Cesta vede do Tibetu

BĚLKA, Luboš. Cesta vede do Tibetu. In Festival ProTibet 2026, Moravská Ostrava, 11. březen. 2026.

Základní údaje

Originální název

Cesta vede do Tibetu

Název česky

Cesta vede do Tibetu

Název anglicky

Road through Tibet

Autoři

BĚLKA, Luboš

Vydání

Festival ProTibet 2026, Moravská Ostrava, 11. březen, 2026

---

Další údaje

Typ výsledku

Vyžádané přednášky

Utajení

není předmětem státního či obchodního tajemství

Odkazy

URL

Označené pro přenos do RIV

Ne

Klíčová slova česky

Vladimír Sís (1925-2001); Josef Vaniš (2027-2009); dokumentární film Cesta vede do Tibetu; 1956; cestovní deníky; tibetský buddhismus; 14. dalajlama

Klíčová slova anglicky

Vladimír Sís (1925-2001); Josef Vaniš (2027-2009); documentary film The Road Leads to Tibet; 1956; travel diaries; Tibetan Buddhism; the 14th Dalai Lama

---

Anotace

V originále

V roce 2026 uplynulo sedmdesát dva od první návštěvy Čechoslováků v Tibetu a byl to filmový režisér Vladimír Sís (1925-2001) spolu s kameramanem Josefem Vanišem (2027-2009), kdo jako první našinci pobývali ve Lhase a přinesli o tom několikeré svědectví. V Čínské lidové republice působili jako armádní filmaři a ve spolupráci s čínskými armádními filmaři natočili hodinový barevný dokumentární film Cesta vede do Tibetu, který měl světovou premiéru v roce 1956. V roce 2023 objevil Luboš Bělka ve spolupráci s kolegy z Vojenského historického ústavu světový unikát – čínskou verzi tohoto filmu, která je do značné míry odlišná od té československé. Délka filmu je téměř stejná, liší se však obsahem. A film nese i poněkud odlišný název: Šťastná cesta do Lhasy, Tchung-siang La-sa te sing-fu tao-lu (Tongxiang Lasa de xingfu daolu 通向拉萨的幸福道路). Na otázku, proč tomu tak bylo, proč pro čínské filmaře byla naše verze nepřijatelná, lze nalézt odpověď ve studiu několika dochovaných verzí scénáře filmu, a hlavně v dosud nepublikovaných cestovních denících obou našich cestovatelů. Ty odhalují skutečné pozadí vzniku filmu, ukazují, v čem a jak se naše a čínské přístupy k dokumentárnímu filmu o budování jaansko-lhaské strategické magistrály navzájem lišily. Například Číňané chtěli mnohé inscenované scény vydávat za skutečnost, náš přístup byl jiný. Zajímavé je, že film zachycuje i setkání s tehdy devatenáctiletým 14. dalajlamou Tändzin Gjamchem (1935) – tyto scény jsou skutečně dokumentární, nemanipulované. A přesto se v obou filmech výrazně liší a je zajímavé je srovnat, a hlavně odhalit důvod, proč a jak jsou jiné. Přednáška a beseda pro širokou veřejnost byla doprovázená množstvím filmových ukázek, barevných i černobílých fotografií, jakož i citacemi ze zmíněných deníků, které v roce 2025 vydalo brněnské nakladatelství Host.

Česky

V roce 2026 uplynulo sedmdesát dva od první návštěvy Čechoslováků v Tibetu a byl to filmový režisér Vladimír Sís (1925-2001) spolu s kameramanem Josefem Vanišem (2027-2009), kdo jako první našinci pobývali ve Lhase a přinesli o tom několikeré svědectví. V Čínské lidové republice působili jako armádní filmaři a ve spolupráci s čínskými armádními filmaři natočili hodinový barevný dokumentární film Cesta vede do Tibetu, který měl světovou premiéru v roce 1956. V roce 2023 objevil Luboš Bělka ve spolupráci s kolegy z Vojenského historického ústavu světový unikát – čínskou verzi tohoto filmu, která je do značné míry odlišná od té československé. Délka filmu je téměř stejná, liší se však obsahem. A film nese i poněkud odlišný název: Šťastná cesta do Lhasy, Tchung-siang La-sa te sing-fu tao-lu (Tongxiang Lasa de xingfu daolu 通向拉萨的幸福道路). Na otázku, proč tomu tak bylo, proč pro čínské filmaře byla naše verze nepřijatelná, lze nalézt odpověď ve studiu několika dochovaných verzí scénáře filmu, a hlavně v dosud nepublikovaných cestovních denících obou našich cestovatelů. Ty odhalují skutečné pozadí vzniku filmu, ukazují, v čem a jak se naše a čínské přístupy k dokumentárnímu filmu o budování jaansko-lhaské strategické magistrály navzájem lišily. Například Číňané chtěli mnohé inscenované scény vydávat za skutečnost, náš přístup byl jiný. Zajímavé je, že film zachycuje i setkání s tehdy devatenáctiletým 14. dalajlamou Tändzin Gjamchem (1935) – tyto scény jsou skutečně dokumentární, nemanipulované. A přesto se v obou filmech výrazně liší a je zajímavé je srovnat, a hlavně odhalit důvod, proč a jak jsou jiné. Přednáška a beseda pro širokou veřejnost byla doprovázená množstvím filmových ukázek, barevných i černobílých fotografií, jakož i citacemi ze zmíněných deníků, které v roce 2025 vydalo brněnské nakladatelství Host.

Anglicky

In 2026, seventy‑two years had passed since the first visit of Czechoslovak citizens to Tibet, undertaken by the film director Vladimír Sís (1925–2001) together with the cinematographer Josef Vaniš (1927–2009). They were the first Czechoslovaks to reside in Lhasa and brought back multiple forms of testimony about their journey. Serving as military filmmakers in the People’s Republic of China, they collaborated with Chinese military film units to produce a one‑hour colour documentary, The Road Leads to Tibet, which premiered internationally in 1956. In 2023, Luboš Bělka, in cooperation with colleagues from the Military Historical Institute, discovered a globally unique item: the Chinese version of this film, which differs substantially from the Czechoslovak one. Although the running time is nearly identical, the content diverges in many respects. The film also bears a somewhat different title: A Happy Journey to Lhasa (Tongxiang Lasa de xingfu daolu 通向拉萨的幸福道路). The question of why this was the case—why the Chinese filmmakers found the Czechoslovak version unacceptable—can be answered through an examination of several surviving versions of the screenplay and, above all, through the still‑unpublished travel diaries of both Czechoslovak travellers. These sources reveal the true circumstances surrounding the creation of the film and illuminate the points at which the Czechoslovak and Chinese approaches to documenting the construction of the Xining–Lhasa strategic highway diverged. For instance, the Chinese side sought to present many staged scenes as authentic, whereas the Czechoslovak filmmakers adhered to a different methodology. Notably, the film also records a meeting with the then nineteen‑year‑old 14th Dalai Lama, Tenzin Gyatso (1935), and these scenes are genuinely documentary and unmanipulated. Yet even these differ markedly between the two versions, making their comparison particularly illuminating—especially in uncovering the reasons for their divergence. The public lecture and discussion were accompanied by numerous film excerpts, both colour and black‑and‑white photographs, as well as quotations from the aforementioned diaries, which were published in 2025 by the Brno‑based publishing house Host.