Čínská literatura

Literatura dynastie Qīng - povídka

Od povídkek o podivuhodném k autobiografické povídce

Povídky v klasickém jazyce, které svoje žánrové charakteristiky odvozují od historiografických narativů, možno vysledovat až do období raného středověku. Lŭ Xùn v tomto období rozlišuje mezi dvěma typy povídek: zápisy o podivuhodném (zhì guài 志怪), kterého příkladem je sbírka Sōu shén jì (搜神记), a záznamy o lidech (zhì rén志人), kterého příkladem může být sbírka Shì shuō xīn yǔ (世说新语). Některé povídky o podivuhodném byly psány úředníky jako úřední záznamy, ale většinou se tyto záznamy udržovaly v soukromé sféře a formě zápisků (bĭjì 笔记). Zápisky bĭjì obsahovaly různé postřehy z běžného života, úvahy i vědecká pojednání. Od dynastie Sòng se mezi literáty rozmohlo vyměňování různých anekdot jak ze společenského života, tak i nadpřirozených jevech. Například sòngský učenec Hóng Mài 洪迈 (1123-1202) byl známý sběratel příběhů o podivuhodném, které obsahovaly známé legendy. Jeho sbírka Záznamy posluchače (Yijian zhi 夷堅志) se skládala z různých příběhů ze života, které získával od přátel, a stala se jednou z prvních sbírek příběhů o nadpřirozených jevech. Podobné sbírky se kompilovaly, i když v menším měřítku, po celé pozdně císařské období a za dynastie Míng se profilovaly jako samostatný žánr.

Pú Sōnglíng 蒲松龄 (1640 – 1715)

Pú Sōnglíng byl známý jako autor básnických sbírek a divadelních her. Pocházel z vážené úřednické rodiny, která však byla v úpadku. Jeho otec nebyl úspěšný v úřednické kariéře a přišel o společenskou prestiž. Syna se však snažil řádně vzdělat. Již v devatenácti letech byl Pú Sōnglíng vybrán v kraji do krajské akademie, kde se věnoval literatuře. Marně se pokoušel dosáhnout úřednické kariéry a svůj neúspěch nesl velmi těžce. Spory v rodině ho přiměli k tomu, aby se s manželkou a matkou odstěhoval z původního sídla na venkov, kde žili ve velmi nuzných poměrech a živili se z výnosů z pole. Jeho situace se trochu zlepšila poté, co se stal soukromým učitelem u vysoce postavené rodiny. V této profesi pak setrval po většinu života. Říká se, že Pú Sōnglíng byl vášnivý sběratel příběhů, které slýchal od svých přátel či náhodných kolemjdoucích, příběhy sbíral řadu let a pečlivě je zapisoval. Nejvíce se proslavil sbírkou povídek, zvláštních příběhů, která nese název Záznamy o podivném ze studovny klábosení. Příběhy jsou často tematicky zaměřené na nadpřirozené bytosti, jevy, prazvláštní úkazy a mají lidový charakter. Jedná se o příběhy typu pohádek, hororů, detektivek, příběhů o upírech a nadpřirozených bytostech, kdy mezi nadpřirozenou bytostí a člověkem vzniká citové pouto Dle čínské klasifikace lze tyto příběhy zařadit do kategorie zápisků bǐjì, historického žánru, kdy autoři zaznamenávali příběhy z doslechu a zapisovali je věcně a stroze v klasickém jazyce. Pú Sōnglíng přidal k těmto příběhům ještě narativní složku a subjektivní prvky. Výbor těchto příběhů může český čtenář najít ve sbírce Zkazky o šesteru cest osudu, které přeložil Jaroslav Průšek.

překlad do češtiny → Pchu Sung-ling. Zkazky o šesteru cest osudu. Praha: DharmaGaia, 2004.

Yuán Méi 袁枚(1716-1798)

Yuán Méi byl významným básníkem, literárním teoretikem i kritikem. Narodil do vzdělanecké rodiny v městě Qiantang v provincii Zhejiang. Už od mládí projevoval talent ke studiu a již ve věku 23 let dosáhl na nejvyšší hodnost, císařský titul jìnshì 进士a byl jmenován do akademie Hànlín 翰林. Avšak neuspěl v jazykové zkoušce, která mu měla zaručit kariéru vládního úředníka, a nakonec byl jmenován do úřadu provinčního soudce, který vykonával ve čtyřech různých provinciích. Později se své veřejné funkce vzdal a usídlil se v Nanjingu, aby se mohl věnovat svým literárním zájmům a vyučovat umění. Yuán Méi je autorem celé řady pojednání, básní a spisů se širokou tematikou. Je znám jako obhájce spontánnosti a přirozenosti v umění, kladl důraz na to, že tvorba by měla být bezprostředním výrazem umělce. Zajímavý byl i autorův nekonvenční postoj k ženské tvorbě, kterou se snažil podporovat, vyučoval několik studentek, kterým pak pomáhal publikovat pod jejich jmény. V jeho díle se odráží zájem o nadpřirozeno a chanový buddhismus.

Nejznámější dílem je soubor povídek O čem Konfucius nehovořil (Zĭ bù yǔ子不语). Povídky jsou psané v klasickém jazyce a objevují se v nich především nadpřirozená témata. Titul sbírky odkazuje na citát z Konfuciových Hovorů: „Mistr nikdy nemluvil o zázracích, o siláckých kouscích, o nepravidelnostech v přírodním koloběhu nebo o nadpřirozených bytostech“ (překlad Průšek-Palát 1995: 111) Jak však Yuán Méi poukazuje ve své předmluvě, to neznamená, že by v nadpřirozené jevy nevěřil, jen o nich nemluvil. Sbírka je psaná volným stylem v žánru zápisků bĭjì a obsahuje přibližně tisíc položek. Podobně jako Hóng Mài i Yuán Méi vycházel z různých zdrojů: vedle příběhů získaných od přátel, vycházel z dochovaných písemných záznamů a z vlastních zkušeností. Zápletky a motivy připomínají středověké sbírky pojednávající o zatmění slunce, zemětřeseních, narození několikahlavých zvířat, setkávání se s duchy, liškami a zločiny. Jeho povídky však odhalují i určitou kritiku společnosti, jako například podvazování nohou, korupci úředníků, zkouškový systém a otupující moralistickou filozofii neokonfucianizmu.

překlad do češtiny → Jüan Mej. O čem Konfucius nehovořil. Přeložila Lucie Olivová. Praha: Brody, 2003.

Literátský esej ve formě zápisků (bĭjì 笔记):

Shen Fu 沈复 (1763-1810?)

"se narodil roku 1763 v Su-čou [Suzhou] v provincii Ťiang-su [Jiangsu]. Netoužil po úřednické kariéře, jak bylo v té době zvykem v rodinách vzdělanců-úředníků, a nesložil proto předepsané zkoušky. Ačkoliv jeho jediným zájmem byla literatura a umění, prošel za svého života řadou nejrozmanitějších povolání: byl sekretářem a písařem u různých úřadů, učil, obchodoval s vínem, vybíral pachtovné, prodával obrazy, a hlavně - živořil. Jeho denním úděle po nešťastném rozchodu s rodinou bylo strádání a hlad. Po roce 1809 mizí po Shen Fuovi jakákoliv stopa. Snad zmizel kdesi v přítmí čínské společnosti, snad nalezl útulek v nějakém tichém horském klášteře.

Šen Fu je tvůrcem čínské autobiografie; jeho Šest historií je první rozsáhlou autobiografií - žánrem v moderní literatuře velmi oblíbeným. Z jednotlivých částí, z nichž dvě se bohužel stratili v rukopise, je sestaven živý a reálný obraz autorovy osobnosti i jeho života a myšlení na rozhraní osmnáctého a devatenáctého věku." (Průšek 1956, 4)

Šest historií prchavého života je autobiografický narativ, který je primárně věnovaný lásce Shen Fua k jeho ženě Chen Yun. Žánr autobiografie, jak dokazuje Jaroslav Průšek ve své Předmluvě, v čínské literatuře nebyl pěstován. Šest historií prchavého života teda na jedné straně nechává nahlédnout do života autora, ale díky němu zároveň odhaluje každennost Číny v 18. století. Shen Fu, sám neúspěšný v císařských zkouškách, se ve svém díle odklání od tradiční tematiky spjaté s konfuciánskou tradicí a naopak odhaluje soukromý pohled, kde ústřední téma představuje láska k ženě.

Více ke kontextu a díle samotném: Průšek 1956, 7-33.

Další příklad qingskeho literátského eseje ve formě zápisků (bĭjì 笔记):

OLIVOVÁ, Lucie. "Li Tou: Jangčouské malované bárky." In Literatura. Sborník literatur Dálného východu. Praha: Brody, 1999, s. 60-–74.