Ačkoliv sám pojem digitální kurátorství je poměrně mladý, problematika, k níž se vztahuje, sahá více do minulosti. V roce 1990 byl poprvé použit termín digital preservation v souvislosti s projektem knihovny Cornellovy univerzity a společnosti Xerox, který měl za cíl využít digitální technologie v rámci procesu uchování analogových médií (Hirtle, 2010, s. 124 cit. podle Tibbo, 2012, s. 188).

V roce 1994 vytvořily Commision on Preservation and Access (CPA)[1] a Research Libraries Group[2]  pracovní skupinu Task Force on Archiving of Digital Information[3], aby prozkoumala možnosti nepřetržitého a časově neomezeného přístupu k záznamům uloženým v digitální elektronické podobě.

Skupina byla složená z osobností z akademické sféry, průmyslu, muzeí, archivů a knihoven, nakladatelství, školství a vládních organizací. Byla pověřena popsáním hlavních problémů spojených s přístupností digitálních záznamů. (Preserving Digital Information, 1996, s. iii)

Její závěrečná zpráva nazvaná Ochrana digitálních informací[4] je považována za první významný příspěvek v oblasti digitálního kurátorství. Zpráva se mimo jiné zabývala vizí vybudování národní technologické infrastruktury pro digitální archiv zajištující dlouhodobé uchování národního kulturního, ekonomického a společenského dědictví. Šest z devíti doporučení pro CPA uvedených v této zprávě se však netýkalo technologií. Tato doporučení se zaměřovala na problematiku metodik a koncepčních návrhů při tvorbě digitálních archivů. Závěrečná zpráva zdůrazňující nutnost vyvážení technických a netechnických aspektů dlouhodobého uchovávání se stala základem a inspirací pro mnoho pozdějších aktivit a iniciativ v této oblasti (Tibbo, 2012; Preserving Digital Information, 1996).

V polovině devadesátých let vznikla řada vysokoúrovňových aktivit zaměřených na problematiku dlouhodobého uchovávání také ve Velké Británii. Na workshopu o dlouhodobém uchovávání elektronických materiálů, pořádaném v rámci programu eLib[5] na univerzitě ve Warwicku, byly prezentovány první výstupy americké Task Force on Archiving of Digital Information. Workshop upozornil na množství problémů vztahujících se k dlouhodobé ochraně digitálních informací. Joint Information Systems Committee[6] (JISC) následně zadal vypracování osmi studií dozorovaných nově vytvořenou pracovní skupinu Digital Archiving Working Group[7]. Syntéza těchto studií[8] pak dospěla k závěru, že existuje potřeba po zvýšení povědomí, spolupráci mezi organizacemi a vylepšených strategiích, guidelines a checklistech (Higginsová, 2011, s. 79).

V roce 1999 se uskutečnil na Univerzitě ve Warwicku druhý workshop, zaměřený na uchovávání informací z výzkumu. Na základě doporučení z tohoto workshopu byl vytvořen JISC Digital Preservation Focus, který měl koordinovat a šířit výzkum a zkušenosti mezi vysokými školami ve Velké Británii. V roce 2001 následovalo vytvoření Digital Preservation Coalition[9] – organizace sdružující řadu institucí, jejímž cílem bylo vytvoření britské koncepce pro dlouhodobou ochranu digitálních informací v mezinárodním kontextu. (Higginsová, 2011, s. 80; Beagrie, 2006, s. 4-6).

Téhož roku byl také publikován draft normy OAIS, která vznikla na popud Mezinárodní organizace pro normalizaci[10] pod záštitou Consultative Committee for Space Data Systems (CCSDS). Původ referenčního modelu OAIS můžeme vysledovat v první polovině 90. let. V té době si instituce začaly uvědomovat, že do té doby všeobecně přijímaný model digitálních knihoven založený na architektuře Kahn-Wilenski nevyhovuje, protože cíleně neřeší budoucí zpřístupnění dat. Základ budoucího referenčního modelu byl tvořen pod záštitou CCSDS z toho důvodu, že právě instituce zabývající se vesmírným výzkumem nejvíce narážely na problémy spojené s dlouhodobým uchováváním velkých objemů dat. (Hutař a Melichar, 2013b, s. 16).

Je zřejmé, že na přelomu tisíciletí byla problematika uchovávání a zpřístupnění digitálních materiálů chápána v širším kontextu, než tomu bylo dříve. Uskutečnil se seminář Digital Curation: digital archives, libraries and e-science seminar zmíněný v předchozí kapitole a pomalu se začalo vžívat nové označení pro činnosti, které se zaměřují nejen na dlouhodobé uchovávání dat, ale také na dlouhodobou ochranu jejich užitečnosti a použitelnosti – digitální kurátorství.

Ve Spojených státech byl v roce 2001 zahájen National Digital Information Infrastructure and Preservation Program. Pod záštitou Knihovny Kongresu se tento dodnes trvající program zaměřil na získávání, ochranu a zpřístupnění významného digitálního obsahu, vytvoření celonárodní partnerské sítě a vývoj technické infrastruktury nástrojů a služeb pro podporu dlouhodobé ochrany digitálních dat (Library of Congress, [b.r.]).

Z iniciativy JISC bylo v roce 2004 založeno Digital Curation Centre (DCC). Jeho vytvoření bylo doporučeno o rok dříve ve zprávě o nutnosti kurátorství pro e-science[11] (Lord a Macdonald, 2003). V této zprávě byly pro chystané centrum definovány následující cíle:

-        zahájení výzkumného programu věnovaného širším souvislostem datového kurátorství;

-        vytvoření mezinárodního centra pro vývoj nástrojů a technik pro dlouhodobé, bezpečné datové kurátorství;

-        vývoj spolehlivého a udržitelného repozitáře nástrojů, software a dokumentů pro podporu kurátorství, dlouhodobé ochrany digitálních informací a použití digitálních zdrojů;

-        vývoj testovacího prostředí a certifikace pro systémy, nástroje a kurátorské služby;

-        pilotní vývoj služeb pro zaznamenávání a monitorování souborových formátů a nástrojů, které budou tyto služby využívat;

-        poskytování poradenských služeb a tvorba kurátorské dobré praxe.

Ve stejné době, kdy se rozbíhala činnost DCC, vzniklo na základě doporučení pracovní skupiny Task Force Permanent Access sdružení evropských vědeckých a akademických institucí nazvané Alliance for Permanent Access (APA), jehož činnost se zaměřuje zejména na dlouhodobé uchovávání výsledků a dat získaných při výzkumu.

V letech 2006 - 2010 byla z šestého rámcového programu EU financována řada projektů zaměřených na rozvoj nástrojů a metodologií v oblasti dlouhodobé ochrany digitálních informací. Jednalo se například o projekty Digital Preservation Europe (DPE), CASPAR a PLANETS (Higginsová, s. 81).

Digital Preservation Europe byl projekt probíhající v letech 2006 – 2009, který byl zaměřen na podporu spolupráce mezi různými národními iniciativami v rámci Evropského výzkumného prostoru. DPE vzniklo z potřeby zlepšit koordinaci a spolupráci v rámci různých aktivit cílených na efektivní uchovávání digitálních materiálů (About DPE, 2006).

Cílem projektu DPE bylo[12]:

-        zvýšení povědomí o dlouhodobé ochraně digitálních informací;

-        propagace schopnosti členských států postupovat společně v aktivitách týkajících se dlouhodobé ochrany digitálních informací;

-        kooperace, která měla zabránit zbytečnému a zdvojenému úsilí;

-        výběr a zavádění certifikovaných a kontrolovatelných standardů pro procesy dlouhodobé ochrany digitálních informací;

-        rozvoj kompetencí prostřednictvím vzdělávacích balíčků;

-        koordinace a sdílení výsledků výzkumu;

-        příprava a popularizace plánů výzkumu;

-        pomoc občanům i odborníkům související s rolí dlouhodobé ochrany digitálních informací.

Těžiště činnosti DPE se nacházelo zejména v koordinaci a přípravě metodik a nástrojů, které byly dávány k dispozici zájemcům o problematiku dlouhodobé ochrany digitálních informací a digitálního kurátorství.

PLANETS[13] byl čtyřletý projekt zahájený v roce 2006. Měl za cíl vytvoření praktických služeb a nástrojů, které měly pomoci zajistit dlouhodobý přístup ke kulturnímu a vědeckému bohatství v digitální podobě (About Planets, 2007). V rámci projektu byl mimo jiné vytvořen softwarový nástroj Plato, který slouží pro tvorbu plánů dlouhodobého uchovávání a který je nadále vyvíjen a spravován Technickou univerzitou ve Vídni.

CASPAR[14] byl integrovaný projekt spolufinancovaný Evropskou unií, který probíhal rovněž v letech 2006 – 2009. Jeho hlavním posláním bylo praktické ověření referenčního modelu OAIS a rozvoj technik pro práci s vysvětlujícími informacemi[15]. Dále se projekt zabýval rozvojem nástrojů a technik pro dlouhodobé uchovávání digitálních zdrojů nezávisle na změnách technologií a architektury. Mezi výstupy projektu CASPAR se vedle případových studií nacházely také metodické frameworky a konceptuální modely pro podporu systémového přístupu k problematice dlouhodobého uchovávání (CASPAR, [b.r.]).

V roce 2007 vstoupilo do druhé fáze své činnosti DCC a zaměřilo se více na kurátorství výzkumných dat a s tím spojené výzvy. V té době vznikl DCC model kurátorského životního cyklu, který popisoval aktivity nutné pro úspěšné kurátorství. (Higginsová, 2011, s. 82)

Na druhé straně Atlantiku se ve stejném období objevila významná aktivita zaměřená na vzdělávání digitálních kurátorů – na University of North Carolina at Chapel Hill (UNC) byl zahájen projekt DigCCurr, který dal později vzniknout komplexnímu otevřenému vysokoškolskému kurikulu. (About DigCCurr I, [b.r.])

Na konci první dekády druhé tisíciletí lze již digitální kurátorství považovat za etablovaný obor. V různých formách, které zahrnují vývoj nástrojů a platforem, výzkumnou činnost i vzdělávání, se mu věnovala řada institucí. V této době vznikly mimo jiné The University of California Curation Center (označované jako UC³) nebo The Digital Curation Institute na University of Toronto (Higginsová, 2011, s. 83). Do druhé fáze vstoupil projekt DigCCurr, který se soustředil na vytvoření mezinárodního kurikula a vzdělávací sítě pro doktorandské studium digitálního kurátorství. V rámci projektu byl vytvořen portál Digital Curation Exchange[16], který propojuje odborníky z praxe, výzkumníky, pedagogy a studenty digitálního kurátorství. (About DigCCurr II, [b.r.])

Na projekt PLANETS navázala v roce 2010 Open Planets Foundation[17], která zastřešila vývoj open-source programů používaných při dlouhodobém uchovávání. Mezi těmito programy najdeme například JHOVE určený pro identifikaci, validaci a charakterizaci digitálních objektů, nebo FIDO, který umožňuje identifikovat formát digitálního objektu[18] (About US, [b.r.]).

Ve stejném roce byl z programu DaVinci financovaného Evropskou unií zahájen projekt Digital Curator Vocational Education Europe, jehož cílem bylo vytvoření evropského frameworku pro další odborné vzdělávání[19] v oblasti digitálního kurátorství (About Digital Curator Vocational Education Europe, 2010).

Ze sedmého rámcového programu EU byl podpořen projekt SCAPE orientovaný na rozsáhlé heterogenní archivy komplexních digitálních objektů. V rámci projektu, který byl ukončen v roce 2014, vznikla infrastruktura, nástroje a metodiky pro částečně automatizovanou škálovatelnou ochranu. Mezi úspěšné výstupy projektu patří například sada softwarových nástrojů Digital Preservation Toolkit[20], nebo aplikace Plato[21] pro podporu rozhodování při plánování důvěryhodných digitálních repozitářů (SCAPE, 2014).

Období po roce 2011 nejlépe vystihuje titulek „Curation Goes Mainstream“ z práce Sarah Higginsové (2011, s. 83). Po předchozí éře poměrně bouřlivého vývoje a vzniku nových konceptů došlo v té následující k jistému útlumu a aktivity se soustředí spíše na šíření a praktickou aplikaci postupů, metodik a modelů vzniklých dříve. Zajímavá iniciativa se objevila v roce 2012, kdy pracovníci paměťových institucí státu Illinois vytvořili pod tlakem vyvolaným neustálými škrty v rozpočtech projekt POWRR[22]. Tento projekt se specializuje na hledání způsobů, jak dlouhodobou ochranu digitálních informací řešit s minimálními náklady (About POWRR, 2014).

V roce 2015 mezi nejvýznamnější organizace a instituce, které svojí činností aktivně přispívají k rozvoji digitálního kurátorství, patří například:

-        Digital Curation Centre, které se nachází ve třetí fázi své existence a zaměřuje se především na šíření kurátorské dobré praxe v oblasti terciárního školství;

-        Alliance for Permanent Access[23], která nabízí celou řadu networkingových i vzdělávacích aktivit a soustředí se především na uchovávání dat z vědeckého výzkumu;

-        Digital Preservation Coalition má hlavní těžiště své činnosti v oblasti osvěty a šíření informací;

-        Open Preservation Foundation kromě vývoje open-source nástrojů také buduje aktivní komunitu a přispívá k výměně informací;

-        Digital Curation Exchange slouží jako centrum pro výměnu informací týkajících se vzdělávání;

-        Library of Congress[24], která zastřešuje projekty, aktivity a sdružení v oblasti vzdělávání a šíření dobré praxe;

-        nestor[25], německá kompetenční síť aktivní v oblasti standardů, vzdělávání a výměny informací;

-        Impact Centre of Competence in Digitisation[26], které se věnuje digitalizaci.