2019
Empatie, jako rizikový faktor rozvoje syndromu vyhoření: od empatie k soucitu
SVĚTLÁK, MiroslavZákladní údaje
Originální název
Empatie, jako rizikový faktor rozvoje syndromu vyhoření: od empatie k soucitu
Název česky
Empatie, jako rizikový faktor rozvoje syndromu vyhoření: od empatie k soucitu
Název anglicky
Empathy as a risk factor for the development of burnout syndrome: from empathy to compassion
Autoři
Vydání
Brněnské onkologické dny a XXXIII. Konference pro nelékařské zdravotnické pracovníky, 2019
Další údaje
Jazyk
čeština
Typ výsledku
Vyžádané přednášky
Obor
30300 3.3 Health sciences
Stát vydavatele
Česká republika
Utajení
není předmětem státního či obchodního tajemství
Odkazy
Organizační jednotka
Lékařská fakulta
Klíčová slova česky
Empatie; soucit; sebesoucit; syndrom vyhoření
Klíčová slova anglicky
Empathy, Compassion; Self-compassion; Burnout syndrome
Příznaky
Recenzováno
Změněno: 28. 4. 2019 10:14, doc. PhDr. Miroslav Světlák, Ph.D.
V originále
Empatie představuje kapacitu rezonovat s pocity druhých lidí. Sdílení pozitivních emocí je příjemné, sdílení bolesti a utrpení však představuje významný stres, zvláště pak v situacích, kdy se rozdíl mezi trpícím a vnímajícím stírá. Ve zdravotnictví jsme vystaveni utrpení druhých, které s velkou pravděpodobností čeká i nás samotné a naše blízké. V rámci našich profesí jsme utrpení a bolesti druhých vystaveni takřka neustále. Schopnost empatie nás předurčuje k tomu, že sdílíme utrpení a bolest s našimi pacienty. To, že by měl být každý zdravotník empatický, se považuje za základní předpoklad. Samozřejmost, s jakou přijímáme empatii jako výchozí pozici vztahování se, však vede k tomu, že přehlížíme jeden důležitý paradox. Přirozenou reakcí na bolest a utrpení druhých jsou nepříjemné pocity a stres. Přirozenou a automatickou odpovědí na averzivní prožitek je aktivace vyhýbavého chování, tedy touha z nepříjemné situace uniknout. Zatímco kdokoli jiný může od utrpení odvrátit zrak anebo odejít, zdravotník zůstává těmto podnětům vystavený neustále. Míra stresu, kterou pak zažíváme, vede paradoxně k vymizení prosociálního chování a touhy pomáhat druhým. Na konci takového procesu, kdy jsme dlouhodobě vystaveni takovému druhu stresu, se mohou objevit příznaky, které můžeme souhrnně označit jako syndrom vyhoření. Být empatický tak může paradoxně představovat jeden z etiologických faktorů vyhoření a ztráty lidskosti ve zdravotnictví. Adaptivní způsob, jak se vyhnout opakovanému sdílení utrpení, je soucit. Na rozdíl od empatie, soucit neznamená sdílení utrpení s druhými, i když je empatie jeho nezbytným předpokladem, ale zahrnuje pocit zájmu, vlídnosti a péče a také silnou motivaci druhému ulevit. Zatímco empatie je ve zdravotnictví pasivní expozice strádání druhých, soucit je aktivní způsob, jak averzivní situaci uchopit, být platný, a přitom se ochránit před sdíleným utrpením. Ukazuje se, že když jsme soucitní, aktivuje se naopak prosociální chování, pozitivní emoce, zažíváme odměnu a máme tendenci se k druhým přibližovat. Je paradoxem, že i přes to, jak důležitá témata empatie a soucit jsou, v pregraduální i postgraduální výuce jsou zmiňována spíše okrajově. Důraz je kladem více na teoretický popis fenoménů, zatímco rozvoj a tréning těchto dovedností většinou chybí. Cílem přednášky je naučit se chápat rozdíl mezi empatií a soucitem a rozvíjet konkrétní způsoby, jak soucit ve svém životě, a hlavně ve své práci ve zdravotnictví rozvíjet a kultivovat.
Anglicky
The lecture aim is to teach healthcare professionals to understand the difference between empathy and compassion and the consequence of these difference for the quality of care, caring and personal resilience.