Trevize – člověk se schopností konat správná rozhodnutí bez dostatečných informací. Proto si jej vybrala Gaia – myslící planeta, aby rozhodl střetnutí Gaii, První Nadace – technické a Druhé Nadace - mentalické. Trevize se rozhodl ve prospěch přetvoření galaxie po vzoru Gaii na Galexii, ale nevěděl proč. A odpověď na tuto otázku se snaží najít.
Bliss – žena z Gai
Falloma – podivná bytost, kterou Trevize sbalil na jedné z planet, kde ještě existovali(y) roboti(y), a to v roli vychovatelů. Hermafrodit s podivnou afinitou a láskou k robotům.
Daneel – robot žijící 20 000 let na Měsíci a regulující odtud osudy lidstva v jeho prospěch
Pelorat – společník Trevize 

PÁTRÁNÍ KONČÍ

Trevize nevěňl svým uším. Vystřízlivěl z podivné euforie, kterou cítil před a po přistání na Měsíci. Euforie, o níž měl podezření, že ji vyvolal ten svérázný robot, který nyní stál před ním.

Trevize se nestačil dívat, a přestože měl úplně chladnou hlavu a jeho smysly nebyly otupené, tonul v údivu. Mluvil v údivu, poslouchal v údivu, téměř nevnímal, co říká nebo co bylo řečeno, jen pátral ve vzhledu toho napohled nepopiratelného člověka - v jeho chování, ve způsobu, jakým se vyjadřoval - po něčem, co by prozrazovalo robota.

Žádný div pomyslel si Trevize, že Bliss zjistila něco, co nebylo ani člověkem, ani robotem, ale co bylo, „něčím novým“, jak to označil Pelorat. Ta úvaha pustila Trevizovy myšlenky jinou, mnohem poučnější drahou - ale i ta byla teď natěsnaná v zastrčeném koutku vědomí.

Bliss s Fallomou si odešly prohlédnout podzemí. Navrhla to Bliss, ale Trevizovi se zdálo, že s tím přišla, až když si vyměnila bleskový pohled s Daneelem. Když Falloma odmítla a žádala, aby mohla zůstat s bytostí, které vytrvale říkala Jemby, stačilo jediné vážné Daneelovo slovo a pozdvihnutý prst, aby ihned uposlechla. Trevize s Peloratem zůstali.

„Nejsou to lidé z Nadace, pánové,“ řekl robot, jako by se tím všechno vysvětlovalo. „Jedna je z Gai a druhá Intermitentní.“

Zatímco je vedl k jednoduše řešeným křeslům pod stromem, Trevize mlčel. Když je pak robot vyzval pokynem ruky, posadili se.

On sám si potom také sedl - naprosto lidským pohybem. Trevize se zeptal: „Jste opravdu robot?“

„Ano, pane,“ potvrdil Daneel.

Peloratova tvář zářila radostí. „Ve starých legendách jsou zmínky o robotovi, který se jmenoval Daneel. Byl jste pojmenován na jeho počest?“

„Já jsem ten robot,“ pravil Daneel. „To nejsou legendy.“ „Ale ne,“ bránil se Pelorat. „Kdybyste jím byl, musel byste být tisíce let starý.“

„Dvacet tisíc,“ pronesl tiše Daneel.

Pelorat rozpačitě pohlédl na Trevize, který trochu rozzlobeně poručil: „Jestli jste robot, nařizuji vám, mluvte pravdu.“ „Mně nemusíte nařizovat, abych mluvil pravdu, pane. Já ji říkat musím. Teď tedy stojíte před třemi možnostmi, pane. Buď jsem člověk a lžu vám, nebo jsem robot, který byl naprogramován, aby věřil, že je dvacet tisíc let starý, a ve skutečnosti není, nebo jsem robot, který je dvacet tisíc let starý. Musíte se rozhodnout, jakou možnost přijmete.“

„To se nejspíš vyjasní v průběhu dalšího rozhovoru,“ poznamenal suše Trevize. „Když už jsme u těch záhad, je těžké uvěřit, že jsme uvnitř Měsíce. Ani světlo...“ podíval se vzhůru na oblohu, neboť světlo bylo naprosto stejně měkké a rozptýlené jako sluneční paprsky, ačkoliv na obloze žádné slunce nebylo a vlastně ani obloha nebyla zřetelně vidět,

„...a ani přitažlivost nevypadají věrohodně. Na povrchu tohoto světa by měla být přitažlivost menší než dvě desetiny gramu.“

„Normální gravitace na povrchu by ve skutečnosti byla šestnáct setin gramu, pane. Jenže je zvýšena stejnou silou, která dává vaší lodi zdání normální tíže, dokonce i když padá volným pádem nebo akceleruje. Gravitace poskytuje také ostatní potřebnou energii, včetně světla. I když, pokud je to výhodné, používáme solární energii. Měsíční horniny pokrývají veškerou spotřebu materiálu kromě lehkých prvků, kyslíku, uhlíku a dusíku, které na Měsíci nejsou. Ty získáváme ze zachycených prolétávajících komet. Jeden takový úlovek stačí bohatě pokrýt naše potřeby na celé století.

„Jestli tomu rozumím, tak Země se jako zdroj surovin použít nedá.“

„Naneštěstí ne, pane. Naše pozitronové mozky jsou na radioaktivitu stejně citlivé jako lidské proteiny.“

„Používáte množné číslo a toto sídlo je velké, nádherné a dobře vybavené – alespoň při pohledu odtud. Znamená to tedy, že jsou na Měsíci ještě další roboti nebo lidé?“

„Ano, pane. Máme tady kompletní ekosystém a komplexní dutinu, kde je realizován. Všechny inteligentní bytosti jsou nicméně roboti, víceméně stejní jako já. Z nich však nikoho neuvidíte. Pokud se týká sídla, používám ho jen já sám. Bylo modelováno přesně podle toho, ve kterém jsem žil před dvaceti tisíci lety.“

„A které si pamatujete do nejmenších podrobností, že?“ „Naprosto, pane. Byl jsem sestrojen a chvíli jsem pobýval – jak krátký čas se to zdá dnes být – na Intermitentním světě Auroře.“

„To je ten s těmi...“ Trevize se odmlčel. „Ano, pane. Ten se psy.“

„Vy o tom víte?“ „Ano, pane.“

„Jak jste se sem dostal, když jste nejdřív žil na Auroře?“ „Přišel jsem sem na počátku osídlování Galaxie, abych zabránil vzniku radioaktivity na Zemi. Se mnou byl ještě jeden robot, jmenoval se Giskard a uměl vnímat a upravovat vědomí.“

„Jako to umí Bliss?“

„Ano, pane. Svým způsobem jsme neuspěli a Giskard přestal fungovat. Ale ještě než se vypnul, umožnil mi převzít jeho nadání, abych se mohl starat o Galaxii, a zvlášť o Zemi.“

„Proč zvlášť o Zemi?“

„Částečně kvůli jednomu pozemšťanovi. Jmenoval se Elijáš Baley.“

Pelorat se vzrušeně vložil do řeči: „To je ten kulturní hrdina, o němž jsem se nedávno zmínil, Golane.“

„Kulturní hrdina, pane?“

„Doktor Pelorat tím myslí, „řekl Trevize, „že je to postava, které se připisuje mnoho činů a ve které možná splynulo více skutečných historických mužů, nebo která mohla být úplně smyšlená.“

Daneel se na chvíli zahloubal a potom docela klidně prohlásil: „Tak tomu, pánové, nebylo. Elijáš Baley byl skutečným člověkem a byl jenom jeden. Nevím, co o něm vyprávějí legendy, ale nebýt jeho, Galaxie by nemusela být osídlena. Na jeho počest jsem se snažil ze Země, když se začala zvyšovat její radioaktivita, zachránit, co se dalo. Moji kolegové roboti byli rozmístěni po celé Galaxii, aby – ovlivňovali příslušníky lidského pokolení. Pak se mi jednou podařilo připravit recyklaci půdy Země. Jindy – mnohem později – se mi podařilo začít s terraformováním jednoho světa, který obíhal okolo nedaleké hvězdy, teď se mu říká Alfa. Ani v jednom případě jsem neměl skutečný úspěch. Nikdy jsem nemohl ovlivňovat lidské vědomí v takovém rozsahu, jak bych si přál, nebol vždy hrozilo nebezpečí, že bych mohl poškodit mozky lidí, které jsem ovlivňoval. Byl jsem vázán – a jsem vázán do dneška – Zákony robotiky. “

„Ano?“ Nemusela to být bytost s obrovskými duševními schopnostmi Daneela, aby zachytila pochybnost v tomto slůvku.

„První zákon,“ řekl, „zní takto, pane: 'Robot nesmí způsobit újmu na zdraví člověka, anebo svou nečinností dovolit, aby k takové újmě došlo.' Druhý zákon: 'Robot musí uposlechnout rozkazů člověka – s výjimkou rozkazů, které porušují první zákon.' Třetí zákon: 'Robot musí chránit svou existenci, pokud taková obrana neporušuje první a druhý zákon.' – Přirozeně vám říkám tyto zákony v přibližné podobě jazyka. Ve skutečnosti představují složitou matematickou konfiguraci zakotvenou v pozitronových drahách naších mozků.“

„Je pro vás složité pracovat s těmito zákony?“ „Rozhodně, pane. První zákon je absolutní a téměř mi brání ve využívání mých duševních schopností. Při práci s Galaxií není pravděpodobné, že by jakýkoli postup zabránil všem škodám. Vždy bude pár nebo i mnoho lidí trpět – a robot si musí vybrat nejmenší zlo. Výběr zabere spoustu času, ale i pak nemám nikdy jistotu, neboť spletitost možností je příliš velká.“

 „To chápu,“ řekl Trevize.

„V celé galaktické historii,“ pokračoval Daneel, „jsem se snažil mírnit nejhorší stránky nesvárů a pohrom, které Galaxii neustále postihovaly. Snad jsem příležitostně v určité míře i uspěl, ale jestli znáte dějiny Galaxie, pak jistě víte, že to nebylo příliš často, a když, tak velmi málo.“

„O tom něco vím,“ řekl Trevize s kyselým úsměvem. „Ještě než se Giskard vypnul, vymyslel nový robotický zákon, který byl dokonce nadřazen prvnímu. Nazvali jsme ho 'Nultý', neboť jsme nemohli přijít na jiné označení, jež by dávalo nějaký smysl. Nultý zákon zní: 'Robot nesmí způsobit újmu lidstvu nebo dovolit svou nečinností, aby lidstvu byla újma způsobena.' Z toho přímo vyplývá, že první zákon musí být upraven následovně: 'Robot nesmí způsobit újmu na zdraví člověka nebo dovolit svou nečinností, aby k ní došlo, kromě případů, v nichž by takové jednání bylo v rozporu s nultým zákonem.' A podobné úpravy musí být provedeny i v druhém a třetím zákonu.“

Trevize se zamračil: „Jak posuzujete, jestli něco může způsobit celému lidstvu újmu, nebo ne?“

„Přesně řečeno, pane,“ řekl Daneel, „teoreticky nultý zákon řešil naše problémy. Ve skutečností jsme se ale nikdy nemohli rozhodnout. Člověk je konkrétní subjekt. Újma způsobená jedinci může být ohodnocena a posouzena. Lidstvo je abstraktní výraz. Jak s ním naložit?“

„To nevím,“ odpověděl Trevize.

„Počkejte,“ zamyslel se Pelorat, „můžete přece lidstvo přetvořit na jeden organismus - na Gaiu.“

„Právě to jsem se pokusil udělat, pane. Položil jsem základy k vytvoření Gai. Jestliže by se lidstvo stalo jediným organismem, představovalo by konkrétní subjekt, se kterým je možné pracovat. Ale ukázalo se, že vytvořit jeden superorganismus není tak jednoduché, jak jsem doufal. Nedalo se to provést, pokud si lidé necenili více superorganismu než své individuality, a já musel najít střední cestu a použít ji. Bylo to ještě dávno před tím, než jsem pomyslel na Zákony robotiky.“

Ach, takže Gaiané jsou roboti, přesně jak jsem je od začátku podezíral,“ chytil se Trevize za hlavu.

„V tom případě jste je podezíral neprávem, pane. Jsou to lidé, ale ve vědomí mají vštípeny obdoby Zákonů robotiky. Musí si vážit života, opravdu ho uctívat... A přestože byla tato zásada zavedena, má svůj závažný nedostatek. Není možné sestavit superorganismus, který by byl složen pouze z lidí, neboť je nestálý. Nelze ho stabilizovat. Musí se do něj včlenit další živočichové, potom rostliny a ještě anorganický svět. Nejmenší superorganismus, který se stává opravdu stabilním, je ucelený svět – svět dostatečně velký a komplexní, aby měl rovnovážnou ekologii. Trvá dlouho, než se taková věc ujme, a teprve v minulém století byla Gaia dokončena a připravena nastoupit cestu k přetváření v Galexii – a přece i to bude hodně dlouho trvat. Snad ale cesta nebude tak dlouhá jako ta, kterou jsme již podstoupili, nebol teď už známe pravidla.“

„A mě potřebujete, abych za vás rozhodl. Mám pravdu, Daneele?“

„Ano, pane. Zákony robotiky mně ani Gaie nedovolují rozhodnout a riskovat, že způsobím lidstvu škodu. Před pěti stoletími, kdy se zdálo, že se nikdy nepodaří vypracovat postup, kterým bych obešel všechny těžkostí stojící v cestě budování Gai, jsem se uchýlil k náhradnímu řešení a dal podnět ke vzniku psychohistorie.“

„To mě mohlo napadnout,“ zamručel Trevize. „Víte, Daneele, začínám věřit, že jste skutečně dvacet tisíc let starý.“ „Děkuji vám, pane.“

„Počkejte chvilku, myslím, že mě něco napadlo,“ řekl Pelorat. „Vy sám jste součástí Gai, Daneele? Jak jste se dozvěděl o psech na Auroře? Přes Bliss?“

Daneel se usmál: „Určitým způsobem máte pravdu, pane. Jsem s Gaiou ve volném svazku, ale nejsem její součástí.“ Trevize povytáhl obočí: „To zní jako na Comporellonu, kde jsme se zastavili hned po odletu z Gai. Tvrdili, že nejsou součástí Spojených Mocností Nadace, ale jsou s nimi pouze ve volném svazku.“

Daneel pomalu přikývl: „Domnívám se, že to přirovnání je zcela na místě, pane. Jako přidružená část Gai se mohu seznámit se vším, s čím je seznámena Gaia – například v osobě té ženy, Bliss. Ale Gaia se nemůže seznámit s tím, co vím já, a tím si udržuji svobodu jednání. Taková svoboda je nezbytná, dokud nebude vybudovaná Galexie.“ Trevize se na chvíli pevně zadíval na robota a potom řekl: „A používal jste vědomosti získané od Bliss, abyste mohl zasahovat do události na naší cestě a upravovat si je podle toho, jak se vám hodí?“ Daneelův povzdech byl překvapivě lidský: „Tak daleko jsem zajít nemohl, pane. Zákony robotiky mě vždy omezovaly. – Přesto jsem ale odlehčil břemeno, které leželo na Blissině vědomí, a převzal jsem malou část zvýšené zodpovědnosti, takže se mohla vypořádat s vlky na Auroře a s tím Intermitentním na Solarii rychleji a s menším ohrožením pro sebe. Navíc jsem za pomoci Bliss ovlivnil tu ženu na Comporellonu a tu na Nové Zemi, aby se na vás dívaly“ s větším zalíbením, a umožnil vám tak pokračovat v cestě.“ Trevize se smutně usmál: „Měl jsem si domyslet, že to nebylo kouzlem mé osobnosti.“ Daneel nepřijal ta slova žalostného sebepodceňování. „Naopak, pane,“ řekl, „z větší části to bylo kouzlem vaší osobnosti. Těm ženám jste se líbil hned od prvního setkání. Já jsem pouze zesílil již přítomný pocit – to je tak všechno, co jsem mohl při všech omezeních Zákony robotiky bezpečně udělat. Kvůli těm omezením, a také jiným důvodům, bylo pro mě velice obtížné vás sem přivést a mohl jsem to udělat pouze nepřímo. Několikrát jsem se ocitl ve velkém nebezpečí, že vás ztratím.“ „A teď mě tady máte,“ řekl Trevize. „Co ode mě vlastně chcete? Abych potvrdil své rozhodnutí ve prospěch Galexie?“ Na Daneelově tváři, která byla jinak naprosto neměnná, se objevil zoufalý výraz. „Ne, pane. Pouhé rozhodnutí již nestačí. Přivedl jsem vás sem, jak nejlépe jsem mohl ve svém současném stavu, kvůli něčemu mnohem naléhavějšímu. Já umírám.“

Snad to způsobila věcnost, s jakou Daneel promluvil, nebo snad smrt po dvaceti tisících letech života nepřipadá nijak tragická tomu, kdo má vyměřeno žít jen méně než polovinu procenta z té doby, ale v každém případě Trevize nepocítil žádnou lítost.

„Umíráte? Může stroj umírat?“

„Může přestat existovat, pane. Pojmenujte to, jak chcete. Jsem starý. Žádná z živoucích bytostí - ani organická, ani robotická -, která byla v Galaxii, když jsem byl poprvé obdařen vědomím, už nežije. Já jsem tu stále. Ale i mně se nedostává kontinuity.“

„V jakém ohledu?“

„Ani jedna z fyzických částí mého těla se nevyhnula náhradě, a to dokonce několikrát. Vždyť i můj pozitronový mozek byl při pěti různých příležitostech nahrazen. Pokaždé byl obsah mého dřívějšího mozku do posledního pozitronu přenesen do mozku novějšiho. Pokaždé měl můj nový mozek větší kapacitu a byl složitější než ten předcházející. Tím jsem získával více místa pro pamětí, pro rychlejší rozhodování a jednání. Ale ...“

„Ale?“

„Čím je mozek vyvinutější a složitější, tím je nestálejší a tím rychleji se rozkládá. Můj současný mozek je stotisíckrát citlivější než můj první a jeho kapacita je desetmiliónkrát větší, ale zatímco můj první mozek vydržel více než deset tisíc let, ten současný není starší než šest set let, a přitom se už na něm neklamně projevuje stárnutí. Mozek je zaplněn naprosto přesným záznamem dvaceti tisíc let a přesným vyvolávacím mechanismem paměti. Velice rychle se snižuje schopnost rychle se rozhodnout a ještě rychleji se snižuje schopnost zkoumat a ovlivňovat vědomí na hyperprostorové vzdálenosti. Nemohu ani vyvinout šestý mozek. Další miniaturizace naráží na pevnou hráz určitých zásad a další zvýšení složitosti mozku nepřinese nic jiného než okamžitý pád.“

Pelorat vypadal zoufale. „Ale, Daneele, cožpak vás Gaia nemůže udržovat v chodu – teď, když Trevize posoudil a vybral Galexii...“

„Rozklad pokračoval jednoduše příliš dlouho, pane,“ řekl Daneel; jako vždy nedával najevo žádné emoce. „Musel jsem počkat, až bude Gáia dokončena, přestože tím vznikly těžkostí, které se daly očekávat. Když jsem našel člověka – pana Trevize –,  který byl schopen udělat klíčové rozhodnutí, bylo již pozdě. Nemyslete si ale, že jsem nepodnikl žádné kroky k prodloužení svého života. Krok za krokem jsem omezoval svou činnost, abych tím uchoval, co jsem mohl, pro výjimečné situace. A když jsem se už nemohl spoléhat na aktivní opatření pro zachování odtrženosti systému Země a Měsíce, přijal jsem pasívní. V období několika let jsem jednoho po druhém povolal domů všechny humanoidní roboty, kteří se mnou pracovali. Jejich posledním úkolem bylo odstranit veškeré zprávy o Zemi v planetárních archívech. Bez mé práce a bez činnosti mých kolegů by nemohla mít Gaia základní potřebné nástroje ke včasnému vybudování Galexie.“

„A vy jste všechno tohle věděl,“ podivil se Trevize, „když jsem udělal své rozhodnutí?“

Mnohem dříve, pane,“ řekl Daneel. „Gaia ovšem nevěděla nic.“

„Ale potom,“ vybuchl Trevize rozzlobeně, „jaký smysl měla celá ta maškaráda? K čemu to bylo dobré? Od svého rozhodnutí jsem prošmejdil celou Galaxií, hledal Zemi a to, co jsem považoval za její tajemství – netuše, že to tajemství jste VY –, abych mohl své rozhodnutí potvrdit. Tak jsem ho tedy potvrdil. Teď vím, že je Galexie naprosto nezbytná... A jak se zdá, bylo to všechno k ničemu. Proč jste Galaxii a mě nenechal svému osudu?“

Daneel pravil: „Protože, pane, hledám řešení a ve všem jsem pokračoval s nadějí, že snad nějaké najdu. Není už možné, abych si provedl výměnu pozitronového mozku, ale mohl bych ho propojit s lidským mozkem. Takovým mozkem, který není ovlivňován Zákony robotiky a který by nejen zvýšil mou stávající mozkovou kapacitu, ale zároveň mi přidal i celou novou oblast schopností. Proto jsem vás sem přivedl.“

Trevize se zhrozil: „Chcete naznačit, že se chystáte propojit lidský mozek do vašeho? Má ztratit lidský mozek svou individualitu, abyste mohl vytvořit dvojmozkovou Gaiu?“

„Ano, pane. Nestanu se tak nesmrtelným, ale mohlo by mi to umožnit prodloužit si život natolik, aby se mi podařilo vybudovat Galexii.“

„A to jste sem kvůli tomu přivedl MĚ? Chcete mou nezávislost na Zákonech robotiky a mou schopnost úsudku včlenit do sebe za cenu ztráty mé individuality? – Nikdy!“

„Před okamžikem jste potvrdil, že je Galexie nezbytná pro prospěch lidské...“

„I tak. Trvalo by velice dlouho ji vybudovat a já bych ve svém životě zůstal rád individualitou. Na druhou stranu, kdyby se Galexii podařilo vybudovat rychle, ztratila by svou individualitu ona, tedy moje vlastní odindividualizování by bylo částí ztráty nepředstavitelně většího rozsahu. Ovšem nikdy bych se nesmířil se ztrátou své vlastní individuality, dokud si zbytek Galaxie udrží tu svou.“

„To jsem předpokládal. Stejně by bylo nesnadné propojit váš mozek s mým a bude výhodnější, když si ponecháte svou schopnost nezávislého úsudku.“

 „Kdy jste si to rozmyslel? Říkal jste, že jste mě sem přivedl kvůli tomu propojování.“

„Ano. A musel jsem na to vyčerpat mnoho ze své ztenčující se síly. Když jsem říkal: 'Proto jsem vás sem přivedl, pamatujte, prosím, že slovo 'vás' v galaxštině vyjadřuje jednotné i množné číslo –, myslel jsem tím vás všechny.“

Pelorat ve svém křesle znehybněl. „Opravdu? Povězte mi tedy, Daneele, to by propojený lidský mozek mohl využívat veškerou vaši paměť... Celých těch dvacet tisíc let až do hloubi legendárních dob?“

„Jistě, pane.“

Pelorat se dlouze nadechl: „To by završilo můj celoživotní výzkum, a to je něco, pro co bych se milerád vzdal své individuality. Prosím, prokažte mi tu čest sdílet váš mozek.“

Trevize se mírně zeptal: „A co Bliss? Co s ní?“

Pelorat váhal jenom chviličku: „Bliss to pochopí,“ řekl. „Stejně jí po čase bude lépe beze mě.“

Daneel zakroutil hlavou: „Vaše nabídka, doktore Pelorate, je velmi laskavá, ale nemohu ji přijmout. Váš mozek je starý. V nejlepším případě přežije dvacet třicet let, i když bude propojený s mým. Já potřebuji něco jiného. – Podívejte!“ Pokynul paží a řekl: „Přivolal jsem ji nazpět.“

Vracela se Bliss, s úsměvem na tváři se k nim blížila svým charakteristickým houpavým krokem.

Pelorat se křečovitě napřímil. „Bliss! To ne!“

„Nebojte se, doktore Pelorate,“ uklidnil ho Daneel. „Nemohu použít Bliss. To by mě propojilo s Gaiou, a jak jsem již vysvětlil, já musím zůstat na Gaie nezávislý.“

„V tom případě,“ zamyslel se Pelorat, „kdo ...“

A Trevize, který se díval na štíhlou postavu běžící za Bliss, v tu chvffi pochopil: „Ten robot chtěl celou tu dobu, abychom sem vzali Fallomu, Janove.“

Bliss se vrátila rozesmátá a viditelně v dobrém rozmaru. „Nemohli jsme se dostat za hranice sídla,“ řekla, „ale všechno mi to velice připomíná Solarii. Falloma je samozřejmě přesvědčená, že jsme na Solarii. Ptala jsem se, jestli jí nepřipadá, že Daneel vypadá jinak než Jemby – vždyť Jemby měl kovový povrch. A Falloma povídá: 'Ne tak docela.' Nevím, co tím myslela.“

Podívala se na Fallomu hrající nedaleko na flétnu vážně se tvářícímu Daneelovi, který v rytmu pokyvoval hlavou. Donesl se k nim tenký, jasný a krásný hlas flétny.

„Věděli jste, že si s sebou bere flétnu, když jsme odcházeli z lodě?“ zeptala se Bliss. „Mám dojem, že ji od Daneela nedostaneme pěkně dlouho.“

Její poznámka narazila na tíživé ticho a Bliss náhle znepokojeně pohlédla na oba muže. „Co se stalo?“

Trevize lehce kývl na Pelorata. Zdálo se, že ten posunek znamená – „je to na tobě“.

Pelorat si odkašlal a řekl: „Vlastně, Bliss, myslím, že Falloma zůstane s Daneelem natrvalo.“

„Opravdu?“ Bliss se zamračila a chystala se vykročit k Daneelovi, ale Pelorat ji chytil za ruku. „Bliss, miláčku, to nemůžeš. Je mnohem mocnější než celá Gaia, a jestli má vzniknout Galexie, Falloma s ním musí zůstat. Já ti to vysvětlím – a ty, Golane, mě prosím tě oprav, jestli jsem něco špatně pochopil.“

Bliss poslouchala vysvětlování a její obličej postupně dostával zoufalý výraz.

Trevize se pokusil o chladnou logiku: „Víš, jak to je, Bliss. To dítě je Intermitentní a Daneel byl sestrojen a vyroben Intermitentními. Dítě bylo vychováno robotem a neznalo nic než državu, stejně prázdnou, jako je tahle. Je schopna usměrňovat energii, kterou Daneel potřebuje, a ona bude žít tři nebo čtyři staletí. To by mohla být doba, která je potřebná pro vystavění Galexie.“

Bliss řekla se zardělými tvářemi a vlhkýma očima: „Věřím, že ten robot vedl naši cestu k Zemi tak, abychom se stavili na Solarii a vzali pro něj to dítě.“

Trevize pokrčil rameny. „Snad jen využil příležitosti. Nemyslím, že by jeho vliv byl dostatečně velký, aby nás mohl vodit přes hyperprostor jako nějaké loutky.“

„Ne. Má takovou moc. Postaral se, abych cítila k dítěti silné pouto a raději ho vzala s sebou, než ho nechala zabít. Abych ho před tebou chránila, když jsi k němu neměl žádné sympatie a byl z něj jen a jen rozmrzelý.“

„Myslím, že Daneel v tobě možná jen trochu posílil vaši gaiskou etiku,“ řekl Trevize. „Pojď, Bliss, tím nic nezískáš. Předpokládejme, že bys mohla odvézt Fallomu. Kam bys ji vzala, aby byla stejně šťastná, jako je tady? Letěla bys s ní na Solarii, kde by ji bez lítosti zabili? Nebo na nějaký lidnatý svět, kde by se trápila a nakonec zemřela? Na Gaiu, kde by se utápěla ve stesku po Jembym, na nekonečnou cestu po Galaxii, kde by považovala každý svět, na kterém bychom se stavili, za Solarii? A našla bys pro Daneela náhradu, aby mohl dokončit výstavbu Galexie?“

Bliss byla zamlklá.

Pelorat k ní trochu ostýchavě natáhl ruku: „Bliss,“ řekl, „dobrovolně jsem se nabídl, že propojím svůj mozek s Daneelovým. Nepřijal to, prý jsem starý. Přál bych si, aby to přijal, kdyby ti to mělo vrátit Fallomu.“

Bliss vzala jeho napřaženou ruku a políbila ji. „Děkuji ti, Pele, ale je to příliš vysoká cena, dokonce i za Falomu.“ Zhluboka se nadechla a pokusila se usmát. „Snad až se dostaneme zpátky na Gaiu, najde se v globálním organismu místo, abych mohla mít své dítě – a já vložím Fallomu do slabik jeho jména.“

Jako by Daneel věděl, že se všechno urovnalo, přicházel k nim s Fallomou, která bujaře poskakovala po jeho boku. Dívka se rozeběhla a dorazila první. Oslovila Bliss: „Děkuji ti, Bliss, že jsi mě vzala domů k Jembymu a že ses o mě starala, když jsme byli na lodi. Budu na tebe vždycky vzpomínat.“ Potom se vrhla do Blissiny náruče a obě se pevně objaly.

„Doufám, že budeš vždycky šťastná,“ vzlykla Bliss. „Budu na tebe také vzpomínat, Fallomo,“ a neochotně ji pustila. Falloma se obrátila na Pelorata a řekla: „Tobě také děkuji, Pele, žes mě nechal číst si ve svých filmových knihách.“ Potom, beze slov a s náznakem zaváhání, podala svou útlou dívčí ručku Trevizovi. Na okamžik ji sevřel a rychle zase pustil.

„Hodně štěstí, Fallomo,“ zabručel.

Daneel řekl: „Děkuji vám všem, dámo a pánové, za to, co jste každý z vás svým dílem práce vykonali. Nyní můžete odejít, neboť vaše pátrání je u konce. Také moje práce bude velice brzo a teď i úspěšně završena.“

Bliss se ale ozvala: „Počkejte, ještě jsme tak docela neskončili. Dosud nevíme, jestli je podle Trevizova názoru stále pro budoucnost lidstva nejlepší Galexie, jakožto protiklad k nějaké ohromné konglomeraci Izolovaných.“

„Trevize to již před chvílí vyjasnil, madam. Rozhodl se pro Galexii,“ řekl Daneel.

Bliss stiskla rty: „Raději bych to slyšela od něho. – Jak to tedy je, Trevizi?“

Trevize tiše odpověděl: „Jak bys to chtěla ty, Bliss? Rozhodnu-li se proti Galexii, můžeš získat nazpět Fallomu.“ „Jsem Gaia. Musím znát tvoje rozhodnutí a jeho odůvodnění – pro samotnou pravdu a nic víc,“ prohlásila Bliss. „Řekněte jí to, pane. Vaše vědomí, jak Gaia ví, nebylo ovlivněno,“ vybídl Trevize Daneel.

A ten řekl: „Rozhodl jsem se pro Galexii. V tomhle bodě mám už docela jasno.“

Bliss znehybněla na dobu, za kterou by se dalo v klidu napočítat do padesáti, jako by čekala, až ta zpráva dorazí ke všem částem Gai, a potom se zeptala: „Proč?“

Trevize se dal do vysvětlování: „Poslouchej. Od samého začátku jsem věděl, že pro lidstvo jsou možné dvě varianty budoucnosti – Galexie, nebo Druhá Říše podle Seldonova Plánu. A zdálo se mi, že se tyto dvě možnosti navzájem vylučují. Nemohli bychom mít Galexií, pokud by nebyla v Seldonově Plánu z nějakého důvodu základní chyba.

Naneštěstí jsem neznal ze Seldonova Plánu nic jiného než dva základní axiómy, o které se opírá. Za prvé: Aby se mohlo lidstvo statisticky považovat za skupinu individualit, které se mezi sebou vzájemně náhodně ovlivňují, musí v ní být zahrnuto ohromné množství lidí. A za druhé: Lidstvo nesmí znát výsledky psychohistorických závěrů, dokud jich nebylo dosaženo.

Cítil jsem, neboť jsem se již rozhodl pro Galexii, podvědomě chyby v Seldonově Plánu; a tyto chyby mohly být jedině v základních větách, jelikož jenom ty jsem znal. Bylo to jediné, co jsem o Plánu věděl. A přece jsem neviděl na základních větách nic zvláštního. Potom jsem se snažil najít Zemi. Cítil jsem, že nemohla být tak důkladně schována bez účelu. Musel jsem zjistit, co v tom vězí.

Neměl jsem žádný podstatný důvod předpokládat, že když najdu Zemi, najdu i řešení, ale byl jsem zoufalý a nedokázal jsem přijít na nic jiného, co bych měl dělat. A snad mě také poháněla Daneelova touha po solarijském dítěti.

V každém případě jsme nakonec přiletěli k Zemi a potom k Měsíci, ty jsi, Bliss, ucítila Daneelovo vědomí, které ti, samozřejmě úmyslně, ukázal. Podle tvých slov to nebylo vědomí člověka ani robota. Když jsem se nad tím později zamyslel, dávalo to smysl, protože Daneelův mozek je daleko vyspělejší než jakýkoli jiný, který kdy byl vyroben, a proto jsi Daneela nemohla vnímat jako pouhého robota. A stejně tak jsi ho nemohla vnímat jako člověka. Podle Pelorata to bylo 'něco nového', a tímhle termínem uvedl i ve mně do pohybu 'něco nového'. Novou myšlenku.

Před dávnou dobou vypracoval Daneel se svými spolupracovníky nultý zákon robotiky, který byl mnohem důležitější než ostatní tři, a já najednou pochopil třetí základní axióm psychohistorie, který byl mnohem důležitější než ostatní dva; třetí axióm je totiž zdánlivě natolik samozřejmý, že se ho nikdo ani neobtěžoval vyslovit.

Vyjadřuje toto: První dva axiómy se zabývají lidmi a jsou založeny na nevysloveném předpokladu, že lidé jsou jedinými inteligentními tvory v Galaxii, a tím i jedinými organismy, jejichž činnost je rozhodující pro vývoj společnosti a historie. To nikdy nevyslovené pravidlo počítá s tím, že v Galaxii je jediný inteligentní živočišný druh, kterým je Homo sapiens. Jestliže se objeví 'něco nového', jestliže se objeví další inteligentní tvorové, kteří se budou svými přirozenými vlastnostmi významně odlišovat, potom jejich chování nebude přesně definováno matematickými postupy psychohistorie a Seldonův Plán nebude mít žádnou platnost. Chápete to?“

Trevize téměř roztřásla upřímná touha dokonale vysvětlit svou myšlenku. „Chápete to?“ zeptal se znovu.

Pelorat kývl : „Ano. Ale, staříku, já sice nechci malovat čerta na zeď...“

„Ale? Pokračuj.“

„Lidé jsou přece jediné inteligentní bytosti v Galaxii.“ „A co roboti?“ namítla Bliss. „A Gaia?“

Pelorat se na chvilku zamyslel a potom váhavě řekl: „Od vymizení Intermitentních nehráli roboti v lidské historii žádnou významnou úlohu. Lidi vytvořili roboty a roboti vytvořili Gaiu – až dosud se musí jak roboti, tak i Gaia řídit Zákony robotiky a nezbývá jim nic jiného než se podvolit lidské vůli, Přes dvacet tisíc let Daneelova úsilí a dlouhý vývoj Gai by stačilo jedno jediné slůvko od člověka, Golana Trevize, zastavit všechno snažení a vývoj. Z toho tedy vyplývá, že lidé jsou jediným důležitým inteligentním druhem v Galaxii a psychohistorie zůstává v platnosti.“

„Jediná forma inteligence v Galaxii,“ opakoval pomalu Trevize. „Souhlasím. Jenže my tak dlouze a tak často hovoříme o Galaxii, že nám vůbec nedochází, že to není všechno.

Galaxie není vesmír. V něm jsou další galaxie.“

Pelorat a Bliss sebou znepokojeně trhli. Daneel naslouchal s vlídnou vážností a pomalu hladil Fallomu po vlasech. „Poslouchejte ještě,“ navázal Trevize. „Hned na okraji Galaxie jsou Magellanova oblaka, dvě galaxie, do kterých ještě nikdy nepronikla žádná lidská loď. Za nimi jsou další galaxie a od nich není daleko k Andromedě souhvězdí galaxie ještě větší, než je ta naše. Za ní jsou miliardy dalších galaxií.

V naší Galaxii se vyvinul pouze jeden tvor dostatečně inteligentní na to, aby mohl rozvinutou technickou společnost; ale co my víme o ostatních galaxiích? Vaše může být výjimečná. V některých dalších – dokonce snad ve všech – může být mnoho soupeřících inteligentních, které spolu bojují. Každý z nich může pro nás být. Snad je nejvíce zaměstnává jejich vzájemný boj, ale co když v některých galaxiích získá jeden druh nadvládu nad ostatními a potom bude mít čas, aby uvažoval o možnosti jít do dalších galaxií?

V hyperprostoru je Galaxie pouhým bodem a stejně je tomu i s celým vesmírem. Ještě jsme nenavštívili žádnou jinou galaxii, a pokud víme, žádný inteligentní tvor z jiné galaxie ještě nenavštívil nás. Ale to může jednoho dne skončit! A jestliže přijdou útočníci, najdou způsob, jak postavit lidi proti sobě. My jsme mohli bojovat jenom se sebou a jsme navyklí na takové bratrovražedné srážky. Útočník, který nás přistihne rozdělené, nás všechny ovládne nebo zničí. Pro nás je jedinou opravdovou obranou vybudování Galexie, která se nebude moci rozdělit a která bude schopna postavit se útočníkům s plnou silou.“

Bliss se zavrtěla: „To zní strašidelně. Budeme mít na vybudování Galexie čas?“

Trevize pohlédl vzhůru, jako by chtěl proniknout pohledem silnou vrstvou měsíční horniny, která ho oddělovala od povrchu a vesmíru, jako by se snažil dohlédnout k těm velmi vzdáleným galaxiím a pomalu se vydával skrz nepředstavitelnou dálavu vesmíru.

Po chvíli pomalu řekl: „Pokud víme – po celou historii lidstva nás neovlivňovala žádná jiná inteligentní stvoření. Je potřeba, aby to vydrželo ještě pár století, snad ne víc než jednu desetitisícinu doby, po kterou již naše civilizace existuje, a budeme v bezpečí. Koneckonců,“ a Trevize pocítil náhlé ostré píchnutí obav, které se přinutil přehlédnout, „zatím se alespoň nezdá, že bychom měli nepřátele tady, mezi sebou.“

Kdyby v tu chvíli sklonil svůj zrak, setkal by se se zamyšlenýma očima Fallomy – hermafrodita, tvora usměrňujícího energii a zcela odlišného –, které se na něj nevyzpytatelně dívaly.