Empatie, jako rizikový faktor rozvoje syndromu vyhoření: od empatie k soucitu

SVĚTLÁK, Miroslav. Empatie, jako rizikový faktor rozvoje syndromu vyhoření: od empatie k soucitu. In Brněnské onkologické dny a XXXIII. Konference pro nelékařské zdravotnické pracovníky. 2019.

Základní údaje

• Originální název: Empatie, jako rizikový faktor rozvoje syndromu vyhoření: od empatie k soucitu
• Název česky: Empatie, jako rizikový faktor rozvoje syndromu vyhoření: od empatie k soucitu
• Název anglicky: Empathy as a risk factor for the development of burnout syndrome: from empathy to compassion
• Autoři: SVĚTLÁK, Miroslav.
• Vydání: Brněnské onkologické dny a XXXIII. Konference pro nelékařské zdravotnické pracovníky, 2019.

Další údaje

• Originální jazyk: čeština
• Typ výsledku: Vyžádané přednášky
• Obor: 30300 3.3 Health sciences
• Stát vydavatele: Česká republika
• Utajení: není předmětem státního či obchodního tajemství
• WWW: URL
• Organizační jednotka: Lékařská fakulta
• Klíčová slova česky: Empatie; soucit; sebesoucit; syndrom vyhoření
• Klíčová slova anglicky: Empathy, Compassion; Self-compassion; Burnout syndrome
• Příznaky: Recenzováno

Anotace

Empatie představuje kapacitu rezonovat s pocity druhých lidí. Sdílení pozitivních emocí je příjemné, sdílení bolesti a utrpení však představuje významný stres, zvláště pak v situacích, kdy se rozdíl mezi trpícím a vnímajícím stírá. Ve zdravotnictví jsme vystaveni utrpení druhých, které s velkou pravděpodobností čeká i nás samotné a naše blízké. V rámci našich profesí jsme utrpení a bolesti druhých vystaveni takřka neustále. Schopnost empatie nás předurčuje k tomu, že sdílíme utrpení a bolest s našimi pacienty. To, že by měl být každý zdravotník empatický, se považuje za základní předpoklad. Samozřejmost, s jakou přijímáme empatii jako výchozí pozici vztahování se, však vede k tomu, že přehlížíme jeden důležitý paradox. Přirozenou reakcí na bolest a utrpení druhých jsou nepříjemné pocity a stres. Přirozenou a automatickou odpovědí na averzivní prožitek je aktivace vyhýbavého chování, tedy touha z nepříjemné situace uniknout. Zatímco kdokoli jiný může od utrpení odvrátit zrak anebo odejít, zdravotník zůstává těmto podnětům vystavený neustále. Míra stresu, kterou pak zažíváme, vede paradoxně k vymizení prosociálního chování a touhy pomáhat druhým. Na konci takového procesu, kdy jsme dlouhodobě vystaveni takovému druhu stresu, se mohou objevit příznaky, které můžeme souhrnně označit jako syndrom vyhoření. Být empatický tak může paradoxně představovat jeden z etiologických faktorů vyhoření a ztráty lidskosti ve zdravotnictví. Adaptivní způsob, jak se vyhnout opakovanému sdílení utrpení, je soucit. Na rozdíl od empatie, soucit neznamená sdílení utrpení s druhými, i když je empatie jeho nezbytným předpokladem, ale zahrnuje pocit zájmu, vlídnosti a péče a také silnou motivaci druhému ulevit. Zatímco empatie je ve zdravotnictví pasivní expozice strádání druhých, soucit je aktivní způsob, jak averzivní situaci uchopit, být platný, a přitom se ochránit před sdíleným utrpením. Ukazuje se, že když jsme soucitní, aktivuje se naopak prosociální chování, pozitivní emoce, zažíváme odměnu a máme tendenci se k druhým přibližovat. Je paradoxem, že i přes to, jak důležitá témata empatie a soucit jsou, v pregraduální i postgraduální výuce jsou zmiňována spíše okrajově. Důraz je kladem více na teoretický popis fenoménů, zatímco rozvoj a tréning těchto dovedností většinou chybí. Cílem přednášky je naučit se chápat rozdíl mezi empatií a soucitem a rozvíjet konkrétní způsoby, jak soucit ve svém životě, a hlavně ve své práci ve zdravotnictví rozvíjet a kultivovat.

Anotace anglicky

The lecture aim is to teach healthcare professionals to understand the difference between empathy and compassion and the consequence of these difference for the quality of care, caring and personal resilience.