Ve 4. st. n. l. se císař Konstantin I. Veliký (306–337) rozhodl přesunout centrum správy státu na východ a roku 330 v místě nepříliš významné obchodní osady zvané Byzantion založil nové hlavní město říše, Konstantinopolis, po celý středověk nazývané zkrátka Polis, Město. Tento akt, označovaný nejčastěji latinským termínem translatio imperii („přenesení moci“) dal pozdějším generacím byzantských císařů oprávnění považovat se za jediné právoplatné následovníky římské říše. Kontinuita ve správě státu je nesporná, ale Konstantinopol byla budována již jako město křesťanské a nová státní ideologie vnímala císaře jako Božího zástupce na zemi a jeho říši jako pozemský obraz nebeského Jeruzaléma.
Po smrti císaře Theodosia I. r. 395 je říše rozdělena mezi jeho dva syny a západní a východní část římské říše se nadále vyvíjí samostatně. Výjimku představuje období vlády císaře Justiniána, který porazil Góty v Itálii a Hispánii a Vandaly v severní Africe a obnovil rozsah (východo)římské říše až k Héraklovým sloupům. Územní zisky však byly jen dočasné, ještě během 6. st. východořímská říše vládu nad západními evropskými državami z větší části ztratila.
Od konce 6. st. jsme svědky hluboké krize raně byzantské společnosti, byzantská říše je nucena čelit neustálým útokům barbarů – Slovanů, Bulharů, Avarů a Peršanů – postihuje ji také řada vnitřních problémů, zejména výrazný demografický úbytek zapříčiněný epidemiemi a přírodními katastrofami. Krize je dočasně překonána za vlády císaře Herakleia (610–641), který provedl řadu reforem a získal zpět ztracená území na východě. Herakleiova vláda je často považována za počátek vlastních dějin Byzance. V tomto období však bylo završeno sjednocení arabských kmenů na Arabském poloostrově a začala expanze Arabů na byzantská území. Arabové se na řadu staletí stávají na východě hlavní hrozbou pro byzantskou říši a několikrát ohrožují samotnou Konstantinopol. Pro rané období byzantských dějin je tedy charakteristické neustálé střetávání s barbary a časté změny hranic.
Nové státní náboženství se v této době formovalo v několika po sobě jdoucích masových dogmatických sporech. Nejvýznamnější byly:
Následující období, trvající od poloviny 7. do poloviny 9. století, otevírá rozsáhlá krize městského života, jejímž výsledkem byl zánik mnoha měst a zmenšení jiných, v tomto období ze všech oblastí života mizí poslední zbytky antických reálií a zvyklostí. Hluboká hospodářská krize je provázena úpadkem kulturním.
Válečná politika Byzance je značně neúspěšná, říše je nadále ohrožována útoky zvenčí, na severu se formuje bulharský stát, který se záhy stává protiváhou byzantské moci na Balkáně.
Na počátku 8. st. usedá na trůn císař Leon III. (717–741) a jeho vláda je počátkem ikonoklastické krize, která ovlivňovala vývoj byzantské společnosti až do poloviny 9. st. Zápas mezi uctívači ikon a jejich odpůrci zasahoval významně i do nejvyšší politiky byzantského státu a byl ukončen až r. 843, kdy císařovna Theodora definitivně uctívání ikon prosadila. Obnovení kultu obrazů znamenalo konec vleklé krize a začátek období hospodářského a kulturního rozkvětu Byzance.
Pokud budeme přechodové období počítat již k literatuře byzantské (což je z praktického hlediska docela užitečné, protože právě tehdy se formují hlavní žánry a znaky byzantské literatury), budeme toto rané období datovat zhruba od počátku 4. do poloviny 7. století.
Prvním autorem, v jehož díle se odrazily Konstantinovy radikální změny, byl zakladatel církevní historiografie Eusebios z Kaisareie (263–339). Jeho spis Církevní dějiny (Ἐκκλησιαστικὴ ἱστορία; český překlad J. Nováka z r. 1988 byl pořízen z latiny a je dostupný i online) je prvním pokusem o křesťanskou historiografii sepisovanou s myšlenkou zákonitého a věčného směřování k uskutečnění Božího království na zemi, pro niž představují předkřesťanská období jisté přípravné stadium. V centru tohoto nového pojetí nestojí činy císařů, ale vztah státu a církve. Dílo, literárně spíše neumělé, bylo výsledkem precizního zkoumání a je cenným pramenem pro první staletí církevního vývoje. Líčí dějiny do roku 324. Eusebios, biskup v maloasijské Kaisarei, sepsal ještě mnoho dalších děl – jmenujme však už jen jedno, panegyrickou životopisnou řeč Život Konstantinův (Εἰς τὸν βίον τοῦ μακαρίου Κωνσταντίνου βασιλέως) oslavující císaře Konstantina Velikého.
Fenoménem, který dalekosáhle ovlivnil pozdně antickou kulturu, bylo mnišské hnutí, vzniklé v Egyptě na přelomu 3. a 4. století. V mnišském prostředí vznikají také nové, ryze křesťanské literární žánry, které můžeme souhrnně označit pojmem hagiografie. Šlo z počátku o vyprávění o životě mnichů a mučedníků, sloužící jako příklad a povzbuzení pro křesťany. Kořeny hagiografie sahají k pozdně antickým oslavným životům divotvůrců, dále čerpá z tzv. mučednických akt (martyrologií, tedy zápisů o soudních procesech s prvními křesťany). Do hagiografických žánrů nepatří však pouze životopisy svatých, jak bývá pojem hagiografie též v užším smyslu chápán, ale také anekdotické příběhy vyprávějící izolované epizody ze života poustevníků, příběhy o zázracích, výroky poustevníků (apofthegmata) či vyprávění o přenášení svatých ostatků. Pro pochopení těchto textů je důležité si uvědomit, že se nepokoušejí podat historické líčení odpovídající pravdě, ale (často až pohádkový) popis zápasu hrdiny se zlem, tedy světským pokušením či ďáblem, z nějž vychází světec jako vítěz hodný napodobení. Jejich cílem je tedy především výchova a povzbuzení.
Hagiografie byla obzvlášť přitažlivá pro méně vzdělané lidové vrstvy, jež měly k textům přístup prostřednictvím jejich veřejných čtení v rámci liturgie. Nadpřirozenými prvky a démonickými vizemi se blíží pohádkovému folkloru. Mniši, již byli zpočátku hlavní cílovou skupinou, pocházeli hlavně z nižších vrstev a ve sbližování s antickou vzdělaností viděli narušování původních křesťanských ideálů a nebezpečí.
Zakladatelem hagiografie je Athanasios z Alexandrie (295–373), jeden z nevýznamnějších teologů 4. století. Pro vývoj literatury má však největší význam jeho životopis sv. Antonína (Βίος καὶ πολιτεία τοῦ ὁσίου πατρὸς ἡμῶν Αντωνίου, česky sv. Atanáš, Život sv. Antonína Poustevníka, Praha 1996). Antonios, zakladatel poustevnického (jinak též eremitského či anachoretského) hnutí, zemřel v roce 356 a bezprostředně po jeho smrti píše Athanasios svoje dílo. Chce vykreslit ideální vzor křesťana, jehož vůle vítězí nad pokušením. Vědomě se odklonil od klasické literární tradice a vytvořil tak vzor pro budoucí texty žánru.
Důležitou písemnou památkou skládající se především z výroků a anekdotických vyprávění, jsou tzv. Apofthegmata či Výroky pouštních otců (Ἀποφθέγματα τῶν ἁγίων πατέρων, č. Apofthegmata I–III, přel. J. Pavlík, Praha 2005–2009), obsáhlá sbírka příběhů o mniších a jejich výroků, vzniklá koncem 5. stol., jeden z nejoriginálnějších produktů monastické literatury. Měla i koptskou, etiopskou, syrskou, arménskou a latinskou verzi. Stejný účel i podobně rozkolísanou textovou tradici má sbírka poučných příběhů Ioanna Moscha ze začátku 7. století, známá pod názvem Louka (Λειμών).
Viz též Přehled počátků monastické spirituality od L. Brésarda.
Po krátkém období tzv. pohanské reakce císaře Juliána Apostaty (360–363), který se pokusil o návrat k pohanským kultům a snažil se zamezit křesťanům přístup k antické vzdělanosti, už můžeme hovořit o definitivním vítězství křesťanství a zároveň o jeho splynutí s antickými tradicemi. Tento proces reprezentují především tři významní teologové zvaní podle svého původu kappadočtí církevní otcové: Basieleios Veliký (330–379), Řehoř z Nazianzu (329–389) a Řehoř z Nyssy (335–po 394). Všem třem se dostalo antického vzdělání, většinou od pohanských učitelů, mezi nimiž byl například slavný rétor Libanios, ale zároveň byli již pevně zakořeněni v křesťanské víře. Jejich četné spisy se věnují jednak dogmatickým sporům (především arianismu a sporům o podstatu Ducha svatého), jednak vypracovávali pravidla mnišského života. Jako vůdčí osobnosti církevního života také často promlouvali k souvěrcům a zachovaly se též sbírky jejich kázání (homilií). Důležitým tématem jejich spisů byla také obhajoba křesťanství proti pohanům na jedné straně, a práva křesťanů na klasické vzdělání a jeho nezbytnosti na straně druhé. Nutnost této obhajoby už nepociťoval o generaci mladší Ioannes Chrysostomos (Jan Zlatoústý, cca 347–407), jehož hlavním tématem byla snaha o nápravu společnosti, problematika sociálních rozporů v Byzanci na přelomu antiky a středověku.
Zvláštním případem splynutí antiky a křesťanství a zároveň typickým představitelem pozdní antiky je Synesios z Kyrény (cca 370–414). Jeho učitelkou byla filozofka Hypatia, rozsápaná rozzuřeným křesťanským davem. Za manželku měl křesťanku. Přestože nebyl pokřtěn, byl zvolen biskupem, ale jmenování přijal jen pod podmínkou, že se nemusí vzdát svých filozofických názorů ani ukončit manželství. Pokřtít se nechal až později. Pro byzantské politické dějiny je stěžejní jeho řeč O vládě (Περὶ βασιλείας), jež se v podstatě na celou existenci Byzance stala vyjádřením oficiální císařské ideologie.
K faktu, že křesťanství a křesťanská mystika nadobro zůstaly ovlivněny prvky novoplatonské filozofie, přispěl zásadním způsobem (Pseudo)dionysios Areopagites (kolem roku 500), autor píšící pod jménem současníka a žáka apoštola Pavla, známého ze Skutků apoštolských. Jeho dílo obsahuje novoplatonskou filozofii v křesťanské interpretaci, podle níž je hlavním úkolem člověka snaha o dosažení mystického spojení duše s Bohem.
Dalším žánrem, jenž má v byzantské literatuře prvořadé místo a jehož rysy se formují již v raném období, jsou díla historická. Byzantští historikové se hlásí k velkým antickým vzorům, především k Hérodotovi a Thukydidovi, ale jejich díla jsou přece jen odlišná. Cílem historiků antických bylo hledat hlubší zákonitosti vývoje, ti byzantští jsou pragmatičtější a význam díla vidí hlavně v možnosti jeho použití pro okamžitou praxi vojenské a politické strategie.
Byzantská historiografická díla můžeme rozdělit na dvě hlavní skupiny či žánry: za prvé to byly historické monografie pojednávající většinou o současných dějinách, jejichž autoři se snažili o objektivitu, kritičnost a umělecké zpracování látky. Tento žánr představuje to nejexkluzivnější z byzantské literatury, autory děl byli zpravidla politicky činní lidé s hlubokým klasickým vzděláním. Kromě sdělování pravdy bylo jejich cílem poskytnout čtenáři estetické uspokojení a pobavit jej, a tak zařazovali do děl anekdoty, žertovné a senzační příběhy. Do tradice žánru se zařazovali důmyslným odkazováním na starší díla: rafinovaným imitováním, citováním, používáním stejných topoi a začleňováním rétorických útvarů jako popisů (ekfraseis) a chvalořečí (enkómia).
Na antickou tradici nenavazuje druhý historiografický žánr, světová kronika. Ta na rozdíl od krátkého časového úseku historické monografie podává přehled světových dějin od stvoření světa nejlépe po současnost, nebo alespoň tam, kam autor stihl dílo dopsat. Jde v podstatě o světský protějšek hagiografické literatury určené těm méně vzdělaným. A podobně jako u hagiografií není jejich cílem kritické líčení, ale výchovné působení a pobavení. Autoři volně nakládají s díly svých předchůdců, mnohdy je opisují. Kroniky obsahují obrovské množství informací a často staví podružné detaily na stejnou úroveň jako významné události. Velkou pozornost věnují vynikajícím osobnostem, skandálním historkám, revoltám, zázrakům, mimořádným přírodním úkazům (často bývají přirovnávány k bulváru, zatímco historické monografie k serióznímu tisku), a hlavní důraz je kladen na vše, co se týká církve, vedle níž jako největší autorita stojí císař.
Rozdělení historiografické literatury na dva výše zmíněné žánry je v byzantologii tradiční a do velké míry i praktické, ale v posledních desetiletích se jeho oprávněnost zpochybňuje. Sami Byzantinci mezi kronikou a historií striktně nerozlišovali. Nejvýznamnější historiografická díla raného období jsou nicméně téměř čistými příklady toho, jak jsme si oba žánry právě charakterizovali.
Představitelem „seriózní“ historické monografie je Prokopios z Kaisareie (* konec 5. stol.), který byl za vlády císaře Justiniána I. v letech 527–541 právním poradcem a tajemníkem nejvýznamnějšího Justiniánova vojevůdce Belisaria, jehož provázel na válečných výpravách. Po zbytek života většinu času věnoval psaní; v Konstantinopoli, kde žil, měl vysoké společenské postavení, možná byl i městským prefektem.
Jeho hlavní dílo se nazývá O válkách či Dějiny (Ὑπὲρ τῶν πολέμων λόγοι/Ἱστορίαι; český překlad vyšel ve dvou svazcích jako Válka s Peršany a Vandaly, Praha 1985; Válka s Góty, Praha 1985) a líčí především vítězné války císaře Justiniána (vedené vojevůdcem Belisariem) s Peršany, Vandaly v Africe a Góty v Itálii. Věnuje pozornost dějinám a obyčejům kmenů a národů, ale všímá si i vnitřního vývoje. Prokopios usiluje o objektivnost a historickou pravdivost a jeho závěry jsou založeny spíš na pozorování a osobní zkušenosti než na nějaké hluboké analýze. Tuto dalo by se říci oficiální historiografii Justiniánovy vlády doplňuje a zároveň problematizuje další Prokopiův spis zvaný Tajná historie (Historia arcana),×Byzantská díla jsou často známější pod svými humanistickými latinskými názvy. dílo neurčené k uveřejnění a vydané až po Prokopiově smrti. Navazuje na spis O válkách a v mnohém jej doplňuje, ale je to ostrá kritika Justiniána a jeho manželky Theodory. Názorově je to dílo tak rozdílné od ostatních Prokopiových textů, že je badatelé dlouho považovali za podvržené (český překlad tohoto navýsost zajímavého díla bohužel zatím neexistuje, ale zato je online dostupný překlad anglický).
Trojici Prokopiových spisů završuje dílo tentokrát nikoliv historiografické s názvem O stavbách (Περὶ κτισμάτων, anglický překlad, a tentokrát i s řeckým originálem, je rovněž dostupný online).
Je to popis všech významných staveb Justiniánova období, který však obsahuje i mnoho údajů o společenských poměrech.
Zakladatelem žánru světové kroniky je helenizovaný Syřan Ioannes Malalas (491–578), jehož dílo Chronografia (Χρονογραφία) líčí v osmnácti knihách dějiny světa od Stvoření do konce vlády Justiniánovy. Jako první představitel nového literárního žánru měl velký vliv na pozdější byzantské, ale též západní kronikáře, v 10. stol. byla jeho kronika na území Bulharska přeložena i do staroslověnštiny. Od klasické tradice se odchýlil obsahem i jazykem. Charakteristickými znaky jeho kroniky jsou loajalita k císaři i církvi, zájem o nadpřirozené události, přírodní pohromy a znamení.
Na pomezí historiografie a epiky se pohybují historické eposy oslavující vládu císaře Herakleia, jejichž autorem je Georgios Pisides († mezi 632 a 634), považovaný za jednoho z nejvýznamnějších byzantských básníků vůbec. Byl jáhnem a archivářem chrámu sv. Moudrosti, přítelem a důvěrníkem císaře Herakleia. Epické básně oslavující činy tohoto císaře napsal nikoli hexametrem, jenž byl v antice jediným přípustným veršem epické poezie, ale dvanáctislabičným jambem, pravidelnějším rozměrem na pomezí časoměrné a přízvučné poezie, jenž se stal postupně jedním z nejpoužívanějších veršů byzantské poezie. Tři Pisidovy epické básně pojednávají o bojích císaře s Peršany: O tažení proti Peršanům (Εἰς τὴν κατὰ τῶν Περσῶν ἐκστρατείαν) líčí boj s Peršany r. 622, jehož se básník osobně zúčastnil. Herakleias (Ἡρακλείας ἤτοι Εἰς τὴν τελεῖαν πτῶσιν Χοσρόου βασιλέως Περσῶν) pojednává o porážce perského krále Chosroa a báseň O příchodu barbarů (Εἰς τὴν γενομένην ἔφοδον τῶν βαρβάρων) líčí obléhání Konstantinopole Avary a Peršany roku 626.
Novým důležitým básnickým žánrem je církevní hymnografie, jejímž zakladatelem je Romanos Melodos (6. stol.). Legenda popisuje vznik hymnů jako vnuknutí Bohorodičky, ve skutečnosti však Syřan Romanos adaptoval syrské předlohy. Jako zakladatel a nejvýznamnější představitel této pro církev tak důležité literární formy je uctíván jako světec. Zachovalo se několik jeho legendárních životopisů a tradovalo se, že složil cca 1000 hymnů oslavujících světce, biblické postavy a příběhy i svátky církevního roku. Jeho hymny jsou složeny přízvučným veršem a obsahují extatické básnické obrazy. Je mu přičítán i nejslavnější hymnus vůbec, Akathistos (Ἀκάθιστος, tedy „zpívaný vstoje“). Byl zpíván roku 626 při odvrácení avarského nebezpečí za císaře Herakleia. Romanos je typický příklad té stránky Justiniánova období, jež se úplně odvrátila od antiky a pěstuje novou křesťanskou kulturu.
Jako reprezentanta literatury a kultury 7. století můžeme uvést Anastasia Sinajského († cca 700). Příznačné pro toto „temné“ období je hned to, že dodnes není zcela jasné, kolik osobností se pod tímto jménem skrývá. Mnich a teolog Anastasios pravděpodobně pocházel z Kypru, procestoval Palestinu, Sýrii i Egypt a nakonec se usadil na hoře Sinaj. Aktivně se svými spisy zapojoval do teologických polemik s monofyzity, dále se pod jeho jménem zachovala sbírka Otázek a odpovědí (Ἐρωταποκρίσεις) na různá témata věroučná, mnišského života i praktická a také dvě sbírky poučných příběhů pro mnichy i laiky. Jeho díla jsou důležitým svědectvím o životě křesťanů na územích postupně upadajících pod arabskou nadvládu.
Od roku 726 zmítají říší ikonoklastické boje, ukončené až r. 843. V ideologické rovině byl sice konec ikonoklasmu jednoznačným vítězstvím ikonodulů, ale některá opatření ikonoklastů přetrvala. Např. císařská kontrola nad kláštery už zůstala, původně silné a centralizované kláštery byly oslabeny a postupně nahrazeny menšími kláštery podléhajícími státní patronaci a kontrole.
Z tohoto zlomového období se bohužel zachovalo velmi málo písemných pramenů, ačkoli kulturní úpadek možná nebyl tak hluboký, jak se z dnešního úhlu pohledu zdá. Každopádně byla pro ikonoklasmus typická silná protiintelektuální tendence – bylo to možná důsledkem toho, že ikonofilové platonizujícími filozofickými konstrukcemi podporovali kult obrazů. Proti ikonoklasmu bojovali též mniši, proto docházelo také k potlačování klášterů a mnišských komunit. Literatura byla pěstována téměř výhradně v klášterech.
Z významných literátů tzv. 1. vlny ikonoklasmu (726–787) musíme jmenovat alespoň Ioanna z Damašku (cca 650–749 nebo 754/4), mnicha a poradce jeruzalémského patriarchy. Protože žil na území arabského chálifátu, byl v bezpečí před pronásledováním byzantské vlády, a mohl tak svobodně vyjadřovat své ikonodulské názory a účinně zasahovat do dogmatických sporů. Protestoval také proti vměšování se císaře do církevních záležitostí. Jeho nejvýznamnější dílo Pramen poznání (Πηγὴ γνώσεως) je pozoruhodným a nejvýznamnějším východním pokusem o teologický systém. Obsahuje terminologický úvod, argumentaci proti heretickým učením (včetně islámu a ikonoklasmu) a výklad článků ortodoxní víry, jako jsou Bůh, Stvoření, vtělení, christologie, svátosti, mariánská otázka, eschatologie atd. Dále se zachovaly Ioannovy polemické spisy proti ikonoklasmu a dalším herezím, homilie a možná je i autorem díla Barlaam a Joasaf, raně byzantské obdoby románu, christianizované verze života Buddhova.
Asi nejvýznamnějším literátem-bojovníkem proti ikonoklasmu v jeho druhé vlně (815–843) je Theodoros Studijský (759–826), teolog, organizátor mnišského života a církevní spisovatel. Kvůli svým názorům, nejen těm ikonofilským, ale i pro otevřenou kritiku císaře se dostal celkem třikrát do vyhnanství. Na přelomu 8. a 9. stol. obnovil klášter Studios v Konstantinopoli, stal se jeho igumenem, a obnovil tak věhlas tohoto kláštera, který se stal nejvýznamnějším v Konstantinopoli. Za jeho vedení tamní nezávislá mnišská organizace aktivně odporovala císařské moci. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří právě úvahy o mnišské praxi, dále se zachovala enkómia (např. na členy vlastní rodiny), homilie, hymny, epigramy určené pro mnichy a dopisy z exilu.
Důležitým historiografickým pramenem pro poznání dějin ikonoklasmu je Kronika (Χρονογραφία), jejímž autorem byl Theofanes Homologetes (tedy „Vyznavač“, často označován i lat. Confessor, cca 760–817). Dílo líčí období 285–813. Ač se svým názvem i technikou hlásí ke kronikářské větvi historiografie, tradičně považované za méně důvěryhodnou, její informace jsou poměrně spolehlivé. Pro období let 621–813 je jediným obšírnějším dochovaným pramenem. Theofanes byl mnich a zarytý ikonofil, kritický k císařské moci i k jednotlivým císařům.
Z 9. století se zachovalo také několik zajímavých děl hagiografických, většinou líčících životy bojovníků za svaté obrazy (např. i císařovny Theodory, která po smrti svého manžela, posledního ikonoklastického císaře Theofila, kult ikon obnovila). Jmenujme alespoň jeden příklad: Život milosrdného Filareta (Βίος καὶ πολιτεία τοῦ ἐν ἁγίοις πατρὸς ἡμῶν Φιλαρέτου τοῦ Ἐλεήμονος), který sepsal vnuk samotného Filareta Niketas z Amnie. Téměř pohádkový příběh pojednává o dobrosrdečném boháči, kterého ďábel s Božím svolením zkoušel, a tak ho nechal zchudnout. Filaretos ve zkoušce obstál, a ač se postupem času ocitl zcela bez prostředků, nepřestal činit dobro ani neztratil veselou mysl a trpělivost. Odměnu získal už za pozemského života: jeho vnučka byla v soutěži nevěst vybrána za manželku císaře Konstantina VI.
V první polovině 9. století tvořila také jedna z mála významných žen byzantské literatury, básnířka Kasia. Legenda o tom, že se roku 830 zúčastnila podobného výběru nevěst pro císaře Theofila, jaký je líčen v právě zmíněném Životě Fileratově, a kvůli příliš svobodomyslné odpovědi nebyla vybrána a stala se jeptiškou, se zřejmě nezakládá na pravdě. Jeptiškou však Kasia skutečně byla, a navíc horlivou bojovnicí za kult obrazů. Z gnómických veršů o přátelství, štěstí, kráse, hlouposti, bohatství či mnišském životě vystupuje Kasia jako originální osobnost. Váženější je však pro svou tvorbu hymnografickou. Některé z jejích hymnů jsou dodnes součástí oficiální pravoslavné liturgie.
Jak jsme již uvedli, vývoj byzantské řečtiny můžeme sledovat prostřednictvím děl, do kterých alespoň částečně pronikly prvky živého jazyka. V byzantské literatuře se jedná o díla nejnižšího stylu a částečně i stylu středního.
Do středního stylu patří kroniky a většina děl hagiografických. Kronika (Χρονογραφία) Syřana Malala ze 6. st. je považována za první doklad literární koiné byzantského období, tedy jazyka smíšeného, který kombinuje prvky antického jazykového dědictví s prvky kultivovaného živého jazyka. Touto cestou se pak vydávají další autoři, z výše zmíněných děl sem patří Theofanova Kronika (Χρονογραφία), dále anonymní Chronicon Paschale z počátku 7. st. a Krátká kronika (Χρονικόν σύντομον) Georgia Monacha z 2. poloviny 9. stol., která byla brzy překládána do slovanských jazyků a ovlivnila vývoj slovanského kronikářství.
Velmi oblíbená, a proto také často opisovaná byla literatura hagiografická. Stejně jako zahrnovala velké množství témat, byla různorodá i po stránce jazykové. Většinu hagiografických děl raného období můžeme zařadit do nižšího a středního stylu, jen výjimky do stylu nejvyššího. Obecně je možné říct, že do 9. st. je jazyk hagiografických děl poměrně blízký živému jazyku své doby, od 2. poloviny 9. st. můžeme sledovat snahu o vyšší jazykový styl, která souvisí s návratem ke klasicismu po překonání ikonoklastické krize. K hagiografickým dílům, která nám poskytují cenné informace o živém jazyku své doby, patří např. sbírka příběhů ze života mnichů Louka (Λειμών) Ioanna Moscha z počátku 7. st.
Teologické spisy jsou zejména od 4. st. n. l. obvykle psány archaizujícím jazykem. Církevní otcové 4. st. n. l. byli znalci klasické literatury, ve svém díle dokonale propojili antickou tradici s křesťanským učením, což se projevilo i v jazyce jejich děl. Avšak i významní církevní představitelé, kterým se dostalo klasického vzdělání a archaizující jazyk jim nečinil žádné potíže, používali v některých textech jazyk bližší živému jazyku. Jedná se např. o kázání, ve kterých se obraceli k širokému posluchačstvu.
Je tedy zřejmé, že použití určité jazykové roviny záviselo na druhu textu, vzdělanosti autora a cílové skupině čtenářů.
Do středního stylu můžeme zařadit i církevní hymny, jejichž zakladatelem je zmíněný Romanos Melodos (6. st.). Jeho hymny tematicky čerpají zejména ze Starého a Nového zákona a po jazykové stránce opět kombinují archaizující prvky (zejména v oblasti lexika) a prvky živého vyvíjejícího se jazyka (morfologie, syntax).
Je však třeba říci, že ikonoklastická krize značně ovlivnila literární produkci své doby. Dochovaná literatura je ve srovnání s předchozím i následujícím obdobím značně omezená, díla psaná archaizujícím jazykem se nedochovala téměř vůbec. Tento fakt jistě souvisí s omezením činnosti konstantinopolské vysoké školy Leonem III. a s faktem, že hlavním předmětem zájmu církevní literatury byly právě dogmatické spory. Řada děl autorů podporujících ikonoklasmus byla také po definitivním vítězství uctívačů ikon zničena.
Existují však i doklady živého jazyka, které nejsou literárního rázu. Jedná se o již uvedené texty na papyrech nalezené v Egyptě, ty nejmladší z nalezených textů jsou datovány do konce 7. či počátku 8. st. Důležitým, i když ne příliš rozsáhlým, dokladem živého jazyka jsou tzv. aklamace z 6. a 7. st., kterými oslovoval lid obvykle během závodů v hipodromu císaře či jiné významné osobnosti. Některé se dochovaly na nápisech, jiné v pracích historiků a kronikářů.
Dalším pramenem jsou tzv. protobulharské nápisy pocházející z 8. a 9. st. Nalezeny byly na severu dnešního Bulharska, na území původně patřícím byzantskému státu, později bulharské říši. Jejich autoři, Řekové žijící v této oblasti či Slované nebo Bulhaři ovládající řečtinu, zřejmě nebyli v žádném kontaktu s byzantskou literární tradicí a jejich jazyk tak nebyl ovlivněn archaizující řečtinou.