Středoevropské druhy rodu Cirsium mají výrazný sklon k tvorbě mezidruhových kříženců v přirozených populacích druhů. Kromě hybridizace se navíc pcháče vyznačují také různorodostí rozmnožovacích strategií neb zahrnují vedle hermafroditních druhů také řadu druhů gynodioecických nebo dvoudomých. Snadná dostupnost populací pcháčů, ale také jednoduchá možnost identifikace a jak čistých druhů, tak hybridů, z nich činí vhodný model biosystematického studia jak hybridizace tak gynodioecie. Zatímco část pcháčů se vedle sexuálního rozmnožování, efektivně rozšiřuje vegetativně pomocí oddenků nebo plagiotropních kořenů, jiné tuto možnost nemají a rozmnožují se výhradně sexuálně – druhy monokarpické. Jak gynodioecie, tak přirozená mezidruhová hybridizace jsou jevy, které úzce souvisejí se self-kompatibilitou. V případě gynodioecie je jedním ze základních faktorů, podmiňujících trvalé udržení samic v populacích hermafroditních jedinců jejich větší fitness (ve srovnání s hermafrodity). Relativně větší fitness samic může být dána tím, že (i) samice jsou méně napadány herbivory poškozujícími vyvíjející se plody (= predátory nažek), dále pak také tím, že (ii) samice mohou energii, kterou by jako hermafroditi věnovaly na tvorbu pylu, investovat do tvorby plodů a semen a mohou jich tak vytvořit více než hermafroditi. Zdaleka za největší výhodu samic je však považována skutečnost, že (iii) potomci samic vznikají vždy cizosprašně a nemohou trpět inbrední depresí tak, jako potomci hermafroditů, kteří se ve větší nebo menší míře samoopylují. Tato největší potenciální výhoda samic se projevuje zejména za zhoršených podmínek, při působení stresu, kdy je selekce inbredních jedinců silnější. K tomu, aby tato největší výhoda samic opravdu platila, musí však opravdu docházet ke zmíněné autogamii hermafroditů, což u středoevropských pcháčů nikdo podrobněji nesledoval. Self-inkompatibilita, resp. vyšší frekvence cizosprašnosti (allogamie) je spolu s vyšší schopností vegetativního rozšiřování považována za jednu z logických pre-rekvizit vysoké frekvence mezidruhové hybridizace v daném rodu nebo čeledi. Na druhé straně morfologická složitost květenství, drobné květy a srostlé prašníky čeledi Asteraceae neumožňují mechanickou sterilizaci samčích pohlavních orgánů (tyčinek) tak, aby mohlo být při řízeném opylení analyzováno potomstvo vzniklé výhradně cizosprášením. Hlavním cílem bakalářské práce by měla být literární rešerše zaměřená na metodické aspekty studia self(in)kompatibility rostlin, zejména u čeledi Asteraceae. Osnova bakalářské práce: Úvodní stati: 1. Role self-(in)kompatibility v evoluci a šlechtění rostlin. 2. Přehled metod detekce self-(in)kompatibility u rostlin. 3. Speciální modifikace metod detekce self-(in)kompatibility pro případ čeledi Asteraceae. Speciální rešeršní otázky: 4. Jaký vztah je mezi frekvencí samic gynodioecických druhů a mírou self-kompatibility jejich hermafroditů? 5. Mají druhy s větším podílem self-kompatibility nižší genetickou diverzitu? 6. Vykazují monokarpické druhy vyšší self-kompatibilitu? 7. Souvisí míra self-kompatibility s napadáním herbivory? Závěr: 8. Doporučený postup/návrh metodiky, jak analyzovat self-(in)kompatibilitu u rodu Cirsium.