Diabetes mellitus (DM) a v širším kontextu metabolický syndrom jsou nejčastějšími metabolickými onemocněními s celosvětově rostoucí prevalencí a už dnes dosahují ve vyspělých zemích epidemických proporcí. DM je charakterizován komplexní poruchou metabolismu všech základních energetických substrátů v důsledku deficitního účinku inzulinu. DM vytváří unikátní biochemické prostředí, kdy přetížení energetickými substráty – tj. hyperglykemie a vysoká konc. nenasycených mastných kyselin (NEMK) – vede k mnohočetným alteracím intermediárního metabolismu, jako následek hyperglykemií a NEMK stimulované nadprodukce reaktivních metabolitů kyslíku (ROS) v mitochondriálním řetězci. Jednou z dobře prozkoumaných metabolických abnormalit je neenzymatická glykace, tj. tvorba chemicky heterogenní skupiny látek zvaných Advanced Glycation End-products (AGEs). Neenzymatická glykace probíhá mezi redukujícími cukry, oxoaldehydy/karbonyly (methylglyoxal, glyoxal a 3-deoxyglukoson) a jinými cukernými deriváty a aminoskupinami (zejm. lyziny a argininy) aminokyselin, peptidů a proteinů. AGEs významně patogeneticky přispívají k poškození buněk v důsledku gluko- a lipotoxicity, tedy procesům, které představují „metabolické podhoubí“ kardiovaskulárních onemocnění. Kvantitativně nejvýznamnější je tvorba AGEs z dikarbonylů a z nich methylglyoxal je nejaktivnější glykační agens in vivo. Pro to hovoří rovněž existence přirozených detoxifikačních mechanizmů jako je glyoxalázový systém složený z glyoxalázy I (GLO1) a 2. Experimentálně bylo prokázáno, že over-exprese GLO1 in vitro kompletně inhibuje tvorbu AGEs z methylglyoxalu a chrání buňky před hyperglykemickým poškozením. Cílem diplomové práce je porovnat expresi GLO1 v humánních mononukleárních buňkách in vitro za metabolických podmínek patofyziologicky odpovídajících situaci u diabetiků, tj. (a) kultivace v normo- a hyperglykemickém mediu, (b) „lipotoxickém“ mediu (palmitát vs. PUFA) a (c) v mediu imitujícím uremii (přidáním 10-15% uremického séra).