Historiografie

je žánr, jež se opírá o tradici kanonizovaných knih, Knihy starých dokumentů a Análů Chūnqiū. V čínské kultuře se kladl velký důraz na zaznamenávání dějů minulých, které slouřily k porozumění dějů současných. Při jejich sepisování se kladl důraz na autentičnost a autoři si byli vědomi, že jejich dílo se stane součástí historiografické tradice. Historie však nebyla jen zaznamenáváním událostí, ale i odrazem ideologie vládnoucí dynastie. Historik kategorizoval události, osobnosti  i dochované písemnosti podle toho, jak vyhovali soudobému pohledu na svět.  

Za dynastie Hàn bylo vědomí závazku zaznamenávání událostí navíc posíleno snahou o legitimizaci moci, která vycházela z potřeby vyložit pád předcházející dynastie a nástup dynastie nové. Zakladatel dynastie Hàn, Liú Bāng (256 p.n.l. nebo 247 p.n.l. - 195 p.n.l.), proto dal podnět ke kompilaci dokumentů a následně sepsání dějin předcházející dynastie. Tím vznikla tradice, že nová dynastie píše dějiny té předchozí.

Důraz na autentičnost, co nejpřesnější popis událostí a jejich výklad často ovlivněný konfuciánskou morálkou, tudíž vedly k vyzdvižení "vážných" prozaických žánrů na čele s historiografií a naopak k odmítnutí fikce. Fikční narativy až do doby dynastie Táng byli součástí tzv. nízké literatury a nedostávalo se jim v oficiální literatuře pozornosti.

V tomto období však vznikala i "beletrizovaná" historická díla, jako například Letopisy států Wú a Yuè (Wú Yuè chūn qiū 吴越春秋) od Zhào Yè 趙曄 (pol. 1 st. n.l.) nebo Kniha o dokonalosti státu Yuè (Yuè jué shū 越绝书) od neznámého autora. Tyto se řadily do kategorie "rozmanitých historických děl" (zá shǐ 杂史) a jsou předchůdci pozdějšímu románovému stylu (yǎnyì 演义). Více v → SŁupski-Lomová 2009, 105-109;

• Sīmǎ Qiān 司马迁 (145 nebo 135 p.n.l. -90 p.n.l. nebo  86 p.n.l.)

Významný čínský historiograf. Narodil pravděpodobně v r. 145 p.n.l a po smrti svého otce Sīmǎ Tána 司马谈 (165-110 p.n.l.) pokračoval v jeho práci. Získal úřad astrologa (tài shǐ lìng 太史令) po svém otci a podílel se i na sestavování oficiálního kalendáře. Poté však upadl v nemilost císaře a byl odsouzen k smrti. Sīmǎ Qiān si zvolil trest kastrace, kterým se vyhnul trestu smrti. Důvodem k tomuto rozhodnutí byla touha dokončit dílo dějin Číny, které mu odkázal jeho otec.

• Shǐjì 史记 (často překkládané jako Historikovy zápisky)

Jedná se o poměrně ucelené dějiny autorovi známému světa, který rekonstruoval na základě materiálů zanechaných otcem, i dalších materiálů z dvorského archivu a z pozorvání či informací získaných na cestách. Shǐjì  popisují dějiny od dob mýtických císařů až do doby vlády císaře Wǔ dynastie Hàn (Hàn Wǔ Dì 漢武帝). Dělí se na pět základních částí:

•  Základní záznamy/pravidla (Běn jì 本纪)
• Chrnologické tabulky (Biǎo 表)
• Pojednání (Shū 书)
• Dědičné rody (Shì jiā 世家)
• Uspořádané biografie (Liè zhuàn 列传)

Kompozičně Sīmǎ Qiān prezentuje soubor, jemu dosptupných informací, ke kterým přídává (hodnotící) komentář. Ten je uveden formulkou: Tàishǐ gōng yuē (太史公曰).

Více o kvalitách textu viz

→SŁupski-Lomová 2009, 87-90

Více o význam Shǐjì v historické perspektivě viz

→ SŁupski-Lomová 2009, 90-100;

• Bān Gù 班固 (32-92)

Byl druhým významným historikem dynastie Hàn a je autorem Dějin dynastie Hàn (Hàn shū 汉书). I on navázal na práci svého otce, Bān Biāo 班彪 (3-54), který začal psát pokračování Shǐjì. Pro svévolné pozměňování dynastických dějin, protože jejich sepsáním nebyl oficiálně pověřen, upadl u císaře v nemilost. Ale na přímluvu bratra mohl v díle pokračovat. V r. 79 se účastnil a později i editoval výsledky rozmluv mezi zástanci Starých a Nových textů, které jsou známy jako Diskuse v Síni Bílého tygra (Bái hǔ tōng 白虎通). Po je smrti Dějiny dynastie Hàn nakonec dokončila jeho sestra, Bān Zhāo 班昭 (asi 48-112).

• Hàn shū 汉书

I když záměrem Bān Biāoa bylo napsání pokračování Sīmǎ Qiānových Shǐjì, Bān Gù otcovu koncepci změnil. Otcův elaborát vložil do svého díla, ale své dílo koncipoval jako souborné dějiny dynastie Hàn. Kompozici díla v zásadě přejal od Sīmǎ Qiāna s tím, že vynechal část Dědičných rodů, které přidružil k Biografiím. Naopak rozšířil část Pojednání (které nazývá zhì 志), kde zakomponoval poznatky učenců období Hàn, jako byli například Liú Xiàng 刘向 (77? - 6 př.n.l.) či jeho syn Liú Xīn (? - 23 n.l.). Z pohledu literatury je zajímavé "Pojednání o písemnictví".

→ Více v SŁupski-Lomová 2009, 100-105;