Nemohly studovat, protože jejich rodičům zabavila KSČ statek a k jakékoliv práci je strana nepustila. Ovšem rodiče trvali na tom, že do kostela se chodit bude. Dnes je jim zhruba pětašedesát let, mají vnoučata, do kostela chodí stále a moc o sobě nemluví, „nejsou důležité“. Tvoří ale bezmála čtvrtinu všech věřících v České republice. Cílem této magisterské práce je zjistit, co to znamená, když katolická seniorka na venkově řekne, že „takhle to prostě je“ a „tak se to dělá“. Práce se zaměří na roli vlastní religiozity v životním příběhu seniorek, které upřednostnily život se stigmatem aktivních katoliček v socialistickém Československu před pohodlím konformity s požadavky Komunistické strany a místní komunity formálně nevěřících.

Tento projekt se zaměří na hodnoty náboženské skupiny, která demograficky tvoří v České republice zhruba polovinu těch, kteří se hlásí k římskokatolické církvi: podle posledního sčítání lidu z roku 2011 se k církvi hlásí 491 tisíc žen starších 60 let, celkový počet katolíků je přitom v ČR bezmála 1,1 milionu.

Katoličky z této demografické skupiny prožily většinu svého života s tím, že veřejně deklarovaná religiozita pro ně může mít nepříjemné následky. Na venkově se katolictví v době kolektivizace stávalo přitěžující okolností, která mohla vést k odebrání statku a potomkům tzv. kulaků byl na základě kádrových posudků odpírán přístup ke vzdělání nebo profesní realizaci. Zároveň bylo zvykem praktikování katolíků sledovat, a to např. monitorováním účastníků náboženské výchovy nebo mší. (Balík, Hanuš 2007: 207 – 216)

Lze se domnívat, že zkušenosti vycházející z této problematické společenské pozice respondentky přijaly jako stigma, které je vyčleňuje ze společnosti. Stigma jako součást sociální a osobní identity jedince popisuje Erving Goffman. (Goffman 2003). Na druhou stranu, přijetí tohoto stigmatu je zároveň možné vnímat jako upřednostnění smysluplného životního způsobu, který svým nositelkám kromě sociální marginalizace zprostředkovává nějakou zásadní hodnotu nebo poskytuje pomoc či posilu v životních problémech.

Cílem tohoto projektu je zjistit, jaký význam přikládají ženy na venkově vlastní religiozitě a jaké životní strategie a hodnoty jsou s jejich katolictvím spojeny. Předpokládám, že zmíněné zkušenosti žen utvořily specifickou podobu religiozity, která dosud nebyla uspokojivě zmapována. Tato podoba religiozity zároveň může vystihovat existenciálně významné, pro každodenní život prakticky bezprostředně relevantní aspekty víry a katolické rituální praxe. V tomto ohledu je významným tématem projektu otázka: Čím je vlastně katolicismus jako skutečně žitá praxe za podmínek, v nichž definuje jak sociální vyloučení, tak i způsob, jak toto vyloučení zvládnut?

Výzkum bude proveden formou narativní analýzy životních příběhů katolických seniorek, které sdílely sociální vyloučení s celými svými rodinami (tj. byly vdané a měly/mají děti). Projekt si klade za cíl objasnit nejen to, jakou roli ve zvládání života se stigmatem hrála katlická víra a praxe, ale i to, jak se význam víry proplétal s významem rodinných pout, komunitních vztahů a dalších aspektů venkovského života v socialistickém Československu.