The Conversion and Reconversion of Sacral Architecture in the Confessional Cultures of the Early Modern Era

JAKUBEC, Ondřej. The Conversion and Reconversion of Sacral Architecture in the Confessional Cultures of the Early Modern Era. Czech and Slovak Journal of Humanities. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2018, roč. 2018, č. 2, s. 45-61. ISSN 1805-3742.

Základní údaje

Originální název

The Conversion and Reconversion of Sacral Architecture in the Confessional Cultures of the Early Modern Era

Název česky

Konverze a rekonverze sakrální architektury v konfesijních kulturách raného novověku

Autoři

JAKUBEC, Ondřej

Vydání

Czech and Slovak Journal of Humanities, Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci, 2018, 1805-3742

---

Další údaje

Jazyk

angličtina

Typ výsledku

Článek v odborném periodiku

Obor

60401 Arts, Art history

Stát vydavatele

Česká republika

Utajení

není předmětem státního či obchodního tajemství

Organizační jednotka

Filozofická fakulta

Klíčová slova česky

Raný novověk; konfesijní spory; konverze; architektura; sakrální prostor

Klíčová slova anglicky

Early Modern Culture; Confessional Disputes; Conversions; Architecture; Sacred Space

Příznaky

Mezinárodní význam, Recenzováno

---

Anotace

V originále

This text aims at introducing the specifi c conversions of sacral buildings in the Bohemian Lands in the sixteenth and seventeenth centuries in the context of the rivalry bet ween denominations. The terms “conversion” and “reconversion” relates to logically different processes which accompanied the appropriation of sacral buildings by particular denominations. In the sixteenth century, members of new, reformed denominations usually moved into churches used previously by the general church. They often modifi ed them for their purposes and thus the buildings and interiors underwent the process of a specific conversion (or “reformation”). Also the Catholics, esp. after 1620, regained these converted churches and adapted them back according to their needs – they reconverted them. The main issue of the study, apart from several case studies of converted and reconverted churches in the sixteenth and the seventeenth centuries, proposes a question as to what really happens when a church undergoes conversion or re-conversion? The transformation naturally aff ects its material elements but it is the socio-religious context that pri marily changes: the liturgy, rituals, prayers, chants, and various religious practices which the congregation performs. The converted sacral building was a centre of public life and had great symbolic potential. The phenomenological aspect of architecture refl ects the fact that architecture is defined by not only its forms but above all by the social relations it contains and generates. In multi-denominational areas and transitional time periods, these relations are numerous and complex, often fi nding their expression in various “building strategies” as instruments of individual denominations’ identity politics.

Česky

Předmětem tohoto textu je přiblížit fenomén osobitých konverzí sakrálních staveb v českých zemích v 16. a 17. století, jako proměn jejich funkcí v kontextu konfesního soupeření. Není třeba připomínat, jak postreformační období vytvářelo prostředí pro dramatické a konfliktní situace, zejména v konfesijně smíšených oblastech. Závěry studie shrnují principy užívání a adaptování sakrálních staveb v 16. a 17. století, kdy se tento fenomén objevuje jako relativně nový a stále více problematický projev komplikovaného soužití či spíše soupeření konfesí. Je to jeden z podstatných rysů fundamentálního konfesionalizačního úsilí po proměně lidských životů a duší. Konverze v případě sakrálních staveb nemusí znamenat jen jejich materiální či vizuální „reformaci“ či „obrácení“, ale především změnu liturgické náplně a z toho vyplývající proměnu rámce, v němž lidé realizovali svůj náboženský život.