Tato práce si klade za cíl přispět k poznání způsobů, kterými mohou být formovány tělesné limity člověka. Prostředkem k tomuto cíli je potom zkoumání dané problematiky na případu alpinistů, kteří tuto svou činnost vykonávají na vysoké úrovni a jejichž podstatnou část života tak tvoří práce s tělem vlastním i těly druhých, a to v extrémních a rizikových podmínkách horského prostředí. Data pro dané zkoumání pochází z několika hloubkových rozhovorů, materiálů lezecké pop kultury (filmy, videa, podcasty atd.), etnografického pozorování a vlastní autoetnografie. Teoreticky je práce ukotvena ve fenomenologickém přístupu, stavíc na premise dvojité struktury vtělení (twofold structure of embodiment).

Práce nabízí pohled na formování tělesných limitů srze tři úrovně. První je rovina percepční, zaměřená na fenomenologickou konstrukci tělesného limitu na úrovni vnímání jedince a jeho zkušenosti. Druhá rovina potom zkoumá, jak je tato konstrukce dotvářena a vyjednávána na úrovni dynamiky nejčastěji diadických vztahů v lezeckých týmech. Konečně třetí rovina se zaměřuje na širší socio-kulturní kontext a roli, kterou v této problematice hraje normativní vtělení (normative embodiment) a v důsledku tedy také některé aspekty nastavení západní společnosti a horolezecké subkultury.