Bortezomib and Th alidomide Treatment Results in Newly Diagnosed Transplant-Ineligible Multiple Myeloma Patients are Comparable in Long-Term Follow-Up.

ŠTORK, Martin; Viera SANDECKÁ; Ivanna BOICHUK; Zdeněk ADAM; Marta KREJČÍ; L BROŽOVÁ; S ŠEVČÍKOVÁ a Luděk POUR. Bortezomib and Th alidomide Treatment Results in Newly Diagnosed Transplant-Ineligible Multiple Myeloma Patients are Comparable in Long-Term Follow-Up. Klinická onkologie. Ambit Media a.s., 2019, roč. 32, č. 6, s. 445-452. ISSN 0862-495X.

Základní údaje

Originální název

Bortezomib and Th alidomide Treatment Results in Newly Diagnosed Transplant-Ineligible Multiple Myeloma Patients are Comparable in Long-Term Follow-Up.

Název česky

Výsledky léčby bortezomibem a thalidomidem u nově diagnostikovaných netransplantovaných pacientů s mnohočetným myelomem jsou srovnatelné.

Autoři

ŠTORK, Martin; Viera SANDECKÁ; Ivanna BOICHUK; Zdeněk ADAM; Marta KREJČÍ; L BROŽOVÁ; S ŠEVČÍKOVÁ a Luděk POUR

Vydání

Klinická onkologie, Ambit Media a.s. 2019, 0862-495X

---

Další údaje

Typ výsledku

Článek v odborném periodiku

Utajení

není předmětem státního či obchodního tajemství

Označené pro přenos do RIV

Ne

Klíčová slova česky

bortezomib; thalidomid; mnohočetný myelom; primoterapie

Klíčová slova anglicky

bortezomib; thalidomide; multiple myeloma; primother apy

---

Anotace

V originále

Východiska: Režimy obsahující thalidomid a bortezomib jsou široce používané pro nově dia gnostikované pa cienty s mnohočetným myelomem neschopné autologní transplantace kostní dřeně. Cílem této práce bylo srovnat dlouhodobou efektivitu thalidomidového a bortezomibového režimu v dlouhém sledování. Metody: Celkově bylo mezi roky 2008 a 2012 retrospektivně analyzováno 142 pa cientů s nově dia gnostikovaným mnohočetným myelomem neschopných autologní transplantace. Bortezomib byl podáván ve standardním dávkování 1,3 mg/ m2 1krát týdně a thalidomid v denní dávce 100 mg. Oba léky byly kombinované s cyklofosfamidem a dexamethasonem. Celkem 95 pa cientů bylo léčeno thalidomidovým režimem a 47 bortezomibovým režimem. V obou skupinách byl medián čtyři cykly léčby. Výsledky: Ve skupině s thalidomidem byla celková četnost odpovědí 60,6 %, medián přežití bez progrese (progression-free survival – PFS) byl 10,3 měsíce (95% CI 7,4– 13,2) a medián celkového přežití (over all survival – OS) 35,1 měsíce (95% CI 23,9– 46,3). Ve skupině s bortezomibem byla celková četnost odpovědí 51,1 %, medián PFS 11,9 měsíce (95% CI 8,8– 15) a medián OS 25,4 měsíce (95% CI 9,3– 41,6). Délka OS byla statisticky signifi kantně delší u skupiny léčené thalidomidem (p = 0,027), ale počet dosažených léčebných odpovědí a interval PFS byl v obou skupinách srovnatelný. Medián času sledování byl ve skupině léčené thalidomidem 35,1 měsíce (95% CI 0,2– 95,9) a ve skupině léčené bortezomibem 25,1 měsíce (95% CI 0,4– 60,6), p = 0,004. Výskyt závažných nežádoucích účinků léčby byl srovnatelný v obou skupinách. Závěr: Za předpokladu krátkého trvání léčby jsou výsledky bortezomibového režimu srovnatelné s režimem thalidomidovým. Vzhledem k výsledkům ostatních klinických studií je zřejmé, že dlouhá doba léčby bortezomibem je spjata s delším přežitím bez progrese a též i přežitím celkovým.

Česky

Východiska: Režimy obsahující thalidomid a bortezomib jsou široce používané pro nově dia gnostikované pa cienty s mnohočetným myelomem neschopné autologní transplantace kostní dřeně. Cílem této práce bylo srovnat dlouhodobou efektivitu thalidomidového a bortezomibového režimu v dlouhém sledování. Metody: Celkově bylo mezi roky 2008 a 2012 retrospektivně analyzováno 142 pa cientů s nově dia gnostikovaným mnohočetným myelomem neschopných autologní transplantace. Bortezomib byl podáván ve standardním dávkování 1,3 mg/ m2 1krát týdně a thalidomid v denní dávce 100 mg. Oba léky byly kombinované s cyklofosfamidem a dexamethasonem. Celkem 95 pa cientů bylo léčeno thalidomidovým režimem a 47 bortezomibovým režimem. V obou skupinách byl medián čtyři cykly léčby. Výsledky: Ve skupině s thalidomidem byla celková četnost odpovědí 60,6 %, medián přežití bez progrese (progression-free survival – PFS) byl 10,3 měsíce (95% CI 7,4– 13,2) a medián celkového přežití (over all survival – OS) 35,1 měsíce (95% CI 23,9– 46,3). Ve skupině s bortezomibem byla celková četnost odpovědí 51,1 %, medián PFS 11,9 měsíce (95% CI 8,8– 15) a medián OS 25,4 měsíce (95% CI 9,3– 41,6). Délka OS byla statisticky signifi kantně delší u skupiny léčené thalidomidem (p = 0,027), ale počet dosažených léčebných odpovědí a interval PFS byl v obou skupinách srovnatelný. Medián času sledování byl ve skupině léčené thalidomidem 35,1 měsíce (95% CI 0,2– 95,9) a ve skupině léčené bortezomibem 25,1 měsíce (95% CI 0,4– 60,6), p = 0,004. Výskyt závažných nežádoucích účinků léčby byl srovnatelný v obou skupinách. Závěr: Za předpokladu krátkého trvání léčby jsou výsledky bortezomibového režimu srovnatelné s režimem thalidomidovým. Vzhledem k výsledkům ostatních klinických studií je zřejmé, že dlouhá doba léčby bortezomibem je spjata s delším přežitím bez progrese a též i přežitím celkovým.

Anglicky

Background: Thalidomide- and bortezomib-contain ing regimens are widely used for transplant-ineligible newly dia gnosed multiple myeloma patients. The aim of this study was to analyse the effi ciency of thalidomide- or bortezomib-based regimens in long-term follow-up. Materials and methods: From 2008 to 2012, 142 transplant-ineligible newly dia gnosed multiple myeloma patients were analysed retrospectively. Bortezomib was administered at the standard dos ing of 1.3 mg/ m2 weekly, and thalidomide was administered at a daily dose of 100 mg. Both drugs were combined with cyclophosphamide and dexamethasone. A total of 95 patients were treated with thalidomide and 47 with bortezomib. A median four cycles of treatment were administered in both groups. Results: In the thalidomide group, the over all response rate was 60.6%, the median progression-free survival (PFS) was 10.3 months (95% CI 7.4– 13.2) and the median over all survival (OS) was 35.1 months (95% CI 23.9– 46.3). In the bortezomib group, the over all response rate was 51.1%, the median PFS was 11.9 months (95% CI 8.8– 15) and the median OS was 25.4 months (95% CI 9.3– 41.6). There was a statistically signifi cant diff erence in OS (p = 0.027), favour ing the cyclophosphamide/thalidomide/dexamethasone group, but the response rates and PFS intervals were not signifi cantly diff erent between both groups. The median follow-up in the thalidomide group was 35.1 months (95% CI 0.2– 95.9) compared to 25.1 months (95% CI 0.4– 60.6) in the bortezomib group (p = 0.004). The incidence of serious adverse events was comparable in both groups. Conclusion: In conclusion, the results of bortezomib treatment are comparable to thalidomide treatment under conditions of short administration. Accord ing to other clinical trials, long-term bortezomib treatment provides an additional advantage for PFS and OS.