Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku
Úvod do studia novořečtiny Ústav klasických studií, Filozofická fakulta Masarykovy univerzityMgr. et Mgr. Markéta Kulhánková, Ph.D., Mgr. Simone Sumelidu

Nikos Kazantzakis, Kristus znovu ukřižovaný

Nikos Kazantzakis

Νίκος Καζαντζάκης, Ο Χριστός ξανασταυρώνεται

Překlad: E. Outratová (z francouzštiny): Nikos Kazantzakis, Kristus znovu ukřižovaný, Praha 1966.

Να ‘ταν μονάχα οι δυό τους, θα χύνουνταν απάνω του ο παπα-Γρηγόρης και θα τον έπιανε από το καρύδι του λαιμού να τον πνίξει· μα τώρα τι να κάμει; ανακρατήθηκε. Όμως δεν μπορούσε και περισσότερο να σωπαίνει· όλοι είχαν στυλωμένα απάνω του τα μάτια και περίμεναν. Άνοιξε το στόμα: Kdyby byli bývali sami, tváří v tvář, byl by se otec Grigoris na něho vrhl a chytil ho za hrdlo, aby ho zardousil; co však mohl dělat v situaci, v jaké byl? Ovládl se. Avšak déle už mlčet nesměl; všichni čekali se zraky na něho upřenými. Konečně otevřel ústa:
Άκουσε, γέροντα… είπε. „Poslyš, otče…“
Ακούω, αποκρίθηκε ο παπα-Φώτης κι έσφιξε το βαρύ Ευαγγέλιο στις φούχτες του, σα να’ θελε να του το σφεντονίσει. „Poslouchám,“ odpověděl otec Fotis, svíraje v rukou evangelium, jako by je chtěl hodit otci Grigorisovi do tváře.
Δεν είχε ακόμα σκαρφιστεί καλά καλά στο νου του ο παπα-Γρηγόρης τι θα ‘λεγε· μα ίσια ίσια τη στιγμή εκείνη που το χρειάζουνταν, έγινε το θάμα που περίμενε· άγρια κραυγή ακούστηκε, κι η αρχοντοπούλα η Δεσποινιώ ξαπλώθηκε χάμω ξερή. Έτρεξε ο λαός να τη σηκώσει, μα πισωδρόμησε τρομαγμένος: πράσινη, πρησμένα τα πόδια της, τούμπανο η κοιλιά της και τα χείλια της ολόμπλαβα. Otec Grigoris ještě neměl přesně rozmyšleno, jak odpoví. Ale právě v okamžiku, kdy to nejvíc potřeboval, zázrak, na který čekal, se udál. Ozval se přidušený výkřik: mladá Despinio se zhroutila mrtvá. Ti, kdo byli nablízku, se k ní vrhli, ale zděšeně ucouvli: byla zelená v obličeji, rty měla modré, nohy oteklé, břicho nadmuté jako měch.
Σήκωσε ο παπα-Γρηγόρης τα χέρια του στον ουρανό: Otec Grigoris zvedl ruce k nebi:
Παιδιά μου, φώναξε και με βιάς κυβερνούσε τη χαρά του· ο Θεός στη φοβερή τούτη στιγμή έδωκε την απόκριση. Κοιτάχτε τη γυναίκα αυτή, σκύφτε, κοιτάχτε την καλά: την πρησμένη κοιλιά, τα φουσκωμένα πόδια, το πρόσωπο της που πρασίνισε – χολέρα! „Děti moje,“ zvolal se stěží potlačovanou radostí, „v tomto slavnostním okamžiku Bůh sám odpověděl. Pohleďte na tuto ženu: podívejte se dobře; má nadmuté břicho, oteklé nohy, obličej zelený. Je to cholera!“
Πισωδρόμησε ο λαός με τρόμο. Zástup zděšeně ustoupil.
Χολέρα! ξαναφώναξε ο παπα-Γρηγόρης. Τούτοι οι ξενομπάτες κουβαλούν στο χωριό μας το μεγάλο θανατικό, χαθήκαμε! Δέστε κόμπο την καρδιά σας, συλλογιστείτε τα παιδιά σας, τις γυναίκες σας, το χωριό! Δεν παίρνω απόφαση εγώ· πήρε ο Θεός. Απόκριση ήθελε ο γέροντας, να τη! „Ano, cholera,“ pokračoval otec Grigoris. „Tito cizinci přinášejí do naší vesnice nejstrašnější metlu. Jsme ztraceni! Zatvrďte svá srdce! Pomyslete na své děti, na své ženy, na svou vesnici! Nerozhoduji já: sám Bůh rozhodl. Pop mě žádal o odpověď: tu je!“
Είπε, κι έδειξε στη μέση της πλατείας την πεθαμένη. Při těchto slovech ukázal na mrtvolu, ležící uprostřed návsi.
Ο παπα-Φώτης έσφιξε το Ευαγγέλιο στο στήθος του, τα χέρια του έτρεμαν. Πήδηξε μια δρασκελιά κατά τον παπα-Γρηγόρη, έκαμε να μιλήσει, δεν μπόρεσε· πνίγουνταν. Otec Fotis přitiskl evangelium k prsům; ruce se mu třásly. Skokem byl u otce Grigorise a chtěl odpovědět, ale nemohl ze sebe vyrazit ani slovo. Dusil se rozhořčením.
Ο καπετάνιος απάνω στο μπαλκόνι σηκώθηκε σκουντουφλώντας, βούτηξε πάλι την πετσέτα του στον κουβά, είχε ξανανεβεί το αίμα στο κεφάλι του, καίγουνταν. Την τύλιξε σφιχτά γύρα από το κούτελό του, συνήφερε. Τα νερά έτρεχαν στα μαραμένα μάγουλά του, στο σπανό πιγούνι, στο άτριχο αρμυροδαρμένο στήθος του. Na balkóně kapitán vrávoravě vstal. Ještě jednou ponořil ručník do umyvadla. Krev se mu opět vehnala do hlavy; měl čelo v ohni. Obalil si skráně ručníkem a pevně jej utáhl. Voda mu stékala po vrásčitých tvářích, po bezvousé bradě, po prsou ošlehaných mořským vzduchem. Trochu se vzpamatoval.
Τον τραγογένη, τον ταυραμπά, μουρμούρισε, κι η γλώσσα του μπερδεύουνταν καταμέθυστη. Πάει, τούμπαρε τον κακομοίρη τον ξένο παπά! Χολέρα, λέει… Φτού σου, θεομπαίχτη! Μα δε θα σου περάσει, όχι! Θα κατέβω τις σκάλες, θα φωνάξω: «Ψεύτη! Ψεύτη!» Προύχοντας είμαι κι εγώ, κρατώ κι εγώ το τιμόνι του χωριού, έχω κι εγώ λόγο να πω, θα μιλήσω. „Ech, ty stará kozí brado! Ty dědku popská!“ mumlal rozplizlým hlasem. „Už to tu je! Už ho doběhl, toho cizího popa! Že prý je to cholera. Nestydíš se, lumpe? Ale tohle ti neprojde, to ne! Půjdu dolů a zařvu: ‚Lháři, lháři! Jsem jedním ze starších a já, kormidlo vesnice, do toho mám taky co mluvit, a budu mluvit!‛“
Είπε, σηκώθηκε τρεκλίζοντας, τράβηξε στραβοκανιάζοντας κατά την πόρτα· έδωκε μια, την άνοιξε. Στάθηκε μια στιγμή στο απανωσκάλι. Το σπίτι σκαμπανέβαινε δαιμονισμένο, φουρτούνα μεγάλη, το αναμμένο λυχνάρι, τα τουφέκια στους τοίχους, τα γιαταγάνια, τα κόκκινα φέσια κι ο σεϊζης που κοιμόταν κουλουριασμένος στο κατώφλι, στρουφογύριζαν μαζί με το σπίτι και σκουντρούσαν. Πιάστηκε από τα κάγκελα της σκάλας, άπλωσε το πόδι του, σα να’ χε φτέρουγες του φάνηκε, τα σκαλοπάτια ανέβαιναν, κατέβαιναν μοναχά τους, σαν κύματα, πάτησε στον αγέρα, κατρακύλησε τις σκάλες με το κεφάλι μπροστά, βρόντηξε το κονάκι. Kapitán vrávoral ke dveřím. Kopnutím je otevřel. Na chvíli se zastavil na kraji schodů. Celý dům se kymácel v ďábelském rytmu: byla veliká bouře. Lampa nad schody, pušky zavěšené na zdech, jatagany, červené fezy, spící strážný schoulený na prahu, všechno to vířilo současně s celým domem v pekelném reji. Kapitán se chytil zábradlí a jednou nohou vykročil; zdálo se mu, že má křídla; schody stoupaly a klesaly samy od sebe jako vlny. Položil nohu do prázdna a po hlavě sletěl ze schodů. Celý dům se otřásl hromovým rachotem.
Ο Αγάς πετάχτηκε από τον ύπνο. Aga se posadil, surově vytržen ze spánku.
Ε, καπετάνιο, σκλήριξε, ποιός, μωρέ, γκρεμίστηκε; „Hej, kapitáne, kdo to sletěl?“
Σκοτάδι, άπλωσε τα χέρια, έψαξε στο μπαλκόνι, κανένας. Έκαμε να σηκωθεί, ξανακύλησε στη μαξιλάρα, δίπλα στο Γιουσουφάκι, που είχε αποκοιμηθεί με τη μαστίχα στο στόμα. Άπλωσε τη χερούκλα του ο Αγάς, έψαξε το ζεστό μυρωδάτο κορμί, χαμογέλασε. Ve tmě natáhl ruce a hmatal kolem sebe – nikdo. Chtěl vstát, ale dopadl opět na polštář vedle malého Jusufa, který usnul s mastikem v ústech. Agova ruka se dotkla teplého, voňavého těla; usmál se.
Γιουσουφάκι μου, είπε τρυφερά. Γιουσουφάκι μου, κοιμάσαι; „Jusufáčku,“ řekl něžně, „spíš?“
Ακούμπησε το κεφάλι στο αφράτο στήθος κι έκλεισε πάλι τα μάτια, ευτυχισμένος. Opřel si hlavu o buclatou hruď a zavřel oči na vrcholu blaženosti.
Ακούστηκε η φωνή του παπα-Γρηγόρη, ήσυχη τώρα, όλο γλύκα: Návsí se znovu rozlehl hlas otce Grigorise, nyní již mírný a trochu nasládlý:
Γέροντά μου, μας στόρησες τα πάθη σας, η καρδιά μας ράισε. Είδες, όλους μας πήραν τα δάκρυα. Είχαμε ανοίξει την αγκαλιά μας να σας δεχθούμε, μα τη στιγμή εκείνη ο Θεός μας λυπήθηκε κι έπεψε το τρομερό σημάδι. Θανατικό κουβαλάτε, αδερφοί μου, πηγαίνετε στην ευκή του Θεού, μην κάψετε το χωριό μας! „Otče, když jsme naslouchali tvému vyprávění o vašich strastech, pukalo nám srdce. Otevřeli jsme náruč, abychom vás přijali; vtom se nad námi Bůh smiloval a poslal tuto strašnou výstrahu. Nesete s sebou nákazu, bratři! Jděte s Bohem; nevrhejte naši vesnici do záhuby!“
Είπε, και θρήνος σηκώθηκε από την προσφυγιά, οι γυναίκες άρχισαν να δέρνουνται και να σκληρίζουν, οι άντρες κοίταζαν τον παπά τους ανταρεμένοι. Κι οι Λυκοβρυσιώτες κυριεύτηκαν από τρόμο και θωρούσαν ανατριχιάζοντας το ξυλιασμένο κουφάρι στην καρδιά του χωριού τους. Při těchto slovech zástup uprchlíků hlasitě zabědoval. Ženy se bily v prsa a křičely; muži měli zraky upřeny na popa. Obyvatelé Lykovrisi jati hrůzou hleděli na ztuhlé tělo, které tu leželo v samém srdci jejich vesnice. Ze všech stran tryskaly výkřiky:
Να φύγουν! να φύγουν! ακούστηκαν ολούθε φωνές, να φύγουν! „Jděte pryč! Jděte pryč!“
Φέρτε ασβέστη, ρίχτε στη χολεριασμένη να μη μολευτεί ο αγέρας! σκλήρισε ένας γέρος. Jakýsi stařec zamečel: „Přineste vápno, musíme mrtvolu zalít vápnem, aby nám nezamořila vzduch!“
Μη φοβάστε, αδέρφια! φώναξε ο παπα-Φώτης, δεν είναι αλήθεια, μην τον ακούτε! Δεν κουβαλούμε το θανατικό, πεινούμε! Κι η γυναίκα τούτη πέθανε από πείνα – τ’ ορκίζουμε! Otec Fotis konečně zakročil: „Nebojte se, bratři. Není to pravda, neposlouchejte ho. Neneseme žádnou nákazu, máme jen hlad. Přisámbůh, tato žena zemřela hladem!“
Στράφηκε στον παπα-Γρηγόρη. Pak se obrátil k otci Grigorisovi a zvolal:
Παπά με τη γεμάτη κοιλιά, μούγκρισε, παπά με τα διπλά προγούλια, ο Θεός που ‘ναι από πάνω και μας ακούει ας σε συχωρέσει, γιατί εγώ δεν μπορώ. Το κρίμα στο λαιμό σου! „Ty, knězi s plným břichem a dvojitou bradou, nechť Bůh, který je nad námi a vidí nás, ti odpustí, neboť já toho nejsem schopen! Budeš mít tento zločin na svědomí.“
Πηγαίνετε στην ευκή του Θεού! φώναξε ένας γέρος Λυκοβρυσιώτης· έχω παιδιά, έχω αγγόνια, Μη μας κάψετε! „Jděte s Bohem,“ vykřikl jeden z lykovriských staříků. „Mám děti a vnuky. Nepřivolávejte neštěstí na naše domy!“
Τρόμος άρχισε να κυριεύει τους χωριανούς, η καρδιά τους πέτρωσε, κουνούσαν τα χέρια, φώναζαν: Vesničanů se zmocňovala panika. Jejich srdce zkameněla. Mávali rukama a křičeli:
Να φύγετε! Να φύγετε! „Pryč! Jděte pryč!“
Φωνή λαού, φωνή Θεού! είπε ο παπα-Γρηγόρης σταυρώνοντας τα χέρια. Πηγαίνετε στο καλό! „Hlas lidu – hlas Boží,“ prohlásil otec Grogoris a zkřížil ruce. „Jděte si, kam chcete!“
Το κρίμα στο λαιμό σας! φώναξε ο παπάς, φεύγουμε! Σηκωθείτε, παιδιά μου, κουράγιο, δε μας θένε, δεν τους θέμε κι εμείς· η γης είναι μεγάλη, πάμε παραπέρα! „Nechť hřích dopadne na vaše hlavy!“ zvolal otec Fotis. „Odcházíme! Vzhůru, děti! Odvahu! Oni nechtějí nás a my nechceme je! Země je veliká! Pojďme dál!“