Jak jsme zmínili výše, helénistická koiné „překryla“ či nahradila starořecké dialekty. Ty však nezmizely zcela, zanechaly stopy – výraznější či méně výrazné – v novořeckých dialektech (jihoitalský, tsakonský ad.). Helénistická či později byzantská koiné se užívala na rozsáhlém území osídleném mluvčími řečtiny, jednotlivé oblasti byly často vzájemně izolovány hornatým terénem, mořem či velkou vzdáleností od vlastního Řecka (oblast Pontu). Opětovné rozštěpení byzantské koiné na dialekty je tedy logickým vývojem. Otázka, ve kterém časovém období máme hledat počátky tohoto rozštěpení, tedy počátky novořeckých dialektů, je předmětem debat badatelů již řadu desetiletí. Často je jako impulz pro jejich vznik uváděn rozpad byzantské říše r. 1204, někteří z badatelů uvádějí 10.–12. st. Literární doklady dialektů však pocházejí z pozdější doby. Novořecké dialekty jsou vzájemně srozumitelné, až na výjimky, jako je tsakonština (starořecký dórský původ) či pontský dialekt (velká vzdálenost a izolace od vlastního Řecka).
Nejvýznamnější novořecké dialekty podle geografického členění:
Oblast jižní Itálie a Sicílie, tzv. Magna Graecia, Velké Řecko, byla v době velké řecké kolonizace osídlena obyvatelstvem převážně dórského původu. Kolonisté zde založili velké množství osad, řecký prvek byl ve starověku v této oblasti velmi silný. I v následujících staletích se mluvilo řecky v oblasti Sicílie, Apulie a Kalábrie. Odtržení od byzantské říše (obsazení oblastí Normany v 11. st.) a intenzivní italský vliv postupně široké užívání řečtiny v těchto oblastech omezily. Přesto se zde řečtina i v následujících staletích udržela, dodnes najdeme v jižní Itálii oblasti, kde se nadále užívá. Jedná se o město Reggio v Kalábrii (dialekt nazývaný grecanico), kde však užívání řeckého jazyka postupně mizí, a dále oblast Salenta v Apulii (greco). Jihoitalské dialekty obsahují prvky dórštiny, ale také některé z prvků středověké řečtiny, které se v jiných dialektech či vrstvách řečtiny neudržely.
Tsakonský dialekt je jediným přímým potomkem starořeckých dialektů, konkrétně dórštiny užívané v oblasti Lakónie. Přestože byl stejně jako ostatní starořecké dialekty zasažen a ovlivněn helénistickou koiné, uchoval si nezvykle velké množství dórských prvků, a zřejmě je tedy jediným dokladem přechodné fáze, kterou prošly všechny starořecké dialekty, než byly helénistickou koiné pohlceny. Z charakteristických dórských prvků můžeme uvést např. dórské -α- místo -η: μάτη ← μάτηρ.
Tsakonštinou se dosud hovoří v oblasti jihovýchodní Arkádie, avšak pouze obyvatelstvem vyššího či spíše vysokého věku. Mladší generace ovládá tento dialekt v lepším případě jen pasivně.
Pontský a kappadocký dialekt se začínají výrazněji formovat po příchodu Seldžuků do Μalé Asie a odtržení oblastí od byzantské říše v 11. st.
Pontština byla jazykem obyvatelstva řeckého původu, které až do první třetiny 20. st. obývalo oblast jihovýchodního pobřeží Černého moře. Řecké obyvatelstvo se v této oblasti usadilo již v 8. st. př. n. l., kdy zde začali zakládat kolonie Iónové z Malé Asie. Pontština je dialekt velmi archaický, což souvisí s jeho izolací a vzdáleností od vlastního Řecka. K jeho specifikům patří např. záporka κι z iónského οὐκὶ namísto záporky δεν a také omezené užívání infinitivu (infinitiv se částečně dochoval i v jihoitalských dialektech, tento jev jistě souvisí se skutečností, že pontský dialekt i jihoitalské dialekty se formovaly ve značné vzdálenosti od vlastního Řecka).
Řecký jazyk se v této oblasti dostal do kontaktu s mnoha dalšími jazyky, přejal řadu prvků zejména z turečtiny, ale i jiných jazyků, např. benátštiny. Po r. 1922 jsou Řekové z Pontu nuceni přesídlit do Řecka (viz kap. VI.1.). Jejich dialekt, nesrozumitelný ostatním mluvčím řeckého jazyka, byl jedním z důvodů jejich izolovanosti. V současné době je situace v užívání pontštiny ve vlastním Řecku podobná jako u ostatních dialektů: postupně mizí, je vytlačována obecnou novořečtinou. Přesto však v oblastech Pontu existují nadále lokality, kde je mateřským jazykem obyvatel pontština. Jedná se o obyvatelstvo muslimského vyznání, kterého se nedotklo nucené vystěhování po roce 1922.
Příbuzný pontštině je kappadocký dialekt, kterým mluvili Řekové usazení v Kappadokii, v centrálním Turecku. Vliv turečtiny na tento dialekt byl velmi intenzivní. Po r. 1922 užívání kappadockého dialektu mizí.
Tento dialekt měl předpoklady stát se základem pro vznik obecné řečtiny. Byla v něm sepsána díla tzv. krétské renesance, nejvýznamnější řecká literární produkce 16. a 17. st., která byla známá a čtena i v oblastech mimo Krétu (po pádu Kréty zejména v oblasti Sedmiostroví). Ostrov však byl r. 1669 dobyt Turky a příznivý kulturní vývoj byl přerušen. Krétština zahrnuje řadu specifik v oblasti fonologické, morfologické i syntaktické (např. palatalizace /k/ v /tʃ/, perifrastické futurum να πάω θέλω ad.). I lexikum se do značné míry liší od obecné novořečtiny, krétský dialekt obsahuje řadu slov starořeckého původu či slova s jiným významem než v obecné novořečtině (πράμα = τίποτα), dále řadu přejímek z benátštiny a turečtiny. Krétský dialekt je stále užíván obyvatelstvem zejména jižních oblastí ostrova.
Díla, která vznikla na Krétě během kulturního rozkvětu ostrova v 16. a 17. st., byla napsána kultivovaným literárním jazykem vycházejícím z východokrétského nářečí (viz kap. IV.2). Za to, že místní jazyk pronikl do literatury, vděčila benátská Kréta mimo jiné italským vlivům, neboť i v Itálii této doby vznikají díla v místních dialektech.
Kyperský dialekt je dnes běžně užíván obyvateli ostrova i početnou kyperskou diasporou v zahraničí. Zahrnuje řadu specifik zejména v konsonantickém systému, ale i morfologii (εγιώ, εγιώνη = εγώ) a lexiku (slova starořeckého původu, francouzského, italského, tureckého, anglického).×Richard Lví srdce prodal po 3. křížové výpravě r. 1192 Kypr francouzskému rodu Lusignanů, r. 1489 přešel ostrov do rukou Benátčanů a r. 1571 jej dobyli Turci (o 120 let později než Konstantinopol). R. 1878 Turci postoupili ostrov Angličanům. R. 1960 byla vyhlášena samostatná Kyperská republika.
Doklady kyperského dialektu patří k nejstarším dokladům řecké prózy psané v živém jazyce. Zatímco v Konstantinopoli je vývoj literatury psané alespoň částečně živým mluveným jazykem přerušen obsazením města Osmany, situace na ostrovech, které si Turci podmanili až později, je jiná. Literární vývoj pokračuje dál, charakteristický je vliv západních literatur, zejména italské. Nejstarším dokladem kyperského dialektu je sbírka zákonů zvaná Assizes (Aσσίζες), která je překladem francouzského originálu. V 1. polovině 15. st. vzniká kronika Leontia Macherase O sladké zemi kyperské (Ἐξήγησις τῆς γλυκιὰς χώρας Κύπρου) podávající důležité informace o dějinách východního Středomoří ve 14. a 15. st. Je psána kyperským dialektem, lexikum zahrnuje řadu slov přejatých z francouzštiny.
Na Macherasovo dílo navazuje kronika Georgia Bustronia, která líčí dějiny ostrova v 2. polovině 15. st. a je opět psána kyperským dialektem. Z 16. st. pochází sbírka milostných básní v kyperském dialektu, které jsou buď přímým překladem italských básníků (zejména Petrarky) nebo jsou italskou milostnou poezií ovlivněny. Tento literární vývoj je opět ukončen dobytím ostrova Turky r. 1571.
Jazyk, kterým se mluvilo na Peloponésu, byl dlouho považován za základ obecné novořečtiny. V současné době se předpokládá, že podobnost peloponéského dialektu s obecnou novořečtinou vznikla opačným procesem, tedy působením obecné novořečtiny na peloponéský dialekt. Ke specifikům patří např. tvary číslovky čtyři τέσσεροι, τέσσερους ad. Tsakonský dialekt, který se od jazyka zbytku Peloponésu značně lišil, jsme již zmínili, dále je třeba uvést specifika oblasti Mani. Tato oblast se nachází na jihu Peloponésu v oblasti pohoří Taygetos a vzhledem k její izolovanosti od ostatních částí Peloponésu a uzavřenému způsobu života místních obyvatel se zde vyvinul specifický dialekt s řadou dórských prvků. V současné době je jeho užívání již velmi omezené. Donedávna však byl dialekt oblasti Mani používán na Korsice v oblasti vesnice Cargese (západní pobřeží ostrova), kam ke konci 17. st. část obyvatel Mani přesídlila.
Sedmiostrovní dialekt (Ionské ostrovy) se vyznačuje velkým množstvím slov přejatých z italštiny, specifikem v oblasti morfologie jsou např. tvary určitých členů začínající na τ: τση = της, či koncovka v genitivu singuláru některých feminin: τση κοπελός = της κοπέλας ad.
Do této skupiny patří dialekty souostroví Dodekanésos (zde najdeme řadu prvků připomínajících kyperský dialekt), ostrovů Chios a Ikaria, jazyk souostroví Kyklady a ostrova Kythéra. V rámci těchto dialektů existuje velké množství lokálních idiomů.
Do této rozsáhlé skupiny patří dialekty oblastí pevninského Řecka severně od Korintského zálivu a severních ostrovů Egejského moře včetně ostrova Samos (severněji ležící Chios však patří do předchozí skupiny). Do r. 1922 byl do této skupiny řazen i jazyk řeckého obyvatelstva severozápadního pobřeží Malé Asie a západní části východní Thrákie.
Obecně jsou tyto dialkety označovány jako méně konzervativní v otázce konsonantického systému a spíše „pokrokové“ v otázce vokalického systému, morfologie a syntaxe. Pro vokalický systém dialektů této skupiny jsou charakteristické dva prvky:
úžení nepřízvučného /o/ na /u/: ξέρου = ξέρω a nepřízvučného /e/ na /i/: πιδί = παιδί,
vypuštění zavřených vokálů /i/ a /u/: γ’ναίκα = γυναίκα, γρούνι = γουρούνι.
V oblasti syntaxe můžeme zmínit používání akuzativu namísto genitivu u slabých tvarů osobních zájmen v pozici nepřímého předmětu: σε λέω.
Po obsazení Konstantinopole Turky r. 1453 řada jejích obyvatel, zejména z vyšších vzdělaných vrstev, město opouští. Postupně však do města přesídluje řada obyvatel jiných národností, ale také Řeků z oblasti egejských ostrovů, Epiru, Peloponésu ad. Přinášejí s sebou svůj jazyk, který se mísí s mluvou původních obyvatel města. V 19. st. mluví nižší vrstvy řeckého obyvatelstva v hlavním městě osmanské říše jazykem, ve kterém se mísí prvky severních i jižních dialektů s prvky knižního jazyka a řadou přejatých slov zejména z turečtiny, ale také italštiny a francouzštiny. Vliv turečtiny je patrný i v syntaxi, například v občasném postavení slovesa na konci věty.
I po pádu Konstantinopole, v době turkokracie, pokračuje v řeckém písemnictví diglosie. Církev a vyšší vrstvy řecké společnosti používají archaizující jazyk, postupně si však vzdělanci, zejména v oblastech neovládaných Turky, začínají uvědomovat nutnost šířit vzdělanost mezi nižšími vrstvami obyvatelstva a s tím spojenou nutnost užívat jazyk těmto vrstvám srozumitelný. Vznikají převody starších děl (homérské eposy, Starý zákon) do živého jazyka, první gramatika živého jazyka Nikolaa Sofianose, v rámci tzv. církevního humanismu proniká živý jazyk i do jazyka církve. Na územích mimo tureckou nadvládu vznikají významná literární díla v místním dialektu (Kypr, Kréta ad.)
Jak bylo řečeno, na území ovládaném Turky je střediskem vzdělanosti a kultury konstantinopolský patriarchát ve čtvrti Fanar. Církev a vzdělanci v okruhu patriarchátu se považují za „strážce národního dědictví“ a s tím souvisí také užívání archaizujícího jazyka v písemném projevu. I řada církevních představitelů si však byla vědoma nutnosti zvýšit vzdělanost nižších vrstev obyvatelstva a obracet se na ně v jazyce, který jim bude srozumitelný (srov. činnost Kyrilla Lukarise v kap. IV.2).
Obecně je pro tvorbu fanariotů charakteristický silně archaizující jazyk, a to v próze i poezii. Ne všichni však psali archaizující řečtinou, zejména ke konci 18. st. se někteří z fanariotů staví proti užívání této formy jazyka v literatuře (viz Dimitrios Katartzis, Athanasios Christopulos v kap. IV.3).
Jak jsme již uvedli, po pádu Konstantinopole odchází řada vzdělanců do zahraničí, do oblastí, které nebyly pod tureckou nadvládou, na Krétu a později na Ionské ostrovy, ale také do Itálie, kde studují na univerzitách v Benátkách a Padově a čile se účastní kulturního života ve své nové vlasti. V tomto období se v Evropě zvyšuje zájem o humanitní vědy, řečtí vzdělanci zde vyučují klasické řečtině, sestavují učebnice pro její výuku a píší literární díla v archaizujícím jazyce. Významná je také vydavatelská činnost řecké komunity zaměřená zpočátku na evropský trh. Současně se však mění postoj vzdělanců k živému mluvenému jazyku té doby. Vzdělanci jej postupně přestávají vnímat jako projev úpadku a nevzdělanosti, naopak v soudobé řečtině spatřují vhodný nástroj k rozšíření vzdělání mezi řeckým lidem.×Úroveň vzdělanosti na územích obsazených Turky v prvních staletích jejich nadvlády totiž značně klesla. S odchody vzdělanců má souvislost omezení počtu škol. Vzdělání na nižších stupních se vesměs zaměřovalo na četbu liturgických textů. Až v 17. st. se situace mění. Rozvíjí se obchod a rozšiřují se kontakty se západem, ve větších městech jsou zakládány „střední“ školy (Γυμνάσια, Φροντιστήρια, Ελληνομουσεία, Aκαδημίες). Zde se však vyučují zejména attičtí tragikové a rétorická díla starověká a raně byzantská. V pol. 18. st., v období osvícenství, které s určitým zpožděním zasáhlo i Řecko, dochází na některých pokrokových středních školách (např. v Janině, Bukurešti, Jasáche) k určité modernizaci výuky, jsou zavedeny přírodní vědy (chemie, fyzika ad.), vyučuje se moderní filozofie.
V 1. polovině 16. st. jsou v Benátkách vydávána zejména teologická díla v živém jazyce, do živého jazyka je „převedena“ např. Homérova Ilias či části Starého zákona. Těmto převodům starších děl do soudobého jazyka se říká metafráze.
Ve stejné době sepsal Kerkyřan Nikolaos Sofianos žijící v Benátkách první gramatiku živého mluveného jazyka. Dochovaná část Sofianosovy gramatiky popisuje jazyk vzdělaných vrstev, jazyk, který odráží řadu změn, jež proběhly v posledních staletích vývoje řeckého jazyka, ale ve srovnání s živým mluveným jazykem „lidových“ vrstev obyvatelstva je značně konzervativní. Horrocks (str. 553) uvádí jako důkaz Sofianosova konzervativismu popis futura: autor zmiňuje pouze tvar θέλω + infinitiv aoristu, přestože již v 16. st. se v mluveném jazyce běžné používaly tvary θὲ νὰ/θὰ νὰ + konjunktiv. Přesto je Sofianosova gramatika považována za první gramatiku živé mluvené novořečtiny.
K významným počinům v oblasti popisu a výuky živé řečtiny patří rozsáhlý řecko-italský slovník francouzského mnicha, kapucína Alessia da Somavery vydaný r. 1709 v Paříži (Θησαυρὸς τῆς Pωμαϊκῆς καὶ τῆς Φράγκικης Γλώσσας). Slovník zahrnuje slovní zásobu různých vrstev jazyka, včetně dialektů či vědecké terminologie.
Jak je patrné z předchozího textu, v době před vypuknutím povstání proti turecké nadvládě existovalo velké množství variant řečtiny. Při pokusu stručně popsat tuto různorodost se nemůžeme vyhnout určitému zjednodušení:
Jazyk lidových písní neobsahuje tolik dialektálních specifik, jak bychom snad mohli očekávat. Písně se zpívaly v různých částech Řecka, přenášely se z jednoho regionu do druhého. Jejich jazyk považoval např. Dionysios Solomos za poměrně jednotný a viděl v něm variantu vhodnou stát se národním jazykem novodobého řeckého státu.
Mluvená forma jazyka obecně rozšířená mezi vzdělanými řeckými vrstvami, novodobá (městská) koiné neovlivněná příliš dialektálními rozdíly, jazyk, který popisuje ve své gramatice Sofianos.
Psaný jazyk vzdělaných vrstev s různou mírou užívání archaizujících a moderních prvků. Značně archaizující písemný projev používali při oficiálních příležitostech, ale často například i v osobní korespondenci zejména představitelé církve a konstantinopolské „aristokracie“, tedy fanarioté (setkáváme se i s tím, že tatáž osoba používá při určitém druhu písemného projevu archaizující jazyk a při jiném jazyk, který je mnohem blíž mluvenému jazyku).
Pokrokovější autoři používají jazyk blízký jazyku, kterým mluvily vzdělanější vrstvy obyvatelstva. Jsou to zejména autoři, kteří vystudovali na západě a v modernější formě řečtiny viděli vhodný nástroj pro šíření vzdělanosti, která byla předpokladem pro obrodu řeckého národa. Jedná se o obecně užívaný literární jazyk, srozumitelný i osobám s nižším vzděláním ve všech oblastech, kde se mluvilo řecky.
V 18. st. je touto formou jazyka psána či překládána z jiných jazyků řada vědeckých děl – z oblasti přírodních věd zejména, ale také např. filozoficky či politicky zaměřených. Tato nová tematika vyžaduje i novou slovní zásobu, jsou přejímána slova z angličtiny či francouzštiny (často slova pocházející původně ze staré řečtiny), často jsou vytvářeny tzv. kalky. Tato díla jsou vydávána v západní Evropě, ale také v moldavském a valašském knížectví, která se v 18. st. stala dalším centrem řecké kultury, kde působila řada vzdělanců zastávající pokrokové názory v otázce jazyka. Vzniká tak jakási akademická forma psaného jazyka, který však není vzdálený mluvenému jazyku vzdělaných vrstev. Samozřejmě ani autoři píšící touto formou jazyka se obvykle nevyhnuli vlivům idiomů své oblasti (viz níže Katartzis ad.).
Psaný jazyk používaný pro účely státní správy (legislativa apod.) bychom mohli označit jako jazyk smíšený kombinující prvky archaizující (zejména v morfologii) a prvky moderní (syntax).
18. století je stoletím osvícenství, řada řeckých vzdělanců studuje na Západě, přijímá myšlenky osvícenství a přenáší je do řeckých intelektuálních kruhů. Do popředí se dostává otázka vzdělání širších lidových vrstev, otázka národní svobody a s tím související otázka národního jazyka Řeků.
Stejně jako existují různé varianty řeckého jazyka, existují mezi řeckými vzdělanci různé názorové skupiny, od zastánců archaizujícího jazyka jakožto jediného možného jazyka řeckého vzdělávacího systému a literatury po zastánce některé z variant živého mluveného jazyka.
Filologické spory z konce období turkokracie o formu jazyka vzdělávání a literatury, v podstatě tedy o to, jaká má být písemná forma řečtiny, jsou vyvrcholením vývoje, který započal již v antice, v 1. století před přelomem letopočtu. Od této doby jsme svědky paralelní existence dvou odlišných forem jazyka, formy mluvené, používané širokými vrstvami obyvatelstva, a konzervativní psané podoby používané vzdělanými vrstvami. Ve společnosti, kde vzdělání bylo určeno jen úzkému okruhu lidí, tato dichotomie nepůsobila velké problémy a až ke konci byzantského období (12. st.) se začínají objevovat ve větší míře díla psaná jazykem, který se blíží jazyku mluvenému. Ovládnutí byzantské říše Osmany a posílení postavení církve v době turkokracie však tento slibný vývoj zastavily. Až ke konci dalšího období řeckých dějin se opět rozšiřují kontakty se Západem a řecké vzdělance ovlivněné osvícenskými myšlenkami začíná zajímat otázka vzdělanosti národa. V této chvíli se začíná řešit jazyková otázka, která na dlouhá desetiletí zaujala a „zaměstnala“ většinu řeckých intelektuálů ve vlastním Řecku i mimo ně.
K prvním zastáncům živého jazyka jako jazyka písemného projevu a vzdělávacího systému patří Iosipos Misiodax (cca 1730–1790), fanariota, který po určitou dobu působil jako předseda akademie v Jasách a v Bukurešti. Přeložil a sám napsal řadu vědeckých pojednání ve výše zmíněné akademické formě řečtiny, v Jasách se pokusil prosadit výuku antických autorů prostřednictvím překladů do soudobého jazyka. Odpůrci takových inovací ve školství jej však přinutili město opustit. Misiodax nebyl v otázce jazyka nijak radikální, předpokládal, že živý jazyk je vhodný pro písemný, např. vědecký projev, je však třeba jej doplnit vhodně zvolenými prvky klasické řečtiny.×Podobnou cestu, tedy úpravu běžného jazyka prostřednictvím prvků staré řečtiny, zvolil později Adamandios Korais.
Přesto jeho dílo a postoje vzbudily ostrou reakci dalšího významného učence a osvícence, člena fanariotských kruhů, který však zastával velmi konzervativní názory v otázce jazyka, Evgenia Vulgarise. Ten prosazoval názor, že stará řečtina, jazyk Platóna a dalších antických filozofů, jako jediná je schopná postihnout složité filozofické problémy. Jeho ostrá reakce na postoje Misiodaka i jiných vzdělanců v otázce jazyka jsou považovány za počátek tzv. jazykové otázky, sporů o formu jazyka vzdělávacího systému a potažmo národního jazyka novodobého řeckého státu, sporů, které v různé podobě pokračovaly až do 2. poloviny 20. st.
Z dalších významných propagátorů mluveného jazyka je třeba jmenovat Dimitria Katartzise (1725–1800), osvícence a filologa příznačně pocházejícího z významné konstantinopolské fanariotské rodiny, ale působícího v podunajských knížectvích, kde zastával vysoké úřednické funkce. Zabýval se otázkou vzdělanosti národa a jeho práva na vzdělání v pro něj srozumitelném jazyce, který nazývá φυσική γλώσσα, tedy „přirozený jazyk“. Sám píše akademickou formou jazyka s výraznými prvky konstantinopolského idiomu.
Katartzisova snaha prosadit jako jazyk vzdělávacího systému jazyk „přirozený“ vyvolala ve své době bouřlivé reakce. Katartzis později naznal, že jeho původní představy nejsou reálné, a sám začal používat konzervativnější formu písemného projevu. Přesto je považován za prvního dimotikistu, jak označujeme propagátory živého jazyka jakožto jazyka vzdělávacího procesu a literatury. Stál na počátku dimotikistického hnutí, a přesto, že jeho dílo nebylo ve své době vydáno, zásadně ovlivnilo některé jeho současníky či žáky, např. Athanasia Christopulose či Rigase Ferreose. V současné době je považován za jednu z nejvýraznějších osobností předrevolučního hnutí, a to nejen co se týká jazykové otázky.
Athanasios Christopulos patří mezi významné básníky své doby. Pocházel z fanariotských kruhů, v jazykové otázce však stál na straně dimotikistů. R. 1805 vydal Gramatiku aiolsko-dórského dialektu neboli současné mluvené řečtiny (Γραμματική της Αιολοδωρικής, ήτοι της ομιλουμένης τωρινής των Ελλήνων γλώσσας), kde uvádí svůj názor, že soudobá řečtina, tedy živý mluvený jazyk, je potomkem aiolodórštiny, tedy přímým pokračovatelem staré řečtiny, a proto je stejně hodnotná a vznešená jako attičtina, kterou prosazovali archaisté. Dnes víme, že jeho názor byl z vědeckého hlediska chybný, ve své době však představoval významnou podporu dimotikistickým snahám (termín αιολοδωρικά se dlouho používal synonymně s termínem νεοελληνικά).
Výše uvedení vzdělanci patřili k umírněnějším dimotikistům, ochotným ke kompromisům a ústupkům směrem ke konzervativnější variantě národního jazyka. Ve sporech o jazyk se však objevuje další významná skupina, která spatřuje základ národního jazyka Řeků čistě v jazyce lidových vrstev. Za jejího předchůdce můžeme označit Jannise Vilarase, lékaře a významného novořeckého básníka. Byl ovlivněn lidovou poezií a jejím jazykem, své názory zveřejnil r. 1814 v díle Romeiki glossa (Ρομεηκη γλοσα), názory velmi radikální na tehdejší dobu. Prosazoval užívání mluveného jazyka, ale také nahrazení historického pravopisu fonetickým přepisem, kde by se např. pro hlásku /i/ používal pouze grafém η a bylo by zrušeno zaznamenávání přízvuků i přídechů (viz název díla). Jeho jazyk je ovlivněn epirským dialektem.
Významnou základnou dimotikistického hnutí však bylo zejména Sedmiostroví. Oblast se nikdy nedostala pod tureckou nadvládu, právě sem směřovala část krétské inteligence po dobytí ostrova r. 1669 Turky. Sedmiostroví je jediným místem, kde nadále kvete literatura psaná místním dialektem obohaceným o řadu přejímek z italštiny, jedná se zejména o satirickou a lyrickou poezii. Ostrovy byly vzhledem k historickému vývoji pod silným vlivem Itálie, italštinu inteligence běžně užívala při oficiálních příležitostech. Nevznikl tu tudíž tak výrazný rozpor mezi archaizujícím a živým jazykem.
Jak je zřejmé, hlavním předmětem sporů ke konci 18. st. bylo, zda zvolit některou z forem mluveného jazyka či tradiční jazyk písemného projevu, tedy archaizující řečtinu. Zastánci první, progresivní varianty pocházeli obvykle z okruhu vzdělanců působících mimo území pod osmanskou nadvládou, zejména v západní Evropě a Sedmiostroví, často také v podunajských knížectvích, která měla značnou míru samostatnosti. Zastánci konzervativní varianty se nacházeli zejména v řadách fanariotů, a to přesto, že právě fanarioté patřili k těm, kteří přinesli do porobeného Řecka myšlenky osvícenství, zejména otázku vzdělanosti národa.×18. století je často v řeckém kontextu nazýváno „stoletím fanariotů“. Tato charakteristika však zdaleka neplatí všeobecně, výjimky představují např. již zmínění Katartzis či Christopulos.
Pro pravoslavnou církev je charakteristické užívání archaizujícího jazyka, přesto v jejích řadách najdeme i v tomto období představitele nižšího i vyššího kléru, kteří prosazují jazyk srozumitelný širokým vrstvám obyvatelstva.
Vývoj jazykové otázky zásadně ovlivnil Adamantios Korais (1748–1833), spisovatel a filolog, jeden z nejvýznamnějších představitelů řeckého osvícenství. Ovlivněn francouzskou revolucí vyzýval ve svých dílech k boji proti turecké nadvládě, za nutný předpoklad pro vývoj národa a jeho schopnost domoci se svých práv považoval vzdělanost. V jazykové otázce jej řadíme k propagátorům mluveného jazyka, vyhýbal se však extrémům na obou stranách tábora, jím navrhované řešení je nazýváno „střední cestou“ (μέση οδός). Odmítá jazyk nevzdělaných vrstev obyvatelstva, stejně jako prvky dialektů.
Negativně se však staví i k silně archaizující formě řečtiny. Řešení vidí v kultivovaném mluveném jazyce, který aby se mohl stát jazykem vzdělávání a oficiálním jazykem novodobého řeckého státu, musí být očištěn od cizojazyčných prvků v oblasti lexika a také částečně upraven v oblasti syntaxe a zejména morfologie. Morfologie jím navrhované formy jazyka je značně archaizující, v oblasti syntaxe však používá spíše struktury běžné v kultivovaném mluveném projevu té doby.
Nahrazuje např. novořecké předložky starořeckými, vyhýbá se však zavádění prvků, kterým by širší vrstvy obyvatelstva nerozuměly, např. spojení předložky ἐν + dativ. Slova přejatá z cizích jazyků navrhuje nahradit řeckými ekvivalenty a rozšířit slovní zásobu prostřednictvím starořeckých slov, a to pomocí přímých přejímek či kalků po vzoru francouzštiny. Nová slova však nepřizpůsobuje fonologickému a morfologickému systému mluvené řečtiny, naopak předpokládá, že moderní slovní zásoba může být přizpůsobena pravidlům staré řečtiny. Pro formu jazyka, který je takto uměle upraven, se později vžívá termín katharevusa (καθαρεύουσα, z καθαρός = čistý). ×Termíny katharevusa, tedy jazyk očištěný od cizích vlivů, a dimotiki, který obvykle značí přirozeně se vyvíjející mluvenou formu jazyka, jsou poprvé použity na přelomu 18. a 19. st., jejich používání se však prosazuje až po vydání Psycharisova díla Moje cesta r. 1888.
Korais, jakožto zastánce kompromisního řešení, tzv. střední cesty, vyvolal reakce obou v jazykové otázce proti sobě stojících táborů, tedy zastánců archaizující formy i dimotikistů, zastánců některé z forem mluveného jazyka. Z archaistů se nejostřeji proti Koraisovi postavil fanariota Panajotis Kodrikas. I na druhé straně tábora však vyvolal řadu negativních reakcí. Proti Koraisovým návrhům se staví např. Athanasios Christopulos, Jannis Vilaras a také Dionysios Solomos.
R. 1813 vyšla ve Vídni komedie Korakistika (Κορακιστικά), ve které autor Jakovos R. Nerulos zesměšňuje Koraisovy snahy o úpravu jazyka a vytváření nových prvků ve slovní zásobě. Jedna z hlavních postav hry, osoba, která se s elánem zabývá „opravou“ jazyka, se udusí při objednávání v restauraci, když se snaží vyslovit nové slovo označující zeleninový salát: ἐλαδιοξιδιολατολαχανοκαρύκευμα.
Koraisova „střední cesta“ však získala také řadu příznivců, mnozí spisovatelé přijali Koraisem navrženou formu řečtiny. Po Koraisově smrti, a zejména od 50. let 19. st., však řada z nich postupně přechází ke konzervativnějšímu jazyku a jazyk, který se stává oficiálním jazykem novodobého řeckého státu, jazykem státní správy, vzdělávacího systému i převážné části literatury, tedy katharevusa, získává čím dál archaičtější podobu.
Pokračuje ústup genitivu, zejména v plurálu. Adjektiva zachovávají přízvuk na stejné slabice jako v nominativu singuláru, oproti substantivům, kde se přízvuk posunuje stejně jako ve staré řečtině v závislosti na původní délce poslední slabiky. Pokračuje také ústup nepřízvučného augmentu, augment se uchovává pouze v případě, že je přízvučný. Pro tvorbu futura se stabilizuje tvar θά + konjunktiv, pro tvorbu perfekta opis ἔχω + infinitiv aoristu, pro tvorbu plusquamperfekta εἲχα + infinitiv aoristu. Rozšiřuje se užívání přípon -ίτσι, -ίτσα, -ίτσης×V současné řečtině se vyskytuje řada příjmení s touto příponou, např. Κυρίτσης. a přípony přejaté z turečtiny: -τζής.
V prvních staletích turkokracie dochází na územích obsazených Turky k úpadku školství, literatury a kulturního vývoje obecně. Tato situace se projevuje i ve slovní zásobě mluveného přirozeně se vyvíjejícího jazyka, v oblasti kultury, vědy a vzdělávání je značně omezená. Naopak v oblasti každodenního života přijímá řečtina řadu slov z cizích jazyků, z italštiny (κουμάντο ← comando) a benátštiny (καρέκλα ← charegla, κατσαρόλα ← cazzerola), slovanských jazyků a zejména turečtiny. Z turečtiny jsou přejímána zejména slova z oblasti každodenního života (παπούτσι ← papuç, καρπούζι ← karpuz, καφές ← kahve), náboženství (τζαμί ← cami, μιναρές ← minare) a státní správy a armády (τουφέκι ← tüfek). Přejatá slova jsou zařazena do řeckého deklinačního systému, přejímky z turečtiny získávají obvykle tvar neutra na -ι a nestejnoslabičných maskulin na -ές, -άς, -ής.