V psané podobě jazyka se vyjádření myšlenky děje diskrétním (nespojitým) způsobem. Pomocí grafémů, opticky vnímatelných ustálených značek, se totiž zaznamenávají jednotky, které jsou menší než celek sdělení. Grafémem může být písmeno, ale i matematický symbol, značka, číslice apod.

Např. sdělení, které je ve zvukové formě spojité [vlakmijelvedvje], zapisujeme v dnešní češtině rozčleněné na jednotlivá grafická slova (vlak mi jel ve dvě), jejichž hranice nemají s výslovností ani s věcným obsahem sdělení nic společného: mi a velmi pravděpodobně i jel tvoří jeden přízvukový celek se slovem vlak, podobně je jedním přízvukovým celkem ve dvě. V celém sdělení nejsou nutné žádné pauzy a v běžné řeči jedno slovo plynule přechází v druhé. Spojení ve dvě je i nerozložitelný celek významový. Zvuková forma, v níž jedna hláska plynule přechází v druhou, je v zápisu nadto zapsána ve formě jednotlivých písemných znaků, v tištěné podobě nespojitých. Samozřejmě není vyloučeno, že by se mohlo členění zvukové a psané řeči alespoň na úrovni slov shodovat ([nespiːvejte] - psané Nezpívejte!), v delších sděleních však velmi pravděpodobně určitý nesoulad obou forem najdeme. Vztah, který jsme tu dokumentovali na češtině, existuje i v jiných jazycích.

Vyhledejte si podobné příklady z jazyka, který studujete. Uvědomte si, že jinak tomu může být ve spontánní řeči a jinak ve velmi pečlivé výslovnosti nebo ve výslovnosti lektora, který učí začátečníky rozumět zvukové řeči. Ten může - pokud to zvuková podoba jazyka jen trochu dovoluje - psaná slova při vyslovování poněkud oddělovat.

Psaný projev má funkci zaznamenávací (slouží záznamu cestou myšlenka → její formulace → zápis, záznam), současně však funkci vybavovací (z psaného textu pochopíme obsah sdělení). Grafémy, pomocí nichž se záznam děje, mají své alografy, pravidelné, územ ustálené obměny dané značky (písmene, číslice aj.) vázané postavením v celku textu, dané dobově (např. gotické ostré tvary písmen, které ustoupily oblejším tvarů dnešní latinky), kulturními zvyklostmi (např. číslice 7 se na kontinentu přeškrtává, v Anglii ne), a také volné varianty (např. různé tvary rukopisné, typografické typy písma), které mohou být využity pro grafické kontrasty psaných textů (kurzíva, petit ...).

Rozčleňování souvislé informace na diskrétní jednotky psaného textu může být v principu dvojí: ideografické a fonografické. V konkrétním jazyce se velmi často v psaných textech vyskytují příklady na uplatnění obou způsobů psaní, jeden z nich je však pro jazyk základní.

Vychází-li záznam z obsahové stránky sdělení a pomocí znaků psané podoby řeči (grafémů) se zachycují pojmy, princip psaní je ideografický, záznam se děje pomocí ideogramů. Tento způsob záznamu užívá lidstvo již po tisíciletí. Dodnes není zapomenut pro jisté výhody, které v komunikaci přináší. Jeho interpretace totiž není závislá na konkrétním jazyku, vyhovuje proto v nadnárodní komunikační sféře nebo tam, kde má jazyk mnoho uživatelů, kteří mluví navzájem těžko srozumitelnými nářečími. Ideogramem jsou především piktogramy nebo hieroglyfy.

Piktogram je obrázek věci, situace apod., dnes např. označení "vstup pro invalidy" se schematickým obrázkem invalidního vozíku nebo "zákaz vstupu se zmrzlinou" s přeškrtnutým zjednodušeným obrázkem kornoutu zmrzliny. Je přitom lhostejné, jakými slovy význam piktogramu vysvětlíme, podstatné je jen pochopení smyslu.

Hieroglyf je abstraktní, různě složitý znak, který značí vždy celý pojem, konkrétní i abstraktní. U jednotlivých hieroglyfů lze vysledovat jejich vývoj od piktogramu, "obrázek" se postupně změnil v označení pojmu. Vytvořené hieroglyfy lze kombinovat a vytvářet tak záznam pro další a další skutečnosti. Pomocí hieroglyfů je psána stará egyptština nebo památky mayské. Ideogramy jsou i čínské znaky. Uvádí se, že jsou to vlastně logogramy, protože znak odpovídá slovu; sama definice slova ovšem není snadná, a proto není ani termín výhodný. Na rozdíl od piktogramů, které lze „přečíst“ s minimem kulturních znalostí a zkušeností, jsou hieroglyfy a logogramy ustáleny kulturním vývojem a jejich pochopení není jednoduché. Při osvojování psané podoby jazyka je nutno se naučit tisíce značek a zvládnout také pravidla jejich kombinování a variací: pro čínštinu se např. mluví o potřebě zvládnout pro četbu běžné literatury 2 tisíce znaků - jednotliví autoři uvádějí však různý počet v závislosti na tom, jak náročné texty mají na mysli.

Charakter ideogramů mají v dnešních textech číslice nebo různé symboly a značky "jazyka vědy", jejichž užívání je vázáno na okruh specifické vědecké komunikace. V něm mají mezinárodní charakter a umožňují tak rychlé a přesné pochopení informací, např. vzorců, nezávislé na jazyku celého textu.

Obecný princip písemného záznamu jazyka vycházející ze zvukové podoby řeči se nazývá fonografický: zvuková podoba řeči je při něm rozčleňována tak, že určitému zvukovému segmentu odpovídá jeden grafický znak, reprezentovaný obvykle písmenem (literou; ta může mít různé varianty); segmentu odpovídá dané písmeno v různých slovech bez ohledu na jejich význam. (K principům vztahu zvuk:litera viz dále.) Podle toho, zda je takovou vyčleněnou zvukovou jednotkou slabika nebo hláska, existuje písmo slabičné a písmo hláskové.

Ve slabičném písmu odpovídá jeden znak slabice; takový způsob psaní je vzácný, uvádí se např. pro variantu psané japonštiny zvanou katakana. Počet slabičných značek je podle typu jazyka a míry zachycení slabičných variant různý, údajně od 50 do několika set. Písmo zachycující jen souhlásky (např. arabské) je v důsledku také slabičné, příslušné samohlásky nutné pro slabiku jsou vkládány až čtenářem.

V hláskovém písmu postupuje členění dále a z celku promluvy jsou vyčleňovány hlásky; jejich vyčlenění je už záležitostí poměrně vysokého stupně abstrakce (viz 3). Každé hlásce přísluší jisté písmeno a mezi hláskovým složením výrazů a písemným záznamem je paralela. Princip hláskového písma je starým vynálezem lidstva. Je výhodný, neboť při něm lze pomocí minima grafických značek zaznamenat všechny výrazy existující i nově vznikající. Označení "hláskové" písmo je přitom konvenční, neboť písmo zřejmě již ve svých začátcích odráželo jen ty jevy zvukového jazyka, které byly schopny rozlišovat význam, jde tedy vlastně o písmo fonologické (ke vztahu hláska - foném 3 a 8).

Ve většině jazyků světa, a také v evropských jazycích je užíván princip fonografický. Evropské jazyky užívají hláskové písmo, tj. píší jednotlivé výrazy a texty z nich utvořené pomocí sledu písmen, která odrážejí více nebo méně dokonale zvukovou formu slova. To však neznamená, že by šlo o vztah zcela jednoduchý a jednoznačný nebo že by měly litery ve všech jazycích stejnou hláskovou platnost; všimněte si, jak se čte totéž písmeno c ve slovech přejatých z různých jazyků do češtiny: cirkus - z latiny [cirkus], campus - z angličtiny [kampus] (dnes psáno i kampus), cinzano - z italštiny [ʧinzaːno], city - z angličiny [siti]. Naopak může mít přibližně týž zvuk v různých jazycích nestejný způsob psaní, i když jde o jazyky píšící týmž typem písma - latinkou: např. jméno známého ruského spisovatele psané azbukou Чехов má v jazycích užívajících latinky psanou podobu Čechov (česky, slovensky), ale i Chekhov (anglicky), Tschechoff (německy) atd. Čtení písmen je něco jiného než jejich pojmenovávání (užívané např. při spellingu); pojmenování písmen je ovšem v jazyku potřeba znát - uplatní se mj. při čtení zkratek.

Ověřte si ve slovnících, jak různě se mohou číst v jazycích, který studujete, zdánlivě shodná písmena. Podívejte se také, jak se v podstatě táž hláska může v písmu zaznamenat. Lépe pak pochopíte, jak nesnadné je pro lidi málo znalé cizího jazyka vyrovnat se v českých textech s novými cizími slovy. Podívejte se také, jak se v cizím jazyce přepisují jména osobností kultury jako Šostakovič, Rožděstvenskij, Šolochov. Studujete-li ruštinu, všimněte si, jak se naopak jména anglická nebo francouzská převádějí do azbuky.

Ověřte si, jak se čtou v jazyce, který studujete, zkratky mezinárodních institucí, ev. i jiné zkratky. Je to při komunikaci velmi potřebné.

Počátky většiny dnešních hláskových písem se hledají u starých Féničanů. Do našeho kulturního okruhu se jimi vytvořené písmo dostalo v řecké adaptaci, která byla pak uzpůsobena potřebám latiny, jež byla až do středověku kulturním jazykem podstatné části Evropy. Soubor písmen (abeceda, alfabeta; přesněji se termínem rozumí tento soubor jistým konvenčním způsobem uspořádaný), které každý z jazyků užívá, se však dnes liší a mění se i v průběhu staletí. V procesu vývoje se písmena přejímala z jednoho jazyka do druhého a dodatečně se novému jazyku přizpůsobovala, měnila svůj význam nebo byla doplňována o další rozlišující příznaky.

Potřebám jednotlivých jazyků, které měly jiný soubor fonémů (v tradičním vyjádření „hlásek“) než stará latina, se uzpůsoboval soubor písmen postupně, a to různými cestami. Bylo velmi pravděpodobné, že některý latinský grafém "přebýval", zatímco pro určité fonémy se písmen nedostávalo. Přebývající písmeno mohlo být vypuštěno (čeština např. nevyužila v domácí slovní zásobě q), nebo mohlo získat jinou platnost, "čte se" jinak (srov. čtení písmena x v různých jazycích). Chybějící označení pro fonémy se postupně doplňovala.

Na počátku se pro zápis v domácím jazyce užívala latinská písmena jen přibližně, jeden grafém mohl odpovídat i více hláskám (např. v češtině např. psané sel se četlo jako sel i šel); tento způsob psaní se nazývá primitivní pravopis. Zaznamenávací, a zejména vybavovací funkci psaného slova primitivní pravopis vyhovoval jen málo, protože v něm bylo hodně homografů, výrazů psaných stejně, ale zvukově i významově odlišných (příkladem homografu je v dnešní češtině chatař - majitel chaty, ale i účastník chatu, diskuse na internetu).

Odlište skutečný primitivní pravopis od technickými podmínkami přenosu ovlivněné "primitivnosti" psaní zpráv SMS: tam jde o zjednodušení sekundární, psaní je odvozeno od zápisu plně rozvinutou abecedou. I v něm však někdy ztráta rozlišení vadí srozumitelnosti krátkého sdělení (např. A pujde taky Simon: snadno pochopíme, že pujde ´půjde´, ale bez znalosti osoby nevíme, zda půjde Simon nebo Šimon).

Jednou z možností adaptace převzatých písmen k potřebám nového jazyka bylo vytváření spřežek, tj. digrafů, ev. trigrafů (i multigrafů), kombinací písmen, která mají společně platnost nového zvuku, neshodného se žádným prvkem seskupení: (czernaa ´černá´, ssel ´šel´; charakter spřežky má dodnes české ch nebo v přejatých slovech spojení ; trigrafem je např. německé sch - Schule, multigrafem německé tsch - tschechisch; princip tvoření spřežek najdeme v jednotlivých případech ve všech jazycích. V některých případech se ale i v hláskovém písmu uplatní psaní slabičné: písmena pro hlásky mají v některé kombinaci jinou platnost než samostatně: v češtině např. existují písmena ť, ď i ň (Káťa, Naďa, Táňa), v českých slovech však se s těmito hláskami čtou slabiky psané ti, di, ni; , , (ticho, divné, nic; svatí, chudí, první); v cizích slovech tomu tak není (titul, diverzant, nitrát).

Uvědomte si, že i v jazyce,. který studujete, podobné případy najdete, i když možná jen na okraji slovní zásoby nebo u slov přejatých. Vyhledejte si je. Připomene vám to, že obecné principy fungování psané řeči skutečně platí.

Další možností přizpůsobení je obměna existujícího písmene doplňujícími značkami, diakritiky (v češtině např. označení délky samohlásek čárkou, doplňující háček u š, ž, č). Je možné i dotvoření nového písmene, ev. využití písmene z jiné abecedy nebo jiného typu písma (např. německé ß - Fluß).

Ověřte si, zda se diakritika užijí i v psané podobě jazyka, který studujete. Jsou náhodná, nebo je v nich systém?

Takový vývoj psaní byl pozvolný. Občas se některá jeho fáze nebo princip spojuje s významnými osobnostmi, eventuálně s díly, která byla "novým" pravopisem tištěna. V českém prostředí se např. mluví o "Husově pravopise", neboť spisek Orthographia Bohemica z prvních let 15. století, v němž jsou formulovány obecné zásady českého dnes užívaného diakritického pravopisu, byl v 19. století připsán právě Janu Husovi. Konkrétní tvary jednotlivých písmen i využití obecných zásad se v průběhu staletí měnily, sám princip však zůstává zachován.

Méně obvyklá je situace, kdy je pro potřeby konkrétního jazyka vytvořen naráz celý soubor písmen. Písmem sestaveným jako celek pro potřeby slovanského jazyka byla v 9. století n. l. hlaholice (na základě malých písmen řecké abecedy) a o něco mladší cyrilice (využívající velkých písmen řečtiny). Na cyrilici navazuje mj. azbuka. Ta byla pro potřeby psaní neslovanských jazyků bývalého SSSR nebo mongolštiny doplněna. Soustavy písem vytvářejí odborníci i dnes tam, kde se jazyk zatím jen mluvený stává jazykem psaných textů - např. pro jazyky střední Afriky nebo některé jazyky indiánské.

Zaujal-li vás problém písem světa, vyhledejte speciální kurz s touto tematikou. Koná se obvykle v letním semestru.

Tradičně se mluvívá o pravopisu již tam, kde jde o popis soustavy písma určitého jazyka. Skutečným pravopisem, ortografií je však až soubor zásad, jež přiřazují písmena jednotlivým zvukům jazyka. Můžeme zde najít několik základních principů: fonologický, etymologický/morfologický a historický a v některých případech i symbolický.

U hláskového písma je, jak jsem už připomněli, podstatou rozklad zvuku řeči na hlásky, přesněji fonémy, a jejich následné zapsání písmeny. Základní principem pravopisu je na počátku pro lexikální pravopis (psaní jednotlivých slov) princip fonologický. V písmu se skutečně odrážely především ty jevy zvukové formy řeči, které mají na segmentální úrovni (tj. na úrovni hlásek) fonologickou funkci, tj. jsou významotvorné; hranice mezi slovy se začínají psát až mnohem později, i když i ty fonologickou funkci mají (4.2).

Jakmile se psaná podoba jazyka ustálí, osamostatňuje se od zvuku řeči a dále se nemusí měnit. Ze současného pohledu je tak přítomen v pravopisu historický princip: jako výrazný se jeví v angličtině, poměrně silný je i ve francouzštině, vesměs jazycích s nepřetržitým vývojem psaných i mluvených textů; v našem mateřském jazyce je projevem tohoto principu např. odlišování -i-, -y-, -í-, -ý- ve "vyjmenovaných slovech" a jejich odvozeninách.

Tento princip se prolíná s principem etymologickým, který připomíná, že psaní jednotlivého slova může být motivováno etymologií slova, jeho vazbou s výrazy, od nichž je odvozeno (např. vozka se píše se -z- dík vztahu ke slovu vozit, i když se [z] v žádném tvaru slova nevyslovuje). Tento princip se prolíná s principem morfologickým, který u jazyků s rozvinutou morfologií vede k tomu, že se při ohýbání nemění psaní základu slova (typ babka - psáno s -b-, neboť je 5 babek a slovo je zároveň odvozeno od baba); tento princip nám pomáhá zvolit správné psaní u nových slov, u nichž ne vždy můžeme počítat s plnou znalostí psaní ve výchozím jazyce - např. doktorand v souvislosti s nepřímými pády doktoranda, doktorandem nebo rozdíl standart (2. pád mn.č. výrazu standarta, menší vyztužený praporec) a standard (2. pád standardu, ustálená úroveň něčeho).

Principy, které jsme uvedli, se uplatňují ve slovní zásobě domácí a zdomácnělé, neplatí však vždy u vlastních jmen a vůbec ne u nově přejatých slov, která si s sebou přinášejí i cizí psanou podobu (např. v češtině confiteor, voyer, buddhismus; v procesu zdomácňování se způsob psaní počešťuje). Může se mluvit i o principu symbolickém: v psané podobě se odliší pomocí velkého písmena např. propria (vlastní jména) od stejně znějících apelativ (jmen obecných): komín na domě - ale městská část Komín; Kašpar, Melichar a Baltazar - ale nechovej se jako kašpar, nebo se odliší spojení slov od spřežky (typ po každé výtce se rozzlobil - pokaždé se rozzlobil); rozlišení v psané podobě je založeno na významu slov.

Uplatnění těchto principů vede ke vzniku homofonů, výrazů různě psaných, které však mají stejnou zvukovou podobu (bílý - býlí, objet - oběd). O psaní koncovek rozhodují v jazycích s rozvinutou flexí i typy deklinace nebo konjugace (mluví se o pravopise morfologickém). Interpunkce souvisí se syntaxí textu, jde tedy o pravopis syntaktický. V jednotlivých jazycích např. čárka může značit jen zvukové členění pro předpokládané čtení, jindy je však řízena strukturou vět. Interpunkční znaménka na konci vět jsou také způsobem vyjádření modality.

V každém z jazyků najdeme příklad na uplatnění jmenovaných principů psaní, některý z nich však dominuje: pak se v lingvistické literatuře mluví o anglickém pravopise jako o historickém, český je naopak silně fonologický, o srbském se dokonce mluví jako o fonetickém, protože v některých případech mění podobu slovního základu odvozeniny podle výslovnosti.

Ověřte si, zda a jak se ve vámi studovaných jazycích jednotlivé pravopisné principy uplatňují. Najděte si příklady na homografy a homofony v daném jazyce, ověřte si také, zda v něm platí tatáž interpunkční pravidla jako v češtině. A uvažte - liší se v daném jazyce nějak psaní slov domácích a slov přejatých? A jak je tomu se jmény vlastními?

Rozdíly mezi výslovností slova a jeho grafikou poněkud ztěžují počáteční výuku psaní, jsou však výhodné pro konečný tvar psaných textů, neboť pravopis je určen pro vnímání optické, při němž sledujeme text po větších celcích: velká písmena nebo rozdíly psaní mezi homofony (slovy stejně znějícími) umožňují rychlejší orientaci v textech, a tím snazší porozumění.

Vlastní ortografie - pravopis je souborem zásad "správného psaní" v konkrétním jazyce. Bývá zpracována do podoby kodifikačních (standardizačních) materiálů, které zabezpečují jednotu při osvojování jazyka - učíme se psát ve shodě s nimi -, a zejména sjednocují podobu textů dané kultury nejen v jedné generaci, ale i nadčasově. Změny v nich jsou sice někdy nutné, vždy však jdou cestou dublet, tj. po určitou dobu existují jako spisovné dvě podoby psaní, starší a novější.

Materiály, které jsou z hlediska ortografie v jazyce závazné, je třeba znát: jsou oporou při řešení problémů s psanou podobou jazyka, které má jak rodilý uživatel jazyka, tak cizinec.

Ověřte si, které materiály platí pro psanou podobu vámi studovaného cizího jazyka. Prolistujte si je v knihovně a pokuste se opatřit si je pro vlastní potřebu. Jak jsou formulovány - v podobě slovníku, nebo spolu s výkladem obecných principů?

Z toho, co jsme připomněli, vyplývá, že psaná podoba jazyka nemusí být v korelaci s jeho zněním. Pro poznání živého jazyka dnes již dávno nestačí vycházet z psaných textů, ani praktická znalost jazyka nemůže na pouhém čtení a psaní ustrnout. Pro lingvistickou analýzu je potřeba vyjít ze skutečného velmi variabilního znění mluvené řeči; pro studium a práci se zvukovou podobou jazyka je potřeba jej zaznamenat tak, jak skutečně zní, tedy opustit zásady pravopisu. Záznam musí být srozumitelný i pro další odborníky, proto je nutno se při něm řídit společnými zásadami přepisu. Slouží k tomu transkripce.

 
prof. PhDr. Marie Krčmová, CSc., Filosofická fakulta MU Brno
tech. spolupráce: Servisní středisko pro podporu e-learningu na MU, 2007