Neznesiteľná ľahkosť definície nehmotného kultúrneho dedičstva v UNESCO Dohovore 2003

KUMINKOVÁ, Eva a Ľubica VOĽANSKÁ. Neznesiteľná ľahkosť definície nehmotného kultúrneho dedičstva v UNESCO Dohovore 2003. 2024.

Základní údaje

Originální název

Neznesiteľná ľahkosť definície nehmotného kultúrneho dedičstva v UNESCO Dohovore 2003

Název česky

Nesnesitelná lehkost definice nehmotného kulturního dědictví v Úmluvě UNESCO z roku 2003

Název anglicky

The Unbearable Lightness of the Definition of Intangible Cultural Heritage in the 2003 UNESCO Convention

Autoři

KUMINKOVÁ, Eva a Ľubica VOĽANSKÁ

Vydání

2024

---

Další údaje

Jazyk

slovenština

Typ výsledku

Prezentace na konferencích

Obor

60500 6.5 Other Humanities and the Arts

Stát vydavatele

Slovensko

Utajení

není předmětem státního či obchodního tajemství

Organizační jednotka

Filozofická fakulta

Klíčová slova česky

nehmotné kulturní dědictví, UNESCO, definice

Příznaky

Mezinárodní význam

---

Anotace

V originále

UNESCO poskytlo rámec na ochranu a podporu nehmotného kultúrneho dedičstva prostredníctvom svojho Dohovoru o ochrane nehmotného kultúrneho dedičstva, ktorý bol prijatý v roku 2003. V rámci definície nehmotného kultúrneho dedičstva však existuje niekoľko výziev. V oblasti subjektivity a diverzity definícia nezachytáva jeho rozmanitú škálu v rôznych komunitách a regiónoch. To, čo jedno spoločenstvo považuje za súčasť svojho dedičstva, iné zaň považovať nemusí. Rovnako sa diskutuje o problémoch týkajúcich sa vlastníctva a reprezentácie nehmotného kultúrneho dedičstva, najmä pokiaľ ide o pôvodné alebo marginalizované komunity. Zabezpečenie toho, aby komunity mali kontrolu nad tým, kto definuje čo je a čo nie je NKD, ako sa ich dedičstvo zobrazuje a využíva, je veľmi dôležité. Navyše, nehmotné kultúrne dedičstvo nie je statické; v priebehu času sa vyvíja a prispôsobuje. Hoci definícia tento aspekt uznáva, môže existovať napätie medzi zachovaním tradície a umožnením jeho organického vývoja a inovácie. Riešenie týchto výziev si vyžaduje neustály dialóg, spoluprácu a citlivosť voči rôznym kultúrnym kontextom, v ktorých sa nehmotné dedičstvo nachádza. Kto určuje čo je a čo nie je nehmotné kultúrne dedičstvo? V konečnom dôsledku pri jeho definovaní pôjde zrejme o spoluprácu medzi komunitami, vládami, medzinárodnými organizáciami, výskumníkmi a ďalšími zainteresovanými stranami so zameraním na rešpektovanie práv, hodnôt a tradícií príslušných komunít.

Česky

UNESCO vytvořilo rámec pro ochranu a propagaci nehmotného kulturního dědictví prostřednictvím Úmluvy o zachování nehmotného kulturního dědictví, která byla přijata v roce 2003. Při definování nehmotného kulturního dědictví však existuje několik problémů. V oblasti subjektivity a rozmanitosti definice nepostihuje jeho různorodý rozsah v různých společenstvích a regionech. To, co jedna komunita považuje za součást svého dědictví, nemusí za něj považovat jiná komunita. Diskutuje se také o otázkách týkajících se vlastnictví a reprezentace nehmotného kulturního dědictví, zejména ve vztahu k domorodým nebo marginalizovaným komunitám. Velmi důležité je zajistit, aby komunity měly kontrolu nad tím, kdo určuje, co je a co není nemateriální kulturní dědictví, jak je jejich dědictví zobrazováno a využíváno. Nehmotné kulturní dědictví navíc není statické, ale v průběhu času se vyvíjí a přizpůsobuje. Ačkoli definice tento aspekt uznává, může existovat napětí mezi zachováním tradice a umožněním jejího organického vývoje a inovace. Řešení těchto problémů vyžaduje neustálý dialog, spolupráci a citlivost vůči různým kulturním kontextům, v nichž se nehmotné dědictví nachází. Kdo určuje, co je a co není nehmotné kulturní dědictví? V konečném důsledku bude jeho definování pravděpodobně záležitostí spolupráce mezi komunitami, vládami, mezinárodními organizacemi, výzkumnými pracovníky a dalšími zúčastněnými stranami, přičemž důraz bude kladen na respektování práv, hodnot a tradic dotčených komunit.

Anglicky

UNESCO has provided a framework for the protection and promotion of intangible cultural heritage through its Convention for the Safeguarding of the Intangible Cultural Heritage, adopted in 2003. However, there are several challenges in defining intangible cultural heritage. In the area of subjectivity and diversity, the definition does not capture its diverse range in different communities and regions. What one community considers as part of its heritage may not be considered as such by another. There is also debate about the issues relating to the ownership and representation of intangible cultural heritage, particularly in relation to indigenous or marginalised communities. Ensuring that communities have control over who defines what is and what is not ICH, how their heritage is displayed and used, is very important. Moreover, intangible cultural heritage is not static; it evolves and adapts over time. Although the definition recognises this aspect, there can be a tension between preserving a tradition and allowing it to evolve and innovate organically. Addressing these challenges requires constant dialogue, cooperation and sensitivity to the different cultural contexts in which intangible heritage is situated. Who determines what is and what is not intangible cultural heritage? Ultimately, defining it is likely to be a matter of cooperation between communities, governments, international organisations, researchers and other stakeholders, with a focus on respecting the rights, values and traditions of the communities concerned.