácnostech chováni především živočichové z tropických a subtropických oblastí, protože dobře zvládají klimatické podmínky našich celoročně vytápěných obydlí. Zoologické zahrady dnes mají na rozdíl od jejich původní funkce rekreační zajišťovat také vzdělávaní, ochranu ohrožených živočichů a jejich návrat do původní domoviny.

2.2 Uživatelské třídění rostlin

Rostliny byly vždy využívány především jako zdroj potravy. Z počátku lidé získávali potravu sběrem, později začali záměrně upravovat podmínky pro růst rostlin tak, aby lépe prospívaly. Např. uchovávali semena a plody některých rostlin ve svých příbytcích přes zimu a na jaře je opět odnášeli na stanoviště. Tímto způsobem např. udržovali kotvici plovoucí, která je náchylná na promrznutí. Kmeny vrb zase záměrně pravidelně ořezávali, aby tak získali dlouhé a rovné větve vhodné k pletení košíků. Od těchto zásahů byl jen malý krůček k zemědělství a pěstování rostlin, tak jak je známe dnes.

POLNÍ PLODINY

Pěstování polních předpokládá vznik pole jako místa hodného pro pěstování. Z počátku se v místech, kde nerostly dřeviny, půda vyčistila a vypálila a takto upravené ploše se několik let plodiny vysévaly. Postupně se pole zaplevelovalo a zisk z něj se snižoval. Vyčerpané a zaplevelené pole se na několik let opustilo a celý postup začal nanovo. Později se přešlo k pravidelnému střídání obdělávaných a neobdělávaných ploch, na těch bez výsevu se často pásl dobytek.

Obilniny  jsou polní plodiny, které pěstujeme pro jejich plody - obilky. Původně se jednalo o volně rostoucí traviny, které se v době zralosti sbíraly. Postupně se přešlo k jejich záměrnému pěstování na poli a tato znalost včetně osiva se k nám dostala v  neolitu z oblasti úrodného půlměsíce. Na našem území máme důkazy o pěstování pšenice. Ječmen je na našem území znám od doby bronzové a žito od doby železné. Oves se pěstoval především pro krmné účely. Pohanka se k nám dostává až ve středověku a k pěstování kukuřice dochází až v novověku.

Luštěniny se pěstují pro semena, která jsou ukryta v luscích. Z výživového hlediska jsou velmi výhodné, protože obsahují bílkoviny podobně jako maso. Z luštěnin se pěstoval především hrách a čočka. Fazol pochází z jižní Ameriky a k jeho rozšíření na našem území dochází až v 17. století.

Mezi technické plodiny jsou řazeny ty, které se pěstují pro olej a vlákno. Vlákno se získávalo především se lnu a konopí. Jako olejniny se pěstovaly mák, řepka olejka, na naše území se dovážel olivový olej. Opět teprve po objevení Ameriky se k nám dostává dnes hojně pěstovaná slunečnice.

Okopaniny jsou rostliny, které při svém pěstování vyžadují přihrnování zeminy. Jedná se o lilek brambor a řepu krmnou i cukrovou.

Pícniny jsou určeny jako krmivo pro zvířata. Mohou se sušit nebo také silážovat. Jedná se např. o vojtěšku, hrách pelušku, kukuřici na siláž apod.

 

ZELENINA

Zelenina se pěstovala především v menším množství na zahradách. Některé druhy zeleniny se hodí také k pěstování na poli – tzv. polní zeleniny jako jsou mrkev, zelí apod. Zelenina se dále třídí podle částí, pro které se pěstuje a které konzumujeme. Jako zeleninu označujeme ty rostliny, které se pěstují jako jednoleté a ze kterých konzumujeme rozmanité části jejich těl.

• zelenina listová (salát, čínské zelí, špenát, mangold…)
• zelenina plodová (rajče, paprika, okurka, dýně, …)
• zelenina kořenová (mrkev, petržel, ředkvička, řepa, celer, …)
• zelenina cibulová (cibule, česnek, pór, pažitka)
• zelenina košťálová (květák, brokolice, zelí, kedlubna, kapusta, …)
• zelenina lusková (hrách, čočka, fazol, …)

 

OVOCE

Pokud se jedná o strom nebo keř, případně vyrvalou bylinu, na které rostou plody (souplodí, plodenství) sladké chuti nebo výživných a chutných semen, hovoříme o ovoci. Speciální kategorií je ovoce tropické. Většinou se jedná o ovoce dovážené z tropického a subtropického podnebného pásu. Plody tropického ovoce se většinou brání nadměrnému výparu vody nebo naopak příliš častému dešti tím, že jsou na povrchu pokryty voskovými obaly, případně mají silné slupky. Naše druhy ovoce mají neskou slupku, kterou běžně konzumujeme, ale u většiny druhů ovoce není možné jejich dlouhodobé skladování bez sušení nebo jiného způsobu konzervace. Naše druhy ovoce třídíme následujících kategorií:

• jádroviny – po jejich konzumaci zůstává jádřinec se semínky (jabloň, hrušeň)
• peckoviny – po jejich konzumaci zůstává velká tvrdá pecka (třešeň, švestka, broskvoň, meruňka)
• drobné ovoce – plody malé velikosti konzumované včetně semen (víno, rybíz, angrešt, maliník, jahodník, …)
• skořápkoviny – konzumujeme semena, která získáváme rozbitím skořápky (ořešák, líska, mandloň, …)

 

OKRASNÉ ROSTLINY

Okrasné rostliny jsou primárně pěstované pro svou estetickou funkci. Mohou být okrasné květem, listem, případně mají zajímavou vůni. Můžeme je dále rozdělit na okrasné dřeviny a byliny. Například lilek brambor k nám byl původně přivezen jako rostlina okrasná, teprve později došlo k jejímu využití jako polní plodiny.

 

UŽITKOVÉ DŘEVINY

Mnoho druhů dřevin, ať již listnatých nebo jehličnatých se využívá jako zdroj dřeva. Dříve u nás byly záměrně vysazovány takové druhy, které rychle přirůstaly a v relativně krátké době vytvářely velké množství dřeva. To byl důvod výsadby smrkových monokultur. Dnes je preferován návrat k přirozené druhové sklatbě lesa a průběžné probírce - selektivní kácení vybraných stromů, oproti plošněmu kácení velkých ploch.

 

LÉČIVÉ ROSTLINY

Pojmem léčivé rostliny označujeme jednak byliny, ale také dřeviny, ze kterých získáváme specifické látky využitelné pro lékařské účely. Některé druhy léčivých bylin jsou dnes dokonce záměrně pěstované na polích, strojově sklízeny a následně zpracovávány ve farmaceutickém průmyslu. 

 

LESNÍ PLODY

Jak už název napovídá, jedná se o veškeré plody rostlin volně rostoucí v lesích, ale současně také plodnice hub. Alespoň s touto definicí operuje zákon o chráněných územích, který zakazuje sběr lesních plodů na vybraných typech chráněných území.

– citace z bakalářské práce Bc. Lenky Babáčkové: Podmínky chovu živočichů na základních školách v ČR, dostupné na ISu https://is.muni.cz/auth/th/162906/pedf_b/

Momentálně nejsou v platnosti žádné právní předpisy, které by upravovaly chov živočichů na základních školách. K chovu živočichů na školách se vztahují obecně platné právní předpisy k zájmovým chovům.

Chov zvířat klade jisté nároky na i zaměstnavatele (ředitele školy). Nařízení vlády č. 27/2002 Sb. ukládá zaměstnavateli, aby zajistil vhodné postupy a organizaci práce k dosažení životní pohody zvířat, jako je dodržování stanoveného denního režimu, klidu, pořádku a čistoty. Dále zaměstnavatel zajistí dostatečný počet zaměstnanců k péči o zvířata. Pro účely tohoto nařízení se myslí zvířata chovaná ke vzdělávacím účelům, tedy i zvířata v zájmových chovech na základních školách, pokud se používají ve výuce.

Mimo zákona na ochranu zvířat proti týrání, veterinárního zákona a dalších prováděcích předpisů s působností pro celou republiku upravujících chov zájmových zvířat jsou to i místní vyhlášky, kterými je nutno se řídit.

Například v městě Brně je to vyhláška č. 12/1993, o podmínkách chovu zvířat na území města Brna. Zavádí stejné definice hlavních předmětů úpravy (zvíře v zájmovém chovu, chovatel, postihy za týrání) jako je uvedeno v zákonu č. 246/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Dále však konkretizuje podmínky chovu a povinnosti chovatele. K chovu zvířat v zájmovém chovu je třeba souhlasu vlastníka nemovitosti, ve kterém se chov nachází. Chovná zařízení musí odpovídat zákonu č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Dodržování podmínek vyhlášky kontrolují úřad městské části, Městský hygienik, Městská veterinární správa a Městská policie.

Při zakládání nového chovu, ať už ve školních zookroužcích nebo v jiných institucích, doporučuje JEBAVÝ (2009) dodržování následujících kritérií: řídit se příslušnými zákony, zvolit vhodnou druhovou skladbu pro účely chovu, zajistit pravidelné kontroly zvířat a prostoru, a také zajistit odborné vedení chovu, které bude dohlížet na manipulaci se zvířaty.

Rozhodující roli má věková struktura dětí, zaměření školy či instituce, dostatečné financování provozu.

 

Kritéria pro výběr živočichů pro chov

Mimo právní a veterinární požadavky na ochranu zvířat musí živočichové chovaní na základních školách splňovat i další kritéria. I když je slovo modelový pojímáno ve vědeckém světě různě^[1], pro účely bakalářské práce rozumíme modelovým živočichem takového tvora, který je pro chov vhodný hned z několika hledisek. Modelový živočich je:

• bezpečný - nesmí děti nijak ohrožovat, tudíž jsou vyloučeny všechny druhy jedovaté, agresivní, s ostrými drápy a podobnými zdraví ohrožujícími orgány.
• kontaktní  - sociální živočich, kterému nebude vadit kontakt s dětmi, mazlení, občas nevhodná manipulace.
• co nejméně alergenní
• nenáročný pro chov

Před pořízením zvířete by si měl učitel pečlivě prostudovat životní nároky chovaného druhu (velikost chovné nádoby a náročnost čištění, velikost v dospělosti, skladba potravy, aktivita) a při chovu je respektovat. Dále by zvířata neměla obtěžovat pachem, hlukem a celkově by měla být chována v čistotě. Negativních situací se lze vyvarovat uzpůsobením chovu, například častěji čistit kotec. Pro začátek chovu je lepší pořizovat si zvířata od zkušeného chovatele, z domácího chovu, kde je předpoklad, že jedinci budou částečně ochočení.

Všechny organismy můžeme roztřídit do tří  kategorií podle toho, zda vnímáme jejich přítomnost pozitivně nebo negativně. Jedná se tedy o kategorie založené na subjektivním pohledu toho kterého pozorovatele.

Užitkové organismy – jsou všechny ty, ze kterých máme přímo my lidé nějaký užitek zisk. Jsou to dřeviny pěstované pro dřevo, ovoce, zelenina, ušlechtilé plísně, hospodářská zvířata apod. Z pohledu vegana však hospodářská zvířata nepřináší žádný užitek, podobně by hinduisté mezi hospodářská zvířata nezařadili např. krávu.

Užitečné organismy – nedávají přímý užitek a zisk člověku, ale jejich přítomnost vnímáme pozitivně a uvědomujeme si jejich význam pro fungování přírody. Jsou to např. mykorhizní houby podporující růst ostatních rostlin, půdní bakterie dodávající dusík rostlinám, přirození predátoři škůdců apod. Nadšený aktivista za ochranu přírody může tvrdit, že všechny živé organismy jsou pro Zemi užitečné a žádný z nich si nezaslouží být vyhuben. I tento pohled může mít své opodstatnění stejně jako odpůrce.

Plevele/škůdci – jedná se o organismy, které nějakým způsobem omezují výnosy člověka a jeho zisk. Např. dřevokazné houby a kůrovci snižují produkci dřeva v lese, plevele snižují výnosy polních plodin podobně jako škůdci ožírající jejich listy apod. Určitý organismus se může stát snadno škůdcem. Kolonizátoři Austrálie jistě nemínili špatně, když si přivezli králíky, ale z pohledu australské přírody to byl jistě velký zásah a zdivočelí králíci se stali významnými škůdci.

 

Obdobný pohled platí pro organismy člověku bezpečné a nebezpečné. Toto dělení je však opět subjektivní a vztahuje se k tomu, jak konkrétní osoba vnímá nebezpečí, případně co pro ni může být škodlivé.

Jedovaté organismy – rostliny a houby obsahující jedy, živočichové s jedovými žlázami, … Ano, zmije je jistě jedovatý živočich, ale současně také velmi plachý a v naší volné přírodě velmi    vzácný.  Jistě zasluhuje naši ochranu a obdiv více než naše obavy. Jedovaté organismy bychom tedy měli znát, být si vědomi případného nebezpečí, ale součastně také vědět, jak se v jejich přítomnosti chovat, jak při případném kontaktu či otravě reagovat.

Organismy alergenní – pyly rostlin, výtrusy plísní, výměšky roztočů, srst zvířat, … Alergie je opět velmi individuální záležitostí a nikdy nebude možné odstranit všechny potencionální alergeny z našeho okolí.

Živočichové potencionálně agresivní – s ostrými zuby, útoční, … Opět závisí na tom, jak a kým je živočich chován, zda se nenachází ve stresující situaci, jak na něj reaguji já a pod. Určitě je dobré být si vědom příradného rizika, vědět jak zareagovat a snažit se případným problémům předcházet než primárně vyloučit všechny potencionálně nebezpečné organismy z našeho okolí. 

Rostliny s trny a ostny - rostliny na nás náhodně a nečekaně nezaútočí. Pokud je poznáme a jsme si vědomi přípených nebezpečí při kontaktu s nimi, upravíme své chování, žádné nebezpečí nám nehrozí.

Studijní materiály tohoto bloku najdete na následujícím odkazu:

https://is.muni.cz/auth/el/1441/podzim2016/ZS1BP_IVZ3/um/45495590/?info=1

Studijní materiály tohoto bloku najdete na tomto odkazu:¨¨

https://is.muni.cz/auth/el/1441/podzim2016/ZS1BP_IVZ3/um/65911085/?info=1

Autor textu: Mgr. Kateřina Mrázková, Ph.D.

Text představuje základní koncepce udržitelného rozvoje a globální výzvy, kterým lidstvo čelí v rámci problematiky udržitelného rozvoje.

Text vychází z níže uvedených publikací, ve kterých se stduenti mohou dočíst další informace k předloženému tématu.

Před čtyřiceti lety jsme dokázali vyslat lidi na Měsíc, ale zabránit tomu, aby lidé umírali hladem, neumíme dodnes.

Doporučená studijní literatura:

MÁCHAL, Aleš; NOVÁČKOVÁ Helena; SOBOTOVÁ Lenka a kol. Úvod do environmentální výchovy a globálního rozvojového vzdělávání.  Brno: Lipka Ediční centrum, 2012. 282 s.

PRŮCHA, Jan; WALTEROVÁ, Eliška; MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. 4. aktualizované vydání. Praha : Portál, s.r.o., 2008. 322 s. ISBN 978-80-7367-416-8.

NOVÁČEK, Pavel:Udržitelný rozvoj. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2010. 433 s. ISBN 978-80244-2514-6

Udržitelný rozvoj

Až do současnosti byl rozvoj lidské společnosti veden způsobem, který se negativně odráží na stavu našeho životím prostředí. Ve snaze o zastavení tohoto trendu a prosazení myšlenky udržitelného rozvoje se lidstvo musí ve větším měřítku soustředit na problémy v rozvinutých ale i v rozvojových zemích.

Udržitelný rozvoj je definován jako takový rozvoj, který nám umožňuje uspokojit potřebypotřeby současné generace, aniž bychom způsobem našeho života omezili práva a potřeby budoucích generací. Tento pojem se poprvé objevil ve zprávě Světové komise pro životní prostředí a rozvoj (UNCED) v roce 1987 a k vizi udržitelného rozvoje se přihlásili státy světa (178 vládních delgací) na Světovém summitu v Rio de Janeiru o pět let později.

Klasická definice ze zprávy Komise OSN pro životní prostředí a rozvoj (tzv. Zpráva Brundtlandové) z r. 1987 zní takto: „Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí potřeby současných generací, aniž by bylo ohroženo splnění potřeb generací příštích, a aniž by se to dělo na úkor jiných národů.“

Další definice:

„Trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.“ - 1991, Sbírka zákonů České republiky, 17/1992 Sb.

"Trvale udržitelný způsob života – je to takový způsob života, který se přibližuje ideálům humanismu a harmonie vztahů mezi člověkem a přírodou, a to v časově neomezeném horizontu. Je založen na vědomí odpovědnosti vůči dnešním i budoucím generacím a na úctě k živé i neživé přírodě.“ - 1994, Vavroušek J.

Více o  trvale udržitelné rozvoji a jeho ukotvení v našich zákonech najdete na stránkách Ministerstva životního prostředí - zde.

Základní problémy a oblasti udržitelného rozvoje - globální výzvy

 

Přelidněnost

Stáří Země se odhaduje na cca 4,6 miliardy let. Pokud bychom celé dějiny Země chtěli vyjádřit v rámci jednoho dne, tak život na Zemi začíná zhruba ve 4 hodiny ráno. Pak se 16 hodin vývoj života odehrával na úrovni jednobuněčných organizmů. Ve 20.30 se objevují první mořské rostliny a za dalších 20 minut medúzy. Ve 22 hodin probíhá invaze rostlin na pevninu.Veleještěři se na scéně objevují těsně před 23. hodinou. 21 minut před půlnocí pak mizí a začíná éra savců. Lidé (tedy rod homo) se objevuje přibližně 1 minutu před půlnocí a moderní člověk necelé 2 vteřiny před půlnocí. Pokud bychom pokračovali dále, tak průmyslová revoluce začala pět tisícin vteřiny před půlnocí.

Současná populace přesáhla 7 miliard. Podle odhadů by se měl populační nárůst zastavit v roce 2050 a to na více než 9 miliardách populace.

Populační růst:

• Před 8000 lety – 5 miliónů
• Počátek našeho letopočtu – 200 milionů
• 1650 – 500 milionů
• 1850 – 1 miliarda
• 1950 – 2,4 miliardy
• 2010 – 6,8 miliard
• 2014 – 7,3 miliard
• 2050 – překročíme 9 miliard

Přelidněnost na Zemi souvisí s nárůstem požadavků lidí na suroviny, potraviny a tím i půdu, která potraviny produkuje a na pitnou vodu. V důsledku přelidněnosti dochází k nerovnoměrnému přístupu ke zdrojům (voda, půda, suroviny), což často vede k válečným konfliktům a nepokojům. V důsledku nepokojů a nerovnoměrnému ekonomickému vývoji se rozšiřuje chudoba a množství obyvatel žijících za hranicí chudoby. S tím dále souvisí i nedostatečná zdravotnická péče, která může mít svůj počátek už v nedostatečných zdrojích pitné vody a nekvalitní nebo nedostatečné stravě.

Co se týče nárůstu počtu lidí mluvíme o tzv. exponenciálním růstu. Lidstvu trvalo téměř 1500 let, než se populace zdvojnásobila, další podobný nárůst můžeme vidět během 100 let (1850–1950).Teorii exponenciálního růstu můžeme nejlépe vysvětlit na příkladu jezera s leknínem:

Na jezeře roste zvláštní druh leknínů - každou noc přibude ke každému leknínovému listu ještě jeden. A tak se k prvnímu listu, který se objevil na hladině počátkem léta, postupně přidávaly další a další a pomalu začaly pokrývat hladinu. Teď už je podzim a dnes ráno jsem zjistil, že jezero je leknínovými listy úplně zakryto. To je divné, říkám si, vždyť při mé poslední návštěvě byla ještě dobrá polovina hladiny jezera volná. Kdy jsem byl naposled u jezera? Odpověď: včera

---

Suroviny a vyčerpání zdrojů

Člověk vždy ke svému životu potřeboval přírodní zdroje a suroviny. Součástí (podmnožinou) přírodních zdrojů jsou i nerostné suroviny.

Přírodní zdroje můžeme rozdělit do dvou základních kategorií - obnovitelné a neobnovitelné.

Obnovitelné zdroje: voda, dřevo, půda, vypěstované plodiny, živé organismy, slunce, vítr.

Neobnovitelné zdroje: fosilní paliva (ropa, uhlí, zemní plyn), nerostné suroviny. U těchto zdrojů platí, že jejich spotřeba by neměla být rychlejší, než rychlost jakou mohou být tyto zdroje nahrazovány obnovitelnými zdroji.

Nejvýznamnější surovinou dnešní doby je jednoznačně ropa. Ropa je také strategická surovina (války o naleziště ropy). V roce 1973 nastala ropná krize, když země OPEC (sdružení zemí vyvážejících ropu) dvakrát po sobě zdvojnásobily ceny ropy za barel.

Před tisíci lety využívali lidé přibližně deset chemických prvků. V dnešní době se neobejdeme bez prakticky všech přirozených prvků, které se vyskytují v přírodě - je jich 92.

Jednou z možností, jak neplýtvat surovinami a netěžit neustále nové suroviny dokola je třídění odpadu a recyklace. V dnešní době lze recyklovat opravdu obrovské množství věcí a materiálů a není tedy nutné dále získávat nové a nové suroviny.

---

Rozšiřování pouští

Dezertifikace, neboli rozšiřování pouští je přímým výsledkem přetěžování stepních ekosystémů extrémními nároky na produkci zemědělských plodin a sběrem palivového dřeva z důvodu rostoucí populace, migrace, zvýšené lidské potřeby či ekonomických nebo politických tlaků. Typickým příkladem dezertifikace je oblast Sahelu v Africe, která leží mezi Saharou a tropickými deštnými lesy v rovníkovém pásmu. Saharská poušť se rozpíná směrem na jih a každoročně roste rychlostí 50 km za rok. Rozšiřování pouští má za následek ztrátu orné půdy, nebo půdy vhodné k pěstování a způsobuje nedostatečný zdroj obživy pro lidi žijící v těchto oblastech.

---

Úbytek lesů

Lesy patří mezi nejproduktivnější ekosystémy. Více než polovina lesů a pralesů je přístupná pro těžbu dřeva. K odlesňování dochází zejména ze tří důvodů:

• získávání zemědělské půdy
• získávání palivového dříví
• těžba dřeva pro stavebnictví a další odvětví hospodářství

Velkým problémem je především vykácení deštných pralesů, kterým se ne nadarmo říká plíce planety (produkují obrovské množství kyslíku). jejich vykácení sice přinese na nějakou dobu úrodnou půdu, ale tato půda po velice krátkém čase tuto úrodnost ztrácí především vlivem eroze - při deštích, kterých v oblastech deštných lesů je opravdu hodně, dochází k odplavení úrodné půdy a stává se z ní půda neúrodná. Pokud bychom na místě nechali stromy, půda bude dále úrodná, neboť kořeny stromů právě erozi brání - pod stromy ale samozřejmě nemůžeme nic pěstovat. Navíc dřevo z deštných pralesů je velice cennou obchodní surovinou...

---

Nedostatek nezávadné (pitné) vody

Život bez vody na Zemi není možný. 70 % povrchu planety Země je pokryto vodou, které je celkem 1,4 miliardy km². Z toho 97,2 % tvoří slaná voda v oceánech a mořích. 2,5 % vody je pak obsaženo v ledovcích. Zbytek vody, tedy přibližně 0,3 % najdeme ve sladkovodních jezerech, ve vodních tocích, atmosféře, v živých organismech, půdě, podzemí a ve vnitrozemských jezerech.

Člověk každý den potřebuje  2–3 litry pitné vody na pití (tedy jako nezávadnou tekutinu). Reálná spotřeba člověka je pak mnohem vyšší - je to veškerá voda, kterou za den spotřebujeme (včetně sprchování, umývání nádobí, praní, vaření apod.). Ve velkých evropských městech je průměrná spotřeba na člověka kolem 300 litrů vody na den, přičemž pro naši fyziologickou potřebu nám stačí 100 litrů vody. Průměrná spotřeba vody na osobu na den v České republice se pohybuje kolem 100–120 litrů, v některých zemích je to mnohem více (například USA 575 l) a v jiných zase mnohem méně (Etiopie 15 litrů). Přehled spotřeby vody vybraných států pro rok 2002 najdete zde.

Přestože voda patří mezi nevyčerpatelné zdroje, může se v některých regionech projevit její nedostatek, nebo naopak nadbytek (povodně, záplavy). Voda na Zemi je v neustálém uzavřeném koloběhu, její množství neklesá ani nestoupá, ale může dojít k jejímu znečištění - to způsobí další úbytek pitné vody. Nejvíce pitné vody lidé spotřebují na zavlažování, což je nejméně efektivní způsob využití vody. Například na vypěstování kilogramu rýže se spotřebuje přibližně 3 000 litrů vody (nejen vody závlahové, ale i půdní a další vodu, kterou rostlina během svého vegetačního cyklu spotřebuje). Na kilogram hovězího potom padne téměř 16 000 litrů vody. Jedná se o tzv. virtuální vodu, tedy vodu, kterou reálně nevidíme, ale bez které by výsledný produkt nikdy nevznikl. V místech s nedostatkem vody je možno virtuálně dovážet vodu prostřednictvím nákupu potravin, tzn., že země, které mají nedostatek vody by tak mohli dovážet potraviny ze zemí, kde je dostatek vodních zdrojů a šetřit si tak vlastní zásoby vody.

Jedním z dalších důsledků nedostatku vody pro lidi je vysychání Aralského jezera. Vzhledem k nadměrnému odběru vody na bavlníkové plantáže z hlavních přítoků jezera, řek Amudarji a Syrdarji, se více než 50 % plochy jezera proměnila ve slané mělčiny a novou poušť.

Pro zajímavost - spotřeba vody v domácnostech:

Činnost	Spotřeba vody v litrech na den
spláchnutí WC	3–10
koupel ve vaně	100–200
sprchování	30–60
mytí nádobí v myčce	7–20
praní v pračce	30–50
mytí rukou	3
mytí automobilu	200
pití každý den	2–3
kuchyň (omývání potravin, vaření)	5–7

Zdroj: Ekologický institut Veronice, 2009.

A pro ještě větší zajímovast - jak třeba i za vodu ušetřit a a tím pádem i s vodou šetřit - finance.idnes.cz

---

Ztráta biologické rozmanitosti

Biologická diverzita představuje rozmanitost života. Světový fond na ochranu přírody  definuje biodiverzitu jako "bohatství života na Zemi, miliony rostlin, živočichů a mikroorganismů a složité ekosystémy, které vytvářejí životní prostředí."

Rozlišujeme tři úrovně biodiverzity:

• genetická
• druhová
• ekosystémová

Ztrátou biologické rozmanitosti pak rozumíme především vymírání živých organismů - podle statistik ze všech druhů, které na planetě Zemi žily, jich již 99,9 % vyhynulo. V důsledku destruktivního chování člověka se odhaduje rychlost vymírání na jeden druh za jeden den.

---

Klimatické změny

Klimatické změny jsou v současnosti nejdiskutovanějším a také nejkontroverznějším globálním problémem.

Klíčovým pojmem je skleníkový efekt - tedy proces, při kterém atmosféra způsobuje ohřívání planety tím, že propouští sluneční záření, ale tepelné záření úspěšně absorbuje a brání jeho úniku do kosmického prostoru.  Největší spory se v současnosti vedou o to, zda-li a nakolik člověk svou činností (především spalováním fosilních paliv) ke skleníkovému efektu a následným klimatickým změnám přispívá.

Co v současné době víme je, že narůstá celkem výrazně koncentrace CO₂ v atmosféře. Průměrná teplota na Zemi stoupá a 13 ze 14 posledních let (do roku 2009) bylo nejteplejších za celé sledované období od roku 1850. Člověk každoročně vyprodukuje přibližně 7 miliard tun CO_2, což musí být sníženo alespoň o 70 %, má-li být klimatický systém stabilizován (podle zpráv IPCC - Mezivládní panel pro změnu klimatu).

---

Další globální výzvy:

• Terorismus
• Války a konflikty
• Lidská práva a dětská práce
• Chudoba
• Zdravotnická péče

Více informací k jednotlivým globálním výzvám najdete v dokumentu níže - vytiskněte si jej a přečtěte si jednotlivé výroky. Pokuste se vlastními slovy vyjádřit, co daná globální výzva řeší za problém.

Životní prostředí

 

Životní prostředí člověka je ta část světa, se kterou je člověk ve vzájemném působení, tj. kterou používá, ovlivňuje a které se přizpůsobuje (Máchal a kol., s. 129). Obecněji můžeme říct, že životní prostředí je soubor všech činitelů, se kterými daný živý subjekt přichází do styku, a podmínek, kterými je obklopen (viz tamtéž).

Životní prostředí člověka je přibližně totožné s rozsahem biosféry. Biosféra je veškerý oživený prostor na Zemi, živými organismy osídlená část zemské kůry, ovzduší a vod. Má mocnost 20 km, avšak více než 90 % biomasy se nachází ve vrstvě do 3,5 km nad mořskou hladinou. Výše už jsou převážně skály, led a sníh; pod hladinu moří a oceánů proniká sluneční světlo maximálně  do hloubky 100 - 200 metrů, takže v hlubinách již neprobíhá fotosyntéza.

Moje ekologická a uhlíková stopa

Udržitelnost života můžeme měřit pomocí matematické metody zvané EKOLOGICKÁ STOPA, která je schopna za cenu určitého zjednodušení, vyjádřit spotřebu každého jednotlivce či populace. Ta se přepočítá na plochu produktivní země (například zemědělsky využitelné půdy) a vodní plochy využívané výhradně pro zajištění zdrojů a plochy potřebné k asimilaci (vstřebání) odpadu produkovaných právě touto populací či jedincem. Ekologickou stopu jakékoli populace lze využít jako měřítko její současné spotřeby a prostředek srovnání odhadu budoucí spotřeby s dostupnými ekologickými zdroji. Ekologicky produktivní plocha, kterou má k dispozici každý člověk na zemi, se od minulého století neustále zmenšuje. Dnes je k dispozici pouze 1,5 hektaru takovéto země pro jednoho člověka, včetně území divočiny. Naproti tomu se neustále zvětšuje území, které potřebují k životu obyvatelé bohatších zemí. Tak například ekologická stopa obyvatele USA byla v roce 2000 7,8 ha. Celosvětová hodnota ekologické stopy v roce 1997 byla 2,3 gha a v roce 2007 2,8 gha.

Vedle ekologické stopy se také objevuje termín UHLÍKOVÁ STOPA a to v souvislosti s veřejnou diskusí o klimatických změnách. Téměř každá aktivita od dopravy po jídlo uvolňuje přímo nebo nepřímo skleníkové plyny. Uhlíková stopa je množství těchto plynů. Je to nástroj k měření dopadů lidských aktivit na životní prostředí vyjadřovaný ekvivalent oxidu uhličitého CO₂. Jednoduše řečeno, uhlíková stopa je množství uvolněného oxidu uhličitého a ostatních skleníkových plynů uvolněných během životního cyklu produktu či služby, našeho života nebo jedné cesty apod. (více se dozvíte zde: uhlíková stopa)

• Zjistěte ekologickou stopu jednotlivých států světa zjistit si svoji vlastní můžete na webových stránkách Hra o Zemi - viz odkaz níže. Spočítejte si svoji ekostopu - uhlíkovou i ekologickou.
• Zamyslete se, jaké otázky jste odpovídali pro zjištění ekologické stopy?
• Jaké otázky jste naopak vyplňovali pro zjištění uhlíkové stopy?
• Jak se od sebe lišily? Byly tam nějaké stejné otázky?

Otázky k zamyšlení

 

Jaké z představených globálních výzev byste řešili s žáky vaší cílové skupiny?

Pokuste se zamyslet nad některou z globálních výzev a pokuste se definovat některé příčiny a důsledky.

Ke které z globálních výzev můžete vy sami zaujmout stanovisko a pokusit se zapojit do řešení?

Navrhněte konkrétní řešení snížení spotřeby vody pro vaši osobu / domácnost.

Co můžete udělat pro to, abyste snížili svoji ekologickou stopu?

Co můžete udělat pro to, abyste snížili svoji uhlíkovou stopu?

Co byste navrhli vládě České republiky, aby zavedla pro snížení ekologické stopy našeho státu (ekostopa našeho státu je 4,8 gha na osobu)?

Co dělat, když nesouhlasím se změnami v naší obci? Jaké mám možnosti, když si nepřeji výstavbu nové silnice? Jak můžu ovlinit výstavbu dalšího supermarketu v anašem městě? Můžu jako občan rozhodovat, co se stane s navyužívaným prostorem v naší obci?

Na menší úrovni, vhodné právě při výuce na prvním stupni: Můžeme jako žáci rozhodnout o tom, jak bude vypadat nové hřiště? Co můžeme udělat, když nám nechutná strava v naší školní jídelně? Jak vlastně funguje škola a co můžeme udělat, když s něčím ve škole nesouhlasíme? Můžeme dát obci návrh na lepší využití prostor před školou? Co můžeme dělat, když nám nevyhovuje pravidelsnot autobusů do naší školy?

Jaké jsou možnosti zapojení do místního dění, ať už na úrovni školy nebo obce?

Autor textu: Mgr. Lukáš Kala; upravila: Mgr. Kateřina Mrázková, Ph.D.

Proč vůbec občanská angažovanost? Protože právě na občanské angažovanosti je založena demokratická společnost. Aktivní občané mohou svůj názor projevit různými způsoby. Sepsáním petice, uspořádat happening nebo demonstraci. Pokud chceme být opravdu aktivní, můžeme se účastnit a zapojovat do dění ve společnosti dlouhodobě.

• Právo na svobodný přístup k informacím

Právo na svobodný přístup k informacím upravuje čl. 17 Listny základních práv a svobod. V našem právním řádu jej upravuje zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Na většinu informací však má občan nárok. Často ale neví, jak, a hlavně kde je získat. Nejjednodušším řešením je obrátit se na informační kancelář obecního či městského úřadu, případně na Portál veřejné správy (portal.gov.cz), kde najdete kontakty na veškeré úřady v České republice. Ze zákona máte nárok jak na ústní, tak na písemnou odpověď na váš dotaz. Záleží, pro jakou formu se rozhodnete. U složitějších nebo citlivějších informací je vhodnější zvolit žádost písemnou. Telefonický hovor je často úředníky brán jako méně závazný.

• Petice

Název pochází z latinského petitio = žádost. Předmětem petice mohou být pouze věci veřejné a jejím adresátm by měly být pouze orgány veřejné správy. Petici je možné adresovat také Evropskému parlamentu. Je vhodné, aby si občané sestavili petiční výbor a zvolili si osobu starší 18 let, která bude jejich zástupcem. Každá petice má několik povinných věcí, které musí obsahovat:

• musí být písemná a musí na ní být uvedeno jméno, příjmení a bydliště podávajícího
• text petice by měl být stručný a jasný
• podpisové archy neobsahující text musí být označeny tak, aby bylo jansé, že patří k dané petici
• signatář petice musí kromě podpisu uvést také své jméno, příjmení a bydliště
• Na internetové petice nemají úřady povinnost reagovat
• Petici může podepsat cizinec nebo dítě - věk ani bydliště nerozhoduje

• Shromáždění, demonstrace, happening

Možnost uspořádat shromáždění, happening nebo demonstraci vychází ze shromažďovacího práva, které umožňuje občanům svobodně a veřejně projevit svůj názor, zapojit se do řešení veřejných  otázek nebo hájit vlastní či společenský zájem. Shromáždění se může zúčastnit kdokoli, svolat ho však může pouze občan starší 18 let. Svolavatel musí o shromáždění informovat příslušný úřad alespoň 5 dnů (maximálně 6 měsíců). Když úřad do 3 pracovních dnů na jeho žádost nereaguje, může se shromáždění uskutečnit.

Existují však meze, které nesmějí účastníci shromáždění překročit. V zájmu bezpečnosti je pak možné shromáždění předem zakázat. Nejčastějšími důvody jsou rasový podtext shromáždění, omezování práv občanů, porušování zákonů, ohrožení zdraví, veřejného pořádku, či nepřiměřeného omezení dopravy.

• Vyvolání místního referenda

Referendum - z latiny, do češtiny lze přeložit jako "věc o které má být podána zpráva". Referendum inciuje zastupitelstvo obce nebo přípravný výbor složený nejméně ze tří občanů oprávněných volit v komunálních volbách v dané obci. Rozhodují v něm oprávnění voliči formou souhlasu nebo nesouhlasu s konkrétně položenou otázkou týkající se samostatné působnosti obce. Hlasování je podobné jako v případěkonání voleb do zastupitelství obce. Aby bylo platné, musí se ho zpčastnit alespoň 35 % oprávněných voličů.

Je důležité vědět, že v téže věci je možné konat referendum pouze jednou za dva roky. Pokud je tedy referendum neúspěšné nebo dokonce neplatné, můžeme ho zopakovat až za 24 měsíců.

• Účast ve správním řízení

 

• Proces posuzování vlivů na životní prostředí EIA

​Zdroj textu: KALA, Lukáš a kol. Nenechte se zastav(i)ět. Brno: Lipka - Ediční centrum, 2013. ISBN 978-80-87604-48-9

Publikace ke stažení pod níže uvedeným odkazem.

Veškeré studijní materiály k územnímu plánování budou probrány na cvičení 9. a 11. 12. 2014 s Mgr. Ing. Liborem Lněničkou, Ph.D.

aneb Kde se co podařilo dovézt do zdárného konce

Webové stránky zaměřené na pomoc, radu, náměty občanům

ZS1BP_IVZ3 Integrovaný vědní základ pro výuku o přírodě a společnosti 3 a ZS1BP_PIV3 Praktikum k výuce o přírodě a společnosti 3 (pro prezenční formu studia)

a

ZS1BK_IVZ3 Integrovaný vědní základ pro výuku o přírodě a společnosti 3 (pro kombinovanou formu studia)

1. Seminární práce:

Seminární prací je soubor materiálů pro portfolio: Regionální kabinet. Regionální kabinet by učitelé 1. stupně měli využívat při výuce předmětů o přírodě a společnosti v souladu s uplatňováním regionálního principu ve výuce.

Studenti si postupně vytvoří soubor podkladů k aktuálnímu místu bydliště. Portfolio není seminární prací jen tohoto semestru, postupně se rozšiřuje a obohacuje o další materiály během 4. semestrů výuky odborných předmětů Integrovaný vědní základ pro výuku o přírodě a společnosti 1- 4.

Závazné materiály pro portfolio:

1. Plán obce – pořiďte si plán vaší obce (případně městské části) - a to pomocí složení minimálně 4 mapových výřezů ve vhodném měřítku - s využitím Geoportálu (viz seminář) - pozor, ať má plán všechny potřebné náležitosti.
2. Ortofotomapa obce – pořiďte si ortofotomapu vaší obce (případně městské části). Ideálně v takovém rozlišení, aby korespondovala s plánem vaší obce, nezapomeňte však doplnit měřítko vašeho plánu, a to NUMERICKÉ i GRAFICKÉ. 
3. Turistická mapa místa bydliště a nejbližšího okolí – lze zakoupit turistickou mapu oblasti případně si ji stáhnout z internetu.
4. Územní plán místa bydliště – dostupný na obesním úřadu nebo webových stránkách obecního úřadu. Nezapomeňte na legendu k plánu.
5. Panoramatický nákres místa bydliště - z vyvýšeného bodu ve vaší obci nebo jejím nejbližším okolí načrtněte panoramatický pohled na místo vašeho bydliště. Na základě vašich znalostí tohoto místa, případně s pomocí map tento nákres popište a čtyřmi různými barvami v něm vyznačte STRUKTURY KRAJINY (primární, sekundární, terciární a kvartérní).
6. Krajinotvorné prvky - fotografie a zdůvodnění zařazení krajinotvorných prvků místa bydliště (pohledová osa, dominanta krajiny, osa krajiny, místo s geniem loci, zanedbané místo a pohledová zábrana) + jejich zaznačení do ostatních map v portfoliu. 

•  2. Zápočtový test

Zápočtový test kombinuje kontrolu vědomostí a dovedností získaných jednak z e-learningových studijních materiálů a cvičení. Není primárně zaměřen na zvládnutí faktografických údajů, ale klade důraz na pochopení souvislostí a podstaty problematiky jednotlivých témat, především v kontextu regionu bydliště studenta.

Test má dvě části – vědomostní a poznávací. Vědomostní část je koncipována jako otevřené otázky, někdy vyžadující aplikaci či syntézu znalostí. Poznávací část je založena na praktickém poznávání vybraných dřevin a hub a doplňování jejich charakteristik. Formulář k poznávací části testu najdete na ISu v Organizačních pokynech předmětu.