Fonetika a fonologie

Časový průběh řeči (řečové tempo) je dán rychlostí artikulační práce a určuje se počtem hlásek (přesněji slabik) za jednotku času. Jednotlivé jazyky mají vlastní průměrné tempo (rychlá je např. italština, ruština je rychlejší než čeština atd.), existuje i individuální návyk tempa řeči. Meze tempa řeči dává srozumitelnost výsledného úseku.

Z hlediska komunikace jsou důležité proměny rychlosti řeči v závislosti na obsahu sdělení (pomalejší tempo bývá vyhrazeno důležitějším částem výpovědi) a na celkové délce úseků řeči (slabiky mnohoslabičných slov bývají např. vyslovovány rychleji, někdy i za cenu méně přesné artikulace). V tempu řeči se odráží i vztah účastníků komunikace: vůči posluchači, u něhož předpokládáme menší chápavost, volíme pomalejší tempo. Mimořádně rychlé nebo naopak pomalé tempo může být také signálem emocí.

Obrázek 7.4 Věta „Spěchej pomalu!“ vyslovená třemi různými rychlostmi: pomalu, normálně a rychle.

Rychlost produkce řeči působí protahování nebo zkracování jednotlivých hlásek. V nám známých jazycích se takto mění spíše vokály, může se však měnit i konsonant (6.3, 6.4). Při modulaci souvislé řeči nejde o rozdíly dlouhých a krátkých hlásek dané hláskovou soustavou jazyka, nýbrž o změny stojící nad nimi, spojené až s celky většími, než je hláska.

Obrázek 7.5 Délka hlásek ve slově „mává“ vysloveném čtyřmi různými rychlostmi.