Scénotektura: mezi scénografií a architekturou výstav

BULANDROVÁ, Amálie. Scénotektura: mezi scénografií a architekturou výstav. In 8. sjezd historiček a historiků umění – Konce (a začátky) časů. 2024.

Základní údaje

Originální název

Scénotektura: mezi scénografií a architekturou výstav

Název česky

Scénotektura: mezi scénografií a architekturou výstav

Název anglicky

Scenotecture: between scenography and exhibition architecture

Autoři

BULANDROVÁ, Amálie

Vydání

8. sjezd historiček a historiků umění – Konce (a začátky) časů, 2024

---

Další údaje

Typ výsledku

Prezentace na konferencích

Utajení

není předmětem státního či obchodního tajemství

Odkazy

URL

Označené pro přenos do RIV

Ne

---

Anotace

V originále

Příspěvek se zabývá podobami výtvarně-prostorových přístupů k fyzickému ztvárňování tuzemských výstav výtvarného umění. Po stručném nastínění specifik oboru „výstavní scénografie“ tak, jak byly ukotveny zejména prostřednictvím činnosti národního podniku Výstavnictví v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, zmíním také postupné etablování oboru „výstavní architektura“ po roce 1989. Dále se zaměřím na víceméně současné výstavy, jejichž prostorové řešení lze označit za svébytnou výtvarně-interpretační vrstvu výstavního celku, oscilující na pomezí autorského gesta a utilitární služby. Takové realizace mapuji zejména u umělců a umělkyň, kteří se patrně vzhledem k neexistující institucionální výstavní podpoře po roce 1989 sami chopili tvorby výstavních prostředí, přičemž kvality, které do tvorby začali víceméně intuitivně vnášet, považuji za blízké scénografickému přístupu v obecném významu této disciplíny. Prostřednictvím těchto příkladů je snahou poukázat na scénografické prvky, které jsou ve výstavách coby pomyslných inscenačních prostorech přítomny i přesto, že termín „výstavní scénografie“ již pro ně není prakticky vůbec používán. Pozornost přitom věnuji obecným performativním kategoriím scénografické disciplíny, jako je například procesualita či temporalita ve smyslu postupné obsahové gradace, a pokusím se demonstrovat, že pojem scénografie zde nepředstavuje tvorbu kulisových či iluzivních prostorových rámců ale aktivní významotvornou strukturu.

Česky

Příspěvek se zabývá podobami výtvarně-prostorových přístupů k fyzickému ztvárňování tuzemských výstav výtvarného umění. Po stručném nastínění specifik oboru „výstavní scénografie“ tak, jak byly ukotveny zejména prostřednictvím činnosti národního podniku Výstavnictví v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, zmíním také postupné etablování oboru „výstavní architektura“ po roce 1989. Dále se zaměřím na víceméně současné výstavy, jejichž prostorové řešení lze označit za svébytnou výtvarně-interpretační vrstvu výstavního celku, oscilující na pomezí autorského gesta a utilitární služby. Takové realizace mapuji zejména u umělců a umělkyň, kteří se patrně vzhledem k neexistující institucionální výstavní podpoře po roce 1989 sami chopili tvorby výstavních prostředí, přičemž kvality, které do tvorby začali víceméně intuitivně vnášet, považuji za blízké scénografickému přístupu v obecném významu této disciplíny. Prostřednictvím těchto příkladů je snahou poukázat na scénografické prvky, které jsou ve výstavách coby pomyslných inscenačních prostorech přítomny i přesto, že termín „výstavní scénografie“ již pro ně není prakticky vůbec používán. Pozornost přitom věnuji obecným performativním kategoriím scénografické disciplíny, jako je například procesualita či temporalita ve smyslu postupné obsahové gradace, a pokusím se demonstrovat, že pojem scénografie zde nepředstavuje tvorbu kulisových či iluzivních prostorových rámců ale aktivní významotvornou strukturu.

Anglicky

The conference paper will focus on various visual-spatial approaches to the physical representation of art exhibitions in local context. After briefly outlining the specifics of the field of “exhibition scenography” as they were anchored mainly through the activities of the national enterprise Výstavnictví in the 1960s and 1970s, I also outline the gradual establishment of the field of “exhibition architecture” after 1989. Subsequently, I will focus on more or less contemporary exhibitions and their spatial solutions which might be considered as a peculiar artistic-interpretive layer oscillating between authorial gesture and utilitarian service. I am mapping such realizations especially in the case of artists who, apparently due to the lack of institutional exhibition support after 1989, took up the creation of exhibition environments themselves and – as I suggest – began to bring specific qualities to their work more or less intuitively that are close the scenographic approach in the general sense of the discipline. Finally, through such examples, it is my effort to point out the scenographic elements that are present in exhibitions even though the term “exhibition scenography” is practically no longer used for them at all. I pay attention to the general performative categories of the discipline of scenography, such as processuality and temporality, in order to demonstrate that the notion of scenography here does not represent the creation of backdrops or illusory spatial frames, but an active meaning-making structure.