V předchozím výkladu jsme zmínili, že už v byzantském období lze vystopovat kořeny novověké řecké literatury. Tyto počátky spatřujeme zejména v pronikání živého jazyka do literatury ve 12. století, jehož hlavními představiteli jsou sbírka žebravých básní zvaná Ptochoprodromika a báseň, kterou kronikář Michael Glykas údajně napsal ve vězení. Někteří historici literatury pak začínají svůj výklad o novořecké literatuře představením hrdinské epiky, tedy především eposu Digenis Akritis, sepsaného rovněž s největší pravděpodobností ve 12. století (ale s použitím starších ústně tradovaných písní), a některými dochovanými lidovými hrdinskými písněmi (tou nejstarší je tzv. píseň o Armurisovi).
Nejoprávněnější však zřejmě je spatřovat kořeny novořecké literatury v dobrodružných románech 14. a 15. stol., na které působil vliv západních vzorů a lidové pohádky, ale i vzorů orientálních jako třeba pohádek Tisíce a jedné noci, ale samozřejmě také byzantská literární tradice a které se zdají být prvním krokem na přirozené cestě přerodu středověké literatury v literaturu moderní, jenž však byl dobytím Konstantinopole Turky a zániku byzantské říše přerušen. Následkem pádu Byzance bylo na území ovládaném Turky úzkostlivé lpění na kulturním dědictví a konzervační snahy ovlivňovaly negativně jak jazykový, tak myšlenkový vývoj písemnictví.
Po pádu Byzance můžeme sledovat tři směry vývoje řecké literatury ve třech různých geografických prostorech: na území ovládaných Turky, především v Konstantinopoli, v diaspoře v západní Evropě, a na řeckých ostrovech ovládaných západními státy. Na ostrovech se vývoj literatury ubíral tou zřejmě nejpřirozenější cestou, podobnou postupné emancipaci západních evropských literatur z latinské středověké literatury. Především na Krétě, ale také na Rhodu a Kypru, vzniká literatura silně ovlivněná italskou renesancí, psaná kultivovaným jazykem vycházejícím z místního dialektu bez archaizujících prvků, s novými formálními znaky, mezi něž patří např. rýmované verše, nových (či staronových) žánrů a s novou tematikou.
Krétu obsadili po 4. křížové výpravě na počátku 13. století Benátčané a vládli tu do jejího obsazení Turky v roce 1669. Od 14. století se zde vyvíjí specifická renesanční literatura, považovaná za to nejhodnotnější z raně novořeckého písemnictví.
Jedno z raných děl krétské renesance, veršované vyprávění o sestupu do podsvětí s názvem Apokopos (Απόκοπος), jehož autorem je jinak neznámý Bergadis, je zároveň vůbec první vytištěnou novořeckou knihou (bylo vydáno v roce 1519 v Benátkách).
Pro krétskou renesanci je ovšem především příznačný rozkvět divadla: zdá se, že po období Byzance, v němž divadlo prakticky neexistovalo, zde opět nastaly společenské podmínky umožňující tento druh hromadného kulturního prožívání.
Z divadelních žánrů byla pěstována především tragédie, komedie a pastýřské drama (oblíbené také v soudobé renesanční Itálii). Po jednom z nich se dochovalo od autora jménem Georgios Chortatsis, který je považován za zakladatele krétského divadla a byl zhruba současníkem Shakespeara. Svá dramata napsal mezi lety 1585 a 1600. Asi nejslavnějším krétským dramatem je jeho krvavá tragédie Erofili (Ερωφίλη), dále napsal komedii Katzurbos (Κατζούρμπος) a pastýřské drama Panoria (Πανώρια).
Dramata byla často skládána podle italských předloh (např. her Torquata Tassa), ale kromě toho, že následovala jejich základní dějovou linii, projevují autoři také značnou míru originality. Komedie variují pro tu dobu typické téma ztracených a znovu nalezených dětí, změn identit a z toho plynoucích nedorozumění, sňatků pro peníze a z lásky, jak je známe od antických dramatiků Plauta a Terentia, ale i od Shakespeara.
Kromě zmíněného Katzurba se zachovaly další dvě komedie s názvy Stathis (Στάθης, i jejím autorem je možná Chortatsis) a Fortunatos (Φορτουνάτος, ta je zajímavá mimo jiné tím, že se její text zachoval v autografu jejího autora Marka Antonia Foskola). Další zachované tragédie jsou Zinon (Ζήνων), pojednávající o intrikách na dvoře byzantského císaře Zenona (5. stol.) a Král Rodolinos (Βασιλεύς ο Ροδολίνος) podle předlohy Torquata Tassa.
Chortatsisovo pastýřské drama Panoria (Πανώρια, někdy uváděné s titulem Jiparis) pojednává o dvou párech zamilovaných pastýřů a jejich milostných peripetiích. I tento žánr vychází z italské renesanční literatury, kde byl velmi oblíben. Ta zase čerpala tematiku z antických idyl a italská renesanční díla jsou antice značně poplatná. Ta řecká proti nim mytologické a archaizující rysy upozaďují, jejich hrdinové jsou prostší a lidštější, a tak také vzbuzují více čtenářských sympatií. Pastýřské téma zpracovává také kratší epická báseň Pastýřka (Βοσκοπούλα), složená rýmovaným jedenáctislabičným veršem.
Dalším zajímavým dílem krétské renesance je náboženské drama Abrahamova oběť (Θυσία του Αβραάμ), zpracovávající biblické téma opět volně podle italské předlohy (Luigi Groto, Lo Isach). Tato hra má některé speciální rysy, které ji odlišují od ostatních krétských dramat: není rozdělena na dějství, mění se dějiště – děj začíná v Abrahamově domě, pak se ale hrdinové vydávají na dlouhou cestu k hoře, kde má dojít k oběti, a pak se zase vrací, nejsou tam sbory a sborové partie. Sářiny žalozpěvy vycházejí z lidových řeckých žalozpěvů. Jde o velmi originální dílo bořící divadelní konvence. Pravděpodobně je složil další skvělý krétský básník Vitsentzos Kornaros, který se proslavil především jako autor posledního díla krétské renesance, o němž se zmíníme, jež je zřejmě i časově nejmladší a společně s Chortatsisovou Erofili nejvýznamnější: jde o veršovaný román Erotokritos (Ερωτόκριτος), čítající více než 10 000 veršů pojednávajících o lásce statečného Erotokrita a královské dcery Aretusy. Dílo odehrávající se v antických Aténách vzniklo tentokrát podle vzoru francouzského. Je psáno patnácislabičným rýmovaným jambem, typickým veršem řecké lidové poezie (ale jeho nerýmovaná podoba byla oblíbeným veršem už v Byzanci) a jamby Erotokrita jsou považovány za jedny z nejmelodičtějších v řecké poezii vůbec. Erotokritos, sepsaný zřejmě krátce před dobytím Kréty Turky (a vytištěný až v roce 1713) je považován za vrchol vývoje, který započal eposem Digenis Akritis a byl násilně přerušen tureckou nadvládou. Po roce 1669 následuje minimálně 150 let básnického úpadku.
Krétská literatura tvoří důležitý most mezi byzantskou a vlastní novořeckou literaturou, která vzniká od konce 18. stol. Po obsazení Kréty Turky se přemístily tradice krétské literatury na Ionské ostrovy, jež byly jediným řeckým místem, které se nikdy nedostalo pod tureckou nadvládu. Zároveň tam plodně působil vliv italské kultury. Krétská dramata se tam inscenovala a snad tam vznikla i některá další dramata a básnická díla v podobném duchu, která už však nedosáhla kvality děl krétských.
Mnozí byzantští intelektuálové našli po dobytí Konstantinopole útočiště v západní Evropě, především v Itálii, a přispěli zde k rozvoji renesance a humanismu: přinesli sem znalost klasické řečtiny a řecké rukopisy, zasloužili se o vydávání klasických děl a působili jako učitelé řečtiny. K významným postavám této diaspory patřil Bessarion – žák Georgia Gemista Plethona, účastník florentsko-ferrarského koncilu (1438/39), platonik a velký příznivec církevní unie, který se po jejím ztroskotání usadil i se svou obsáhlou knihovnou v Itálii ještě před definitivním pádem Byzance a stal se kardinálem katolické církve.
Do historie knihtisku se významně zapsal Aldus Manutius (1449–1515), humanista a typograf, první vydavatel klasických řeckých textů tiskem, viz ukázku z jeho dílny. Manutius zavedl také základní typy latinského tiskacího písma, tzv. antikvu, která nahradila starší typy odvozené z písma rukopisného.
V této době se objevuje také poprvé novořecká próza: teologická díla (řeči, populární vysvětlení křesťanského učení – např. převyprávění Starého zákona).
Zatímco na území osmanské říše řecká vzdělanost upadala (jediná organizovaná škola fungovala v Konstantinopoli při patriarchátu, nižší vzdělání poskytovali dětem buď soukromí učitelé, nebo kněží), začaly naopak školy vznikat v Itálii – zprvu katolické, ale brzy i ortodoxní. Tou nejslavnější bylo Flanginiano Ellinomusio (Φλαγγινιανό Ελληνομουσείο), založené v roce 1648 v Benátkách Thomasem Flanginisem a fungující až do roku 1797. Na jeho půdě vznikla jedna z mála básnických sbírek 18. století: antologie poezie žáků školy Květy zbožnosti (Ἄνθη εὐλαβείας), vydaná roku 1708 a obsahující epigramy v latině, archaizující řečtině, sapfické ódy a italské sonety, ale i básnické a prozaické texty v novořečtině.
Na osmanském území se jediným centrem vzdělanosti a kultury stala církev, konkrétně konstantinopolský patriarchát, který sídlil od roku 1603 v konstantinopolské čtvrti Fanar – odtud hovoříme o fanariotské kultuře a literatuře.
Nejvýraznější osobností tzv. církevního humanismu byl Kyrillos Lukaris (1572–1638), mezi lety 1620–1638 třikrát konstantinopolský patriarcha. Zřídil při patriarchátu první tiskárnu na Turky obsazeném území. Vydal tam např. překlad evangelií do novořečtiny. Inicioval také založení vysoké školy při patriarchátu. Na této škole se vzdělávali příslušníci privilegované vrstvy řeckého obyvatelstva, fanarioté. Absolventi nacházeli uplatnění také na sultánském dvoře, stávali se sultánovými tlumočníky, tzv. dragomany, jejichž význam se spíše rovnal novodobým ministrům zahraničí. Někteří byli jmenováni správci „podunajských knížectví“ Moldávie a Valašska, odkud se počátkem 19. století rozšířila myšlenka řeckého boje za nezávislost. 18. století bývá označováno jako „století fanariotů“. Jedním z nejvýznamnějších byl Alexandros Mavrokordatos (1649–1709), diplomat a velký dragoman, který působil i jako profesor na akademii při patriarchátu. Jeho syn Nikolaos Mavrokordatos byl zase první, kdo získal titul vládce podunajských knížectví; byl také spisovatelem: v archaizujícím jazyce napsal např. román Filotheův odpočinek (Φιλοθέου πάρεργα).
Hlavními znaky fanariotské literatury byla učenost, konzervativismus a jazyková archaizace.
Okolo poloviny 18. století začíná i v Turky obsazeném Řecku silně působit vliv osvícenství, především Voltairovy filozofie. Hlavním představitelem této první fáze řeckého osvícenství byl Evgenios Vulgaris (1716–1806), narozený na Kerkyře, žijící zprvu v Konstantinopoli a od roku 1770 na dvoře Kateřiny Veliké v Rusku, osvícenec, diplomat a obdivovatel Voltaira. A také plodný spisovatel, který psal archaizujícím jazykem a výslovně odsoudil veškeré snahy o psaní, především filozofických děl, v lidovém jazyce (srov. též kap. IV.3.3). Další zajímavé literárně činné osobnosti tohoto období však už nejsou tak typickými představiteli osvícenství jako Vulgaris:
Konstantinos Kesarios Dapontes (†1784) pocházel ze Skopelu, stal se mnichem na Athosu a můžeme ho označit za vášnivého sběratele myšlenek a zkušeností: cokoli zajímavého, co kdy kde zaslechl, viděl či přečetl, převedl do veršů v lidovém jazyce.
Kosmas Etolos (1714–1779), zřejmě Vulgarisův žák, procestoval celé Řecko jako kazatel. Jeho kázání byla asi velmi působivá, neboť zmínky o něm najdeme v kronikách měst a vesnic po celém Řecku. Svým působením nejen upevňoval křesťanství, ale také se snažil šířit vzdělanost a nabádal k zakládání škol. Svá kázání a výklady pravděpodobně improvizoval a zaznamenávali je jeho posluchači a příznivci. V jeho myšlenkách se spojoval osvícenský duch a důraz na vzdělání s vírou a národním uvědoměním. Roku 1779 byl zatčen tureckými úřady a popraven.
Další představitelé řeckého osvícenství, především jeho vrcholné fáze, spojili své intelektuální úsilí především se snahou o vytvoření moderního spisovného jazyka, a proto se jim budeme věnovat v následující kapitole (IV.3.3).
Symbolem počátků řeckého národněosvobozeneckého boje se stal básník, překladatel a revolucionář Rigas Fereos Velestinlis (1757–1798), vůdce prvního protitureckého odbojového hnutí. Pocházel z Thessalie, ve 20. letech odešel do Konstantinopole, kde studoval, pak do Valašska a veškeré své úsilí směřoval k přípravě protitureckého povstání. Podnikl dvě cesty do Vídně, kde žila významná řecká komunita, vycházely tam řecké knihy a noviny a i Rigas zde nechal vytisknout svá díla. Při druhém pobytu v Rakousku byl zatčen v Terstu a habsburská policie ho předala tureckému místodržícímu v Bělehradě, který jeho i skupinu sedmi jeho přátel dal bez soudu popravit v Bělehradě a jejich těla vhodit do Dunaje.
Rigas přeložil z francouzštiny sbírku milostných povídek, jež má především historickou hodnotu jakožto první povídky novořecké literatury. Psal revoluční písně, z nichž nejslavnější se jmenuje Thurios (Θούριος, Bojový pochod – viz výbor řecké poezie v českém překladu Písně řeckého lidu), politické texty agitující pro odboj, ale i odborná pojednání – vycházející opět z cizojazyčných (německých a francouzských) textů.
Z literárního i jazykového hlediska jsou zajímavé dvě další osobnosti, jejichž životy a díla jsou ještě poznamenány osvícenstvím:
Athanasios Christopulos (1772–1847 Bukurešť), jehož básně představují návrat skutečné lyrické poezie do Řecka poprvé od pádu Kréty (klasicistní sbírka Lyrika), ale angažoval se též v jazykové otázce svým dílem Gramatika aiolsko-dórského dialektu neboli současné mluvené řečtiny (vyd. 1805, viz kap. IV.3.3).
Jannis Vilaras (1771–1823), lékař na dvoře Ali Paši v Ioannině, žil daleko od fanariotského klimatu Konstantinopole nebo podunajských knížectví, „nezkažený“ jejich archaizujícím prostředím, naopak více ovlivněn lidovým jazykem a vyjadřovacími prostředky lidové poezie. I on psal poezii a i on přispěl k jazykové otázce svým stručným pojednání Řecký jazyk (vyd. 1814, viz kap. IV.3.3). Ostatní jeho básně byly vydány až po jeho smrti, 1827 na Kerkyře. Podobně jako u Christopula se jedná o moderní klasicistní poezii. Používá znovu po skoro dvou stech let krétský rýmovaný patnáctislabičný verš. Překlad pseudohomérské Batrachomyomachie v tomto metru je považován za jeho vrcholné dílo. Dále psal bajky po vzoru Ezopa a La Fontaina a satirické dialogy. Vilarasova revoluční osobnost a názory nenašly následovníky, přišla řecká revoluce a cesta řecké literatury se ubírala jinam.
Na závěr této kapitoly je třeba se ještě alespoň krátce zmínit o lidové písni, která měla velký vliv na „umělou“ novořeckou literaturu už od jejích prvopočátků v pozdně byzantském období přes krétskou literaturu až do moderní doby. Nejstarší lidové výtvory, jejichž ozvěny můžeme v novořecké písni vystopovat, vznikly pravděpodobně už v 9. století v Malé Asii. Ale velmi pravděpodobně existuje kontinuita i s lidovou písní antickou, jako její příklad bývají uváděna tzv. chelidonismata („vlaštovčí písně“), která zpívaly děti 1. března, a jejich antické paralely. Pro poměrně málo cizích vlivů (na rozdíl např. od pohádek) jsou lidové písně považovány za nejautentičtější projev řecké lidové kultury. Působivé jsou například balady (O mostě přes řeku Artu či O mrtvém bratrovi s tématem podobným Erbenovým Svatebním košilím). Starého data jsou písně historické (žalozpěvy nad pády různých měst do rukou Turků a další historické události), tzv. písně akritovské, jejichž hrdina je nám už známý Digenis Akritas, písně kleftské (tedy zbojníků z období turkokracie), dále písně milostné a svatební, žalozpěvy a písně o podsvětí (v řečtině zvaném až dodnes Άδης – Hádés) a personifikované Smrti (Charos – srov. starověkého převozníka mrtvých Charóna) a mnohé další. Nejčastějším veršem řecké lidové písně je zde již vícekrát zmíněný patnáctislabičný jambický verš s pomlkou po osmé slabice.