Profesní slepota a režimy spěchu: Podpora soběstačnosti při jídle v institucionální péči o lidi s mentálním znevýhodněním

SYNEK, Michal. Profesní slepota a režimy spěchu: Podpora soběstačnosti při jídle v institucionální péči o lidi s mentálním znevýhodněním. In 16. Pracovní konference Biografu, Hoješín u Seče 2014. 2014.

Základní údaje

• Originální název: Profesní slepota a režimy spěchu: Podpora soběstačnosti při jídle v institucionální péči o lidi s mentálním znevýhodněním
• Název anglicky: Professional blindness and regimes of haste: Support of self-sufficiency in institutional repertoires of dining
• Autoři: SYNEK, Michal.
• Vydání: 16. Pracovní konference Biografu, Hoješín u Seče 2014, 2014.

Další údaje

• Typ výsledku: Prezentace na konferencích
• Utajení: není předmětem státního či obchodního tajemství
• Klíčová slova česky: profesní slepota, soběstačnost, repertoáry stolování
• Klíčová slova anglicky: professional blindness, self-sufficiency, reportoieres of dining

Anotace

Míra soběstačnosti, s níž obyvatelé „domova pro osoby se zdravotním postižením“ vykonávají činnosti související s přípravou, podáváním a konzumací jídla, se různí. Někteří klienti si sami nebo s pomocí asistentů vybírají jídla, která budou jíst, domlouvají se na jídelníčku se svými spolubydlícími, nakupují suroviny a připravují pokrmy a zcela bez pomoci pak připravené pokrmy konzumují. Jiní si sice jídlo nenakupují a nevaří, podílejí se nicméně aktivně na jeho podávání a jsou schopni ho bez pomoci sníst. Dalším asistují pracovníci i při jídle – potrava je jim různě upravována, aby byli schopni ji zvládnout, a samotné jídlo je pro ně činností, na níž se různou měrou spolu s nimi podílejí i jejich pečovatelé. Nejméně soběstační klienti jsou krmeni, nebo, mají-li problémy s rozžvýkáním a polykáním, přijímají potravu pomocí nosogastrické či perkutánní endoskopické sondy. Míra klientovy soběstačnosti při jídle je do určité míry ovlivněna charakterem jeho mentálního znevýhodnění, stejně jako přidruženým smyslovým a pohybovým postižením. Z pozorování činností spojených s jídlem a asistencí při jídle však zároveň vyplývá, že soběstačnost je také vyjednávána – je výsledkem „dohody“ mezi klientem a sítí péče, tvořenou nejen samotnými pracovníky, ale též použitými technologiemi a aplikovanými pravidly, jakož i hmotným „prostředím“. Soběstačnost – v našem případě projevovaná jako schopnost samostatně zkonzumovat snídani nebo večeři – není vlastností klienta. Neexistuje sama o sobě, v jakémsi „vzduchoprázdnu“ formovaném pouze „stupněm klientova mentálního postižení“, ale v složité síti vztahů, zahrnující celou řadu lidských i „nelidských“ faktorů a procházející dlouhodobým vývojem. V praxi institucionální péče o osoby s mentálním znevýhodněním dochází často k situacím, v nichž se na podporu soběstačnosti nedostává času, ochoty ke spolupráci a individuálnímu přístupu nebo nezbytných „hmotných zdrojů“. Tento stav – často samotnými aktéry označovaný za důsledek jejich „profesní slepoty“ – navrhuji popsat nikoli jako vadu zraku, za níž jsou v jistém smyslu odpovědní sami pracovníci, ale jako uspořádání pečovatelské sítě, v němž prostor nezbytný pro podporu soběstačnosti omezují akceptované režimy péče. Z jakých materiálů jsou udělány tyto režimy, vymezující chování klientů a pracovníků a stanovující jeho obrysy? Jsou psané, nebo nepsané, hmotné, či pomyslné, nebo existují v několika odlišných podobách? Jakými činnostmi jsou konstruovány a udržovány v chodu? Jak se navzájem ovlivňují? Lze je narušit, „vypnout“ či přeladit na režimy podporující soběstačnost? Jakou formu a míru přiblížení má zvolit výzkumník, který je chce popsat a pochopit? Popisovaný etnometodologicky zaměřený výzkum se soustřeďuje na několik konkrétních situací ovlivněných institucionalizovanými režimy péče a spolu s aktéry hledá možnosti jejich analýzy a ovlivnění.