Hlavní problém, na který jsem se rozhodla zaměřit je ten, že sociální pracovníci si v rámci profesionality s klienty nastaví hranice, ale následně je marginalizují čímž je překračují – pracovníci překračují hranice vůči klientům. Dochází tedy k tomu, že pracovníci klienty často omlouvají tím, že jsou postižení, dělají ve vztahu různé ústupky a neuvědomují si, že tím mohou trpět oni sami, ale také klienti či celková intervence. Vzhledem k tomuto problému jsem si jako poznávací cíl zvolila tuto otázku: Jaký je postoj sociálních pracovníků k nastavování profesionálních hranic při práci s mentálně hendikepovanými klienty? Zodpovězením na tuto otázku bych chtěla docílit toho, aby si pracovníci uvědomili důležitost nastavení hranic při práci se svými mentálně hendikepovanými klienty a nemarginalizovali je. Toto uvědomění by přispělo především k osobní pohodě sociálního pracovníka, ale také klienta. Zároveň se tím bude do budoucna předcházet psychickému vyčerpání či syndromu vyhoření u sociálních pracovníků. Pomůže to, ale také budoucím zájemcům o práci s touto cílovou skupinou, když si hned od počátku uvědomí důležitost nastavení hranic při práci s klienty s mentálním hendikepem.