Čínská literatura

Na prahu moderní doby (od 100 dní reforem po Májové hnutí)

Kulturně historický přehled

slabost císařské Číny vedoucí k vnitřním nepokojům (nepokoje na hranicích impéria, Povstání Bílého lotosu, Taipingské povstáni, Boxerské povstání (1900-1901))
západní mocnosti a jejich vrůstající vliv (zahraniční obchod, diplomatické mise, misionáři a jejich činnost)
Opiové války a nerovnoprávní smlouvy
100 dní reforem (1898)
Xīnhàiská revoluce (Xīnhài gémìng 辛亥革命) 1911 a vznik Republiky
Májové hnutí (Wǔsì yùndòng 五四运动) 1919

→ Fairbank 1998.

Reformy čínské společnosti

yang wu pai – skupina reformně smýšlejících státních úředníků, kteří si ve střetu se Západem uvědomovali potřebu modernizace čínské společnosti; mezi jejich hesla patřilo: „použijme západní vědy, ale zachovejme čínské učení jako základ“. Významný představitel této skupiny byl Zeng Guofan (1811-1872)
Zakládání nových institucí zprostředkovávajících západní znalosti (Překladatelský ústav 1861, misionářské školy, Císařská univerzita 1899)
Vznik nových periodik, které se prudce rozvíjejí od 70. let 19. st. (Shen bao 1872, Zhao wen xin bao 1873, Hui bao 1874, Shi wu bao 1896 atd.)
Hnutí za konstituční monarchii, které vyvrcholilo ve 100 dní reforem (1898); významnými představiteli jsou Kāng Yǒuwéi 康有为(1858-1927), Liáng Qǐchāo梁启超(1873-1929) či Huáng Zūnxiàn 黄遵宪 (1849-1905).
Nástup nové společenské vrstvy, složené z učitelů či žurnalistů, kteří se stali nositeli změn čínské společnosti a nahradili tak v této funkci stávající vrstvu státních úředníků, kteří chtěli společnost reformovat „z vrchu“. Avšak nositelé modernizačního procesu i tak získali tradičné vzdělání a tudíž změny nastupovaly pozvolna.
Změna vzdělávacího systému a zrušení státních úřednických zkoušek (1905)
Hnutí za novou kulturu (新文化运动), hnutí, které se v roce 1915 zformovalo okolo časopisu Nové mládí (新青年) a požadovalo radikální odvržení staré kultury a její nahrazení kulturou novou a moderní. Hlavní představitelé tohoto hnutí jsou Hú Shì a Chén Dúxiù 陈独秀.
Májové hnutí (Wǔsì yùndòng 五四运动)

→ Černá 1976

→ Wang 2010

Proměny čínské literatury

Změny v oficiálním písemnictví je možné vysledovat do 30. let 19. století, když dílech některých učenců, především z jihu, poukazují na potřebu společenských reforem a poukazují na neschopnost či zkorumpovanost císařských úředníků

V cestopisné literatuře dochází k určitému tematickému otevření a objevují se tu popisy zemí za hranicemi Číny, které se dostaly do povědomí jak kvůli rozvíjejícímu se obchodu v přímořských oblastech, tak i díky Opiovým válkám.

V této době se také aktualizuje společenská funkce literatury, tak jak byla formulovaná v konfuciánské tradici – literatura by měla sprostředkovávat dào (wén yǐ zài dào 文以载道), tj. měla by autenticky artikulovat jak vnitřní svět autora, tak i zachytit vnější řád společnosti. Jestliže však společnost není v souladu s řádem, funkcí literatury a literáta je na tuto skutečnost poukázat a tím ji napravit.Nespokojenost literátů se stavem společnosti a státu, který prohrával jednu válku za druhou, se jako nové téma objevila i v literatuře. Zároveň tato snaha vedla ke snaze o realistické zachycení skutečnosti a po literárním stylu, který by realitě vyhovoval (např. Huáng Zūnxiàn)

Reformy jazyka literatury a jeho zápisu: literatura či písemnictví díky své společenské funkci, která byla vždy akcentována, hráli vždy v čínské kultuře významnou roli. I proto byla literatura vnímaná jako jedinečný nástroj osvěty a modernizace společnosti. Jazyku literatury a jejímu stylu tudíž byla věnována velká pozornost. Během druhé poloviny 19. a začátkem 20. století dochází k odklonu od osmičlenného eseje (bā gǔ wén八股文), jako oficiálního žánru a literárního stylu, a k příklonu k modernějšímu stylu, který se oprošťuje od formálních požadavků; dále postupně dochází k polarizaci mezi literárním/klasickým jazykem (wényán文言) vysokého písemnictví a jazykem (báihuà 白话), jazykem literatury blízkým hovorové čínštině. Tyto tendence vyvrcholily v Hnutí za novou kulturu, které hlásalo úplné odvržení staré tradice, její literárních žánrů, stylů i jazyka literatury.
- Taipingové a jazyk literatury
- Rozvoj periodik, žurnalistiky a jejich vliv na vznik tvz. 新文体

Nástup nové literatury v 90. letech 19. století
- „Nová poezie“ (Xīn pài shī新派诗) a „revoluce v poezii“ (shī jiè gémìng 诗界革命) – navazuje na poezii Huáng Zūnxiàn a; tato poezie se od té konvenční vymezovala nejen výraznou společenskou a politickou angažovaností a vlastenectvím, ale i literárním stylem. Představitelé hnutí, v jehož čele stál Liáng Qǐchāo, ještě nepožadovali zrušení literárního jazyka wényán, který tvořil základ a spojnici celé tradiční kultury, ale do jazyka aktivně zapojovali novou slovní zásobu.
- Román (xiăoshuō 小说), vhodný nástroj k nápravě společnosti; Liáng Qǐchāo v r. 1899 uvedl tzv. politický román, kterého charakteristikou je právě společenská a politická angažovanost.
- Na přelomu století se objevuje i tzv. odhalující román (qiǎnzé xiǎoshuō谴责小说), kritický román objevující se na sklonku dyn. Qīng; po formální stránce navazují na kapitolové romány, ale jsou kratší a dějově konzistentní; příklad Liú È: Putování starého chromce
- S rozvojem periodik se objevuje i druhý proud literatury, tj. populární literatura. Mezi novými žánry se profiluje tzv. sentimentální román (xiě qíng xiǎoshuō 写清小说), které byly pejorativně označovány jako (Škola) mandarínských kachniček a motýlů (鸳鸯蝴蝶派Yuānyāng húdié pài). Tyto romány se zaměřují na městské obyvatelstvo a jejich primární funkcí není funkce společenská ale spíš zábavní. Proto v hierarchii žánrů moderní čínské literatury zajímají nižší postavení.
  - Liú È 刘鹗 (1857-1909) byl básník, hudebník, lékař, podnikatel a romanopisec. Narodil se roku 1857 v městě Zhenjiang v dnešní provincii Jiangsu, jako syn nižšího úředníka. Liú měl všestranné zájmy. Část svého života působil ve vládě, kde se zabýval záležitostmi ohledně povodní, hladomoru a kontrolou železničních tratí. Rozcházel se s oficiálními názory na reformu a stal se zastáncem soukromého ekonomického rozvoje. V době boxerského povstání přišel s myšlenkou vládní podpory a distribuce rýže pro chudé, za toto úsilí byl degradován. Poté se vrátil se ke svým zájmům, jako byla archeologie a psaní beletrie. Byl také vášnivý sběratel nápisů na kostech (jiǎgǔwén), nasbíral jich přes 5000 a rozluštil některé jejich znaky. V roce 1908 byl vyhoštěn do Xinjiangu na základě smyšlených obvinění a zemřel rok poté roku 1909.
    
    Jeho neznámějším a nejpopulárnějším literárním dílem jsou Putování starého chromce (Lǎo Cán Yóujì 老残游记). Dílo bylo poprvé publikováno v roce 1907. Román předkládá obraz Číny v době rozpadu císařské feudální společnosti, kdy převládalo konfuciánské učení. Liú je zastáncem „skrytého učence“, který netouží po úřednické kariéře a slávě, ale pomáhá k nastolení spravedlnosti ve společnosti. Liú prostřednictvím hlavního hrdiny nepřímo vyjadřuje své názory, satiricky popisuje vzestup boxerů na venkově, rozpad systému na kontrolu toku Žluté řeky a pokryteckou neschopnost byrokracie. Román je celkově sociální kritikou staré elity a byrokracie a poukazuje na její slabá místa. Román měl sice okamžitý úspěch, ale Liú byl falešně obviněn za trestný čin týkající se jeho práce během boxerského povstání a v roce 1908 byl vyhoštěn do vyhnanství, tam také o rok později zemřel.

Překlad

LIU, O. Putování starého Chromce. První vydání. V Praze: Melantrich, [1947]. 403-[I] s. Země a světla východu. Řada II; Sv. 2.

Překladatelská činnost
- Od 90. let 19. století se objevují výrazné překladatelské osobnosti. Jedním z nich je Yán Fù严复 (1853- 1921), čínský vzdělanec, překladatel a propagátor západního myšlení v Číně. Překládal např. Thomase Huxleyho: „Evoluce a etika“, Johna Stuarta Milla: „O svobodě“, Adama Smitha: „Bohatství národů“ a další. Druhou osobností byl Lín Shū (1852-1924), čínský vzdělanec a propagátor západní literatury v Číně (bez znalosti cizích jazyků), se spolupracovníky přeložil/parafrázoval okolo 180 titulů západních literatur do klasické čínštiny, které pro svůj vybroušený literární styl získaly oblibu u publika. První překlad: Dáma s kaméliemi od Alexandra Dumase (1897-1899).

→ Černá 1976

→ Wang 2010

Hnutí za novou kulturu (Xīn wénhuà yùndòng新文化运动) 1915 a Májové hnutí (Wǔsì yùndòng 五四运动)

Konveční výklad dějin moderní čínské literatury identifikuje vznik moderní čínské literatury s Hnutím za novou kulturu, které se zformovalo v roku 1915 okolo skupiny studentů studících v USA. Jejich prvotním zájmem byla otázka jazyka literatury, který měl nejen zprostředkovat literaturu co nejširšímu publiku, ale hlavně skrz literaturu přinést osvětu čínské společnosti. Literární revoluce, kterou tito propagovali, se tedy nejdřív zaměřila na propagaci jazyka báihuà 白话, tj. jazyka literatury blízkého hovorové čínštině, což bylo chápané jako součást širšího plánu kulturní renovace. Nová literatura podle hlavního ideologa hnutí, Hú Shìho, by neměla obsahovat používat narážky na tradiční literaturu; měla by se vyhnout kostrbatým frázím literárního jazyka; měla by se zbavit paralelizmu; naopak by se neměla vyhýbat hovorovým výrazům; měla by následovat gramatiku hovorového jazyka; neměla by popisovat či vyjadřovat slabost či smutek a melancholii, které byly nedílnou součástí čínské poetiky; nová literatura by neměla napodobovat starší díla, což byla také běžná praxe v čínské literatuře a naopak by měla odrážet osobnost autora; a obsah nové literatury by měl odpovídat skutečnosti a myšlenku. Nový jazyk literatury nebyl vnímaný jen jako vhodné médium k zprostředkování nových myšlenek, ale i jako demokratické médium, které lépe odráží moderní čínskou společnost.

Chén Dúxiù (陈独秀), druhá výrazná osobnost Hnutí za novou kulturu, v únoru 1919 v časopise Nové mládí (Xīn qīngnián新青年), okolo kterého se mladí reformátoři sdružovali, zformuloval tři principy literární revoluce: odhodit umělou a zdegenerovanou literaturu určenou jen elitám a vytvořit jednoduchou a expresivní literaturu pro lid; odhodit stereotypní a vyšperkovanou klasickou literaturu a vytvořit svěží a upřímnou realistickou literaturu; a odhodit puntičkářskou, nesrozumitelnou a obskurní literaturu poustevníků a samotářů a vytvořit jednoduchou literaturu pro širokou veřejnost, která by byla o a pro společnost.

Tento konveční pohled na význam Hnutí za novou literaturu, jako na ikonoklastické hnutí, které se radikálně odtrhlo od tradice, aby otevřelo cestu modernitě a moderní literatuře, je však už překonaný. Spíš je ho nutné chápat v kontextu reformních snah 19. století a jako jejich vyvrcholení.

Hú Shì 胡适 (1891- 1962) byl filozof, esejista, diplomat a jedna z nejvýznamnějších postav Májového hnutí. Tvrdí se, že široce přispěl k liberalizmu a prosazování jazykové reformy. V roce 1910 byl vyslán ke studiu do USA. Nejprve studoval zemědělství, ale potom své zaměření změnil na studium literatury a filozofie, u toho zůstal několik let. Po návratu z USA začal přednášet na univerzitě v Pekingu. Během této doby získal podporu od Chén Dúxiùa, prvního generálního tajemníka Komunistické strany Číny, a stal se také šéfredaktorem časopisu Nové mládí (Xīn qīngnián新青年). Hú patřil k jedněm z předních intelektuálů Májového hnutí a později hnutí Za Novou kulturu. Publikoval politické noviny a také výrazně propagoval prosazení obecné čínštiny do literatury, která měla nahradit klasický jazyk a usnadnit tak přístup ke vzdělání širším méně vzdělanějším vrstvám. V letech 1938 a 1942 Hú Shì působil jako čínský velvyslanec v USA, později byl odvolán a nahrazen Wèi Dàomíngem (魏道明). V letech 1946 – 1948 sloužil jako kancléř Pekingské univerzity a později jako prezident Akademie Sinici v Taipei. Hú Shì byl známý jako obhájce literární reformy, svůj první článek uvedl v roce 1917 v časopise Nové mládí. Sepsal také body pro spisovatele o tom, jak by měli psát, které se zakládaly na nenapodobování starověku, respektování gramatických zásad, nepoužívání literárních narážek, dvojverší apod. Známá je jeho sbírka básní Chángshì (尝试).

Májovým hnutím se označují protesty mládeže, které vypukly 4. května 1919, proti mírovým jednáním po první světové válce ve Versailles, kde Čína ztratila bývalé německé koncese v prospěch Japonska. Toto politické hnutí však mělo i společenský rozměr. Na ideologické rovině se spojilo s předcházejícím Hnutím za novou kulturu a požadovalo modernizaci společnosti, odvrhnutí tradiční kultury a nastavení nového diskursu vnímaní sebe samých. Heslem se staly „demokracie“ a „věda“, které měly Číny pozvednout mezi světové mocnosti. V rámci Májového hnutí se do čínského prostoru dostaly koncepty a myšlenky od marxismu až po liberalizmus, v rámci literatury potom romantismu, realismu, naturalismu či symbolismu, kterým však ze začátku chybělo hlubší ukotvení.

Intelektuální kvas, který přineslo Májové hnutí, vedlo k založení Komunistické strany Číny, ke vzniku významných kulturních či literárních společností, k založení nových periodik, které zprostředkovávaly nové myšlenky. Na literární scéně se začaly profilovat nové proudy ovlivněné západními koncepty, jako modernistické hnutí, romantický proud literatury a v neposlední řadě i vznik levicové či proletářské literatury ve 30. letech.

Lǔ Xùn (1881 – 1936), vlastním jménem Zhōu Shùrén, je považován za jednoho z nejvýznamnějších čínských spisovatelů 20. století a otce moderní čínské literatury. Narodil se v roce 1881 v městě Shàoxīngu v provincii Zhèjiāng, která vynikala kulturní lidovou tradicí. Pocházel z prostředí rodiny malých statkářů, kde přetrvávala silná konfuciánská morálka. Přestože je Lǔ Xùnovo dětství poznamenáno smrtí jeho otce a úpadkem rodiny, často se k němu ve svých dílech vrací jako k nejkrásnější době života. Lǔ Xùn prahl po západním vzdělání, v roce 1901 absolvoval akademii v Číně a rok poté odešel studovat lékařství do Japonska. V Japonsku se obeznámil s evropským demokratickým hnutím a myšlením, naučil se německy, anglicky a nemálo času věnoval četbě západní literatury. Období Lǔ Xùnova života je charakteristické především revoluční atmosférou, spadá do doby, kdy byla Čína v úpadku a čelila silnému tlaku ze strany Západu. Lǔ Xùn stál v čele Májového hnutí, jehož platformou byl časopis Nové mládí. V něm v roce 1918 vyšla na naléhání přátel jeho první povídka a první moderní čínská povídka vůbec Bláznův deník, ve které kritizuje přežitky čínské společnosti. Lǔ Xùn psal hovorovým jazykem, který se vymykal zavedeným konvencím, kombinoval čínské a evropské literární techniky a je tvůrcem čínské realistické literatury. Jeho dílo, v němž se promítá charakter moderní čínské společnosti a osobnost, má pro moderní čínskou literaturu dodnes stěžejní význam.

Překlady

LU, Xun. Vřava; Polní tráva. 1., autoris. vyd. Praha: Svoboda, 1951. 284, [4] s. Knihovna Svobody; Sv. 102.
LU, Xun. Ranní květy sebrané v podvečer; Staré příběhy v novém rouše. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956. 252 s. Knihovna klasiků; sv. 3. Lu Sün: Spisy.

Modernizační proces společnosti i literatury byl bolestný a rozhodně nenastal během jednoho krátkého období, kdy probíhali protijaponské protesty na jaře 1919. Čínská společnost, kultura i literatura v podstatě po celé 20. století hledala způsob, jak se s modernizací, pozápadněním a v neposlední řadě i globalizací společnosti.

→ Doleželová - Slupski 1988

→ Lee 1987, především úvodní část.

→ Wang 2010

Literatura

ČERNÁ, Zlata. „Proměny v čínské literatuře“. In Setkání a proměny. Praha: Odeon, 1976.

DOLEŽELOVÁ-VELINGEROVÁ, Milena - HAFT, Lloyd - SLUPSKI, Zbigniew. "Introduction". (The Short Story). In A Selective Guide to Chinese Literature 1900 - 1949. Leiden: E.J.Brill, 1988.

DOLEŽELOVÁ-VELINGEROVÁ, Milena - HAFT, Lloyd - SLUPSKI, Zbigniew. "Introduction". (The Novel) A Selective Guide to Chinese Literature 1900 - 1949. Leiden: E.J.Brill, 1988.

FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998.

LEE Ou-fan, Leo. Voices form the Iron House. A Study of Lu Xun. Bloomington: Indiana UP, 1987.

WANG, David Der-wei. "Chinese Literature from 1841 to 1937". In CHANG, Kang-I Sun - OWEN, Stephen. The Cambridge History of Chinese Literature. Vol. 2: From 1375. Cambridge: Cambridge University Press, 2010.

Glosář pojmů