Interaktivní osnova kurzu má jednoduché chronologické řazení. Slouží jako doplňující podklad k přednáškám kurzu. Jde o živý dokument, který bude stále doplňován.

Cílem kurzu je, aby studující získali/y přehled o základních milnících v dějinách kultury na našem území a v té souvislosi i některými důležitými aspekty Evropské kultury. Kurz nepředstavuje komplexní úvod do světových dějin kultury. Je zjevné, že čím blíže současnosti, tím jsou informace v osnově povrchnější či více kusé. Záměrem je studující upozornit na klíčové momenty, změny, připomenout jim, co by měli znát ze svých studijí nejenom vysokoškolských, či na co by se mohli/y zaměřit v rámci přípravy ke státní zkoušce. Osnova tedy není vyčerpávající a spíše naznačuje, co považujeme za obecný kulturní přehled, který by měli/y mít budoucí učitelé a učitelky občanské výchovy a základů společenských věd.

Kulturou v tomto kurzu míníme především hmotné a nehmotné kulturní dědictví související s uměleckou tvorbou, řemesly, stavebnictvím, písemnictvím atd. Nehovoříme o kultuře ve smyslu antropologickém či sociologickém.

Na tvorbě osnovy spolupracovali také studující PdF. Původní kresby pro interaktivní osnovu jsou dílem Michaely Dufkové. Původní vida sestavili z volně dostupných materiálů Štěpán Kráčmar spolu se Zuzanou Satkovou.

Povinná literatura:

Tato literatura je vhodná jako základní text k přípravě na zkoušku i státní zkoušku. Pro hlubší vhled do problematiky doporučujeme vaší pozornosti texty uvedené u jednotlivých kapitol osnovy; tyto texty berte jako toexty doporučené a rozšiřující.

• Černá, M. (2002). Dějiny výtvarného umění. 3., rozš. vyd. Praha: Idea Servis. 216 s. ISBN 80-85970-41-4.
• Odehnalová, A. (2001). Vybrané kapitoly z dějin kultury XX. století. Brno: CERM akademické nakladatelství. 318 s. ISBN 8072042114.

Doporučená literatura:

U jednotlivých kapitol jsou texty především z následujích publikací:

Hauser, A. 1999 (1951). The Social History of Art, Vol I.–III. Routledge.

Gombrich, E. 1997. Příběh umění. Argo.

Další doporučená literatura:

Petrasová, T., Švácha, R. (eds.) 2017. Dějiny umění v českých zemích 800–2000. Praha: Ústav dějin umění AV ČR.

Povinná a doporučená literatura je současně představuje zdroje, ze kterých tato osnova v této chvíli vychází.

Výuka dějin kultury na školách vychází z potřeby alespoň základní orientace v umění, kterou člověk do života potřebuje. Toto téma navazuje na literaturu a dějepis, kdy poznatky z těchto předmětů prohlubuje a uvádí do širších souvislostí. Dějiny kultury též představují pomoc při přípravě na studium některých humanitních oborů, poskytují základní informace pro cestování po světě nebo prohlubují vnímání a úctu k uměleckým projevů a zvyšují vlastní sebevědomí vzdělaného člověka.

Slovo kultura pochází z latinského colere, což znamená pěstovati či vzdělávati. Je výtvorem člověka a odlišuje člověka od ostatních živých bytostí. Je to např. technika, vlastnictví, zákony, vláda, mravní zákoník, tedy charakteristické reakce lidské společnosti na různé potřeby, vzniklé z jejího soužití a ze základní lidské přirozenosti.

 Definic kultury je mnoho. Za všechny vyberme například tuto: Kultura je složitý celek, zahrnující soubor vědomostí, názorů, umění, morálky, práva, obyčejů a jiných zvyků, jež člověk nabyl jako člen společnosti. (E. B. Tylor)

Kultura je tedy brána jako společný způsob života, tedy cítění, myšlení, chtění a konání, jehož důsledkem je společný životní styl. Ten by nebyl možný bez společného uznávání týchž životních zásad a hodnot, které představují ucelený soubor zakládajících principů kultury.

Prvky a složky kultury

• Kulturní rys = určitý prvek národní kultury (abeceda, kroj)
• Kulturní komplex = soubor kulturních prvků vzájemně příbuzných a logicky uspořádaných (vše co se týká krojů)
• Celý soubor kulturních rysů a kulturních komplexů jednoho národa je jeho kultura.
• Kulturní okruh = oblast, kde určitá kultura převládá 

K výše uvedenému lze konstatovat, že lidé z rozdílných kulturních okruhů mívají odlišné názory i na základní společenské věci (vztah muže a ženy). Rozdílné kulturní okruhy a vzájemné averze proto mohou být v budoucnu zdrojem konfliktů. Mezi hlavní světové kultury pak můžeme zařadit kultury:

1. Západní (evropský, Severní Amerika)
2. Konfuciánskou
3. Japonskou
4. Islámskou (arabská, turecká, malajská)
5. Hinduistickou
6. Slovansko – pravoslavnou
7. Latinskoamreickou
8. Africkou

 Kulturu jako takovou pak můžeme dělit podle uplatnění několika hledisek.

1. Z hlediska periodizačního - pravěk, starověk, středověk, novověk, moderní umění
2. Z hlediska geografického - Evropská, euroamerická, africká, Dálný východ,…
3. Z hlediska periodizačního i geografického - antické Řecko, středověká Francie,…
4. Světonázorová hlediska - křesťanství, islám,…
5. Z hlediska národnostního - česká, čínská, řecká,…(kultura)

 Základy kultury

Prazáklad naší kultury byl vytvořen již v evropském starověku jedinečnou syntézou tří elementů:

Řecká filozofie (úcta k rozumu a vzdělanosti)

V antickém Řecku nejvíce ctili lidské individuum vybavené rozumem. Řekové jsou v naší kultuře tvůrci rozumu. Zde má základní význam Sokrates, který na vrchol lidského fungování kladl schopnost rozumu logicky myslet. Tzv. sokratovský dialog měl za cíl tvoření pojmů a definic. Řecké logos je ústřední pojem celé řecké kultury. Trojici psychických složek – cit, myšlení, vůle – jimiž je člověk od přírody vybaven, odpovídaly tři nadosobní hodnoty – krása, pravda a dobro. Usilovat o tyto hodnoty bylo rozumné a přirozené. Člověk se stával člověkem tím, že vytvářel krásu, hledal pravdu a konal dobro. Řekové však byli na tolik rozumní, že vyhradili pro možnost poznání i neracionální metody nebo intuici. Sokrates například tvrdil, že člověk má daimonion, něco jako vnitřní hlas nebo svědomí, intuici. Řekové tedy definovali metodu lidského poznání jak racionální, tak i iracionální.

Římské právo (smysl pro právo a organizaci)

Vklad Římanů spočívá v myšlence právního občanství. Římané chtěli vládnout světu a tedy ho spravovat. Hodnotou obecně lidskou se pro ně stal pojem neporušitelných práv občana vůči každému na světě, i vůči vlastní obci, a také pojem státu, jenž občanům zaručoval jeho práva, tedy rovnost před zákonem čili spravedlnost. To vše bylo garantováno veškerou mocí římského impéria. Proto např. jedno z mouder římských právníků zní „Právo je umění dobrého a spravedlivého“ nebo římský filozof Cicero pronesl „Všechno na světe je nejisté, když se lidé odchýlí od práva“.  Římským občanem a tedy nositelem práv pochopitelně nebyli všichni lidé, jednalo se v podstatě jen o svobodné muže, proto nelze na pojem římského občanství nahlížet dnešním pohledem.

Křesťanská etika (humanismus)

Křesťanství pozdní antiky pak nahradilo antický polyteismus monoteismem. Splnilo potřebu náboženské vroucnosti, kterou už neplnil pluralistický náboženský kultismus. Převratným aktem pak bylo založení nové mravnosti. Křesťanské učení pak představuje především etické učení. Křesťanský člověk žije univerzální láskou k bližnímu, dokáže milovat i svého nepřítele.

Funkce kultury

O kultuře se říká, že představuje ochranou klenbu nad lidským rodem. Každá generace přejímá kulturu té předchozí, přidává k ní svůj podíl a tím chrání fungování života v lidské společnosti. Pro jedince pak představuje kultura jedinou formu jeho nesmrtelnosti. Západní kultura vychází z předpokladu, že život je něco dobrého, proto si přejeme nejen žít, ale mít kladný vztahu k životu a snahu žít dobře a plně.

Základní principy kultury se odehrávají společenským tlakem. Rozmnožování kultury se pak činí pomocí výchovy, která probíhá v rodině a ve škole. Toto je pak velmi ovlivněno prostředím, ve kterém člověk žije nebo ze kterého pochází (označováno jako sociální determinace). Předmětem výchovy je dítě.

Důležitou roli v propagaci kultury pak hrají média – noviny, časopisy, rozhlas a televize, internet. Nositelem kultury je umění, ale jeho funkce je ale primárně estetická. V šíření duchovní kultury pak hraje velkou roli také náboženství.

Kulturu rozlišujeme na hmotnou (materiální) a duchovní. Všechny složky duchovní kultury by měly být podřízený mravnosti (např. politická kultura). Hmotná kultura se týká i užitkových věcí a v hmotné kultuře se často věci odvíjí podle módy. Móda je krátkodobý estetický názor velké části lidstva na vnější formy života. V některých oblastech je však móda nežádoucí – ve vědě, politice nebo umění. Nejvyšší formou duchovní kultury je umění (cit) a věda (rozum).

Kultura v RVP

Celý Rámcový vzdělávací program je velmi obecný. Záleží především na škole, jak vytvoří svůj školní vzdělávací program a jak bude výuka koncipovaná. Rozvoj žáků v této oblasti bude. Také hodně záležet na osobnosti učitele, jak s žáky bude komunikovat a tedy i jak bude rozvíjet jejich osobnost.

 Vzdělávací oblast Umění a kultura umožňuje žákům jiné než pouze racionální poznávání světa a odráží nezastupitelnou součást lidské existence – umění a kulturu; kulturu jako procesy i výsledky duchovní činnosti umožňující chápat kontinuitu proměn historické zkušenosti, v níž dochází k socializaci jedince a jeho projekci do společenské existence, i jako neoddělitelnou součást každodenního života (kultura chování, oblékání, cestování, práce); umění jako proces specifického poznání a dorozumívání, v němž vznikají informace o vnějším a vnitřním světě a jeho vzájemné provázanosti, které nelze formulovat a sdělovat jinými než uměleckými prostředky.

Vzdělávání v této oblasti přináší umělecké osvojování světa, tj. osvojování s estetickým účinkem. V procesu uměleckého osvojování světa dochází k rozvíjení specifického cítění, tvořivosti, vnímavosti jedince k uměleckému dílu a jeho prostřednictvím k sobě samému i k okolnímu světu. Součástí tohoto procesu je hledání a nalézání vazeb mezi druhy umění na základě společných témat, schopnosti vcítit se do kulturních potřeb ostatních lidí a jimi vytvořených hodnot a přistupovat k nim s vědomím osobní účasti. V tvořivých činnostech jsou rozvíjeny schopnosti nonverbálního vyjadřování prostřednictvím tónu a zvuku, linie, bodu, tvaru, barvy, gesta, mimiky atp.

 Vzdělávání v dané vzdělávací oblasti směřuje k utváření a rozvíjení klíčových kompetencí tím, že vede žáka k:

• pochopení umění jako specifického způsobu poznání a k užívání jazyka umění jako svébytného prostředku komunikace
• chápání umění a kultury v jejich vzájemné provázanosti jako neoddělitelné součásti lidské existence; k učení se prostřednictvím vlastní tvorby opírající se o subjektivně jedinečné vnímání, cítění, prožívání a představy; k rozvíjení tvůrčího potenciálu, kultivování projevů a potřeb a k utváření hierarchie hodnot
• spoluvytváření vstřícné a podnětné atmosféry pro tvorbu, pochopení a poznání uměleckých hodnot v širších sociálních a kulturních souvislostech, k tolerantnímu přístupu k různorodým kulturním hodnotám současnosti a minulosti i kulturním projevům a potřebám různorodých skupin, národů a národností
• uvědomování si sebe samého jako svobodného jedince; k tvořivému přístupu ke světu, k možnosti aktivního překonávání životních stereotypů a k obohacování emocionálního života zaujímání osobní účasti v procesu tvorby a k chápání procesu tvorby jako způsobu nalézání a vyjadřování osobních prožitků i postojů k jevům a vztahům v mnohotvárném světě

Na druhém stupni základní školy by se žákům měla otevírat cesta k širšímu nazírání na umění a kulturu. Pro pochopení umění je potřeba žákům vysvětlit či připomenout historické souvislosti a společenské kontexty doby, ve které umělecké dílo vznikalo. Inspirací a pomůckou při výuce se tedy stávají právě umělecká díla (výtvarná, literární, hudební, dramatická).

Minojské umění

První státní útvar v Evropě vznikl na Krétě. Tato kultura dostala název Minojská podle mýtického krále Minoa, který měl na Krétě vládnout. Minojská civilizace byla známá svou krásnou keramikou, ale také freskami a prací s kamenem a kovem. Většina minojských fresek byla nalezena v paláci Knossos a v Akrotiri na ostrově Santorini na Kykladách. Jelikož se jedná o dvě hlavní naleziště, není jasné, jak moc byly rozšířené po celém minojském světě, ale je zřejmé, že byly malovány na vysoce postavených místech. Zobrazují obecné výjevy, stylizované a zobecněné obrazy, které musely být běžnými obrazovými motivy, většinou souvisejícími s převládající minojskou ideologií a náboženstvím.

Minojská keramika se dnes používá jako nástroj pro datování minojské civilizace. Nádoby, které obsahovaly oleje a masti, vyvážené z Kréty v 18. století př. n. l., byly nalezeny na lokalitách po celém Egejském moři, na řecké pevnině, na Kypru, podél pobřeží Sýrie a v Egyptě, což ukazuje na široké obchodní kontakty Mínojců.

Zajímavé je, že motivy na krétských malbách z této doby jsou vesměs mírumilovné, veselé, ukazující zvířata, krásu apod., přestože ve všech ostatních orientálních kulturách této doby převažují motivy války, násilí, boje apod.

Vybrané exponáty muzea v Heraklionu: ukázka Minojského umění 

Mykénské umění

Na řecké pevnině v ještě „předantické“ době vznikla tzv. Mykénská civilizace, jejímž objevitelem byl Heinrich Schliemann. Mykénské umění je podobné minojskému a mnoho z něj bylo nalezeno v královských hrobech v Mykénách. Nejslavnějším nálezem z tohoto období je zlatá maska, která je nazývána Agamenonova.

Heinrich Schliemann, který artefakt objevil v roce 1876, se domníval, že se jedná o pohřební masku mykénského krále Agamemnóna, vůdce Achajců v Homérově eposu o trojské válce Iliada, ale moderní archeologické výzkumy naznačují, že maska pochází z doby kolem roku 1600 př. n. l., tedy z doby předcházející legendární trojské válce asi o 400 let.

Mykénská keramika byla dosti podobná minojské, ale výzdoba nebyla vždy tak jemně provedená. Mykénské fresky opět kopírovaly minojský styl a zdobily stěny paláců na místech, jako jsou Mykény, Pylos a Tiryns. Dochovaly se však pouze fragmenty.

Mykéňané nevyráběli velké sochy, ale hliněné figurky, které byly nalezeny na nalezištích po celém mykénském světě, datované do období 1400-1200 př. n. l. a pozoruhodně podobné svým designem. Figurky jsou vysoce stylizované, až je téměř nelze rozeznat jako lidskou podobu, a nejčastěji se jedná o stojící ženy, které pravděpodobně představují bohyně přírody.

Mykénské památky na stránkách athénského archeologického muzea: nejdůležitější památky z období včetně zlaté Agamemnonovy masky.

Charakter řeckého umění

V čem spočívá kulturní význam antiky pro současnost? Náš způsob života vychází právě z vyspělé antické civilizace, která byla vytvořena asi před 2500 lety Řeky a později Římany přenesena do celé Evropy a mnohdy i dále. Systém našeho myšlení, věda i umění byly vybudovány na antických základech. O antické památky je stále velký zájem, zachovalé antické stavby patří k nejnavštěvovanějším památkám na světě.

V životě Řeků zaujímalo umění jiné postavení než v naší době. Mělo vždy praktický smysl, ať šlo o výzdobu chrámu nebo dekor vázy. Řekové považovali umění svým způsobem za řemeslo a každý uměle prošel přísným vzděláním u svého mistra. Z toho důvodu lze vysvětlit určitý konzervativní ráz řeckého umění, které prošlo za dlouhou dobu jen malými změnami, i omezený okruh námětů. V 5. století př. n. l. panovala všeobecně shoda, že cílem umění je poučovat, vytvářet dokonalé podoby lidí a bohů a zobrazovat vznešené náměty, které vyjadřují triumf řecké civilizace nad barbarstvím. Řekové také věřili že v této době bylo dosaženo dokonalosti formy v podobě chrámu Parthenónu a jeho sochařské výzdoby.

Řecké umění vyniká mezi ostatními starověkými kulturami naturalistickým, ale idealizovaným zobrazováním lidského těla, v němž byly většinou v centru pozornosti převážně nahé mužské postavy.

Umění antického Řecka se obvykle stylově dělí na tři období: archaické, klasické a helénistické.

Helénistická epocha ve 4. století výrazně změnila celý charakter řeckého umění. Ideálu z 5. století byl vytýkán nedostatek pestrosti. Inspirace vycházela ze světa přírody a lidí, velké oblibě se těšil portrét. Umělcům se velmi rozšířily obzory v souvislosti s cestováním a poznáním světa, kterému pomohlo tažení Alexandra Velikého.

Sochařství

Sochařství antického Řecka je hlavním dochovaným druhem starořeckého umění. Starověcí Řekové se velmi brzy rozhodli, že nejdůležitějším předmětem umělecké tvorby je lidská postava. Vnímali své bohy jako lidi s lidskou podobou, a proto se v umění příliš nerozlišovalo mezi posvátným a světským; lidské tělo bylo jak světské, tak posvátné. Socha, původně jednotlivá, ale v helénistickém období často ve skupinách, byla dominantní formou, i když reliéfy byly také důležité.

V archaickém období mají volně stojící postavy stejnou pevnost a čelní postoj, které jsou charakteristické pro sochařství v orientálních kulturách, ale jejich formy jsou dynamičtější než například u egyptského sochařství. Po roce 575 př. n. l. začaly takovéto postavy, mužské i ženské, nosit tzv. archaický úsměv. Tento výraz, který nemá žádnou specifickou příslušnost k zobrazované osobě nebo situaci, mohl být prostředkem, který měl postavám dodat výraznou lidskou charakteristiku.

Převažovaly tři typy postav - stojící nahý mladík (kouros, množné číslo kouroi), stojící zahalená dívka (kore, množné číslo korai) a sedící žena. Všechny zdůrazňují a zobecňují základní rysy lidské postavy a ukazují stále přesnější chápání lidské anatomie.

V klasickém období došlo ke změnám ve stylu a funkci sochařství a k dramatickému nárůstu technických dovedností řeckých sochařů při zobrazování realistických lidských forem. Také pózy se staly naturalističtějšími, zejména na počátku tohoto období.

Od roku 500 př. n. l. začaly řecké sochy stále častěji zobrazovat skutečné lidi, na rozdíl od nejasných interpretací mýtů nebo zcela fiktivních adoračních soch, ačkoli styl, kterým byly zobrazovány, se ještě nevyvinul do realistické podoby portrétu.

V klasickém období se také rozšířilo používání soch a sousoší jako výzdoby budov. V charakteristických chrámech klasického období, jako byl Parthenón v Athénách nebo Diův chrám v Olympii, se pro dekorativní vlysy používaly reliéfní sochy.

V helénském období se řecké umění se stávalo stále rozmanitějším a bylo ovlivňováno kulturami národů, které podlehly dobyvačnému tažení Alexandra Velikého.

V tomto období došlo v sochařství opět k posunu směrem k rostoucímu naturalismu. Obyčejní lidé, ženy, děti, zvířata a domácí scény se staly přijatelnými náměty pro sochy, které si objednávaly bohaté rodiny pro výzdobu svých domů a zahrad. Vznikaly realistické postavy mužů a žen všech věkových kategorií a sochaři již necítili povinnost zobrazovat lidi jako ideály krásy nebo fyzické dokonalosti.

Malířství

Řecké malířství nebylo zpočátku malířstvím v dnešním smyslu, nýbrž jen dekorativním doplňkem stavitelství, sochařství a keramiky. V samostatné odvětví se vyvinulo až v první polovině 5. století př. n. 1., kdy se v Athénách objevila velká tvůrčí postava Polygnóta z Thasu. Prvním malířem, o jehož díle máme záznam, byl Búlarchos; namaloval prý obraz pro lýdského krále Kandaula. Paletu neměli malíři příliš pestrou a omezovali se na čtyři barvy: bílou, černou, červenou a žlutou. Nejstarší jejich technikou byla malba na čerstvou omítku čili freska. Později k ní přibyla tempera pro malbu na dřevě a pak také na plátně, u které jako pojiva užívali vaječného žloutku, a nakonec enkaustika, tj . nanášení rozpuštěných barev smíšených s rozehřátým voskem (olejomalbu antika neznala). Náměty čerpali řečtí malíři hlavně z mýtů, jež byly, stejně jako v poezii a sochařství, živnou půdou jejich umění.

Tradice freskové výzdoby v Řecku sahá přinejmenším do minojské a mykénské doby bronzové, kdy byly freskami bohatě vyzdobeny například Knóssos, Tiryns a Mykény. Fresky jsou v písemných pramenech často popisovány a zdá se, že mnoho z nich bylo vytvořeno v klasickém a helénistickém období. Kvůli nedostatku dochovaných neporušených staveb se jich ale mnoho bohužel nedochovalo. Nejvíce těch, které se dochovaly, bylo nalezeno uvnitř hrobek.

Hudba

 Nejstarší zprávy o řecké hudbě máme od Homéra. Ještě starší než tyto zprávy jsou obrazy hudebních nástrojů. Lyru známe z řeckého světa dokonce z předřeckých dob (z kykladských sošek) a na pozdějších vázových malbách a reliéfech se hudební nástroje vyskytují téměř stejně často jako zbraně. Hudba byla pro Řeky "darem bohů": bohové v ní našli zalíbení a vnukli ji lidem, sedm Múz z devíti chránilo umělce, jejichž tvorba byla spojena s hudbou. Z Olympu se dostala na svět už v dobách mýtů, a to i s většinou nástrojů.

 Architektura

 Počátky řecké architektury sahají do 7. – 8. století př. n. l. Řecké chrámy bývaly zpočátku silně ovlivňovány egyptským uměním, ale záhy začaly vynikat svým vlastním stylem a elegancí. K tomu z části přispěla možnost výběru různých materiálů. Egypťané vytvářeli své velkolepé stavby pouze z kamene, zatímco Řekové využívali světlého vápence a později i mramoru, díky kterému vznikla spousta elegantních staveb. Starověcí řečtí řemeslníci byli opravdovými mistry svého oboru.

 Základem řecké architektury je sloupoví, které určuje následnou výšku a mohutnost stavby. Aby byla stavba dle antických představ "krásná", musí být sloupů na průčelí vždy lichý počet, ideálně pět, sedm nebo devět. Sloupy nesou vodorovné kladí a nad ním trojúhelníkový štít. Sloupové řády se však od sebe liší především tvarem a zdobením jednotlivých sloupů. Obecně je známo, že se v řecké architektuře využívají tři základní typy sloupů – dórský, jónský a korintský.

Dórský sloup vznikl v pevninském Řecku okolo 7. století př. n. l. přenesením principů tehdejší dřevěné architektury do možností kamene. Dórský sloup je velmi jednoduchý, strohý a poznáte jej podle toho, že nestojí na podstavci, ale vyrůstá přímo z podlahy. Dórské sloupy na rozdíl od těch jónských byly stavěny blíže u sebe, takže v mnohých lidech vzbuzovaly klaustrofobní pocity. Stavěly se po celém Řecku a pronikly dokonce i do jižní Itálie a na Sicílii. Vynikající ukázkou této architektury je Chrám boha Dia v Olympii. Někdy je nazýván jako mužský sloh.

Jónský styl pochází z Ionie, což je starověký název pro západní Malou Asii – tedy dnešní Turecko. Jónské sloupy bývaly umisťovány ve větší vzdálenosti od sebe a bývaly také o něco užší než sloupy dórské. Průčelí chrámů, na kterých byly jónské sloupy použity, tak vytvářely dojem většího prostoru. Umístěny bývaly na malém podstavci a jejich hlavice jsou mnohem zdobnější, zakončené dvěma charakteristickými volutami. Skvělým příkladem této architektury jsou chrámové sloupy v tureckém Efesu, tedy v oblasti, kde název původně vznikl. Další hezké jónské sloupy jsou k vidění například na průčelí chrámu Erechtheion na athénské Akropoli. Někdy je nazýván jako ženský sloh.

Posledním jmenovaným sloupovým řádem je řád korintský. Jak už napovídá název, tento řád pochází pravděpodobně z Korintu. Jeho nejvýraznějším znakem je bohatě zdobená sloupová hlavice, která má tvar kalichu, zdobeného dvojitou řadou lístků, z kterých vyrůstají voluty. Sloupy byly štíhlé a vysoké, proto také tento řád působí ze všech tří nejhonosněji.

Parthenón

Na závěr se pojďme podrobněji zmínit o nejslavnější řecké stavbě – Parthenónu. Parthenón byl postaven jako chrám k oslavě ochranné bohyně Athény a tím i samotných Athén. Od počátku se považoval za nelepší architektonické dílo všech dob. Některé chrámy jej překonaly velikostí, jiné drahocenností výzdoby, žádný však nedosáhl jeho "klasičnosti". Stal se mramorovou symfonií krásy: pro svou monumentálnost a skvěle vyvážené proporce, pro ukázněnou symetrii a dokonalou harmonii mezi celkem a částmi, pro přesnost a jemnost provedení, pro ušlechtilost stavebního materiálu, pro jedinečný soulad architektury a skulptury, z nichž každá představuje vrchol.

Sochařskou výzdobu a vrchní dozor nad stavbou prováděl zřejmě největší řecký sochař Feidias. Není pochyb, že Feidiás ovlivnil už samotnou koncepci chrámu tak, aby se stal mistrovským dílem nejen architektury, ale i sochařství. Navržen byl v dórském řádu, ale jeho tvůrcové jej neváhali obohatit iónskými prvky, takže nabyl lehkého a vznosného vzezření. V průčelí byl ozdoben osmi sloupy ve dvou řadách za sebou, čímž se proti běžným dórským chrámům se šesti sloupy zvětšily štítové plochy pro sochařskou výzdobu. Po stranách byl lemován sedmnácti sloupy (včetně rohových), v břevnoví se střídaly tradiční metopy a triglyfy. Cella se skládala ze dvou částí rozdělených zdí (nikoli z obvyklých tří) a na horním vnějším okraj i byla vroubena nepřerušovaným iónským vlysem. Východní část celly rozdělovalo dórské sloupoví na tři podélné lodi, z nichž střední byla rozšířena, aby v ní vynikla Feidiova kolosální socha Athény Parthenos. Západní část celly měla čtyři vnitřní iónské sloupy a sloužila za chrámovou a státní pokladnici.

Celá stavba byla vytvořena ze sněhobílého pentelského mramoru, sochařská výzdoba dostala navíc bohatou polychromii. Její základní kámen byl položen roku 447 př. n. I. Roku 442 př. n. I . stály už všechny sloupy, roku 438 př. n. I. dospěla k zastřešení, takže v ní mohl a být postaven Athénina socha, roku 432 př. n. I. byla pak dokončena.

Do dějin Itálie vstoupili Etruskové už v jejím předdějinném věku, asi v 8. století př. n. I. Obývali území od Tiberu po Alpy, ale na jihu se našly stopy po nich až v Kampánii, a na severu dokonce v Tyrolsku.  Co po sobě Etruskové zanechali, vzbuzuje obdiv - množstvím i úrovní. Trosky a pozůstatky jejich měst dokazují, že byla výstavná, s dlouhými rovnými ulicemi, rozdělena do čtvrtí a obehnána hradbami. Pro mrtvé budovali Etruskové nákladné hrobky, často s několika podzemními místnostmi a vždy s výzdobou. Zachovaly se v nich nástěnné malby s dodnes svěžími barvami a sarkofágy s realistickými vyobrazeními zemřelých. Jejich sochařské výtvory se vyrovnají čemukoliv, co vzniklo v Itálii do dob renesance. Stylem připomínají archaické sochy Řeků, ale mají svůj styl, což dokazuje, že Etrurie nebyla uměleckou kolonií Řeků. Rovněž ozdobné a užitkové předměty (kotlíky, zbraně, pracovní nářadí, šperky atd.) dokazují, že Etruskové dosáhli už ve velmi dávných stoletích překvapivě vysoké úrovně.

Etruské umění bylo silně ovlivněno řeckým uměním, které Etruskové importovali, ale vždy si zachovávalo odlišné rysy. V této tradici bylo zvláště silné figurální sochařství v terakotě, nástěnné malby a zpracování kovů, zejména bronzu.

Etruská malba na vázách vznikala v 7.-4. století př. n. l. a je významným prvkem etruského umění. Byla silně ovlivněna řeckou vázovou malbou, v tomto období sledovala hlavní stylové trendy, zejména athénské, ale o několik desetiletí zaostávala. Pro etruské keramické umění jsou více charakteristické leštěné neglazované terakotové výrobky bucchero, které se v redukční peci zbavené kyslíku vypalovaly do černé barvy. Jednalo se o vlastní etruský postup založený na hrnčířských technikách.

Etruskové měli silnou tradici zpracování bronzu již od raných dob a jejich drobné bronzové předměty se hojně vyvážely. Kromě odlévání bronzu byli Etruskové také zruční v rytí odlitků se složitými lineárními obrazy, jejichž linie byly pro zvýraznění vyplněny bílým materiálem.

Důležitou poznámkou k Etruskům kterou nelze pominout, je jejich jazyk. Nelze říci, že etruský jazyk neznáme: zachovalo se nám v něm asi deset tisíc dokumentů! Čtyři pětiny z nich jsou ovšem velmi krátké; několik slov, nějaká kletba či zkratka, jméno na náhrobní desce. Některé jsou přesto poučné; na dvou h racích kostkách v muzeu v Perugii se našly například číslovky od jedné do šesti. Máme však i texty s desítkami i stovkami slov. Všechny dovedeme dnes i přečíst! O etruském písmu víme, že se vyvinulo ze staré řecké alfabety, že má některé prvky připomínající písma maloasijských národů  a že se většinou musí číst zprava doleva. Jenže etruskému jazyku až na několik málo slov přesto nerozumíme! Jak je to možné? Chybí nám totiž dostatečné dlouhá bilingva, tj . etruský nápis s překladem do latiny nebo řečtiny, jaký měl například Champollion v případě staré egyptštiny. Ani moderní počítače nejsou schopny tento problém vyřešit. Jedinou naději tak je objev dostatečně dlouhého přeloženého textu. Vzhledem k tomu, jakých významných objevů stále archeologie i dnes dosahuje, to není vůbec beznadějné.

Římané vytvářeli mnoho různých druhů umění, například sochařství, mozaiky, fresky, kovotepectví, sklářství a keramiku. Na římské umění měli velký vliv staří Řekové a Etruskové, ale Římané sami také vytvářeli nové způsoby umělecké tvorby nebo zdokonalovali to, co vzniklo před nimi.

Římané přebrali patronství nad antickým uměním zhruba v 2. stol. př. n. l. Římané byli nadšenými obdivovateli řeckého umění a antickou uměleckou tradici tedy upevnili. Na jedné straně Římané jako znalci řecké antiky sbírali originály slavných děl a podporovali nové umělecké školy, které je kopírovaly. Proto na tomto poli nevzniklo nic zcela nového. Na druhé straně pak římští vládci poskytovali ochranu řeckým umělcům a řemeslníkům, které nechali dělat sochy, malovat obrazy a stavět budovy v Římě a v Itálii. Za vlády prvního císaře Augusta (1. pol. 1. stol. n. l.) pak došlo k plnému sblížení tradičního římského myšlení s řeckým uměním.

Nicméně i sami Římané měly velký podíl na rozvoji antické kultury. Římanům totiž vděčíme za velkou část našich vědomostí o antickém umění. Spousta úchvatných řeckých uměleckých děl se nám zachovala pouze v římských kopiích. Stavební a sochařské památky z doby císařské se již velmi liší od řeckých a svědčí tak o originálním využití řeckých motivů.

Sochařství

Příklady římského sochařství se dochovaly v hojném počtu, což je v naprostém protikladu třeba k římským freskám, které sice byli velmi populární a hojně tvořeny, ale téměř všechny se nedochovaly. Latinští a někteří řečtí autoři, zejména Plinius Starší ve 34. knize své Přírodovědy, popisují sochy a několik z těchto popisů se shoduje s dochovanými díly. I když se velké množství římských soch, zejména kamenných, dochovalo víceméně neporušených, častější jsou poškozené nebo se z nich zachovaly jen fragmenty. Bronzové sochy v životní velikosti jsou ještě mnohem vzácnější, protože většina z nich byla později roztavena a bronz využit na něco jiného.

Když expandující Římská republika začala dobývat řecké území, nejprve v jižní Itálii a poté v celém helénistickém světě, stalo se sochařství do značné míry rozšířením helénistického stylu, od něhož je těžké oddělit specifické římské prvky, zejména proto, že mnoho řeckých soch se dochovalo pouze v kopiích z římského období.

Velkým aspektem římského sochařského umění bylo portrétování. Římský republikánský portrét se dochoval především v podobě mramorových a bronzových soch. Předpokládá se, že římské portrétní busty částečně vycházejí z posmrtných masek nebo pohřebních památek, neboť elitní Římané vystavovali v atriu svého domu podobizny předků. Portrétování v republikánském Římě představovalo způsob, jak prokázat společenskou legitimitu a získat status díky své rodině a původu. Voskové masky se odlévaly ještě za života členů rodiny, což umožňovalo velmi realistické vizuální ztvárnění jednotlivce. Tyto masky se pak uchovávaly v domech potomků na památku předků, jakmile zemřeli.

Oficiální císařské portréty byly pečlivě navrženy tak, aby vytvářely specifické představy o císaři, jeho rodině a jeho autoritě. Tyto sochy byly nesmírně užitečné jako propagandistické nástroje, které měly podpořit legitimitu císařovy moci, a tak se vzdálily republikánskému verismu a staly se idealizovanými portréty.

Ŕímané se většinou nesnažili konkurovat volně stojícím řeckým sochařským dílům s hrdinskými činy z historie nebo mytologie, ale od počátku tvořili vlastní svébytná reliéfní díla. Římské reliéfy se dostaly na novou úroveň ve 2. století n. l., kdy císaři Traján a Marcus Aurelius nechali na památku svých vojenských tažení postavit slavné sloupy, které tvořily souvislé reliéfy vinoucí se kolem nich.

Malířství

Freska je technika nástěnné malby prováděná na čerstvě nanesené ("mokré") vápenné omítce. Voda slouží jako prostředek pro spojení suchého práškového pigmentu s omítkou a po zatuhnutí omítky se malba stává nedílnou součástí stěny.

Hlavním účelem římských fresek bylo zmenšit klaustrofobické interiéry římských místností, které byly bez oken a tmavé. Malby plné barev a života rozjasnily interiér a dodaly místnosti pocit většího prostoru.

Většina bohatých obyvatel Římské říše měla fresky na stěnách svých domů a také podniků, kde propagovala své zboží. Většina z nich se nám bohužel nedochovala. Dochovaly se jen takové fresky, kterým k tomu pomohla nějaká mimořádná událost. Nejznámější a nejdůležitější svědectví o římských freskách poroto představují nástěnné malby z Pompejí, Herkulanea a dalších blízkých lokalit, které ukazují, jak si obyvatelé bohatého přímořského letoviska zdobili své stěny zhruba ve století před osudným výbuchem Vesuvu v roce 79 n. l.

V Pompejích se fresky rozlišují na celkem čtyři období. Původně je vymezil a popsal německý archeolog August Mau (1840-1909) na základě vykopávek nástěnných maleb v Pompejích. Archeologům toto velmi pomohlo při datování římských domů a budov, v nichž se fresky vyskytují.

Rozlišují se čtyři hlavní styly římských fresek: inkrustační, architektonické, ornamentální a složité. Každý styl je jedinečný, ale každý styl následující po prvním obsahuje aspekty všech předchozích stylů. První dva styly (inkrustační a architektonický) byly součástí římské republiky a poslední dva styly (ornamentální a složitý) byly součástí římského císařství.

Další důležitou součástí římského malířství byly mozaiky. Mozaiky se používaly v různých soukromých i veřejných budovách po celé Římské říši. Byly ovlivněny dřívějšími i současnými helénistickými mozaikami a často zobrazovaly slavné postavy z historie a mytologie. Umožňují také divákovi nahlédnout do každodenního života v Římské říši - do činností, kterých se běžní Římané účastnili, do jídla, které jedli, do oblečení, které nosili, a také do okolní přírody. Mozaiky se vyráběly z malých čtverečků broušeného mramoru, dlaždic, skla, keramiky, kamene a mušlí. Oblíbeným stylem v římské Itálii bylo používání pouze černých a bílých mušlí, zejména v mořských motivech určených pro římské lázeňské komplexy, například v Ostii a Caracallových lázních v Římě.

Architektura

I v architektuře se Římané velmi inspirovali u Řeků. Nicméně už koncem republiky se začínají vyvíjet nové metody konstrukce a také nové materiály. Díky tomu se mohly rozvinout specifické rysi římské architektury. V této době už také vznikl specifický architektonický styl římských divadel. Řekové stavěli divadla do přírodních svahů, ale Římané byli schopni vyzdvihnout hlediště od přízemí pomocí radikálních kleneb a spojit je se scénou v jeden celek. Co se týká samotného řádu sloupů, které i Římané s oblibou používali, tak narozdíl od Řeků převládal zdobnější styl. Téměř se nevyskytuje dórský řád. Římané pak zkombinovali jonský a korintský do smíšené podoby, kdy sloup obsahuje prvky z obou řádů.

V císařství zaujímá architektura důležité místo na poli propagandy. Stavby římského typu byly budovány po celé říši – fóra, baziliky, vítězné oblouky, divadla a amfiteátry. Komplexy různých budou jsou plánovány ve velkých měřítkách, používá se nová technologie litého zdiva s cihlovými stěnami. Většina významných císařů mohutně přestavovala Řím a jsou s nimi často spjaty významné stavby – Caesar, Augustus nebo Trajanus nechali stavět celá fora. Za vlády císařů z dynastie Flaviovců vznikla zřejmě nejslavnější stavba v Římě – Koloseum. Je největší ze všech římských amfiteátrů a nejlepší příklad římské stavební techniky. Vnější zeď nese čtyři patra oblouků, doplněných náročnou architektonickou výzdobou ve všech třech řeckých řádech. Odhaduje se, že tento Amfiteátr Flaviů (což je jeho původní název) dokázal pojmout až 45 tisíc diváků.

Pantheon, postavený za císaře Hadriána, patřil dlouho k nejobdivovanějším římským stavbám, dodnes se používá jako křesťanský kostel. Vnitřní kruhový prostor chrámu má průměr 43m a je překlenut kopulí vypjatou do výšky 143m. Celý interiér je osvětlován pouze otvorem uprostřed kopule. V této době už Římané stavební techniku zdokonalili natolik, že byli schopni uzavřít obrovské prostory kopulemi a klenbami, např. u budov veřejných lázní.   

Období, které označujeme jako období předrománské, je u nás obdobím spojeným s nejstaršími státními útvary na našem území. Na Moravě jsou to především velkomoravská hradiště. Za prohlídku stojí areál hradiště u jihomoravských Mikulčic. V blízkých Kopčanech na slovenské straně hranice stojí malý kostelík, který by měl být jedinou dochovanou stavební památkou z období Velké Moravy. Půvedně měl být postaven právě jako součást velkomoravského hradiště Mikulčice –  Valy. Dalšímu důležitými stavebně-archeologickými památkami na Velkou Moravu jsou např. lokalita na Pohansku (Břeclav) a ve Starém Městě u Hodonína. Osatně párvě církevní stavby, rotundy, kostely a baziliky, jsou ty, o kterých máme dnes největší povědomí. Je ovšem třeba poznamenat, že jedním ze znaků románské kultury je její spojení s křesťanstvím, což v mnoha ohledech splňuje i kultura velkomoravská.

Vedle velkomoravské architektury je třeba zmínit, že máme relativně mnoho dochovaných pozůstatků užitého umění z tohoto období, patří do něj především drobné votivní předměty, ozdobné gombíky či nákončí.

Románská architektura

Lze říci, že románské památky jsou nejstarší dochovanou architekturou na našem území. Samozřejmě, že mnohé z nich procházeli v průběhu staletí úpravami, mnohdy je ale stále patrné původní tvarosloví. Mezi nejznámější románské stavby u nás patří především církevní stavby, ale také nejstarší hrady (nejsterším hradem u nás je Přimda v západních Čechách poblíž Tachova). Z církevní architektury se dochovaly jak drobnější stavby kostelíků a rotund, tak rozsáhlejší stavby klášterní. Románské rotundy najdeme na hoře Říp (sv. Jiří), či ve Starém Plzenci (sv. Petra a Pavla). Unikátní je rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě, kde se dochovaly i původní románské fresky.

Mezi další románské památky patří bazilika v Tismicích či románský kostelík v Jakubu u Kutné Hory. Je třeba si uvědomit, že mnohé kostely, kláštery, hrady i měšťanské domy (např. v Praze na Starém městě) mají románské základy. Mezi nejstarší u nás patří benediktinské (např. Třebíč; ženský klášter u baziliky sv. Jiří na Pražském hradě) a premonstrátské kláštery  (např. Znojmo, Milevsko).

Literatura a další zdroje

Na rozdíl od období románského, je gotika obdobím, na které máme mnoho památek. Urbanismus našich nejstarších měst je dědictvím gotického vývoje. Nejstarší kostely, hrady, zámky. Je samozřejmé, že tyto velké struktury zůstávají zachovány déle, než např. drobnější umělecké památky, ale i těch se zachovalo více, než těch z předešlých období. Na celém období je patrný vliv francouzského stylu. 

Gotické období klasicky dělíme na ranou (13. a počátek 14. století), vrcholnou ( především 14. století) a pozdní gotiku (15. století). Typicky jsou tato období spojována s nejvýznamnějšími panovníky či rody té doby. Pro raně-gotickou architekturu byla důležitá zakladatelská aktivita Přemysla Otakara II., ale také příchod církevních řádů, především cisterciáků, na naše území. Znamená to zakládání měst a klášterů. Činnost Karla IV. a Václava IV. je zdrojem nejvýznamnějších památek vrcholné gotiky, můžeme zmínit dobový rozvoj Prahy. Jagellonci jsou pak spojováni s pozdní gotikou, která je jejich přízviskem často označována, v jejich období došlo např. k stavebnímu rozvoji Kutné Hory.

Myšlenkově je gotické umění je svým způsobem emancipovanější než románské. Nenavazuje na starší formy, ale vytváří vlastní, které směřují k výkladu a interpretaci křesťanství, jeho hodnot i norem. Vytváří tak zcela nové výtvarné formy. Jako oblast, kde gotická kultura vznikla, bývá označována Francie.

Výtvarné umění

Přejít

Literatura

Nejtypičtější, co vás může napadnou při otázce, jaký je typický zástupce gotického umění, je samozřejmě výzdoba kostelů, klášterů, hradních kaplí atd. Církevní tématika je to, co si s gotikou pojíme asi nejvíce, jakkoli to není zcela spravedlivé. Umělci v této době pracovali i na zakázkách světských, výzdobě hradních místností i domů bohatých měšťanů. Další důležitou oblastí byla knižní malba, kterou nacházíme především v nejrůznějších žaltářích, brevířích atd.

Desková a nástěnná malba

Mezi nejznámější památky tohoto období patří bez pochyby oltářní deskové malby. Jména jejich autorů často nejsou známá, známe je pod přezdívkami. 

Sochařství

Sochy, figurální nebo jiná kamenická výzdoba jde samozřejmě ruku v ruce se stavitelstvím. Jedna z důelžitých kamenických hutí působila v Předklášteří u Tišnova, u cisterciáckého kláštera Porta Coeli. Portál klášterního kostela je důležitou ukázkou raně gotického kamenosochařství. Od počátku se ale také objevují dřevěné sochy. Nejznámějším gotickým fenoménem jsou madony - sochy sv. Marie s Ježíškem. Obvykle jsou známé pod přízviskem udávající místo, odku pocházejí: Madona tuřanská, Madona krumlovská, Madona plzeňská, Madona třeboňská. Madona z Nezamyslic. Madona z Kájova atp.

Města

Gotické období se vyznačuje velikým rozmachem architektonických forem a typů. Souvisí to samozřejmě s rozvojem, kterým v tomto období prochází celá místní společnost. Vznikají nebo jsou zakládána nová města a s nimi se rozvíjí urbanismus a městská architektura. Nejznámějším příkladem gotického města u nás jsou České Budějovice. Město má typické čtvercové náměstí, které je znakem města založeného na zelené louce, v tomto případě v období, které spadá do období rané gotiky. Město bylo založeno králem Přemyslem Otakarem II. v roce 1265 a nebylo zdaleka jediné. Jinými jím založenými městy jsou např. Ústí nad Labem, Jihlava, Dvůr Králové, Děčín, Kolín, Písek, Nymburk, Uherské Hradiště, Litovel a další. Už jenom tento výčet naznačuje, jak čilá byla kolonizace království v této době.

Zajímavou ukázkou gotického města je Český Krumlov. Jde o město, kde vidíme oba způsoby, kterým se urbanizace v tomto období ubírala. V těsné blízkosti hradu vznikalo město živelně a organicky, jeho ulice jsou křivolaké a je zřejmé, že vyplňují prostor, který pro ně zbýval. Na druhém břehu Vltavy pak vyrostlo město plánované a založené na zelené louce, což lze snadno poznat právě podle centrálního čtvercového náměstí. V Krumlově jsou i všechny ostatní důležité instituce, které ke středověkému městu a jeho kultuře patří:  radnici na náměstí, gotický farní kostel, objekty mužských i ženských klášterů a samozřejmě (v tomto případě opravdu rozsáhlé) šlechtické sídlo.

To vše jsou objekty, které reprezentují široký rozmach stavebnictví v období gotiky. Významnými stavebními památkami jsou městské radnice, které naznačují rostoucí význam měst v tomto období. Jednou z nich je ostatně brněnská Stará radnice. Nejznámějším městským gotickým palácem v ČR je pravděpodobně Dům u kamenného zvonu stojící na Staroměstkém náměstí v Praze.

Příklady gotických památek v české republikce

Hrady

Většina českých hradů byla založena v období gotiky, v podstatě téměž každý, na který si vzpomenete: Křivoklát, Velhartice, Lipnice, Karlštejn, Bezděs, Okoř, Pernštejn. Mnohé ale prošli v průběhu staletá výraznými úpravami, takže dnes už na nich není gotika tolik patrná.

Kostely a katedrály, kláštery, synagogy

Katedrála se stavebně liší od kostela především věncem kaplí za hlavním oltářem, ochozem a vyšším počtem lodí. V církevním systému je pak katedrála hlavní diecézní kostel, nebo sídelní kostel buskupa či arcibiskupa. Mezi nejznámější gotické katedrály v České republice patří katedrála sv. Víta, Václa a a Vojtěcha na Pražském hradě, katedrála sv. Barbory v Kutné Hoře (khfarnost.cz), katedrální kostel sv. Bartoloměje v Kolíně a např. katedrála sc. Bartoloměje v Plzni (bip.cz). Ta je známá také tím, že její věž je nejvyšší kostelní věží v ČR, má více než 102 metrů.

Kutnohorská farnost zveřejnila na svém webu i youtube video katedrály. Můžete si všimnou detailů jako je vnitřní ochoz a věnec kaplí, žebrové klenby v hlavní lodi a dalších detailů. 

V období gotiky rozvíjeli svou činnost na našem území také mužské i ženské řády. Mezi raně gotické kláštera patří např. klášter v Plasích či Žďáru na Sázavou. Stavitelská huť cisterciáků vystavěla o něco později kláštery v Sedlci u Kutné Hory, Výšším Brodě či Zlaté Koruně. také brněnský augustiniánský klášter s kostelem sv. Tomáše je původně gotický.

Nejenom křesťanství bylo součástí kultury na našem území. Významnou raně gotickou památkou je Staronová synagoga v Praze, jedna z nejstarších v Evropě.

Základní stavební prvky gotické architektury

Tvůrci k zapamatování

Matyáš z Arrasu: Původem Francouz byl pozván Karlem IV. v souvislosti s výstavbou katedrály sv. Víta. Podílel se pravděpodobně na výstavbě Nového Města pražského, v této souvislosti také na výstavbě kostela Matky Boží před Týnem (známějšího asi jako Týnský chrám poblíž Staroměstského náměstí).

Petr Parléř: V Německu narozený architekt, kameník a sochař převzal po smrti Matyáše z Arrasu práci na sv. Vítu. Nejznámější díla parléřovské huti jsou spojená s touto katedrálou, s nejvýznamnějšími pražskými gotickými památkami (Karlův most a Staroměstské mostecké věže, Karolinum, kostel Matky Boží před Týnem), dále se podílela na výstavbě katedrály sv. Barbory v Kutné Hoře či katedrálního kostela sv. Bartoloměje v Kolíně. 

Benedikt Ried (Rejt): Byl architekt, po kterém nám zůstaly nejslavnější gotické klenby. Především ta ve Španělském sále Pražského hradu či klenba katedrály sv. Barbory v Kutné Hoře, kde také pracoval. Zabýval se také fortifikačními systémy, pracoval na opevnění Pražského hradu, ale také na hradě Švihov či Rabí.

Matyáš Rejsek: Také tento architekt pracoval na kutnohorské katedrále (v Kutné Hoře také zemřel), a to před Benediktem Riedem; práce zde převzal po parléřovské huti, která je ukončila kvůli husitským válkám.  Sv. Barbora je z jeho nejvýznamnějších děl, dále je hlavním autorem pražské Prašné brány.

Renesanční kultura se začala rozvíjet v italských městech, především ve Florencii. Je dobré si uvědomit, že se zde pohybujeme v počátcích novověku. Renesance je obecně "otevřenějším" obdobím. Víra má samozřejmě stále sůj význam, ale zájem filosofů, vědců i umělců se začíná, na rozdíl od silně exaltované gotiky, znovu obracet i k pozemskému bytí. Velkou inspirací je antická kultura, esteticka řeckých a římských soch i architektury. Umění je ozvukem humanismu, který se v literatuře a filosofii začal objevovat ještě dříve, ve výtvarném umění o renesanci mluvíme zhruba od počátku 15. století zhruba do konce třicetileté války. 

V našem regionu se renesance objevuje koncem 15. století. Staví se především světské stavby; rozvíjí se šlechtická sídla (zámky) a měšťanská architektura. Nalezneme ale i původní renesanční kostelíky. Církevní architektura ale nepatří mezi nejvýznamnější (a nejznámější) renesanční památky na našem území. Nedocházelo ani k zakládání nových měst, ale ta stávající se často rozvíjela, hospodářsky, kulturně i architektonicky.

Architektura

Rozeznat renesanční stavbu je relativně jednoduché, protože znaky tohoto stylu jsou velmi specifické a výrazné. Obrazně lze říci, že na rozdíl od gotické architektury se ta renesanční "drží při zemi". Ovšem při prohlídce kupole florentského dómu toto přirovnání rozhodně pokulhává. Na druhé straně je pravda, že v renesanční architektuře není tak výrazná vertikála směřující do nebe (fakticky i obrazně). Má také velmi pravidelný rytmus, stavby se často vyznačují symetrií.

Hudba

Literatura a další zdroje

V našem prostředí je barokní období spojeno silně s katolicismem, respektive s reakcí na reformní hunutí uvniře křesťanské církve. V podstatě jej můžeme označit jako pobělohorské období na začátku, a jeho konec můžeme vložit kamci na konec 18. století. Přesto ale naprosto nemůžeme tvrdit, že by se baroko týkalo pouze církevních památek. 

Naopak, ačkoli je baroko také exaltovanou, duchovní a také velmi oramentální reakcí na racionální, symetrickou až geometricky jednoduchou renesanci a její důraz na humanismus, rozvíjí se barokní umění ve všech oblastech jak církevního tak také světského života. Baroko se prostě propsalo do všech sfér společnosti a na svém sklonku svým způsobem předznamenává velké společenské změny, které v té době přicházely.

V našem prostředí je baroko obdobím, které do značné míry určilo to, jak se sformoval náš vztah ke krajině, jak rozumíme tomu, co je venkovská krajina, co je příroda, jaká jsou naše očekávání od podoby vesnic. Do krajiny se baroko vepsalo jak drobnými sakrálními stavbami, tak většími a velkými statky, zámeckými areály atp. Jinými slovy, právě od dob baroka se naše krajina stala v zásadě zcela obydlenou.

V baroku dochází také k zásadnímu rozvoji žánrů ve všech typech výtavrných i slovesných umění, a to jak v tématech církevních, tak světských. Lze říci, že barokní kultura se v podstatě nevyhýbá žádné sféře lidského života a to i přesto, že si ji tak silně spojujeme s katolickou vírou. 

Architektura a krajina

Klíčoví barokní tvůrci a díla u nás

Architektura

Jan Blažej Santini-Aichel, představitel specifického stylu označovaného jako gotizující baroko nebo barokní gotika. Jeho nejznámějsími díly jsou kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře, kostel ve Křtinách, klášterní kostely v Kladrubech, Sedlci (Kutná Hora), Rajhradě. Zámek Karlova Koruna. 

Zelená Hora

Kostel sv. Jana Nepomuckého je dominantou krajiny u Žďáru nad Sázavou. Není ale jedinou památkou, pod ním je zámecký areál a nedaleko také neméně zajímavý barokní hřbitov. Nejenom díky promyšlenému konceptu je tento Santiniho kostel jednou z památek UNESCO u nás. Zdroj: zelena-hora.cz

Světlo a stín v Santiniho architektuře

Interiér kostela na Zelené hoře. Interiéry Santiniho staveb se vyznačují netypickou bělostí. Jedním z hlavních zdrojů silného dojmu, který jeho stavby vyvolávají, je totiž promyšlená hra světla a stínu, která je pro něj nejdokonalejším ornamentem. Ostatně světlo a stín jsou silným barokním momentem nejenom v architektuře, ale také především v malířství. Zdroj: zelen-hora.cz

Otec a syn Dientzenhoferové, Kryštof a Kilián Ignác jsou dva významní barokní architekti, kteří ovlivnili panorama Prahy, ale také mnoha dalších měst. Významný je také jejich zásah do krajiny v broumovského výběžku včetně rozsáhlho benediktinského kláštera v Broumově. Mezi jejich díla v Praze patří kostel sv. Mikuláše na Malé Straně, Šternberský palác na Hradčanech, úpravy Břevnovského kláštera či úprava pražské Lorety.

Malířství, kresba a grafika

Karel Škréta je celoevropsky úspěšný malíř, jehož osud je příznačný pro období baroka. Narodil se do protestantké rodiny, po bitvě na Bílé hoře by v emigraci a do čekých zemí se vrátil po svém přestoupení ke katolické církvi. 

Podobizna řezače drahokamů Dionysia Miseroniho a jeho rodiny

Škrétův obraz je dokladem toho, že i baroko využívalo světská témata. Na stránkách NG Praha se o tomto obraze můžete dočíst: Obraz je svou koncepcí v kontextu středoevropské malby dané doby ojedinělý a je důkazem Škrétových invenčních schopností. Je na něm zachycen příslušník druhé generace milánských řezačů kamene usazených v Praze za Rudolfa II. Dionysius Miseroni v kruhu své rodiny. Je prezentován jako sebevědomý umělec na vrcholu své životní i umělecké dráhy. Přehledná diagonální kompozice vybudovaná s využitím psychologicky přesvědčivých gest, pronikavá portrétní charakteristika i střídmá, ale výrazná barevná skladba přispívají k monumentálnímu účinku. Zdroj: sbirky.ngprague.cz

Svatá rodina se sv. Kateřinou a sv. Barborou

Toto je mnohem typičtější téma Škrétovy tvorby. Odborníci NG Praha píší: Na obraze, pocházejícím nejspíše ze staroměstského kostela sv. Martina ve zdi, je znázorněna Svatá rodina se sv. Kateřinou a sv. Barborou. Obě světice poklekají před Božím dítětem a nabízejí mu svou oběť, symbolizovanou mučednickými palmami, které mu předkládají. Malý Ježíšek jim žehná, a tak je na jejich cestě doprovází a povzbuzuje. Je zobrazen sedící na soklu, který připomíná obětní oltář. Reliéfy se starozákonními výjevy na bocích podstavce se vztahují k osobě Ježíše Krista a jeho oběti. Dílo mimořádné kvality zaujme promyšlenou kompoziční osnovou, harmonicky vyváženou barevností i líbeznými dívčími a dětskými figurálními typy a ztvárněním rukopisně skvěle zachycených materiálů. Obraz náleží k mistrovským ukázkám Škrétovy tvorby a svědčí o umělcově poučení italskou raně barokní malbou. Zdroj: sbirky.ngprague.cz

Nejznámějším českým malířem vrcholného baroka je o něco pladší Petr Brandl. Ačkoliv nikdy nebyl v zaraničí, jeho dílo je klasickou ukázkou toho, co označujeme za šerostvit. Klasickou a vrcholnou. Vedle velkých oltářních obrazů a pláten proslul také portrétní tvorbou.

Hlava starce

Zdroj: sbirky.ngprague.cz

František Antonín Špork

Brandl portrétoval i největšího barokního mecenáše hraběte Šporka. Dnes pravděpodobně nejznámější Šporkovou aktivitou bylo budování a zvelebování špitálu v Kuksu ve východních Čechách. Zde zaměstnával dílnu Matyáše Bernarda Brauna. Méně se ví, že jednou z jeho vášní bylo vydávání knih, což mimo jiné znamenalo, že byl majitelem dvou tiskáren a spolupracoval s mnoha kreslíři, rytci a grafiky.

Posledním, koho zde chceme zmínit, je významný český grafik Václav Hollar. Hollar se narodil začátkem 17. století a zepřem v roce 1677 v Londýně. během svého života procestoval velkou část západní Evropy, kde žil víc než v Čechách. Jeho veduty a jiné obrazy zachycují mnoho měst té doby. Pravěpodobně nejslavnější se staly grafiky Londýnského panoramatu a částí města, které připravil těsně před velkým požárem v roce 1666. Jeho rytiny ale zachycují o dobovou módu a přírodu. 

Zátiší s rukávníky, šátky, rukavicemi, vějíři a škraboškou

Hollar se věnoval i zobrazování věcí každodenní potřeby. Grafické techniky jsou prvním krokem ke standardizaci respektive opakovatelnosti obrazů, k možnosti jejich spotřebovávání jako specifického zboží, k jejich větší dostupnosti. S tím souzní i toto zobrazování "zboží". To opět jenom dokazuje, že umělecká tvorba v období baroka měla v podstatě současný záběr. Zdroj: sbirky.ngprague.cz

Digitální sbírku Hollarovy tvorby, kterou je možné procházet online nabízí Fisher Library na University of Toronto

Sochařství

Stajně jako v jiných oblastech barokního umění jsou také barokní sochy epické, dramatické, zobrazující emoce a krajní stavy lidské existence. Pokud máme mluvit o českém barokním sochařství pak dva nejvýznamnější umělci jsou Matyáš Bernard Braun a Ferdinand Maxmilián Brokof. Braunovo dílo si pojíme především se Šporkovým Kuksem, pro který vytvořila jeho dílna např. sochy Cnostní a Neřestí. V nedalekém lese je pak (ne příliš) dochovaný Betlém, který byl součástí barokních úprav krajiny. Sochy obou umělců nalezneme na pražském Karlově mostě.

Průčelí hospitálu v Kuksu s Braunovou výzdobou

Zdroj: hospital-kuks.cz

Studna Jákobova v Braunově Betlémě

Zdroj: hospital-kuks.cz

Významnými památkami českého barokního umění jsou také mariánské či morové sloupy.

Hudba

Literatura a zdroje

Pro zájemce doporučujeme seriál České televize:

Další zdroje:

Vlnas, V. 2010. Karel Škréta: Doba a dílo. Praha: Národní galerie Praha.

Volrábová, A. 2019. Václav Hollar a umění kresby. Praha: Národní galerie Praha.

Baroko bývá považováno za poslední kulturní směr, který je možné označit za univerzální v tom smyslu, že v určitém období vývoje evropské kultury hrálo prvořadou a nezastupotelnou roli. Na konci 18. století se nejenom umění, ale celá západní společnost dostává do bodu zlomu: definitivně jsme dospěli do období mnoha světonázorů a výkladů světa. Stejně tak umění ztrácí svou jednotnou tvář. Konec 18. století a 19. století přináší barevnost výrazu i technik. Příkladem až protichůdných tendencí mohou být směry dnes označované jako klasicismus a romantismus.

Klasicismus se jako směr zrodil ve Francii. Jde vlastně o jakýsi hmotný odraz osvícenské filosofie a přístupu ke světu. Racionálnímu, založenému na poznání. A samozřejmě směřuje také k demokratizaci společnosti a kultury, ke zrodu občanství atd. Přesto je ve svém výrazu vlastně konzervativní, hledá inspiraci ve střídmém výrazu některých renesančních a především antických prvků. V mnoha ohledech se obrací ke geometrické přísnosti a symetrii jednoduchých linií. Oproti tomu romantismus se vyznačuje až nostalgickým důrazem na minulost, emoce, čistotu přírody. Zdá se, že nesourodější dvojici by bylo těžko pohledat, právě proto se ale dobře doplňují. Neboť romantické hnutí velmi často pomáhalo např. při ustavování specifických historií národních států.

Architektura

Součástí klasicismu je také jeho specifická forma empír. Označení odkazuje na období vlády Napoleona Bonaparte, kdy se začal šířit z Francie do dalších evropských zemí. Jak víme, Napoleonova vojska se dostávala během tažení do různých částí Evropy i Afriky. Antické odkazy jsou tedy v empíru doplněny o vlivy staroegyptské kultury: motivy lvů, sfing a jiných bájný bytostí se stávají součástí interiérů šlechtických i měšťanských sídel. Dokonalou ukázkou empírové architektury u nás je chotkovský zámek Kačina s přílehlým parkem. Součástí zámku jsou i budovy divadla a knihovny, umístěné v jeho křídlech. Chotkovská knihovna na Kačině je jednou z nejkrásnějších zámeckých knihoven u nás, už proto, že je originální dobou svého vzniku (nejznámější knihovny u nás jsou mnohem spíše barokní).

Vedle racionální a pro někoho až chladné tváře klasicismu se ale zhruba ve stejném období objevuje také architektura romantická. Romantickou architekturu nemůžeme popsat jako nějaký jednotný styl. Spíše ji můžeme charakterizovat jako návrat do minulosti a výrazným nádechem nostalgie či představou minulého ztraceného ideálu. Romanitcká architektura je často historizující, může se ale také obracet k řemeslům a venkovskému tvarosloví. Její součástí může být např. hledání "národního stylu" v období formování národů v 19. století. Ostatně návrat k přírodě je jednou ze součástí romantického hnutí.

Je zajímavé si všimnout, jak autoři využívají jednotlivé historické styly, když je využívají u zakázek na tradiční, ale i typicky moderní instituce. Nejvýraznější z historizujících slohů jsou neogotika a neorenesance. Neogotika byla například velmi oblíbena u šlechtických sídel: nejznámější u nás jsou zámky na Hluboké či v Lednici. Ale objevuje se samozřejmě také u církevních staveb (např. Votivkirche ve Vídni  či kostel sv. Ludmily v Praze na náměstí Míru). Je možné, že je tato volba spojena se spojením gotiky s naší ředstavou středověku, období hradů a velkých katedrál? Ovšem nalezneme i novogotické budovy spojené s moderní městskou vybaveností, jako je např. známá pražská porodnice u Apolináře. Z brněnských staveb můžeme zmínit tzv. červený kostel, tedy novogotický (ve stylu německé gotiky, pro kterou je typické červené režné zdivo bez omítky) kostel Jana Ámose Komenského, nebo tělocvičnu pod hradem.

Na neorenesanci naopak velmi často narazíme při prohlídkách radničních budov. Snad je to opět konotace renesance jako období prvního rozmachu občanských svobod ve smyslu rozvoje měst a městských států (např. v Itálii). Mezi nejznámější novorenesanční radnice u nás patří radnice v Liberci, Náchodě nebo Brnu blízkých Hustopečích. Nebude potom překvapením, že novorenesanční budovy jsou také ty, ve kterých sídlí muzeijní instituce: Za všechny jmenujme historicku budovu Národního muzea na Václavském náměstí. Nerenesanční je také budova Národního divadla v Praze.

Výtvarné umění

Ve výtvarném umění je to podobné jako v architektuře. Zdrojem inspirace je často antika - v malířství i sochařství. Je ale také pravda, že v mnoha ohledech se oba styly - klasicismus i romantismus - ve výtvarném umění prolínají. Když se řekne "obraz" z obodbí klasicismu, jedním z nejnámějších je jistě Marat ve vaně. Jedno z nejznámějších děl Jacques-Louis Davida. Jeho jméno byste pravděpodobně jen tak z rukávu nevysypali, přesto, témata i forma jeho obrazů je jistě povědomá. Antické motivy, odhalená těla, štíhlá, současně svým způsobem duchaplná. Formou klasicistní, obsahem v mnoha ohledech romantizující.

To platí i pro nejvýznamnějšího českého představitele tohoto období, kterým byl (už na sklonku epochy) malíř Antonín Mánes. Je ovšem pravda, že jeho jméno je vám pravděpodobně povědomé také díky jeho synovy, Josefu Mánesovi. Možná jste ani netušili, že byli dva. Antonín Mánes byl mimo jiné jedním z nejvýznamnějších českých krajinářů; přesněji krajinářství v našem prostředí v podstatě založil. Jeho syn Josef je pak jedním ze zakladatelů českého romanstismu. Srovnání jejich dvou obrazů snad ukáže, v čem se klasicizující malířství 18. století od romanitsmu 19. století liší. Všimněte si, že z Josefova obrazu vymizela ona realistická dokonalost. Je mnohem rozervanější, i když také realisticky zobrazuje viděné. Josefův přístup by už ale více spadal do období, které v této interaktivní osnově označujeme schematicky jako modernismus.

Hudba klasického období

Romantická hudba

Literatura a zdroje

(část této kapitoly je také součástí kurzu věnovanému masové komunikaci vyučovanému na KOV)

Koncepce populární kultury je vlastně kritickou reakcí na velmi hodnotově zatížené pojetí masové kultury jako něčeho nízkého, bulvárního, zjednodušujícího, spotřebního,... Objevuje se předeším v pracích Johna Fiska. Mimo jiné se tak dostáváme k tématu "kultur" (záměrně nepíšu kutlury). Studiem kultury a její forem se zabývají mimo jiné právě kulturální studia, přehlednou stať o jejich vzniku, kořenech a právě i pojmu populární kultura naleznete např. zde. Z tradice těchto studií vyplývá i to, že jako "text" označujeme prakticky cokoli, co může nést nějaký význam, který je čtenářem interpretován.  Nyní se zaměříme pouze jednoduše na rozdíly mezi koncepty masové a populární kultury.

Ondřej Krajtl v rozhovoru odkazoval na mnohá známá díla i odbornou literaturu. Zde jsou některé odkazy a obrazy, ke kterým jsme se dostali:

• Informace o zmiňované sérii BBC How Art made the World.
• Scott McCloud, který napsal comicsovou knihu ocomicsu, česky Jak rozumět komiksu.
• Fra Angelico byl renesanční malíř, který téma zvěstování zpracovával opakovaně. Jeden z obrazů je možné si prohlédnut v madridské galerii Prado. 

Hudba

V této závěrečné kapitole se budeme věnovat Brnu a ve zvlášním oddíle připomeneme také ty památky UNESCO, které jsou klíčové pro základní poznání dějin kultury na našem území. Tím také mohou sloužit jako jednoduchý nástroj, jak si ozvojit schopnost rozeznat jednotlivé styly.