Ve své bakalářské práci s názvem „Životní zkušenost s osamocením u seniorů ve vlastní domácnosti a jejich prožívání karanténních opatření“ bych se ráda věnovala problematice osamělosti u seniorů v kontextu podmínek, jež nedávná doba přinesla. V západní společnosti už nyní žije mnoho skupin starších lidí, kteří se se samotou potýkají (Abitov & Gorodetskaya, 2016, Kadowaki, Wister, & Chappell, 2015, Pehlić,Peskić, & Tufekčić, 2019). Zjištění ukazují, že starší lidé, kteří žijí ve vlastních domácnostech, vykazují statisticky významně vyšší úroveň na stupnici osamělosti oproti těm, kteří pobývají trvale v ústavu, či žijí se svými rodinami (Pehlić, Peskić, & Tufekčić, 2019). Opatření související se šířením nového koronaviru podle Brookse a kol. (2020) mohou přinášet spousty dalších stresorů, jako je omezení kontaktu s ostatními lidmi či neustálá hrozba nakažení a ty mají za následek negativní psychologické efekty včetně deprese, posttraumatické stresové poruchy, nízké nálady, podrážděnost a další. Podle Čeledové, Kalvacha & Čevela (2016) existují tři hlavní adaptace na stáří. Tato opatření mohou celý tento proces výrazně narušit, jelikož mohou vést k podnětové deprivaci. Hlavní otázkou mého výzkumu je: „Jak subjektivně vnímají samotu senioři žijící sami ve své domácnosti a jakým způsobem se s ní vyrovnávají se zřetelem na mimořádné podmínky, jež souvisí s šířením nového koronaviru“. Výzkumná otázka při použití IPA by měla být spíše explorativní. Zaměřená na proces, nikoliv na konkrétní příčiny (Řiháček, Čermák, & Hytych, 2013). Pro tuto otázku jsem vytvořila 2 podotázky: 1) Jak senioři subjektivně vnímají pobyt o samotě ve vlastní domácnosti. 2) Jaká je jejich zkušenost s aktuálními opatřeními a jakými způsoby se nimi vypořádávají?