SELDONUV PLÁN

MATEMATIKA Syntéza počtu n-proměnných a n-rozměrové symetrie je základ toho, co Seldon jednou nazval „moje malá algebra lidskosti“...

Encyclopedia Galactica

Vemte si nějaký prostor!

Kde tento prostor leží, není momentálně důležité. Úplně stačí říci, že je pravděpodobné, že v tomto prostoru více než kde jinde existuje Druhá Nadace.

V tomto prostoru byla po staletí pěstována ryzí věda a přesto nevynalezla nic tak důvtipného, co by jí během tisíciletého trvání zrovnoprávnilo. Byla to věda, která se zabývala pouze matematickými koncepcemi, a to takovým způsobem, který byl podobný spekulacím v dávných dobách, v těch primitivních prehistorických dnech, kdy teprve vznikaly technologie a Člověk ještě žil na své jediné, nám dnes neznámé planetě.

V tomto prostoru, chráněném duševními schopnostmi až dosud nenapadnutelnými sdruženými silami zbytku Galaxie, byl Prvotní Zářič, který udržoval všechno to podstatné ze Seldonova plánu.

A pak byl v tomto prostoru ještě jeden muž - První Mluvčí. Byl v pořadí dvacátý vrchní dozorce Plánu a jeho titul neskrýval nic hlubšího než to, že na shromáždění vůdců Druhé Nadace promluvil jako první.

Jeho předchůdce porazil Mezka, ale trosky této obrovské bitvy zatarasily cestu Plánu. Už dvacet pět let se on a jeho správa snažili přinutit zbytek Galaxie, hloupé lidské bytosti, aby se vrátily k této cestě. Byl to strašlivý úkol...

První Mluvčí vzhlédl k otevřeným dveřím. Zatímco v opuštěné místnosti rozvažoval o posledním čtvrt století, o úsilí, které nyní pomalu a nevyhnutelně směřovalo k dosažení svého vrcholu, zatímco byl takto zaměstnán, jeho mysl již byla zaujata očekáváním nově příchozího. Nějakého studenta, jednoho z těch, kteří to eventuálně mohli všechno převzít.

Mladý muž stál nerozhodně ve dveřích, takže První Mluvčí k němu musel dojít, vzít ho kolem ramen a přátelsky ho vtáhnout dovnitř.

Student se ostýchavě usmál a První Mluvčí na to reagoval: „Nejdřív vám musím povědět, proč jste zde.“

Seděli proti sobě na opačných stranách stolu. Ani jeden z nich nemluvil tak, aby mohl být v Galaxii poznán někým, kdo sám není členem Druhé Nadace.

Řečí se vlastně člověk naučil nedokonale přenášet své myšlenky a pocity. Vytvářením libovolných zvuků a kombinacemi zvuků začal vyjadřovat určité duševní zabarvení, a tak rozvíjel metodu komunikace - vzhledem k její nemotornosti a těžkopádnosti však degeneroval a všechna jemnost mysli přešla na pouhou primitivní hrdelní signalizaci.

A důsledky, budeme-li je sledovat hlouběji a hlouběji nás zavedou k tomu, že všechno dosud známé lidské utrpení pramení z toho, že nikdo v historii Galaxie až na Hari Seldona a několik málo těch, kteří přišli po něm, neuměl opravdu porozumět druhému. Každý člověk žije za neproniknutelnou stěnou husté mlhy, uvnitř které není nikdo jiný kromě něho. Občas se z hloubek vynořují signály, které říkají, že tam někde je ještě někdo jiný, takže tápou jeden k druhému. Ale přesto se nikdy nepoznali, nemohli si porozumět a neodvažovali se si důvěřovat. Už od dětství cítili hrůzu a nejistotu této nepřekonatelné izolace - byl zde plíživý strach lidí ze sebe navzájem, neurvalá dravost mezi nimi.

Po desítky tisíc let klopýtali a trmáceli se bahnem a zadržovali svá vědomí, která byla v podstatě přizpůsobena k přátelství.

Člověk se instinktivně snažil najít cestu ven z omezenosti lidské řeči. Sémantika, symbolická logika, psychoanalýza to vše byly vynálezy, které mohly řeč buď zdokonalit, anebo se jí mohly vyhnout.

Psychohistorie se vyvinula z vědy o duši, byla její konečnou matematizací, která byla nakonec úspěšná. Rozvoj matematiky byl nezbytný k pochopení nervové fyziologie a elektrochemie nervového systému, což potom přirozeně vedlo, muselo vést, až k poznání nukleárních sil a poprvé se tak podařilo skutečně rozvinout psychologii jako vědu a přenesením psychologické znalosti jedince na skupinu došlo také k matematizaci sociologie.

Rozsáhlé skupiny, bilióny, které žily na planetách, trilióny žijící v Sektorech, kvadrilióny žijící v celé Galaxii se staly ne pouhými lidskými bytostmi, ale obrovskými silami, se kterými se dalo statisticky pracovat - na základě toho Hari Seldon uviděl nevyhnutelnou budoucnost a mohl tak vytvořit svůj Plán.

Ty samé základní poznatky o duší, které Seldona přivedly k vytvoření Plánu, způsobily to, že při dialogu se Studentem nemusel První Mluvčí používat slova.

Každá reakce na podnět, jakkoli slabý, byla dokonale zachycena ve všech svých nepatrných obměnách a proudech, které běžely v mysli toho druhého. První Mluvčí neuměl cítit obsah studentových emocí instinktivně tak, jako to uměl Mezek - protože Mezek byl mutant se schopnostmi, které nikdy nemohly být zcela pochopitelné pro obyčejného muže, a to ani pro příslušníka Druhé Nadace - ten je na základě dlouhodobého tréninku musel odvodit.

Protože však je zcela nemožné vyjevit společnosti založené na řeči metodu, kterou se příslušníci Druhé Nadace dorozumívali, nebudeme se nadále celou touto záležitostí zabývat. Prvního Mluvčího představíme jako normálně mluvícího a jestliže překlad není vždy zcela dokonalý, je to ten nejlepší, jaký mohl být za daných podmínek udělán.

Není pravda, že by První Mluvčí řekl „Nejprve vám musím povědět, proč tedy jste zde“ - místo toho se jen usmál a pozvedl prst přesně takto.

První Mluvčí řekl: „Studoval jste pilně vědu o duši po většinu svého života. Nasál jste do sebe vše, co vám vaši učitelé mohli dát. Je už načase, abyste se vy a několik vám podobných začali připravovat na Řečnictví.“

Neklid na druhé straně stolu.

„Ne - teď to musíte brát klidně. Doufal jste, že vás budeme kvalifikovat. Měl jste strach, že nebudeme. Ve skutečnosti obojí, strach i naděje, je slabost. Vy jste věděl, že vás budeme kvalifikovat, ale bránil jste se si to připustit, protože kdybyste to udělal, stal byste se tak sebejistým, že jste se bál, že byste byl nevhodný. To je ale nesmysl! Většinou je beznadějně hloupý ten, kdo si není vědom toho, že je moudrý. Už to je součástí vaší kvalifikace, že jste věděl, že budete kvalifikován.“

Uvolnění na druhé straně stolu.

„Tak. Nyní se cítíte lépe a vaše ostražitost zmizela. Budete se lépe koncentrovat a lépe rozumět. Pamatujte si, abyste byl skutečně výkonný, není nutné držet mysl pod dohledem, to, že se ovládáte, je pro inteligenční sondu úplně stejné jako obnažené duševno. Spíše je možné si pěstovat nevinnost, uvědomování si sebe a zároveň pocit neznalosti sebe samého, což není nic, co by se muselo schovávat. Má mysl je k vám otevřená. A  to platí pro nás pro oba.“

Pokračoval: „Není to nic snadného být Mluvčím. Především není snadné být psychohistorikem a ani ten nejlepší psychohistorik nemusí být kvalifikován na Mluvčího. Je v tom jistý rozdíl. Mluvčí nejen že musí znát matematické pozadí Seldonova plánu, ale musí pro něj a jeho cíle hořet. Musí milovat Plán, jako život a vzduch. Dokonce víc, musí to pro něj být živý přítel.

Víte, co to je?“

Ruka Prvního Mluvčího se jemně vznesla nad černou nablýskanou kostkou ležící uprostřed stolu.

„Ne, nevím.“

„Už jste slyšel o Prvotním Zářiči?“ „Toto?“ Údiv.

„Očekával jste něco vznešenějšího a úctyhodnějšího? Je to přirozené. Toto vytvořili Seldonovi vrstevníci v době Říše. Už téměř čtyři sta let dokonale slouží našim potřebám, aniž by vyžadoval nějaké opravy či úpravy. A je to štěstí, protože nikdo z Druhé Nadace na něj technicky nestačí.“ Jemně se usmál. „Ti z První Nadace jsou zřejmě schopni vytvořit jeho duplikát, ale pochopitelně se o tom nikdy nesmí dozvědět.“

Stlačil páku na své straně stolu a místnost potemněla. Ale jen na chvíli, protože dvě dlouhé stěny místnosti se začaly postupně oživovat, až prudce vzplály životem. Nejprve byly celé perlově bílé, pak se na nich začaly objevovat tu a tam tmavé plochy a z nich se nakonec vyklubaly černým inkoustem drobně vytištěné rovnice. Některé z nich byly orámovány červenou linkou, která se vinula v černi jako klikatící se potůček.

„Pojďte, chlapče a stoupněte si sem, před stěnu. Nebudete vrhat žádný stín. Světlo vyzařované Zářičem je totiž zvláštní povahy. Abych vám řekl pravdu, sám nevím, čím to je, pouze vím, že nebudete vrhat stín.“

Společně stáli ve světle. Každá ze stěn byla téměř deset metrů dlouhá a tři metry vysoká. Písmo bylo malé a zhuštěné.

„Toto není celý Plán,“ řekl První Mluvčí. „Aby se nám vešel na obě stěny, musela by být každá rovnice zmenšena na mikroskopickou velikost - a to není možné. To, co nyní vidíte, je prozatím ta nejdůležitější část Plánu. Už o tom něco víte, že?“

„Ano.“ „Poznáváte z toho něco?“

Vleklé ticho. Student ukázal prstem a jak to udělal, linka rovnice se začala posunovat po stěně dolů, dokud ta jedna řada funkcí, kterou měl na mysli - i když by se zdálo, že rychlé gesto prstu mohlo jen stěží nějakou funkci určit- se nedostala do úrovně očí.

První Mluvčí se tiše zasmál. „Zjišťujete, že Prvotní Zářič je s vaší myslí sladěn. Možná jste od této hračičky očekával větší překvapení. Co byste řekl o rovnici, kterou jste si vybral?“

„To...“ Student se zajíknul, „to je Rigelliánský integrál, který vychází z nestejnoměrného rozdělování na planetě, což pak indikuje vznik dvou velkých ekonomických tříd, případně vznik sektoru s nestabilními emocionálními vzorci...“

„A co to značí?“

„Představuje to vrcholné pnutí, protože zde máme“ - ukázal a vzorce se opět posunuly - „konvergující řadu.“ „Dobře,“ řekl První Mluvčí. „A povězte mi, co si o tom všem myslíte. Je to dokončené umělecké dílo, že?“ „Rozhodně.“

„Špatně! Není.“ A pak ostře: „To je to první, co se musíte naučit znovu. Seldonův Plán není ani dokončený, ani správný. Je dokonalý pro ten čas, ve kterém byl stvořen. Desítky generací pečlivě studovaly tyto vzorce, pracovaly s nimi, rozkládaly je a zase skládaly dohromady. Udělaly však více než toto. Po téměř čtyři sta uplynulých let konfrontovaly předpovědi a vzorce se skutečností a z toho se učily. Zjisti1y toho víc, než Seldon kdy mohl vědět a kdybychom si mohli s poznatky nahromaděnými za ta staletí zopakovat Seldonovu práci, byla by udělána lépe. Je vám toto naprosto jasné?“

Student se zdál být trochu v šoku.

„Než obdržíte svoji hodnost Mluvčího,“ pokračoval První Mluvčí, „budete muset vy sám vytvořit nějaký původní dodatek k Plánu. Není to tak velké rouhačství. Každá z těch červených značek, které na stěně vidíte, je příspěvkem někoho, kdo mezi námi žil až po Seldonovi. Proč...proč...“ Podíval se nahoru. „Tam!“

Celá stěna se na něj jakoby řítila.

„Toto,“ řekl, „je moje.“ Jemná červená linka ohraničovala dvě stě čtverečních centimetrů, uvnitř kterých byly dvě dlouhé větve výpočtů. Mezi nimi byla jedna řada červeně napsaných vzorců.

„Nezdá se,“ řekl První Mluvčí, „že by toho bylo moc. Je to ta část Plánu, které jen tak nedosáhneme, pokud to půjde tak, jak až doposud. Týká se to období sjednocení, kdy je Druhá Říše, která by měla vzniknout, svírána rivalitou osobností, které ji mohou rozštěpit, jestliže boj bude vyrovnaný, nebo ji sevřou do nehybnosti, jestliže boj vyrovnaný nebude. Obě tyto možnosti jsou zde postupně zvažovány a i metoda, jak se tomu vyhnout, je zde naznačena.

Přesto je toto pouze pravděpodobné a i třetí možnost může existovat. Pravděpodobnost toho je poměrně nízká - dvacet celých šedesát čtyři procent, ale i ty varianty, které měly

menší pravděpodobnost se už staly a pravděpodobnost celého Plánu je vlastně pouze čtyřicet procent. Tato třetí možnost vychází z možného kompromisu mezi dvěma, můžeme uvažovat i více osobami. Toto, jak jsem ukázal, by za prvé zmrazilo Druhou Říši v neužitečném humusu a pak by to případně znamenalo mnohem větší nebezpečí občanských válek, než kdyby k žádnému kompromisu nikdy nedošlo. Naštěstí se tomuto také dá zabránit. A to byl můj příspěvek.“

„Jestli vás smím přerušit - jak se taková změna provádí?“ „Prostřednictvím Zářiče. Ve vašem případě napři'klad

zjistíte, že vaše matematické výpočty budou přísně kontrolovány pěti různými komisemi a že se po vás bude chtít, abyste je bránil proti předem připravenému nemilosrdnému útoku. Po dvou letech to, k čemu jste dospěl, bude posuzováno znovu. Stalo se již víckrát, že zdánlivě dokonalá část práce ukázala svoje chyby až po měsících či letech. Někdy přispěvatel sám objeví trhliny. Jestliže po dvou letech projde i tím dalším zkoumáním, ne méně podrobným, než bylo to první - a je lepší, když během mezidobí mladý vědec vynese na světlo další detaily a podpůrné důkazy, příspěvek bude přiložen k Plánu. Byl to vrchol mé kariéry a bude to i váš vrchol.

Prvotní Zářič může být nastaven na vaše vědomí a všechny úpravy a dodatky mohou být zaneseny působením vašich myšlenek. Nic nebude naznačovat, že ty úpravy a dodatky jsou vaše. Historie Plánu nezná žádné personifikace. Je to společný výtvor nás všech. Rozumíte?“

„Ano!“ „To je tedy k tomuto.“ Velký krok směrem k Prvotnímu Zářiči a stěny byly opět nepopsané, pouze ozářené obyčejným pokojovým osvětlením. „Sedněte si ke stolu a já budu ještě povídat. Psychohistorikům jako takovým stačí znát biostatistiku a neurochemickou matematiku. Někteří neznají nic jiného a mají předpoklad být pouze dobrými statistickými techniky. Ale Mluvčí musí být schopen hovořit o Plánu i bez matematiky. Jestliže ne o Plánu samotném, tedy aspoň o jeho filosofii u jeho cílech.

Takže za prvé, jaký je cíl Plánu? Řekněte mi to, prosím, vašimi slovy, nebude posuzována vaše uhlazenost vytříbenost, to vás ujišťuji.“

Byla to Studentova první šance a váhal, než skočil do napjatě očekávajícího prostoru, který se před ním otvíral. Ostýchavě řekl: „Z toho, co vím, věřím, že záměrem Plánu je vytvořit lidskou civilizaci založenou na orientaci, která by byla zcela odlišná od všeho, co tu až dosud bylo. Orientaci, která podle psychohistorických zjištění by nikdy nemohla vzniknout spontánně...“

„Dost!“ První Mluvčí byl neodbytný. „Nesmíte říci 'nikdy'. To nevystihuje skutečnost. Psychohistorie vlastně předvídá pouze pravděpodobnosti. Určitá událost může být zanedbatelně pravděpodobná, ale pravděpodobnost je vždy větší než nula.“

„Ano, Mluvčí, pokud se mohu opravit, tedy, ví se, že pravděpodobnost, že by žádaná orientace byla dosažena spontánně, je minimální.“

„To už je lepší. A jaká je tedy ta orientace?“

„Je to ta, která míří k civilizaci založené na vědě o duši. V celé známé historii lidstva měly navrch fyzikální technologie, prostřednictvím kterých člověk ovládal okolní svět. Řízení sebe samých a společnosti bylo ponecháno osudu nebo neurčitě tápajícím etickým systémům, které byly založeny na momentálních vnuknutích a emocích. Výsledkem toho bylo, že nikdy neexistovala žádná kultura, jejíž stabilita by byla větší než padesát pět procent, a to pouze jako výsledek velikého lidského utrpení.“

„A proč by orientace, o které mluvíme, nemohla vzniknout spontánně?“

„Protože většina lidských bytostí je duševně vybavena tak, že se raději bude věnovat fyzikálním vědám, ze kterých má viditelný prospěch. Pouze zanedbatelná menšina má vrozené předpoklady pro to, aby se zaplétala do spletitostí vědy o duši s tím, že čím déle to trvá, tím menší a méně viditelný má z toho prospěch. A navíc by takováto orientace mohla vést až ke vzniku benevolentní diktatury toho duševně nejlepšího - je to vlastně další stupeň třídění Člověka. Ta by byla nenáviděna a nemohla by se udržet bez použití násilí, které by surově potlačilo zbytek Lidstva. Takovýto vývoj se nám příčí a musíme se mu vyhnout.“

„Jaké je tedy řešení?“

„Řešením je Seldonův Plán. Budou nastoleny a udržovány takové podmínky, že za tisíc let - dnes již vlastně za šest set let, vznikne Druhá Galaktická Říše, ve které lidstvo bude připraveno na vůdčí postavení vědy o duši. Za tu samou dobu dospěje Druhá Nadace k tomu, že bude mít připravenu již v pořadí čtvrtou skupinu psychologů, kteří budou schopni ujmout se vedení. Nebo, jak už jsem na to často myslel, První Nadace bude obstarávat fyzikálno v jednotné politické Říši a Druhá Nadace duševno vládnoucí třídy.“

„Ach tak. Celkem uspokojivé. Myslíte, že jakákoli Druhá Řeše, která by se v čase udaném Seldonem zformovala, může být považována za naplnění jeho Plánu?“

.

„Ne, to ne. V období táhnoucím se od devátého do sedmnáctého století po vzniku Plánu může vzniknout několik druhých říší, ale pouze jedna je tou Druhou Říší.“

„A z tohoto pohledu, proč je nezbytné, aby existence Druhé Nadace byla utajována - a to především před První Nadací?“

Student zkoušel najít skrytý význam této otázky, ale nenašel ho. Neochotně odpověděl: „Z toho důvodu, že Plán jako celek musí být před lidstvem utajen. Psychohistorické zákony mají statistickou povahu a neplatí, když jednání jednotlivců není nahodilé. Pokud by početná skupina znala klíčové body Plánu, jejich jednání by bylo řízeno touto znalostí a v pojetí psychohistorie by nebylo dále nahodilé. Jinými slovy by nadále nebyli dokonale předvídatelní. Promiňte, ale cítím, že tato odpověď není uspokojivá.“

„Je dobře, že to tak cítíte. Vaše odpověď není správná. Ukrývat se musí Druhá Nadace, ne Plán. Druhá Říše se ještě nezformovala. Máme ještě stále společnost, která odmítá vládnoucí třídu psychologů a která se bojí jejich rozvoje a bojuje proti němu. Rozumíte?“

„Ano, rozumím. Nikdy se na to nekladl důraz...“ „Nebagatelizujte. Nikdy se nekladl - ve škole, i když vy byste měl být schopen si ho sám vyvodit. Toto a ještě mnoho dalších věcí si probereme v blízké budoucnosti během vašeho učňovského období. Navštívíte mě zase za týden. Do té doby bych od vás měl rád poznatky k problémům, které před vás teď předložím. Nechci od vás žádné dokonalé, pečlivé matematické pojednání. Na to by nějaký odborník potřeboval rok a vy máte pouhý týden. Ale chci naznačení trendů a směrů...

Zde v Plánu máte rozvětvení, týká se to doby asi tak před půl stoletím. Všechny potřebné detaily zde máte. Zaznamenáte, že cesta, po které se skutečnost ubírá, se liší od všech předpovědí, její pravděpodobnost je menší než jedno procento. Odhadnete, jak dlouho toto odchýlení může trvat, než se stane nenapravitelné. Odhadnete také, kdy pravděpodobně skončí, když napraveno nebude a navrhnete nějaký rozumný způsob nápravy.“

Student naslepo trhnul prohlížečkou a kamenně koukal na to, co se mu objevilo na malé vestavěné obrazovce.

Řekl: „Proč právě tento problém? Je více než zřejmé, že má význam čistě akademický.“

„Děkuji, chlapče. Jste tak rychlý, jak jsem očekával. Tento problém není hypotetický. Téměř před půl stoletím náhle vtrhnul do galaktické historie Mezek a po deset let hýbal vesmírem. Nepředpokládali jsme ho, nepočítali jsme s ním. Vážně narušil Plán, i když ho nezničil.

Abychom ho zastavili dřív, než ho zničí, byli jsme nuceni proti němu aktivně zasáhnout. Ukázali jsme svoji existenci a co horšího, i část svých schopností. První Nadace o nás ví a my předvídáme, co udělá s ohledem k této znalosti. Sledujte tady ten problém. Zde. A zde.

Přirozeně toto neříkáme každému.“

Chvíli bylo ticho, než si v sobě Student všechno urovnal. Řekl: „Pak tedy Seldonův Plán skončil!“

„Ještě ne. Ale určitě může. Pravděpodobnost úspěchu byla při posledním hodnocení ještě dvacet jedna celých čtyři desetiny procenta.“