Extracelulární vezikuly, například exozomy, představují důležitý způsob mezibuněčné komunikace. U buněk spinocelulárních karcinomů hlavy a krku (HNSCC) představují způsob, jakým nádor ovlivňuje okolní mikroprostředí a imunitní systém ve svůj prospěch, což činí často problém v terapii nádoru (například při radioterapii nebo chemoterapii) [1]. Autofagie je katabolický proces hromadné či selektivní degradace buněčného materiálu (proteinů, organel, buněčných parazitů), nezbytný pro udržování homeostázy v buňce. V nedávné době bylo prokázáno propojení procesů autofagie a buněčné sekrece extracelulárních vezikul. Vzájemná závislost těchto procesů však doposud není objasněna [2]. mTORC1 je hlavním buněčným regulátorem autofagie. Aktivní fosforylovaná forma této kinázy autofagii tlumí, zatímco defosforylovaná forma autofagii stimuluje. Aktivitu komplexu mTORC1 odráží fosforylační status mTOR i jeho cílových proteinů, např. S6K1 nebo 4EBP1 [3]. Vzhledem k tomu, že autofagie slouží jako mechanizmus recyklace odpadního materiálu buňky, může její narušení či naopak stimulace silně ovlivnit složení vylučovaných vezikul, jakožto alternativní způsobu buňky, jak se vypořádat s nechtěným obsahem [4]. Cíle práce: Specifickými modulátory ovlivnit aktivitu mTORC1 (Torin-1, rapamycin, NVP-BEZ235, hladovění). Pomocí fosforylačního statusu specifických proteinů vyhodnotit aktivitu komplexu mTORC1. Izolovat exozomy z buněčných linií HNSCC ovlivněných modulátory mTORC1 pomocí magnetických kuliček se specifickými protilátkami proti exozomálním markerům (CD63, EpCAM) nebo ultracentrifugací. Vyhodnotit složení exozomální RNA pomocí NGS (Next Generation Sequencing).