|
Život
Zakladatel stoické školy, Zénón řečený v připomínce svého zakladatelského počinu "Stoik", žil asi v letech 333 - 262 a původně neměl s filosofií ani Athénami nic společného. Byl totiž synem foinického (tj. fénického) kupce a pocházel z kyperského města Kition. Živil se stejně jako jeho otec obchodováním - dopravoval z Fénicie purpurové látky. Ale pak jeho loď ztroskotala u Athén a Zénónova obchodnická kariéra skončila. (Není známa jeho bezprostřední reakce, avšak později - až dosáhl stoické vyrovnanosti - prý prohlásil ztroskotání své
lodě za štěstí: „Nyní dobře jsem doplul, když jsem tenkrát ztroskotal.")
V Athénách pracoval u nějakého knihkupce a tam se seznámil s filosofií -
narazil totiž na Xenofóntovy Vzpomínky na Sókrata. Pak studoval u kyniků a také se seznámil s akademickou filosofií.
Posléze kolem r. 301 začal v "Pestrém sloupořadí" (στοὰ ποικίλη - díky tomu se nehovoří o "zénónismu") sám vést filosofické hovory, kterými zaujal mnohé posluchače - a tak se zrodila stoická škola.
Za tento čin a další filosofické působení byl už za svého života velmi ctěn - Athéňané mu svěřili klíče od hradeb, poctili jej zlatým věncem a postavili mu bronzovou sochu.
Spisy
Stát, O přirozenosti člověka, O vášních, O podstatě, O ctnostech.
Jak bylo uvedeno v předchozím oddíle, ze spisů starých stoiků máme dochovány pouze zlomky. To platí i o Zénónovi, a proto
je hlavním pramenem o jeho životě i myšlení VII. kniha Diogena Laertského.
Dělení filosofie
Toto klasické rozdělení filosofie na tři oblasti pochází už od Zénóna. On sám však mohl být inspirován podobnými úvahami v platónské Akademii.
Rozdělení ovšem neznamená, že filosofii tvoří tři nesouvisející okruhy problémů. Naopak stoický systém je velmi provázaný a tvoří nedělitelný celek. Rozlišení tří částí je záležitostí spíše postupu studia než samotné filosofie. Stoický mudrc - jako nejvyšší ideál stoické filosofie - se (na rozdíl od epikúrejce) nutně vyznačuje vysokou kompetentností ve všech částech.
Používaná přirovnání (vejce: skořápka = logika, bílek = etika, žloutek = fyzika; ovocný sad: ohrazení či oplocení = logika, stromy = fyzika, plody = etika) prozrazují, že žádná z disciplín není rozhodující či nejdůležitější. Podle Longa (s. 153n.) stoická přirovnání naznačují, že filosofie je organickým celkem, v němž části neoddělitelně souvisejí a nemohou existovat - nebo být pěstovány - nezávisle na sobě. Provázanost různých úrovní skutečnosti a z toho vycházející provázanost jednotlivých disciplín zdůrazňuje Long i na s. 253:
"Zákony světového celku se manifestují v přísném kauzálním nexu. Stoik v úloze přírodního filosofa popisuje působnost tohoto systému, v úloze logika rozebírá, co o něm lze vypovědět a jaké jsou pravdy, k nimž tento systém zavazuje, a v úloze filosofa-moralisty zkoumá důsledky, které to má pro lidské blaho a jednání."
Longův žák D. Sedley jednotu filosofie ve stoickém pohledu nepopírá, přesto se přiklání k tvrzení, že "etika je posledním cílem a vrcholným výkonem filosofie".