Antologie písní ze státu Chǔ (1030-223 př.n.l.) obsahuje básně z období Válčících států. Stát Chǔ byl vazalským státem královského rodu dynastie Zhōu. Jeho kultura a literární tradice však vykazovaly jiné rysy než kultura a literatura na severu. Písně  měly delší, nejčastěji šestislabičný verš rozšířený o částici xī (兮). V některých básních najdeme i verš čtyřslabičný nebo nepravidelný. Systém rýmů se podobá severské tradici a dokazuje to kulturní výměnu mezi oběma územými. Jazyk je obohacen o regionální výrazy a čerpá z bohaté slovní zásoby zdůrazňující vizuální a senzuální aspekty fantaskního světa.

Antologie Písně z Chǔ je připisovaná Qū Yuánovi (屈原, 339? - 278? př.n.l.), který je považovaný za první autorskou osobnost v čínské literatuře. Jeho život je rekonstruován a interpretován v  Sīmǎ Qiānových ( 司马迁, 145-135 př.n.l.) Zápiscích písařů (viz níže). V rámci konfuciánské tradice je zdůrazňovaná jeho služba vůči státu a svému vládci. Qū Yuán, když stratil přízeň svého krále a ten už dále nenasledoval jeho rad, spáchal sebevraždu skokem do řeky Mìluó. Qū Yuán se tak stal martýrem i vzorem pro konfuciánské učence a čínská literatura je protkaná narážkami ne jeho dílo i osobnost.

Kromě konfuciánské interpretace básní i života  Qū Yuána existuje interpretace, která v díle Písně z Chǔ spatřuje odkaz duchovních představ státu  Chǔ, především jeho šamanistickou tradici. To, co konfuciáni interpretují jako vztah ministra a panovníka, tato interpretace to vidí jako vztah šamana/šamanky s božstvem.

Poetika Písně z Chǔ se stala alternativou k poetické tradici, kterou založila klasická Kniha písní. Písně ze státu Chǔ byly reprodukovány za hudebního doprovodu a napodobovány na hànském dvoře; jejich bohatý jazyk evokující fantastkní svět nesmrtelných plný barev, vůní, zvěřeny a rostlin i metrum písní ovlivnili i žánr popisné básně fù  (赋).   

Dále viz → SŁupski-Lomová 2006, 113-138;

S postavou ministra  Qū Yuána se pojí tradice závodů dračích člunů a rýžových trojhránků, které se slaví 5. dne 5. lunárního měsíce na svátek  Duānwǔ jié (端午节).

Synkretizmus státní ideologie dynastie Han, školy Starého a Nového textu a kanonizace klasických knih

Až do vzniku císařství (221 př.n.l.), kdy se začal etablovat zkouškový systém na výběr úředníků do státní správy, neexistovala autoritativní edice klasických knih. Texty se tradovaly ústně z učitele na žáky, čímž vznikalo několik verzí a interpretací jednotlivých textů. Předávání starověkých textů bylo navíc stěženo v období vlády  Prvního svrchovaného císaře, který v roce 213 př.n.l. vydal zákaz vlastnictví knih mimo povelené knihy o zemědělství, astronomii, matematice a válečnictví. Tento krok, někdy označovaný jako "pálení knih", odkazuje ke snaze císaře Qín shǐ huángdìho (秦始皇帝) ve svých rukou koncentrovat moc, která byla legitimizována přístupem k výkladu světa. Tím omezil ostatní "heretické" a potencionálně ideologicky nebezpečné knihy či školy. I když vláda Prvního císaře vycházela z legizmu, na jeho dvoře se pěstoval i konfucianizmus a byly editovány a redigovány klasické knihy. Následující dynastie Hàn svoji ideologii postavila právě na konfucianizmu a odkazu klasických knih. 

Dynastie Hàn, odvolávající se na kulturní odkaz dynastie Zhōu a  myšlenky Konfucia, cítila potřebu rekonstruovat knihy. Rekonstrukce probíhala dvěma způsoby: knihy se rekonstruovaly podle ústní tradice tak, jak byly předány předchozími učitely - tato škola se nazývá Škola nového textu; druhým způsobem byla rekonstrukce na základě nalezených fragmentů starých textů - odtud i název: škola Starého textu. Soupeření obou škol se neomezovalo pouze na vytvoření co  nejautentičtějšího textu, který by odpovídal odkazu dynastie Zhōu, jak jej pro čínskou společnost znovuobjevil Konfucius, ale zároveň i právo tyto texty interpretovat a tudíž vytvořit nový filozoficko-politický řád, který by řídil celou čínskou společnost.

Dále viz → Kern 2010

               → Cheng 2006

Mezi vlivné představitele školy starého textu patří Liú Xiàng 刘向 (77? - 6 př.n.l.) a jeho syn Liú Xīn (? - 23 n.l.), kteří zkoumali a editovali zachované texty.  Liú Xiàng je také pravděpodobným autorem Životopisů příkladných žen (Liè nǚ zhuàn 列女传) a dvou sbírek moralizujících úvah a anakdot o správném jednání, Zahrada promluv (Shuō yuàn 说苑) a Nové učení (Xīn xù 新序).

Dále viz   → SŁupski-Lomová 2009, 22-28.

V období dynastie Východní Hàn (25-220) vznikla císařská akademie, která představovala nejvyšší vzdělávací instituci, odkud se rekrutovali jak vzdělanci tak nejvyšší státní úředníci. V této době se ustálila i podoba císařských skoušek.

Obrázek představuje učitele se žáky a ukazuje, jak ve starověké Číně probíhala výuka. 

Žánr popisné básně fù 赋

Popisné básně jsou dominantním žánrem dynastie Hàn. Popisné básně fù  vychází z poetiky Písní z Chǔ; jsou to delší básně, kde převažuje popisný charakter; často mají narativní/prozaický rámec, kde se objevují fiktivní postavy. Do současnosti se dochovalo asi jen 100 titulů. Pro žánr je typické vrstvení popisů s četnými detaily ze světa reálného i mytického; častá je hyperbola i zvukomalebnost. Verše jsou nepravidelné a v porovnání s dobovou básní shī  dlouhé. 

Dělí se na dvě větší skupiny:

• velké fù (dà fù 大赋): snaží se buď popsat krásu světa, nebo jsou skrytou kritikou panovníka. Velké fù tak svou didaktičností plní společenskou úlohu tak, jak je diktovaná konfuciánskou tradicí. 

Později se velké fù staly aktuálnější a odkazovaly k současnosti. Bān Gù je dále rozšířil o historiografický rozměr. Posiluje se i jejich didaktická funkce a moralizující charakter. 

• lyrické fù jsou více autobiografické a staly se populární v následné době roztříštěnosti.    

Popisné básně se dále psaly až do dynastie Táng, ale nebyly už dominantním žánrem. Posiluje se jejich sepětí s prózou. Ve 20. století, pod vlivem ideologie Májového hnutí, se však staly opovrhovaným žánrem pro jejich konfuciánský moralizující charakter a přemíru literárních narážek, čímž postrádaly lehkost vyjádření. 

Více ve → SŁupski-Lomová 2009, 109-134;

• Sīmǎ Qiān 司马迁 (145 nebo 135 p.n.l. - 86 p.n.l.)

Význačný historik dynastie Hàn, o kterém je řeč níže v tomto oddíle.

• "Běda muži, který se neuplatní" (Bēi shì bù yù fù悲士不遇赋): Jedná se o jediné dochované literární dílo autora. Zde v překladu Timotea Pokory a v přebásnění M. Šťovíčkové.

• Sīmǎ Xiāngrú 司马相如 (179-117 p.n.l.)

Pocházel ze Sichuanu. Za Západních Hàn zastával menší úřad. Ale až potom, co si císař Wǔ dynastie Hàn (Hàn Wǔ Dì 漢武帝) přečetl jeho báseň, se na jeho žádost dostává ke dvoru. Sīmǎ Xiāngrú se tak stal příkladem a symbolem sepětí básnické geniality a společenského úspěchu.

Jeho básně mají  výrazně fiktivní rámec; využívá dialogu, kde se objevuje bezprostřední jazyk a vytváří tak dramatického prvku. V souladu s didaktickou funkcí fù jedna z postav vynese morální soud.     

• "Fù Klamovo" (Zǐxū fù 子虚赋): je dialogem mezi panem Klamem ze státu Chǔ a panem Nikdo ze státu Qí. 

• Yáng Xióng 揚雄 (53 p.n.l. - 18)

Významný západohanský básník a filozof pocházel z dnešní provincie Sichuan. Už v mladosti se věnoval poezii, zejména básním fù. Ve věku 40 let se dostal ke dvoru, kde si získal slávu právě díky svému básnickému umění. Při Wang Mangově převratu byl vyšetřován, ale po neúspěšné sebevraždě a zjištění, že  Yáng Xióng nemá v plánu politickou kariéru, byl jeho případ odložen. Později se začal věnovat více filozofii a byl ovlivněn jak konfucianizmem tak i daoismem. Je autorem pojednání Fǎ yán (法言), Tài Xuán Jīng (太玄经) a 15 esejí napodobující styl  Knihy proměn (Yì jīng 易经).

• Bān Gù 班固 (32-92)

Pocházel z významné literátské rodiny. Byl významný hànský básník a historik. Do žánru popisné básně vnesl historiografický rozměr. 

• "Fù o dvou hlavních městech" (Liǎng dū fù 两都赋) odkazuje ke dvou hlavním městem dynastie Hàn: Cháng'ān (长安) a Luòyáng (洛阳). Bohatým popisem obou hlavních měst je oslavou slávy dynastie Hàn.

• Cáo Zhí 曹植 (192-232)

Syn generála Cáo Cāoa 曹操 (155-220), který založil pozdější dynastii Wèi 魏. Je představitelem literatury pozdně hànské literatury, která bývá označovaná, jako literatura panovnické éry Jiàn'ān (196-219). Cáo Zhí se po boku svého bratra, Cáo Pī 曹丕 (187-226), neúspěšně ucházel o trůn dynastie Wèi. Po určení následnictví byl Cáo Zhí, podobně jako ostatní potencionální následníci, vykázán ode dvora a svůj život trávil v nuceném ústraní. Cáo Zhí byl všestranný autor jak prozaických děl, tak i poezie. Dochovaly se básně všech dobových žánrů (yuèfǔ, pětislabičná báseň shī a fù). Mnohé jeho básně fù  vznikly příležitostně a podílelo sa na nich několik autorů. Tyto jsou psané hovorovějším jazyce. V jeho repertoáru však najdeme i oslavné fù (např. "Fù o výstupu na terasu" (Dēngtái fù 登台赋), která oslavuje úspěchy jeho otce a pod.).

• "Fù o bohyni řeky Luò" (Luòshén fù 洛神赋) je nejznámější Cáo Zhíova fù.  Pojednává o Fú Fēi 宓妃, dceři legendárního Fú Xīho 伏羲, která se utopila v řece Luò a byla uctívána jako říční božstvo. Báseň bývá čtena podobně jako v případě básně "Setkání s hořskotí" od básníka Qū Yuána.

Podobně jako v době předcházející básně oficiálního rázu (t.j. jsou součástí oficiálního ritu a komunikace s dvorem), navazující na tradici Knihu písní, mají pravidelné čtyřslabičné metrum a často mají rituální charakter.

Mezi nejstarší památky z raného císařství obsahující poezii jsou nápisy na stélách císaře Qín shǐ huángdìho (秦始皇帝). Tyto nápisy jsou však převážně prozaické a obsahují oficiální prohlášení týkající se vlády císaře. Proto mohou být chápány jako předchůdce oficiální a historiografické prózy, která se dynamicky rozvíjela právě v období dynastie Hàn. Podobně jako próza tak i poezie na stélách má výrazně oficiální a rituální ráz. Po tematické stránce jsou nápisy zajímavé pro pochopení politických a náboženských představ v raně císařské Číně.

Vliv Knihy písní, jako sbírky lidových písní dynastie Zhōu odrážející "nálady" lidu, se projevil i za vlády císaře Wǔ dynastie Hàn (Hàn Wǔ Dì 漢武帝). Ten zřídil úřad Yuèfǔ (乐府), který měl za úkol shromažďovat lidové písně. Písně na jedné straně byly uváděny na císařském dvoru, zároveň však odráží i konfuciánskou představu, že lidové písně vyjadřují hlas lidu. Měly být tedy jakýmsi "měřítkem" síly mandátu Nebes stávající dynastie. Podle úřadu se tyto písně se také začaly nazývat yuèfǔ (乐府). Yuèfǔ se za Západních Hàn vyznačovaly nepravidelným počtem slabik, byly výrazně lyrické; do slovní zásoby se dostávala nečínská či regionální slovní zásoba, čímž se staly obtížně srozumitelné. Básně vznikaly na základě melodií, jejichž titul se objevoval v názvu básně. Naproti tomu za Východních Hàn se termínem neoznačují "lidové písně", ale o básně autorské napodobující západohànská yuèfǔ, tematicky reagují na sociální poměry a mají výrazně didaktický ráz. Převládá pětislabičné metrum, které se v pozdějším období roztříštěnosti stalo dominantním.  

Dalším významným žánrem, který se odvozuje od tradicie Knihy písní je pětislabičná báseň    shī (wǔ yán shī 五言诗). V období dynastie Hàn se pětislabičné básně shī v mnohém podobají písním yuèfǔ, ale důsledněji se dodržuje pětislabičné metrum - teda forma, která se stala dominantní v pozdějších obdobích roztříštěnosti a za dynastie Táng 唐 (618-907). Tyto básně jsou autorské.

Devatenáct starých básní (Gǔshī shíjiǔ shǒu 古诗十九首) představuje cyklus lyrických básní od neznámých autorů, které přinášejí novou poetiku založenou na subjektivním prožívání světa. A právě tento akcent, který vlastně stojí v opozici k oficiální či rituální literatuře, se později stal zásadní v pozdějším vývoji čínské poezie.

Na sklonku dynastie Východních Hàn, v panovnické éře Jiàn'ān (196-219) se na dvoře významného politika,  vojevůdce a zakladatele pozdější dynastie Wèi 魏, Cáo Cāoa 曹操 (155-220), vytvořila skupina básníků, kteří bývají označováni jako Sedm jiàn'ānských mistrů  (Jiàn'ān qī zǐ 建安七子). V literárním kontextu je však třeba chápat jiàn'ānské období až do smrti Cáo Zhí 曹植 (192-232), t.j. syna generála Cáo Cāo. V tomto období sice dochází ke zdokonalení pětislabičné básně shī, ale můžeme se setkat i s čtyřslabičnými básněmi. I v tomto však období zůstává dominantním žánrem popisná báseň fù. Jiàn'ānské období je také známo diskusemi na dané téma, které se stali oblíbeným prozaickým žánrem. Mezi Sedm jiàn'ānských mistrů patří:

• Kǒng Róng 孔融 (153-208), politik, literát a potomek Konfucia ve 20. generaci, což mu přinášelo určitou prestiž
• Chén Lín 陈琳 (?-217)
• Wáng Càn 王粲 (177-217)
• Xú Gàn 徐干 (170-217)
• Ruǎn Yǔ 阮瑀 (167-212)
• Liú Zhēn 刘楨 (170?-217)
• Yīng Yàng 应玚 (170?-217)

Termín Sedm jiàn'ānských mistrů zavedl Cáo Pī 曹丕 (187-226), druhý syn generála Cáo Cāo a první císař dynastie Wèi. Čínská literární historie charakterizuje poetiku  jiàn'ānského období jako přímočarou a založenou na výstižném popisu; zároveň však prodchnutou intenzivním osobním prožitkem.

V pozdním období dynastie Hàn se objevuje i sedmislabičná báseň (qī yán shī 七言诗), která však svého vrcholu dosahuje až v pozdějším období.

Ukázka:

"Duǎn gē xíng" od Cáo Cāo, respektive její první část, je ukázkou čtyřslabičné písně shī. Představuje tzv.  jiàn'ānský styl: píseň, která bývá chápána jako politická, je melancholickým povzdechem za přítelem v dáli, se kterým básník rád popíjel. Jazyk je jednoduchý a přímočarý.