Mám syna, kterému byl až v dospělosti diagnostikován Aspergerův syndrom (dále AS). Vyřešení situace nepomohla spolupráce s existujícími sociálními službami. Selhalo zaměstnání v chráněné dílně i bydlení v chráněném bydlení. Přemýšlela jsem o možných způsobech zapojení osob s AS do tzv. normálního života a tím, i jejich lepší připravení na dobu, kdy už se o ně nebudou moci starat jejich rodiče, či jiné pečující osoby. Aktuálně vidím hlavní problém v tom, že mladí dospělí s AS po ukončení školního vzdělávání nenacházejí odpovídající podporu, vedoucí k identifikaci a využití zdrojů, které by mohli využít pro uplatnění ve společnosti. Důsledky toho, že problém není systémově řešen jsou nepříznivé nejen pro osoby s AS, které se dostávají do izolace, ztrácejí návyky, které si osvojily ve škole a díky tomu přetrvává závislost na rodičích, ale také pro jejich rodiče, kteří se obávají toho, že jejich potomci zůstanou bez opory. Jsem přesvědčena o tom, že by situaci zlepšilo, pokud by mladí dospělí s AS měli k dispozici podporu odborných sociálních služeb, které by identifikovaly s každým klientem individuálně jeho zdroje a v návaznosti na to by pracovaly „s prostředím“ ve kterém by hledaly příležitosti k využití těchto zdrojů. Předpokládám, že vlastní úspěšné využití zdrojů by vedlo k lepšímu uplatnění osob s AS ve společnosti a tím dosažení jejich větší soběstačnosti. Nejedná se ale pouze o zaměstnávání, ale i o bydlení, finanční gramotnost, sociální kontakty a obecně o kvalitu života. Rozhodla jsem se proto v rámci diplomové práce zpracovat kvalitativní výzkum, ve kterém se budu ptát i na názor mladých dospělých s Aspergerovým syndromem i jejich rodičů. Abych mohla představ rodičů a jejich dospělých potomků s AS porovnat, kladu si ve své diplomové práci otázku: Jak se liší a v čem se podobají představy mladých dospělých s Aspergerovým syndromem a jejich rodičů o podpoře využití zdrojů (vč. jejich identifikace) uplatnění osob s AS ve společnosti sociálními službami?