Deklaracija za obšt ezik (Deklaracija o zajedničkom jeziku, 2017) : antinacionalističeska provokacija ili refleksija na obektivnata realnost?

KREJČÍ, Pavel. Deklaracija za obšt ezik (Deklaracija o zajedničkom jeziku, 2017) : antinacionalističeska provokacija ili refleksija na obektivnata realnost? Balkanistic Forum = Balkanističen Forum. Blagoevgrad (Bulgaria): South-Western University Neophite Rilsky, 2024, roč. 33, č. 2, s. 298-312. ISSN 1310-3970. Dostupné z: https://doi.org/10.37708/bf.swu.v33i2.20.

Základní údaje

Originální název

Deklaracija za obšt ezik (Deklaracija o zajedničkom jeziku, 2017) : antinacionalističeska provokacija ili refleksija na obektivnata realnost?

Název česky

Deklarace o společném jazyce (Deklaracija o zajedničkom jeziku, 2017) : antinacionalistická provokace, nebo reflexe objektivní reality?

Název anglicky

Declaration on the Common Language (Deklaracija o zajedničkom jeziku, 2017) : Anti-nationalist Provocation, or a Reflection of Objective Reality?

Autoři

KREJČÍ, Pavel ORCID

Vydání

Balkanistic Forum = Balkanističen Forum, Blagoevgrad (Bulgaria), South-Western University Neophite Rilsky, 2024, 1310-3970

---

Další údaje

Jazyk

bulharština

Typ výsledku

Článek v odborném periodiku

Obor

60203 Linguistics

Stát vydavatele

Bulharsko

Utajení

není předmětem státního či obchodního tajemství

Odkazy

záznam v CEEOL

Impakt faktor

Impact factor: 0.100

Označené pro přenos do RIV

Ano

Kód RIV

RIV/00216224:14210/24:00138266

Organizační jednotka

Filozofická fakulta

DOI

https://doi.org/10.37708/bf.swu.v33i2.20

UT WoS

001248351000001

EID Scopus

2-s2.0-85206600623

Klíčová slova česky

jazyková politika; deklarace o jazycích; srbochorvatština

Klíčová slova anglicky

Language Policy; Declarations on languages; Serbo-Croatian language

Štítky

rivok

Příznaky

Mezinárodní význam, Recenzováno

---

Anotace

V originále

Ezikovata politika na dăržavite, v koito sărbochărvatskijat e oficialen ezik po tova vreme, ne vinagi e bila edna i săšta, nito v istoričeski plan, nito v nastojašteto. Ot părvata polovina na 19 vek do săzdavaneto na jugoslavskata dăržava (1918 g.) čast ot srăbskata i chărvatskata inteligencija se charakterizira s usilie da nameri pătišta kăm vzaimno priemliv standart na technija obšt knižoven ezik. Sled tova tozi proces protiča pri promeneni političeski uslovija dori sled 1918 g., no bez romantični idei, osobena ot strana na chărvatskata političeska i profesionalna obštestvenost. Otchvărljaneto na sociolingvističnija proekt za obšta pismenost săs sărbite se projavjava părvo po vreme na Vtorata svetovna vojna (1941–1945), sled tova v perioda 1967–1971 i nakraja se projavjava okončatelno v novata chărvatska konstitucija ot 1990 g. Ezikovi văprosi svărzani s iztăkvaneto na osobenostite na ezika v Černa gora i Bosna i Hercegovina započvat da se projavjavat v kraja na 60-te godini na 20 vek, no vlizat v pălna sila edva sled razpadaneto na SFR Jugoslavija (1992). Četirite nacionalni obštnosti, izpolzvali sărbochărvatski po vreme na Jugoslavija (i sled tova srăbski, chărvatski, bosnenski i černogorski v otdelna forma), generirat obšto sedem deklarativni teksta meždu 1967 i 2007 g. s različen obchvat, sădăržanie, akcenti i zaključenija. Vsički obače sa obedineni ot ezikov nacionalizăm - ot umeren i po-skoro otbranitelen do radikalen i napadatelen. Osmata e Deklaracija za obšt ezik (2017), desetiletie po-kăsno, čijto charakter protivoreči na mnnogo ot postulatite, provăzglaseni v predišni deklarativni tekstove. Tozi podchod beše charakteriziran ot mnogo kritici kato marginalno usilie za vrăštane kăm sărbo-chărvatskija ili dori kato provokacija, kojato protivoreči na săotvetnite členove na konstitucijata i zaplašva nacionalnata nezavisimost. Săzdatelite na Deklaracijata obače posočvat, če tjachnata deklaracija ne narežda ništo, ne zadălžava nikogo, ne diskriminira nikogo, a se opitva da posoči očevidnite nedostatăci na segašnata ezikova politika v postsărbochărvatskoto prostranstvo, koito vodjat do ezikova segregacija v učilištata i drugi neobičajni ili defektni izrazi, pričineni ot predpolagaemata različnost na četirite knižovni ezika, spomenati po-gore. V săštoto vreme te predlagat otnositelno prost i podchodjašt model za razbirane i tălkuvane na ezikovata situacija na teritorijata na bivšija sărbochărvatski, napr. v universitetskoto prepodavane na slavistični učebni programi.

Česky

Jazyková politika států, v nichž byla ve své době úředním jazykem srbochorvatština, nebyla vždy stejná ani v historickém plánu, ani v současnosti. U části srbské a chorvatské inteligence byla od první poloviny 19. století až do vzniku jugoslávského státu (1918) charakteristická snaha hledat cesty ke vzájemně přijatelné normě jejich společného spisovného jazyka. Tento proces poté probíhal za změněných politických podmínek i po roce 1918, ale už bez romantických představ především na straně chorvatské politické a odborné veřejnosti. Odmítnutí sociolingvistického projektu společného spisovného jazyka se Srby se projevilo nejprve během druhé světové války (1941–45), poté v období 1967–71 a nakonec se definitivně projevilo v nové chorvatské ústavě z roku 1990. Jazykové otázky spojené s poukazováním na specifika jazyka Černé Hory a Bosny a Hercegoviny se začínají objevovat koncem 60. let 20. století, v plné síle však přicházejí až po rozpadu SFR Jugoslávie (1992). Čtyři národní společenství užívající v dobách Jugoslávie srbochorvatštinu (a poté již v samostatné formě srbštinu, chorvatštinu, bosenštinu a černohorštinu) vygenerovaly v letech 1967 až 2007 celkem sedm deklaratorních textů s různým rozsahem, obsahem, akcenty a závěry. Všechny je ovšem spojoval jazykový nacionalismus – od umírněného a spíše defenzivního až po radikální a ofenzivní. Osmým byla o další dekádu později Deklarace o společném jazyce (2017), jejíž charakter je v rozporu s mnohými postuláty hlásanými v předchozích deklaratorních textech. Tento přístup byl mnoha kritiky označován za marginální snahu o návrat k srbochorvatštině nebo dokonce za provokaci, která je v rozporu s příslušnými ústavními články a která ohrožuje národní samostatnost. Tvůrci Deklarace však poukazují na to, že jejich prohlášení nikomu nic nenařizuje, nikoho k ničemu nezavazuje, nikoho nediskriminuje, ale snaží se poukázat na zjevné nedostatky dosavadní jazykové politiky v postsrbochorvatském prostoru, které vedou až k jazykové segregaci na školách a jiným neobvyklým až defektním projevům způsobeným domnělou jinakostí výše zmíněných čtyř spisovných jazyků. Současně nabízejí poměrně jednoduchý a vhodný model toho, jak rozumět a vykládat jazykovou situaci na území bývalé srbochorvatštiny např. při univerzitní výuce slavistických studijních programů.

Anglicky

The language policy of the states in which Serbo-Croatian was the official language at the time has not always been the same either in the historical plan or in the present. From the first half of the 19th century until the establishment of the Yugoslav state (1918), a part of the Serbian and Croatian elites was characterized by a search for ways to find a mutually acceptable standard for their common written language. This process then continued under changed political conditions after 1918, but without romantic notions, especially on the part of the Croatian political and professional community. The rejection of the sociolinguistic project of a common written language with the Serbs manifested itself first during the Second World War (1941–45), then in the period 1967–71, and finally in the new Croatian Constitution of 1990. Linguistic issues related to the specifics of the language of Montenegro and Bosnia and Herzegovina began to emerge in the late 1960s, but only came into full force after the break-up of the SFR Yugoslavia (1992). The four national communities using Serbo-Croatian (and then in a separate form Serbian, Croatian, Bosnian and Montenegrin) during the Yugoslav era generated a total of seven declaratory texts with different scope, content, accents and conclusions between 1967 and 2007. All of them, however, were united by their linguistic nationalism – from moderate and rather defensive to radical and offensive. The eighth was the Declaration on a Common Language (2017), another decade later, the nature of which contradicts many of the postulates proclaimed in previous declaratory texts. This approach has been described by many critics as a marginal effort to return to Serbo-Croatian or even as a provocation that contradicts the relevant constitutional articles and that threatens national independence. The authors of the Declaration, however, point out that their declaration does not mandate anything, does not oblige anyone, does not discriminate against anyone, but tries to point out the obvious shortcomings of the existing language policy in the post-Serbo-Croatian space, which lead to linguistic segregation in schools and other unusual and even defective manifestations caused by the alleged otherness of the four written languages mentioned above. At the same time, they offer a relatively simple and appropriate model of how to understand and interpret the linguistic situation in the territory of the former Serbo-Croatian language, e.g. in the university teaching of Slavic studies.

---

Návaznosti

MUNI/A/1479/2023, interní kód MU

Název: Identita, ekvivalence a jinakost v slovanských jazycích, literaturách a kulturách Investor: Masarykova univerzita, Identita, ekvivalence a jinakost v slovanských jazycích, literaturách a kulturách