• historický exkurs: sjednocení říše; rozšíření sféry vlivu za tradiční čínské hranice; ekonomická konsolidace státu; Wáng Ānshí 王安石, 1021-1086 a jeho reformy;(Průšek-Palát 2001, 32-43) 
• změna postoje k hodnotám wén 文 a wǔ 武 v čínské společnosti
• rozšíření zkouškového systému, který se stal skutečným nástrojem k výběru úředníků
• nová společenská vrstva, tzv. džentry (Bol 1994, XX)
  • pocházeli a zázemí měli především na venkově
  • jejich rodiny představovaly autority na nižších úrovních správy
  • netransformovali se do velkých rodů
• postupující zanikání velkých aristokratických rodin, jenž začalo už předchozím obdobím
• nová představa úředníka a jeho společenský statut
• rozkvět velkých měst a městské kultury (Průšek-Palát 2001, 84-99)
• rozvoj sběratelství
• buddhismus, taoismus a konfucianismus v období dynastie Song
• rozvoj knihtisku (Lomová 2010)

Největší čínský básník 9.-10. století, byl posledním panovníkem Jižních Tchangů [Táng] (odtud taky jeho druhé jméno Li Chou-ču [Lǐ Hòuzhǔ] - poslední vládce Li. Neobyčejně nadaný jako básník, malíř a hudebník, psal zprvu jemně procítěné verše milostné (viz báseň "Mrak vlasů, černá tůň"), po smrti milované manželky (r. 964) a později i syna se obsah jeho básní prohlubuje a soustřeďuje kolem tématu smutku a odluky  (viz báseň "Půl jara přešlo, co jsem sám"). Nejdůležitější období v jeho tvorbě jsou tři léta od r. 975 do r. 978, kdy byl v zajetí u dvora Severních Sungů a kdy napsal své nejvýznamnější básně, jež patří k nejlepším dílům čínské poezie (viz báseň "Už jenom lítost zbývá z minulosti").

Li Jü [Lǐ Yù] rozvíjí dále styl Wei Čuangův a v posledním období otvírá formě cch´ [ci] další cestu; vyjadřuje v nich nejen hluboké osobní city, ale i veliká témata celé doby, do těch časů vyhrazená "důstojnější" formě š´ [shī]. Z jeho díla se uchovalo 45 cch´ [ci]. (Černá 1961, 199)

 Ve čtyřech letech ztratil otce a vychovávala ho matka. Ve 24 letech získal titul akademika. V politice se klonil k reformátorskému křídlu, často vyjadřoval své kritické postoje, a proto po dlouhá léta sloužil pouze na místní úrovni. Ale potom také získal post v ústřední vládě. Ōuyáng Xiū patří mezi významné politiky své doby, který se osobně znal s celou řadou osobností literárního i politického světa.

Ōuyáng Xiūův postoj k literatuře si uvědomoval potřebu krásy jak formy tak i obsahu (t.j. závažného sdělení, které je obsáhnuté v konfuciánském chápání termínu dào 道), přičemž kladl větší důraz na přítomnost dào. Navazoval tím na odkaz Hnutí za starý styl z období  dynastie Tang. I díky němu se starý styl legitimoval jako oficiální styl pro nesyžetovou prózu.

Ōuyáng Xiū je i autorem básní shī, které měly podobu jak oficiální tak i intimní. Jeho písně cí se nesou v duchu Antologie Mezi květinami.

Překlad:

Černá, Zlata (ed.). Jara a podzimy staré Číny. Praha: Mladá fronta, 1961.

Hlavní představitel nové etapy ve vývoji písňové formy cch´ [cí] za Severních Sungů [Sòng], pocházel z města Čchung-an [Chóng´ān]. Byl drobným úředníkem a žil hlavně mezi zpěvačkami a kurtizánami; většina jeho veršů byla také psána pro ně (zpěvačky je zpívaly při hostinách) nebo o nich. Po celý život zakoušel nejen nepřízeň úřadů, ale i opovržení literatů a zemřel v bídě; na jeho pohřeb vybraly peníze mezi sebou zpěvačky.

V době Severních Sungů se cch´ stává hlavní básnickou formou. Po formální stránce převládají dlouhé dvou až tříslokové písně, tematicky jsou úzce spjaty s městským životem, zejména s životem zpěvaček, kurtizán a mladých lidí. Milostné motivy nabývají na hloubce. Liou Jung [Liu Yong], který žil mezi lidem, obohacuje svoji poezii lidovou řečí a výrazovými prostředky lidové poezie. Zachycuje účinně atmosféru měst a dlouhých cest, přístavů a náhodných noclehů v neznámých vsích. Stylově navazuje na Wen Tchin-jün [Wen Tinyun], ale je mnohem hlubší a opravdovější. Měl velký vliv na pozdější básníky a je spolu se Su Tung-pchem [Sū Dōngpō] označován za největšího reformátora písňové formy cch´, i když ovšem jejich reformy byly takřka protichůdné. (Černá 1961,200)

Vytváří novou podobu písní cí, tzv. màn cí (慢词), které jdou delší a mívají dvě sloky.

Podzim chýlí se.

Déšť zlehka kropí zvadlý lotos

šňůrami perel plných nové síly.

Když prška přešla, rozpučel květ luny.

Kachny se v spánku chladem přitulily.

A já tu smutně sním nad ztichlým rybníkem.

Jak přečkám ty dny samoty,

   kdy nejsem s přítelem?

U zlaté klece povstávám,

   hraji si s papouškem:

umí už žvatlat pár slov po milém.

(Černá 1961)                

Včera jsem z žalu spal

    celou noc v šatech, jak jsem byl,

a dnes zas usínám,

aniž jsem před spaním se odstrojil.

Přišel jsem domů k deváté:

byli jsme s přáteli

a já se notně zpil.

Co mi to ale teď

    najednou k ránu přetrhlo ten sen?

Chlad rosy, jasné nebe

a lehký vánek v něm:

line se oknem dál

a u kahanu kmitá plamenem.

Marně se převracím

   a rovnám prázdné podušky,

marně ji objímám,

  sen, který prchá, nelze zachytit.

Srdce se může rozskočit,

že jsi sto mil, ne jen tu píď.

Tak jako zde má zem i nebe

týž jas a třpyt,

tam jako zde nám v srdci žhne týž cit –

spolu však přesto nemůžeme žít.

(Černá 1961)           

Vedle Li Tchaj-pa [Lĭ Tàibái] a Tu Fua [Dù Fŭ] největší čínský básník, pocházel ze statkářské rodiny v Mej-čou [Méizhōu] v dnešním S´-čchuanu [Sìchuān]. Su Š´ho [Su Shi] rodina měla dávnou literátskou tradici a jeho rodiče i sourozenci se zabývali literaturou a psali. Su Š´ho nadání se projevilo už v mládí, v deseti letech psal eseje a později vynikl nejen jako básník písňových cch´ [ci], ale i klasických š´ [shi]. Su Š´ byl po celý život vyšším úředníkem, ale pro názorové neshody se státníkem a významným reformátorem Wang An-š´em [Wáng Wáng Ānshí] (1021-1086), který vynikl také jako básník, byl neustále z trestu posílán z hlavního města do odlehlých končin. Delší čas strávili také v městečku Tung-pcho [Dōngpō], podle něhož si zvolil básnické jméno Su Tung-pcho [Sū Dōngpō].

Su Š´ho tvorba znamená obrat ve vývoji písňových cch´. Su Tung-pcho nerespektoval tolik sepjetí s hudbou, a třeba že se některá jeho cch´ dají zpívat, důraz je položen především na slovesnou stránku. Su Š´ho reforma přiblížila cch´ ke klasické formě š´, umožnila výraznější rozvoj básníkovy individuality a především neobyčejně obohatila tematiku této formy. Su Š´ do cch´ vnáší bohatý život v celé šíři, obrazy ze života lidu (např. v cyklu "Jas slunce, rudý říční proud, rejdící hejna ryb"), tematiku přátelství (viz báseň "Přes prudký jarní proud přeplouvá malý člun"), filosofických zamyšlení nad životem (v básni "Život je jasný ostrý sen, z něhož se budíš vínem") a úvah nad osudy vlasti (v básni "Řeka se valí k východu"). Novější, hlubší pohled na skutečnost zastihneme i v několika málo jeho milostných skladbách (báseň "Deset let, co už nežiješ, co žiji zavát jinam").

Ve své době neměl Su Š´ takový vliv jako Liou Jung, vytvořil však školu, k níž se hlásila řada básníků pozdějších, zejména Sin Čchi-ťi [Xin Qiji].

Su Š´ho dílo patří k vrcholům čínské klasické poezie. (Černá 1961, 201)

Su Shi je však autorem i dva a půl tisíce básní shī, u kterých převládá autobiografický prvek. Byl také zastáncem Hnutí za starý styl (viz výše).

O podzimním svátku roku 1077 jsme se bavili a pili až do rána. Zpitý jsem napsal tuto báseň ve vzpomínce na bratra C´-jou.

Odkdypak vlastně je ten jasný měsíc?

S pohárem v ruce oblohy se ptám.

Kolik let uběhlo v nebeských palácích

do dnešní noci, sotva spočítám.

Rád bych se na větru navrátil zas tam, domů,

jenže v těch komnatách ze samých drahokamů,

v těch věčných výškách vládne věčný chlad.

Vstávám a tančím, hraju si s hladným stínem.

Copak jsem ještě mezi lidmi snad?

Jas zalil altán, sklání se až k mým dveřím

   a dívá se, jak bdím.

   Měsíc, ten nemá proč mít hoře.

   Pročpak je ale v úplňku, kdykoli odjíždím?

   Člověk zná slast i strast, blízkost i

   vzdalování,

   měsíc má jas i tmu, plnost i ubývání.

   naráz to všechno sotva můžeš mít.

   A přec, kéž žijeme, i když každý jinde,

   a dlouho vidíme ten křehký třpyt.

Podzimní svátek – svátek Středu podzimu, podle lunárního kalendáře 15. den 8. měsíce (obvykle zářijový úplněk), kdy je podle čínských představ měsíc nejkrásnější. Proto je také měsíc symbolem podzimu, jako je úplněk symbolem pohody, splněných přání a šťastných setkání, zatímco srpek je symbolem odloučenosti.

(Černá 1961)  

"Největší básnířka cch´ [cí], pocházela z Ťi-nanu [Jǐ´nán] v provincii Šan-tung [Shāndōng] ze vzdělané rodiny vysokých úředníků. Její otec a matka byli nadaní literáti, a také její manžel Čao Ming-čcheng [Zhào Míngchéng] byl schopný básník a státník (později se stal státním kancléřem). V prvním období žila Li Čching-čao  [Lǐ Qīngzhào] velice šťastně a plně se věnovala literatuře a dalším zálibám, zejména sbírání a studiu uměleckých předmětů. Verše z této doby hovoří o jejím štěstí, spokojenosti nebo nanejvýš lehkém žalu a stesku, pokud byl manžel vzdálen na některé ze svých studijních cest. Roku 1127 se manželé přestěhovali do Čhin-čou [Qīngzhōu], kde byl jejich klidný život přerušen vpádem Džurdžetů. V bojích o město shořelo jejich obydlí a většina uměleckých památek. Li Čching-čao s manželem uprchla na jih do Nankingu a tam zanedlouho (r. 1129) ovdověla. Její verše z té doby, plné žalu nad opuštěností a nad ztraceným domovem patří k nejsilnějším veršům čínské poezie.

Li Čching-čao však byla nejen jedním z nejlepších čínských básníků, ale také významným teoretikem. Kromě četných studií o problematice cch´, v nichž se hlásila k některým zásadám školy Liou Jungovy a Čou Pang-jenovy [Zhōu Bāngyàn] a zdůrazňovala písňový charakter této formy, napsala se svým manželem i významnou knihu o dějinách čínského výtvarného umění.

Z jejího básnického díla se zachovalo pouze asi 50 básní." (Černá 1961, 206)

Překlady:

LI, Qingzhao; ČERNÁ, Zlata; VLADISLAV, Jan. Jizvy rosy. Vyd. v tomto uspořádání 1. Praha : Protis, 2003. 63 s.

HOLAN, Vladimír. Melancholie : básně dynastie sungské 960-1279 po Kristu. 1. vyd. Praha : Fr. Borový, 1948. 173 s.