Fonetika a fonologie

Výška hlasu je artikulačně založena na frekvenci hlasivkových kmitů a je dokreslena rezonancí nadhrtanových prostor a ev. i zněním prostor lebky, hrudníku; v tom se protíná s hlasovou barvou.

Výšku lze pozorovat u jednotlivých hlásek. Na trojrozměrném spektrogramu je patrná z umístění formantů vokálů i konsonantických šumů na svislé ose. Takto chápaná výška je vlastní jednotlivým hláskám a jejich kombinacím a stává se tak součástí jejich artikulačně-akustické charakteristiky (srov. 6.3 - 6.5); z tohoto hlediska je např. hláska [i] vyšší než [e] nebo [s] vyšší než [ʃ]. Pozornost této vlastnosti věnují detailnější popisy fonetické stavby jazyka.

Obrázek 7.2 Průběh základní frekvence hlásky [a] zazpívané na čtyřech různých výškách.

Od výšky hlasu charakterizující (inherentně) jednotlivou hlásku je třeba odlišit využití proměn výšky hlasu v rámci jednoslabičného slova, které je typické pro tzv. tónové jazyky: výrazy se v nich liší nejen výběrem a sledem hlásek (přesněji fonémů), ale také průběhem tónu v segmentu, přesněji ve slabičném jádru. Výška nebo průběh tónu v nich vytváří samostatnou významovou jednotku. V konkrétním jazyce je takových "typů" proměn výšky hlasu různý počet, v jazyku Jorubů např. 3, ale v jednom z indiánských jazykům Mexika jich bylo popsáno 10; kromě vysokého, středního a nízkého je tu i tón klesající od nejvyššího ke střednímu, od nejvyššího k nejnižšímu apod. Jako příklad tónových jazyků se obvykle uvádí čínština s 4 různými tóny nebo jiné jazyky východní Asie.

Z hlediska komunikace mají význam proměny výšky hlasu v rámci různě velkých celků sdělení označované jako melodie řeči. Vznikají v souvislosti s proměnou délky hlasivek - ty se napínají nebo poněkud zkracují dík pohybu svalů hlasového ústrojí – dík rychlosti kmitů (5.1). Akusticky se melodie projeví jako změny hlasové výšky vlastní celku promluvy. Objektivní záznam melodie řeči podá intonograf (viz výše). Výška hlasu klesá fyziologicky útlumem hlasivkových kmitů na konci výdechu.

Melodie řeči je především prostředkem modulujícím celek, který je tak lépe percipovatelný, monotónní řeč unavuje posluchače natolik, že její obsah nevnímá. Nápadné skoky ve výšce hlasu jsou naopak důležitým signálem citových a volních postojů mluvčího. Tyto funkce plní v relaci k jeho obvyklé hlasové výšce.

V neutrálním projevu má melodie řeči i další funkce. Pokles výšky hlasu se chápe jako signál konce sdělení, pro vlastní dorozumění má však velký význam také soubor různých výškových (a současně i silových) obměn, které rozlišují sdělení s různou komunikační funkcí, např. oznámení od otázky zjišťovací, nebo ohraničují nekoncové úseky výpovědi uvnitř promluvy. O intonaci jako jazykovému jevu a jejích modelech bude řeč dále (7.2).