Německo se v době panování Viléma II. začalo na mezinárodní scéně chovat více asertivně, což tehdejší etablované velmoci – a zejména pak Velká Británie – mohly vnímat negativně a konflikt s Berlínem začít chápat jako něco v zásadě nevyhnutelného. Takový posun ve vnímání britských zahraničně-politických elit – tedy posun směrem k vnímání Německa jako hrozby – pak mohl nastat buď v reakci na jednotlivé kroky německé zahraniční politiky nebo tím, že klíčoví aktéři v Londýně do jisté míry přejali francouzskou optiku, která považovala Berlín za nesmiřitelného nepřítele poté, co na Francii získal Alsasko a Lotrinsko. Tato historická práce se tak prostřednictvím jedinečné případové studie snaží pomocí analýzy britské strategické kultury zodpovědět trojici výzkumných otázek, z nichž ta hlavní se ptá, jak došlo k tomu, že v letech 1890 až 1914 začal Londýn vnímat jako hlavní strategickou hrozbu Německo, přičemž ty další pak, kdo byli doboví aktéři britské zahraniční politiky a zda v jejich řadách panoval i nesouhlasný názor (mající za to, že by se Velká Británie měla právě s Německem spojit).