Obraz a slovo jsou dvě různá média, avšak hranice mezi nimi je propustná a dává tak vzniknout pozoruhodným dílům, jež v sobě spojují oba způsoby komunikace. Vznikají tak práce balancující na pomyslné hranici mezi viditelným a vyslovitelným, mezi vizuálním a verbálním. Československé umění se obrazem a slovem zabývalo zejména v 60. letech 20. století, kam také spadá počátek experimentální poezie Jiřího Koláře (1914). Po roce 1989 přichází vlna svobody, rozvíjí se happenning, konceptuální umění, sílí vlna intermédií. Zpočátku se zdá, že mladí umělci navazují, nebo se alespoň inspirují experimentální poezií z 60. let. Tato snaha je však brzy překonána, a vystřídána novým postavením slova a odpovídajícím možnostem, jak technickým, tak společenským. Jedním ze současných umělců zabývajících se textem, je Jiří Skála (1976), jehož umělecké tvorbě se věnuje druhá část práce. Není cílem srovnávat díla Jiřího Koláře a Jiřího Skály, ale zmapovat, jakým způsobem nakládal s texty básník Jiří Kolář ve druhé polovině 20. století a jak pracuje s textem současný výtvarník Jiří Skála. Pokoušíme se nahlédnout na vývoj prací Jiřího Koláře, které spěly k opuštění slova pro vizuální formu a jehož zásadním dílem je první sbírka experimentální poezie v Československu, Básně ticha, a na výtvarné počiny Jiřího Skály, které se pohybují na hranici mnoha rozdílných žánrů, avšak pevné místo v jeho výtvarném konceptu má práce s textem.