O dvoudomé povaze fotografie

ŠIMŮNEK, Michal. O dvoudomé povaze fotografie. In Slovo - obraz - zvuk II. Umenovedné štúdie (ed. Marta Žilková). Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, 2008, s. 245-254. ISBN 978-80-8094-331-8.

Základní údaje

Originální název

O dvoudomé povaze fotografie

Název anglicky

About the dioecious nature of photography

Autoři

ŠIMŮNEK, Michal

Vydání

Nitra, Slovo - obraz - zvuk II. Umenovedné štúdie (ed. Marta Žilková), od s. 245-254, 10 s. 2008

Nakladatel

Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre

---

Další údaje

Jazyk

čeština

Typ výsledku

Stať ve sborníku

Obor

50000 5. Social Sciences

Stát vydavatele

Česká republika

Utajení

není předmětem státního či obchodního tajemství

Označené pro přenos do RIV

Ne

Organizační jednotka

Fakulta sociálních studií

ISBN

978-80-8094-331-8

Klíčová slova anglicky

photography postmodernism dioeciousness paradox

Štítky

photography postmodernism dioeciousness paradox

---

Anotace

V originále

V rámci postmoderního diskurzu o fotografii (jenž reprezentují například John Tagg, Allan Sekula a Victor Burgin) je význam fotografie vždy determinován kontextem, ve kterém je daná fotografie produkována, distribuována a čtena; neexistuje žádné neutrální území, kde by fotografie mohla hovořit sama za sebe, kde by vyzařovala jakýsi esenciální, inherentní a pravdivý význam; fotografie nemá vlastní identitu. Tento postmoderní a téměř všeobecně přijímaný pohled je přinejmenším v jednom velmi důležitém ohledu krátkozraký: díky přehnanému důrazu na roli kontextu přestávají postmodernisté vidět samotnou fotografii. V této souvislosti se snažím argumentovat, že bychom měli fotografii přiznat identitu a inherentní povahu, a to ve smyslu fotografie jako systému reprezentace i jako sociálního fenoménu. V obou případech je pak povaha fotografie vždy paradoxní, ambivalentní nebo možná přesněji řečeno dvoudomá.

Anglicky

According to the postmodern discourse on photography, the meaning of photography is determined by context, in which photography is produced, distributed and read; there is never a neutral territory where the photography is able to speak for itself; photography has no identity. This postmodern discourse on photography is at the first sight apter approach to the photography than is the formalists effort to find photogrpahys ontological identity. Despite that I argue, that the postmodern discourse on photography is at least in one important aspect short-sighted: due to the accent on the role of the context, photography became almost unseeable. That is why I want to argue, that we should ackonwledge to photography some kind of identity and inherent nature. This photographys identity comes mainly from its nature as a system of representation and as a social fenomenon. In both cases is this nature paradoxical, ambivalent, or we can maybe most precisly say dioecious.